Tajemná láska - 8. Kapitola

Máme tu středeční odpoledne a já mám konečně čas přidat další kapitolu Tajemné lásky. Omlouvám se, že jsem vás tak dlouho zanedbávala, ale mám spoustu starostí se školou. V dnešní kapitole se dozvíme něco, o rodině Meyerových. Krásné čtení.

8. Kapitola – Podezření

 "Strejda Marcus!"uslyšela jsem z vedlejšího pokoje, jakmile Marcus vešel do chodby a začal si sundávat kabát. Do chodby vběhla nějaká dívka a skočila mu do náruče. Měla jediné štěstí, že na to byl připravený, jinak by si asi natloukla. Marcus si ji k sobě přitiskl. Potom se odtáhl a podíval se na mě. "Dobrý den. A vy jste kdo?"

 "Lili,"napomenul jí. Položil ji na zem. Lili vytáhla ze skříně pantofle a jedny mi podala. Sundala jsem si boty a bundu a předala je připravené Lili. Ta je bez řečí uložila do šatníku a znovu si mě zeptala.

 "Já jsem Maggie Mooreová. Budu vaše nová chůva,"odpověděla jsem jí. Zvedla svoje hnědozelené oči a začala si mě pozorně prohlížet. Upřímně mě ten její pohled trochu děsil, ale nakonec se na mě usmála úsměvem, který jsem viděla u Marcuse a vzala mě za ruku, aby mě odtáhl do obýváku, kde už rodina s očekáváním seděla a čekala, koho to sebou přivedl.

 "Lili, nech ji trochu vydechnout,"řekl unaveně Marcus, ale bylo pozdě, protože Lili už mě dostala do pokoje. Vstoupila jsem a nasadila, co nejhezčí úsměv jsem zvládla. Trochu jsem doufala, že to se holkám vyhnu a seznámím se s nimi až zítra ráno, ale to nějak nevyšlo.

 Celá rodina na mě obrátila své pohledy. Můj úsměv trochu opadl, když jsem zjistila, že je tady celá rodina. Všechny tři dívky, všichni bratři a v houpacím křesle v rohu seděla mladá žena s nejmladší dívkou na klíně, kterou jsem pokládala za matku těch tří. Na klíně té starší dívky se rozvalovala černá kočka a další ležela před rozpáleným krbem. Ta před krbem otevřela oči a podívala se na mě, potom je zase zavřela a položila hlavu, aby mohla spát dál. Druhá kočka se zvedla, aby ke mně mohla přejít a očichat si mě. Opatrně jsem k ní natáhla ruku, ona mňoukla a vrátila se k dívce.

 "Tak se zdá, že kočkám se líbíte,"zašeptal mi Marcus do ucha. Potichu jsem se zasmála. "Tohle je Maggie Mooreová. Bude to naše nová chůva, ale nemysli si, Gabrielle, že tě to zbavuje tvých povinností. To je jedno. Tohle je Beth, moje nejstarší neteř." Ukázal na dívku s kočkou. Měla moc hezký obličej, ale to má většina dětí. Měla velké zelené oči, stejné jako Marcusovi bratři a hnědé vlasy. Usmála se na mě, ale potom se zase otočila na kočku, kterou celou dobu hladila. "Můj mladší bratr Julius." Ten muž stál u okna, ale teď ke mně přešel a natáhl ke mně ruku. Přijala jsem jí a potřásla si s ním. Věnoval mi milý úsměv. Byl Marcusovi podobný, ale měl trochu ostřejší rysy.

 "Vítejte u nás,"řekl. Potom mojí ruku pustil a vrátil se na místo, kde stál. Zamyšleně se podíval z okna.

 "Náš nejmladší bratr William,"řekl Marcus a ukázal na blonďatého muže, který byl svým způsobem ze všech tří nejpohlednější, ale už od pohledu jsem věděla, že je to stejný typ, které jsem potkávala celý svůj život. "Jeho manželka Gabrielle a jejich nejmladší dcera Laura." A ještě k tomu je to jejich otec. Obě dvě byly blondýny. Gabrielle měla modré oči a její dcerka zelené po tatínkovi. Upřímně ona jediná se mi zdála, jako jeho dcera. Ostatní mi připomínaly spíš jeho bratry. Zvlášť pak Lili. Gabrielle mi věnovala zvláštní nevlídný pohled a zase obrátila svojí pozornost k nejmladší dívce, které už se začala zavírat očka, proto vstala, aby ji odnesla do pokoje.

 "Takže, slečno... Mooreová, mám pravdu?"začal ten blonďák. Přikývla jsem a čekala, co z něj vypadne. Lili mě mezitím odtáhla vedle svojí sestry. "Co vás sem přivádí?"

