Nazdárek, mám tu další kapitolu Tajmené lásky. Tak krásné čtení :).
9. Kapitola – Přiznání
Chvíli na mě překvapeně zíral. Potom už byl schopen i něčeho jiného, než bylo zírání. Rozhlédl se okolo sebe a snažil se zjistit, kdo to slyšel, ale zdálo se, že nikdo. V jeho očích byla panika, která mi moje obavy potvrdila. Nebála jsem se toho, že bude její otec spíš toho, že o tom s Gabrielle lžou. Nebylo to správné. Ani pro ně a ani a hlavně pro Lili. Musela vědět pravdu.
"Jak jste na to přišla?"zeptal se mě Marcus. Snažil se znít klidně, vyrovnaně a naprosto nezúčastněně, ale mě jen tak neoblafne. Byl její otec.
"Jak jsem na to přišla? Zkusili jste se na ni někdy pozorně podívat? Vždyť je vám podobná víc, než vašim bratrům. Ještě bych byla schopná říct, že by mohla být Juliusova, ale nemá nic, co má on. Lili má stejné oči, jako vy, podle toho, co jsem viděla, má stejné nadání na lektvary a když jsem se jednou s Juliusem bavila, prozradil mi, že jenom nejstarší potomek nejstaršího potomka může mít všechny schopnosti Meyerů. To by vysvětlovalo, proč bez hůlky dokáže všechno, co dokážete vy." Celou dobu jsem sledovala Marcusův výraz, který i přes všechny jeho snahy zračil paniku, která se Marcuse zmocňovala. "Možná, že Williamovi to nedošlo, ale já nejsem... Mě jen tak neošálíte." Marcus si povzdechl a v jeho tváři se objevil zvláštní výraz, jako kdyby uvažoval, zdali mně nemá očarovat nebo v lepším případě vyhodit. "Řekněte mi pravdu. Já udržím tajemství."
"Kdybych mohl, řekl bych vám všechno, ale Gabrielle by mě zabila,"řekl s úsměvem. Uvolnil svoji napjaté tělo a semknul ruce. Usmála jsem se na něj.
"Takže to je pravda. Je vaše,"zašeptala jsem tak, aby mě nikdo neslyšel. Nepatrně přikývl. Zamračila jsem se a začala uvažovat. "Ehm... Jak je to možné?"
"No... Jak víš, Gabrielle není jako já a moji bratři. Dokonce není ani člověk, jako ty. Narodila před nějakými 85 lety dvěma velmi zvláštním a velmi mocným andělům. Já vím, asi ti to zní divně, ale v našem světě je tolik nejrůznějších bytostí a každá z nich je něčím jedinečná. Andělé jsou zavázáni k tomu, aby celý svůj život chránili rodinu čarodějů. Nikdy je nesmí zradit, nikdy jim nesmí ublížit a nikdy s nimi nesmí mít milostní poměr. Kdyby nám jakkoliv ublížila, tím se nemyslí jenom fyzická újma, ale i citová, tak by přišla o život. V případě že by zradila, stal by se z ní anděl temnot, který není úplně zlá bytost, ale nemá právo ochraňovat čaroděje a jeho život je prázdný. V případě milostného poměru ztratí svoje křídla a rodina nebo čaroděj navždy ochranu. Dokud je její chráněnec živý, žije i ona. Po čarodějově smrti se vyšetřuje, zda to není její chyba, když je, může říct světu sbohem..."
"To je kruté,"řekla jsem trochu otřeseně. Marcus se smutně usmál.
"Jo, to je, ale kdyby takové zákony nebyli, za chvíli by byla polovina mého druhu mrtvá, protože anděl, který zradil nebo ublížil, už nikdy nepomůže, protože se zkazí. Jsou to silné dobré bytosti, ale mají svoje velké chyby. To je teďko jedno. Když Gabrielle poprvé otěhotněla s Beth, dostala podmínku. Naše matka zuřila, protože mít dítě s andělem, to je horší, než když máme dítě s vampýrem nebo vlkodlakem. Je to hanba pro celou rodinu,"řekl Marcus a protočil oči. Asi názor své matky nesdílel. "Po Bethině narození Gabrielle dostala na starost jinou rodinu a my, já s Juliusem a malá Beth, jiného ochránce. Gabrielle chodila Beth navštěvovat, ale vždy u toho musel být někdo z jejich lidí. Jednou ale přišla tajně a já ji načapal. Upřímně ani nevím, jak se to stalo, ale když jsem se ráno probudil, ležel u mě dopis s tím, že to byla chyba a tak dále. Jistě to znáte. Jak jsem o pět měsíců později zjistil, o pár dní později byla Beth znovu navštívit a ten den byla s Williamem. Když si všiml, že je těhotná, začal se radovat, že spolu budou mít další dítě. Nechtěla mu ublížit, ale trochu pozapomněla na to, že ublížila mně, ale naštěstí pro ni, jí křídla vzali dřív, než stihl zjistit, že zranila mě. Jakmile to zjistili, začali zvažovat, jestli mi seberou ochranu, nebo ne. Po tom co se rozhodli, že to není nutné, mně navštívila moje ochránkyně Aurora. Je to moc milá žena, ale většinou si od nás drží odstup, protože nám nevěří."