 "Práce,"odpověděla jsem, jako by to bylo jasné. Taky že bylo. Oba jeho bratry se na sebe usmáli a s očekáváním obrátili své pohledy na Williama.

 "To mi taky došlo, ale proč jste chtěla jít zrovna sem. Určitě jste měla spoustu jiných možností, tak pro jste si vybrala zrovna naší rodinu?"

 "Tolik jich ani nebylo. Vlastně ani nevím, co tady dělám,"zamumlala jsem si pro sebe. Obě jeho dcery se na mě podívaly a chvilku si mě pozorně prohlížely. "Chtěla jsem utéct ze svého světa a skončila jsem tady, toť vše."

 "Proč, prosím vás. Tak krásná žena měla jistě spoustu příležitostí, jak se prosadit. Proč jste nezkusila třeba modeling?"zeptal se s okouzlujícím úsměvem. Chvilku jsem ho trochu vyděšeně sledovala. To myslel vážně? Nad jeho hlavou se objevila konev na zalévání a začala se naklánět. Jen jsem na ni vyděšeně zírala. "Hej, co je?" Konev mu vylila na hlavu celý obsah a vrátila se na svoje místo. "Proč?" Obrátil se na Marcuse. Ten jen zvedl ruce.

 "Proč koukáš na mě?"zeptal se ho. Nasupený William obrátil svou pozornost na obě svoje dcery, ale ty se okamžitě začaly bránit. Nakonec se podíval na Julius a přimhouřil oči.

 "Proč? Aby ses trochu shladil,"odpověděl mu. Marcus vstal.

 "Nechtěla byste něco k pití? Nebo ukázat svůj pokoj?"zeptal se.

 "Ne, nechce!"vykřikla Lili. "Vy jste člověk, že?"

 "Ano,"odpověděla jsem jí. "Jak jsi to poznala?"

 "Podle toho vašeho výrazu. Kdybyste byla čarodějka, nebo jakákoliv jiná bytost, měla byste představu, jak naše kouzla a schopnosti fungují, ale vy jste vypadala, jako by to s vámi mělo seknout o zem." Jenom jsem se na ní usmála.

 "Dáte si alespoň čaj? Tohle bude na dlouho,"nabídl mi Marcus. Vyděšeně jsem se na něj podívala. On se jen usmál a odešel. Najednou jsem se cítila strašně osaměle.

 "Proč jste si vybrala práci zrovna pro čaroděje? Copak byste to mezi lidmi neměla jednodušší?"zeptala se Beth.

 "Jo, měla, ale..."

 "Máte nějaké děti?"zeptala se Lili. Zavrtěla jsem hlavou. "Proč?"

 "No, nějak mi to nevyšlo,"odpověděla jsem. Zamračila se na mě. "Ne všichni mají děti v 19 letech. Podívej se na svoje strýčky."

 "Těch už se ani neptám,"prozradila mi Lili a začala vymýšlet další otázku. Já jsem se jenom usmála.

 "Co jste dělala ve světě lidí?"zeptala se Beth.

 "Všechno možné,"odpověděla jsem Beth a obrátila svou pozornost na Lili, protože ta už začala pokládat další otázku. Ptala se mě, jestli bych nějaké děti chtěla. Vybavila jsem si slova svého doktora o mém budoucím těhotenství. Povzdechla jsem si. "Jistě, že bych chtěla."

 "Tak proč..."

 "Lili, nech toho,"ozval se Julius. Obrátila jsem na něj svůj pohled. Zdálo se mi, jako by věděl, na co jsem myslela. Usmál se, podíval se do země. On to vážně nějak tušil.

 "Jenom se ptám. A jak se budou jmenovat?" Přikrčila se, jakoby čekala, že jí strýc zase okřikne, ale nic se nestalo. Tak se na mě usmála a vyčkávala na odpověď.

 "Nevím, asi Henry po mém tátovi,"odpověděla jsem automaticky. Potom jsem se zarazila. Vážně bych chtěla, aby se můj syn jmenoval po tátovi? Došlo mi, že ano. A jak.

 "A co holka?"

 "To netuším,"odpověděla jsem popravdě. Holčičku jsem chtěla, ale nikdy jsem nevěděla, jak ji pojmenovat. Chtěla jsem, aby se jmenovala po babičce, ale Rosie jsem během vztahu s Peterem zavrhla. On chtěl něco jako Felicity, ale to mi přišlo moc snobské.

 "Tak proč ji nepojmenujete podle svojí matky?"zeptala se Lili. Aniž bych chtěla, začala jsem se smát.

 "To bych neudělala, ani kdyby to bylo poslední jméno na světě,"odpověděla jsem jí. Všichni čtyři se na mě překvapeně dívali. Atmosféru odlehčil Julius s poznámkou, že rodiče jsem nejhorší volba jmen.

 "Na tom něco bude,"přitakal Marcus, když se vrátil s dvěma hrnky s čajem. Jeden mi podal a posadil se do křesla. "Už jste skončili?"

 "Ne,"odpověděla Beth.

 "Ani z daleko, strejdo. Máte sourozence?"

 "Staršího bratra Denise,"odpověděla jsem jim. Holky se na sebe podívaly a obě se zašklebily. "Jména si nevybíráme. A on měl hold pech."

 "Nebyla vaše matka pod prášky, když ho řekla?"zeptala se Beth. Zasmála jsem se a pokrčila rameny. To jsem opravdu netušila. "Kde jste se narodila?"

 "V New Yorku." Unaveně jsem se podívala na Marcuse a beze slova ho poprosila, aby to nějak skončil. On se podíval na hodiny.

 "Tak fajn, holky, běžte spát. Dneska jsme vám dovolili ponocovat, ale už je pozdě,"zavelel Julius. Obě začaly okamžitě protestovat. "Ale no tak. Víte, že v noci vylézají démoni, kteří si odnášejí neposlušné malé čarodějky sebou do podsvětí, aby je tam mohli mučit? Přece nechcete být další na seznamu?" Obě vyjekly. "No vážně. Přijdou k domu, a jelikož jsou neviditelní, tak ani nevíme, že tu jsou. Čapnou čarodějku za vlasy a odtáhnou jí sebou. A od té doby ji nikdo nikdy nenajde." Uslyšela jsem zaskřípat dveře. Holky okamžitě skočily po Juliusových bratrech. Beth se vrhla na Williama a Lili k Marcusovi. Ten svého bratra sledoval nesouhlasným výrazem. Potichu jsem se zasmála. Tak takhle se tu straší děti. "Kdybyste byli jakýkoliv jiný druh, nic by se vám nestalo, ale vy jste čarodějky. Ale ve svých pokojích a postelích budete v bezpečí."

 "Strejdo, uložíš mě?"zeptala se Lili Marcuse. On se na ní usmál. Vstal a odnesl ji do pokoje.

 "Tati?" William napodobil bratra. S Juliusem jsme zůstali sami. Odolala jsem nějaké kyselé poznámce o strašení dětí a raději se napila ze svého hrnku. Julius se konečně posadil do křesla, ve kterém seděl jeho mladší bratr a z kufru schovaného vedle křesla si vytáhl nějaké papíry, které začal pročítat.

 "Příště, až je budeš chtít donutit jít spát, tak si vyber nějakou lepší historku. Dneska totiž ani jedna neusne,"oznámil mu Marcus, když se vrátil do obýváku. Julius se jen omluvně usmál. "Nechcete, abych vám ukázal váš pokoj, slečno Mooreová?" Zvedla jsem se z pohovky a následovala ho. Vyběhli jsme schody do horního patra. Tam mě zavedl k nejkrajnějšímu pokoji, jehož dveře otevřel a pustil mě dál. "Tohle je váš pokoj. Můj je vedle, takže pokud budete něco potřebovat, stačí zaklepat. Lili s Beth mají pokoj na druhé straně chodby naproti sobě. Williamům a Gabriellin je v druhém patře, stejně jako Lauřin a Juliusův." Vešla jsem dovnitř a chvíli zírala.

 Ten pokoj byl skoro stejně velký, jako můj starý byt. Zdi byly namalované na modro a zdobily je drobné barevné květiny, které začínaly nad obložením a končily až u stropu. Uprostřed místnosti pod postelí podlahu překrýval tmavě modrý a těžký koberec. Podlaha samotná byla z tmavých parket, které trochu vrzaly, když se na ně šláplo, ale alespoň se probudím, kdybych měla nevítanou návštěvu. Ze stropu místnost silně osvětloval lustr. V pokoji byly dvě staré skříně z tmavého dřeva, které bych označila za truhlářský skvost. Stejně tak velkou postel, na které bylo bílé povlečení a dva noční stolky po obou stranách postele. Vedle komody byly dveře, jimiž jsem se dostala do svojí koupelny.

 "Zítra vám řeknu všechno potřebné. A byl bych rád, kdybyste tu měla alespoň nějak uklizeno, ale nebudu to tak významně řešit,"řekl Marcus. O pořádek v pokoji se bát nemusí, protože jsem strašně pořádná. Peter si na to až stěžoval. "Tak jak se vám to tu líbí?"

 "Je to úžasné. Děkuju,"odpověděla jsem s úsměvem. Přešla jsem ke kufru a začala se v něm přehrabovat.