"Ani se jí nedivím,"zamumlala jsem. Marcus se potichu zasmál.
"No jo. Já vlastně taky ne,"oznámil Marcus. Napila jsem se svého kafe, které už začalo stydnout, ale najednou k nám přistoupila mladá překrásná žena s dlouhými světlými vlasy, zahalená do dlouhého bílého pláště. Jak jsem se na ni podívala, zdálo se mi, jako by ji ozařovalo bílé světlo. "Auroro? Co ty tady děláš?"
"Myslela jsem, že jsi mě volal,"oznámila mu klidným hlasem. Podívala se na mě a poté obrátila svůj pohled k Marcusovi, který ji stále překvapeně sledoval. "Asi jsem se spletla. To je jedno. Dobrý večer, slečno, já jsem Aurora."
"Maggie. Ráda vás poznávám,"řekla jsem s překvapeným úsměvem. Ona se lehce poklonila. Usadila se na jednu židli a v tichosti se rozhlížela po podniku, aby odhalila, kde se skrývá nebezpečí, které ji sem přilákalo.
"Když jsem tě nevolal, ani mi nehrozí smrtelné nebezpečí, které bys měla zahnat, proč už nejdeš? Většinou, jakmile nebezpečí pomine, pomalu ani neřekneš tak zase příště nebo alespoň ahoj,"řekl Marcus zvláštním tónem. Ona se na něj podívala a protočila oči.
"To možná jo, ale většinou okolo sebe máš své bratry, tak vás nechci rušit od toho vašeho života. Navíc, něco mi tu nesedí, ale nevím, co to je. Neustále cítím, že ti něco hrozí, ale nevím odkud, ani co by to mělo být,"oznámila mu Aurora. "Je to, jako kdyby se ve tvém životě mělo stát něco, co ovlivní jeho zbytek nebo dokonce něco, co by tě mohlo zabít, ale netuším, co to je. I když možná jsem jen paranoidní, kvůli všem těm útokům. Začínají být stále vzteklejší a aktivnější. Něco se tam děje, ale my nevíme co. Měli byste si dávat pozor. Proto se rozhodli, že dokud nebude nebezpečí zažehnáno, mám ti zůstat nablízku." Její neochota byla zřejmá na první pohled. Marcus se na ni chvíli díval, potom se podíval na mě. V jeho tváři byl zvláštní výraz, který jsem nedokázala popsat. Nevím, co to bylo, ale vůbec se mi to nelíbilo.
"Takže půjdeš bydlet k nám?"zeptal se jí. Okamžitě rychle zavrtěla hlavou.
"Nechci být další, která kvůli tvému nezodpovědnému a namyšlenému bratrovi přijde o křídla,"řekla s opovržením. Byla jsem překvapená, protože předtím se chovala uctivě a mile, ale jakmile začala o Williamovi, byla až nenávistná. Očividně potomci s čaroději nejsou tabu jen u čarodějů. "Budu si muset něco najít tady v blízkosti a během dne bych s tebou mohla být v obchodě. A občas bych mohla jít k vám a chvíli tam pobít, ale to je vše."
"Jistě. Jestli chceš, nad krámem je malý byteček. Můžeš tam jít, dokud si nenajdeš něco svého,"navrhl jí Marcus. S úsměvem přijala. "A asi by sis měla pořídit něco, co není tak andělské. Jsi přece jenom dole, tak bys tak měla i vypadat."
"To bych asi měla. Slečno Maggie, nechtěla byste mi pomoci s výběrem vhodného oblečení pro můj pobyt tady,"zeptala se mě Aurora. Jen jsem přikývla. Udělala jsem to tak nějak instinktivně. "Výběrně. Když mě teď omluvíte, budu muset jít. Zítra vás navštívím, abych zkontrolovala děvčata a abychom se domluvili, kdy vyrazíme nakupovat. Přeji vám hezký zbytek večera." Vstala ze židle, zastrčila jí. Rozhlédla se kolem sebe, a když si byla jistá, že tu je bezpečno, poklonila se a odkráčela z kavárny. Jen jsem sledovala dveře a snažila se přijít na to, co to všechno znamenalo. Byla jsem dokonale zmatená.
"No, tak to bylo zvláštní,"řekla jsem pomalu. Otočila jsem se na Marcuse, který mě pobaveně sledoval.