 "Tak se uvidíme ráno, slečno Mooreová. Dobrou noc." S úsměvem jsem se s ním rozloučila a nechala ho odejít. Našla jsem si noční košili, položila ji na postel a odebrala se do koupelny. Na malé skříňce jsem měla položené dva ručníky. Vlezla jsem si do sprchy, abych ze sebe spláchla nejen ten let, ale i dům toho může a tu hospodu. Potom jsem si vyčistila zuby, obličej jsem si namazala nějakým krémem. Okamžitě jak jsem si lehla, usnula jsem.

 "Vstávejte!" Otevřela jsem oko, abych se podívala, kdo to po mě skáče. Chtěla jsem ještě chvilku spát, protože mi nezvonil budík, ale když jsem uviděla malou hnědozelenookou dívku, došlo mi, proč mi budík nezvonil. A hlavně, proč jsem měla vstávat. Otevřela jsem obě oči a usmála se na Lili. Slezla z mého břicha a posadila se vedle mě na postel.

 "Dobré ráno. Co se děje? Kolik je hodin?"zeptala jsem se jí. Podívala se na budík na mém nočním stolku.

 "Půl osmé,"odpověděla mi. Touhle dobou už jsem vycházela z bytu, proto jsem začala trochu plašit. Vyskočila jsem z postele a začala jsem si hledat něco na sebe. "Co je?"

 "Co?" Konečně mi došlo, kde jsem. "Jenom jsem zapomněla, že už nemusím odcházet v půl osmé. Co tady děláš?"

 "Máma mi řekla, abych vás zbudila,"odpověděla Lili. "Máte se jít najíst. Potom vám strejda řekne něco o chodu domácnosti, nebo co a vy začnete pracovat."

 "Aha. V kolik vám začíná škola?"

 "Já chodím do školky a dneska je sobota,"řekla trochu naštvaně Lili. Komu by se chtělo do školy v sobotu? Tím jsem její tón omluvila. Lili se zvedla a odvedla mě do kuchyně, kde byla jenom její matka.

 "Dobré ráno,"pozdravila jsem Gabrielle s úsměvem, ale ona nic neřekla. Možná že to bylo tím, že měla plno práce se snídaní, ale je slušnost, alespoň zvednout hlavu. Posadila jsem se ke stolu a vzala si krajíc chleba, máslo a dvě kolečka salámu. Lili mi podala hrneček a já si nalila kávu. Potom si sedla vedle mě a pozorně si mě prohlížela. Byla jsem z toho trochu nervózní, ale nic jsem jí neřekla. Když jsem se najedla, do místnosti vešel rozespalý Julius s Beth v patách.

 "Co jsi vzhůru tak brzo, Lili? Vždycky stáváš jako poslední,"podotkl a rozcuchal jí vlasy. Ona se začala ohánět. On se jenom zasmál. Potom obrátil svůj pohled ke mně. "Dobré ráno, slečno Mooreová."

 "Dobré ráno. Ahoj, Beth." Usmála jsem se na ní. Ona mi úsměv oplatila a běžela k mamince, aby jí dala pusu. Gabrielle se sklonila, políbila jí na tvář a zase se vrátila k vaření.

 "Gabi, v kolik má přijít ten elektrikář?"zeptal se Julius. Gabrielle jen pokrčila rameny. Postavila před něj talíř vajíček. "Děkuju."

 "Beth, běž si sednout,"řekla jí Gabrielle netrpělivě. S Lili jsme se zvedli, protože Gabrielle začala být vzteklá a odebrali se co možná nejdál od ní. Společně jsme vyšli do prvního patra, přitom se mě Lili ptala na nějaké věci a já jí odpovídala. Ta holka byla šíleně zvědavá.

 "Dobré ráno, dámy." Otočila jsem hlavu a uviděla rozcuchaného Marcuse. Byl oblečený do tmavých kalhot a trika. Troufla jsem si tvrdit, že tohle je jeho noční úbor. Lili se k němu rozeběhla a zase po něm skočila. On ji bez problému chytil a políbil ji na tvář. "Nevstáváš většinou až po desáté, když máte volno?"

 "Nemohla jsem dospat,"odpověděla mu. Potichu se zasmál a položil ji na zem.

 "Běž se převléknout. Nechtěla jsi náhodou dneska semnou do krámu?" Ona nadšeně přikývla a rozeběhla se ke svému pokoji. Jen jsem ji pobaveně sledovala. "A jak to, že jste vy vzhůru tak brzo?"

 "Lili mě probudila,"odpověděla jsem mu. Podíval se na mě a nesouhlasně si měřil Liliiny dveře. "Ale bylo to na rozkaz vaší ledové královny." Překvapeně na mě zíral. "Vždyť se tak chová, ale možná že je jen ve stresu. No nic, jdu se převléknout. Užijte si snídani."

 "Díky." Vyrazili jsme opačnými směry. V koupelně jsem si vyčistila zuby a opláchla si obličej a v pokoji jsem se převlékla do něčeho pohodlného. Vrátila jsem se do kuchyně, kde už seděl i poslední bratr a v tichosti poslouchal svoje starší bratry, jak o něčem debatují. Beth něco škrábala na papír a Gabrielle sledovala všechny se zamyšleným výrazem.

 "Dobré ráno. No teda, Maggie, vám to dneska sluší,"řekl William s úsměvem. Jen jsem se usmála a podívala se na Beth. Postřehla, že ji pozoruji a zvedla hlavu. Věnovala jsem jí milý úsměv a kývla hlavou k papíru. Zvedla ho a trochu zrudla. Já jen ohromeně zírala. Byl na něm obrázek nějakého zvířete. Sice jsem nevěděla, co to je, ale ten obrázek byl na její věk neskutečný. Skoro, jako by ho maloval někdo o deset let starší.

 "Páni, Beth, to je krása,"řekla jsem jí. Ona se potěšeně usmála. Gabrielle si odfrkla a odešla do vedlejšího pokoje, kterým byla jídelna. Chvilku jsem jí překvapeně sledovala, potom jsem se otočila na Beth. Byla z toho smutná. Zvedla se ze židle a odešla. Kdyby mě Marcus nezastavil, šla bych si s Gabrielle promluvit o výchově jejích dětí.

 "Slečno Mooreová, nechtěla byste jít semnou a s holkama do krámu. Tam bychom mohli probrat všechno důležité,"navrhl. Otočila jsem se na něj. Usmál se a beze slova mi dal najevo, že bude lepší, když půjdu, proto jsem souhlasila a šla se převléknout do něčeho, v čem můžu jít ven.

 Cestou jsem přemýšlela o tom, co Gabrielle udělala. Nemyslela jsem si, že je špatná matka, ale když se zachovala takhle, bůhví, jaká doopravdy je. Měla jsem dojem, že si před nimi jen na něco hraje, ale já ji neznám a nemohu ji soudit. Koutkem oka jsem sledovala Beth, která se tvářila utrápeně. Marcus to taky viděl, ale asi nevěděl, jak by ji mohl přivést na jiné myšlenky. V obchodě si holky začaly malovat.

 "Beth má docela talent,"podotkla jsem, když jsem si byla jistá, že jsou vedle. Marcus zvedl hlavu od knihy objednávek a s úsměvem přikývl. "Tak proč se její matka chová, jako kdyby neměla? Nebo spíš proč jí přehlíží?"

 "Mě se neptejte. Zkuste spíš Juliuse. Ale nemyslím si, že by ji Gabrielle přehlížela. Spíš se vysmála vašemu údivu,"snažil se ji Marcus nějak omluvit. Nebyla jsem si tím jistá, ale zdálo se mi, že si myslí to samé, proto jsem jen zvedla obočí. On si povzdechl a zase se otočil ke knize. "Budete tady, kdyby někdo přišel? Musím vzadu uvařit nějaký lektvar a nikdy nevíte, kdo sem přijde."

 "Jistě. Udělejte, co potřebujete,"odpověděla jsem mu a stoupla si za kasu. Dneska měl od devíti do jedné, takže tu nebudeme moc dlouho. Upřímně bych byla radši tady, než s Gabrielle pod jednou střechou. Ozvalo se cinkání zvonku nad dveřmi. Zvedla jsem hlavu od novin, ve kterých jsem si četla a podívala se na muže, který vešel.

 "Dobré ráno. Je tu pan Meyer?"zeptal se. Byl vysoký. Měl tmavé oči. Skoro až černé a černé vlasy. Byl velmi pohledný i na svou bledost. Přikývla jsem a přešla k závěsu. Zavolala jsem Marcuse.

 "Vaše Výsosti, co vás ke mně přivádí?"zeptal se překvapeně. Uklonil se. Já jsem jenom koukala z jednoho na druhého. Potom mi došlo, že by bylo vhodné, abych se pravděpodobně princi uklonila, proto jsem to udělala.

 "Chtěl jsem se zeptat, jak velkou zásobu přemisťovacích lektvarů tu máte?"zeptal se ten muž. Princ. Marcus se zamračil. Přešel k té knize a začal hledat nějaké inventurní záznamy.

 "Musel bych se podívat do skladu, ale troufnu si tvrdit, že celou krabici. Nebo ho můžu uvařit,"odpověděl Marcus. Ten princ potěšeně přikývl.

 "Kolik jich je v jedné krabici?"

 "Asi 230 lahviček. Záleží podle toho, jaký lektvar v ní je. Proč se ptáte?"zeptal se Marcus.

 "Chtěl bych si je od vás koupit,"odpověděl mu princ. Lili zrovna vyběhla za Beth s hůlkou v ruce. Princ je překvapeně sledoval, ale tvářil se trochu pobaveně a možná až dojatě.

 "Holky! Holky! Nechte toho!"vykřikl Marcus, ale ani jedna ho neposlouchala. Marcus znovu vykřikl, ale tentokrát hlasitěji. Asi použil nějaké kouzlo, protože obě dvě se začaly vznášet ve vzduchu daleko od sebe. Lili dokonce přišla o svou hůlku. "Řekl jsem, abyste toho nechali."

 "Promiň,"řekly obě najednou. Marcus je pustil. Řekl jim, aby se vrátily dozadu a byly zticha. Ony poslechly, protože věděly, že mají průšvih.

 "Vaše dcery?"zeptal se ten princ. Marcus jen vyplašeně trhnul hlavou, potom, když se vzpamatoval, zavrtěl hlavou. Princ se zamračil.

 "Takže budete chtít celou krabici?"zeptal se Marcus, aby změnil téma. Princ přikývl. Marcus odešel do zadu. Já jsem v tichosti stála v rohu a přemýšlela, proč se Marcus tak vyděsil, když se ho zeptal, jestli jsou to jeho dcery. Jistě nějakou reakci by měl, ale ne takovou. Skoro jakoby se bál, že by mohl na něco přijít. "Tak tady to máte. Množstevní sleva. To máme 7276, prosím. Nemáte jich trochu moc?"

 "Ne. Řekl bych, že se pro ně budu ještě vracet. Mám teď spoustu mezi... Budu neustále cestovat sem tam. Jak dlouho mi vydrží?" Marcus na dálku otevřel jednu z vitrín a k nám doletěla lahvička s lektvarem.

 "Do konce roku,"odpověděl Marcus. Princ se usmál. Položil mu na pult několik bankovek a pár mincí, vzal si krabici a s úsměvem se s námi rozloučil. My se mu před odchodem uklonili. Marcus vrátil lektvar na svoje místo.

 "Máte takovéhle kšefty často?"zeptala jsem se ho, když ukládal peníze do kasy. Usmál se a zavrtěl hlavou. "Kdo to vůbec byl?"

 "Syn naší královny Claire, Jasper White. Pravděpodobný otec nebo dědeček příštího Whitovic krále,"odpověděl mi.

 "White? To má být královské jméno?" Marcus se zasmál. "No vážně. Vždyť tak se jmenuje každý druhý."

 "Kdysi, když ještě Americké království neexistovalo, pět královských rodů, Greenovi, Hillovi, Brownovi, Collinsovi a Whitovi, byli jenom šlechtou v Europee, ale po válce pro osvobození Ameriky jsme se rozhodli, že oni budou naši právoplatní vládci. Proto mají tak obvyklá jména."

 "Aha. To to vysvětluje." Vrátila jsem se ke kase, aby si Marcus mohl dovařit ten svůj lektvar. Můj zájem o tenhle svět se začal zvětšovat. Byl úplně jiný, než to co jsem znala. Bylo tu tolik různých ras, historie, tradice. Bylo to jako pohádka, kterou může kdykoliv něco narušit.

 Byla jsem u Meyerů asi týden. Nevím to jistě, protože jsem to po třetím dni přestala počítat. Všechny tři holky byly úžasné. Laura sice byla ještě malá, ale alespoň neměla tolik otázek, jako její sestry. Beth byla neobvykle chytrá, bystrá a talentovaná dívka. Milovala všechno, co nějak souviselo s faunou. A všechna zvířata milovala ji. Když jsme spolu byli naplnit krmelec, jeden jelen jí dovolil, aby ho nakrmila, za to Lili nemohla. Nebo ji měla ráda i krajta jejího otce. Kdykoliv tu potvoru vytáhl, musela jsem zmizet, protože hady, ještěrky, pavouky a podobnou havěť nesnáším. Proto ani neuklízím jejich pokoj.

 Lili byla taky chytrá, bystrá a měla talent na výrobu lektvarů. Stejně velký jako její strýc. A taky byla větší bojovnice, než Beth. Když přišly domů, s bratry měly lekce magické sebeobrany, rozvíjení svých schopností a ještě něčeho. Lili měla daleko lepší výsledky než Beth. Ve všech směrech krom léčivých kouzel. Ta šla Beth. Upřímně, jsem tomu vůbec nerozuměla, ale viděla jsem, že Lili má vycvičenější instinkty k obraně i k útoku. Čím víc jsem ji znala, tím víc jsem v ní viděla Marcuse. Myslím to vážně. Skoro to vypadalo, že William ani není její otec. Nepřipomínala mi ho ani vzhledem ani chováním. Beth se sice nechovala jako její otec, ale něco z něj v sobě přeci jen měla, ale Lili nic.

 Bratři byli v boji zdatní, jenže jsem si nebyla jistá, jestli jim to je platné, když jsem viděla, co jedna démonka dokázala. Naneštěstí pro ni, se jim povedlo ji zničit dřív, než se jim nebo dětem mohlo něco stát. Oni si z toho nic nedělali, ale jí byla otřesená, když jsem viděla, jak hoří. Problematiku démonů mi vysvětlil Julius a mě došlo, že sice není hezké, že zemřou, ale je to pro dobro světa.

 William měl tu svojí potvoru venku, proto jsem se odebrala do stájí, abych se postarala o jejich koně. Měli tři klisny a dva hřebce. Marcusova Sissi čekala hříbě, které dostane Lili. Bylo to Fríšanka, což z ní dělali nejhezčí z nich a ze všech byla nejtemperamentnější. Proto jsem ji měla nejraději. Nic proti ostatním plemenům, ale Fríský kůň se mi zdá nejhezčí. Druhou klisnou byla Gabriellina klisna Lola. Byla celá bílá. Williamova hnědá Laurel stála u koryta a pila. Beth měla malého pár měsíců starého hřebečka jménem Eddie, které byl synem Loly a Juliova hřebce Jacka. Ten byl otcem i Sissina hříběte.

 Přešla jsem k Sissi a pohladila ji po tlamě. V ruce jsem držela mrkev, kterou jsem jí podala a ona ji začala spokojeně přežvykovat. Zařehtala, proto jsem jí podala další mrkev. Hladila jsem ji po hřívě a přemýšlela o všem, co se v poslední době stalo.

 V úterý, když se začalo stmívat, Julius ve spěchu odjel do královského města Crystal. Od té doby jsme o něm neměli žádné zprávy. Ani v novinách jsme nic nenašli. Marcus byl velmi znepokojený výrazem svého bratra, když odjížděl, a jelikož se mu neozýval, bylo to ještě horší. Williama to taky trápilo, ale on měl spoustu jiných starostí. Ve čtvrtek jsme měli další incident s nějakou bytostí, kterou jsem neuměla ani popsat. William se o ni postaral úplně sám, takže mi došlo, že to nebylo nic velkého. A dneska už od rána máme hosty. Jsou to bytosti, které sem přijdou a přejí něco jako hodně štěstí v příštím roce. Jak jsem se od Marcuse dozvěděla, tito lidé jsou démoni z rodu kočkovitých, kteří dneškem započínají nový rok. Prý to jsou dobré bytosti na rozdíl od některých jejich příbuzných. Trochu už jsem začínala ztrácet pojem o tom, co je dobré a co zlé.

 "Maggie." Otočila jsem se k vratům stáje, kde stál Marcus s milým úsměvem. Moc často jsem ho neviděla zamračeného nebo rozčíleného, ale když se naštval, začal mě trochu děsit. Ale na mě byl vždycky milý a laskavý, jako většina rodiny. "Gabrielle vás volá. Bude oběd."

 "Jistě. Uklidil váš bratr tu jeho bestii?"zeptala jsem se. Marcus se pobaveně usmál. Přikývl a mně se ulevilo. "Bezva." Podívala jsem se na Sissi. Pohladila jsem ji naposledy, potom jsem šla ke dveřím, ale Marcus mě vzal za paži, aby mě zastavil.

 "Co se děje? Něco vás trápí. Vidím to na vás,"zeptal se mě. Podívala jsem se na jeho ruku. Stáhl jí, jako kdyby si myslel, že mi nějak ubližuje a zopakoval svůj dotaz. Zamračila jsem se. Už dlouho jsem se ho chtěla zeptat, jaký vztah měl s Gabrielle a jestli není možné, že by Lili byla jeho, ale nechtěla jsem, aby si to špatně vyložil. A už vůbec jsem nechtěla přijít o práci, ale musela jsem se zeptat. Moje zvědavost byla moc velká.

 "Tady na to není vhodné místo,"řekla jsem mu. Zamračil se, ale přikývl. Zjevně pochopil, že to bude něco důvěrného a ve stáji, kam kdykoliv může někdo přijít, by bylo riskantní se na něco ptát.

 "Probereme to večer? Nechtěla byste si jít sednout do kavárny ve městě? Tam bude klid,"navrhl. Překvapeně jsem se na něj podívala, ale přikývla. Bylo to rozhodně lepší, než kdybychom to probírali tady. Věnovala jsem mu úsměv. On mi ho oplatil a chvíli sledoval moje oči, než ho vyrušilo odkašlání. Podívala jsem se na rušitele. Byla to Gabrielle. Nesouhlasně si nás měřila. Oznámila nám, že se máme jít najíst, takže jsme se odebrali do jídelny, kde už všichni jedli.

 Večer jsem se na naši schůzku připravovala déle, než bylo třeba, ale nechtěla jsem se ve městě ukázat jako trhan. A podle obdivných pohledů obyvatelů města mi to slušelo. S Marcusem jsme si dali sraz v osm hodin v kavárně na rohu hlavní ulice. Kavárna se jmenovala Bílá lilie. Za výlohou bylo vidět několik úchvatných dortů nejen svatebních, ale i narozeninových a vázy s květinami. Bylo to trochu zvláštní, ale zároveň krásné. Byla útulná a vřelá. Ten kdo ji pojmenoval, to bral vážně, protože zdi zdobili tapety s liliemi a podlaha byla zhotovena ze světlých parket. Měla jeden velký krb, ve kterém plál oheň. U něj byly dva stoly s čajovými svíčkami na své desce. Ostatní stoly na sobě nesly nízké vázy s květinami. Posadila jsem se k jednomu dvoumístnému stolu daleko od ostatních.

 "Dobrý večer. Co vám mohu nabídnout?"zeptala se mě po chvilce dívka, která tu pracovala.

 "Kávu s mlékem a dvěma cukry, prosím,"odpověděla jsem jí. Marcus byl ještě v práci. Dneska otevíral až po obědě, protože se bál, aby nějaká z těch mírumilovných bytostí nebyla ve skutečnosti nějaká zlá potvora. Proto tam byl i William.

 "Tady to máte. Budete si přát ještě něco?" S poděkováním jsem odmítla. Vzala jsem si noviny, které ležely na nedalekém stolku, abych si je mohla přečíst. O Juliusovi jsem se nic nedozvěděla, ale našla jsem něco o tom princi, který si u Marcuse kupoval přemisťovací lektvary. Bylo v nich něco o jeho práci velvyslance mezi vampýry a lidmi v naší vládě. Ano, existují i vampýři, což jsou podle Marcusových slov takové neutrální bytosti, které pro své přežití musí pít lidskou krev, ovládají magii živlů, rodí se, žijí dlouhý plnohodnotný život a umírají. Jsou to vládci ve většině států tohoto světa, dokážou mít jakési psychické pouto s kočkami a koni a jejich nevětšími nepřáteli jsou pravděpodobně vlkodlaci a spojenci asi čarodějky. Taky jsou zodpovědní za vznik upírů. Ti jsou zlí, posedlí smrtí a krví a nesmrtelní. Prý naprostý opak jejich stvořitelů.

 "Promiňte, že jdu pozdě." Ze zamyšlení mě vyrušil Marcusův hlas. Zvedla jsem k němu hlavu. Zrovna si sundával svůj kabát a přehazoval ho přes čtvrtou židli. Posadil se na židli naproti mně a unaveně povzdechl.

 "Těžká šichta?"zeptala jsem se ho s úsměvem. Přikývl. Objednal si kávu s cukrem. S rozhovorem jsme počkali, než mu ji dívka přinese a mezitím jsme se bavili o tom, co udělaly jeho neteře. Celou dobu s úsměvem poslouchal, smál se a komentoval. Ze všech tří ho zajímala hlavně Lili, což mě v mém podezření ještě podporovalo.

 "O čem jste si chtěla promluvit?"zeptal se mě, když dívka odešla k dalšímu zákazníkovi. Chvilku jsem ho pozorovala. Přitom jsem se snažila sebrat odvahu k té otázce. On s očekáváním sledoval mě. To ticho začínalo být nesnesitelné. "Nemusíte se ptát, jestli nechcete. Můžeme se bavit o něčem jiném."

 "Ne, já chci, ale jenom nevím jak, protože bych mohla přijít o práci. A vy byste si to mohl špatně vyložit a..." Položil svou ruku na mou, aby mě zarazil. Já zmlkla. Vždycky si ode mě udržoval odstup, ale dneska už se mě podruhé dotkla a dokonce mě pozval ven. Nějak se mi to přestávalo líbit.

 "Jděte k věci. Jen tak vás nevyhodím. Věřte mi." Usmál se na mě jedním z těch jeho milých úsměvů. To mi dodalo odvahu. Zhluboka jsem se nadechla.

 "Lili není Williamova dcera, že ne?"

9. Kapitola                                                Rozcestník                                                7. Kapitola