"To je Aurora. Vždycky se zjeví, zachrání mi život a zase zmizí,"řekl Marcus. Usmála jsem se.
"Neříkal jste náhodou, že je milá? Mně se zdálo, že je strašně chladná a občas, že si kousla do něčeho kyselého,"oznámila jsem mu. Marcus se zasmál. Jen jsem pokrčila rameny. Opřela jsem se o opěradlo a chvilku sledovala jeho zamyšlený výraz. Vždycky jsem si uvědomovala, jak pohledný muž to je, ale teď vypadal možná i líp než kdy předtím. Zvedl svoje hnědozelené oči a pohlédl do těch mých. Moje srdce vynechalo jeden úder a potom se rozbušilo o poznání rychleji. Chtěla jsem něco říct, ale nevěděla jsem co.
"Možná bychom měli jít domů, nebo si o nás začnou dělat starosti,"prohlásil po chvíli ticha Marcus. Trochu jsem posmutněla, protože jsem doufala v něco jiného.
"Myslím si, že by si dělali starosti jenom o vás. Já jsem přece jenom člověk,"řekla jsem kysele. Zastavil se uprostřed pohybu a překvapeně se na mě podíval. "Víte, i když se Gabrielle snaží mluvit potichu, měla by se přesvědčit, že ji nikdo neuslyší." Narážela jsem na to, jak nedávno mluvila se všemi bratry a dost jasně vyjádřila svůj postoj k lidem. Upřímně mi nevadilo, že má problém s tím, co jsem, ale vadilo mi, že ani jeden z nich nebyl schopný říct nic na mou obranu.
"Omlouvám se za to, co řekla. Je..."
"Mně nevadí, že proti lidem něco má. Vadilo mi jen to, že jste všichni tři mlčeli jako ryby, když s tím svým monologem skončila,"řekla jsem. Vstala jsem ze své židle a začala se oblékat do kabátu.
"Tak se omlouvám za obojí. Je mi líto, že jsem proti ní nepostavil, ale kdybych to udělal, narušilo by to ten mír, který mezi sebou máme. Promiňte mi to,"řekl. Položil ruku na moje rameno. Chvíli ji tam ponechal a potom ji zase stáhl, aby se oblékl. Děvče, co tu obsluhovalo, mu přineslo účet a počkalo, než najde peníze. Potom jsme se společně vrátili do jejich domu, kde jsme se rozloučili a každý šel do svého pokoje.
Druhý den ráno jsem pomohla děvčatům obléknout se, protože musely do školy. Chvíli jsem se s nimi dohadovala, protože chtěly, abych je odvedla já, ale já netušila, kde školu mají, takže je nakonec musel přesvědčit Marcus, aby šly s tatínkem. William na ně už netrpělivě čekal, jelikož musel do práce dřív, aby dokončil nějakou hůlku, se kterou se dělal už třetí den a dneska ji měl odevzdat jejímu novému majiteli.
Marcus čekal, než se tam objeví Aurora, aby si s ní popovídal v klidu domova. Navíc si potřeboval vyhledat nějaké recepty v jejich knihovně. Já jsem tam seděla s ním, protože Gabrielle jasně dala najevo, že moji pomoc nepotřebuje. Za to Marcus za ni byl vděčný. Hledala jsem v dolních policích staré knihy na lektvary, které byly vázané v kůži a páchly zatuchlinou.
"Myslím si, že byste jim to měli říct,"řekla jsem s očima zabodnutýma do staré knihy, ve které jsem se snažila najít nějaký lektvar lásky. Ucítila jsem na sobě Marcusův pohled, proto jsem zvedla oči a usmála se. Podíval se na knihu, která dopadla na stůl. "Zaslouží si to vědět. Nejen Lili, ale hlavně William. Přece nechcete, aby celý zbytek života, žili ve lži, nebo ano?"
"Já ne, ale Gabrielle v životě nesvolí k tomu, abych jim to řekl. Vždyť víte, jaká je,"řekl Marcus. Podívala jsem se mu do očí a posmutněla. Viděla jsem, jak moc ho bolí, že si Lili myslí, že je jenom její strýček. Nechápala jsem, jak mohla být Gabrielle tak zbabělá, aby se postavila ke své chybě čelem. "Ona jí to nikdy neřekne. Bojí se, že by ji nenáviděla."
"Možná by to potřebovala,"zamumlala jsem pro sebe, ale Marcus mě slyšel. Věnoval mi jeden ze svých pobavených úsměvů a vrátil se k listování v knize. "Sám si to myslíte."
"To jo, ale nikdy bych to nahlas neřekl. Tak našla jste to?"zeptal se mě. Obrátila jsem svou pozornost k dvoustránce, na kterou jsem koukala. Začínala tam kapitola o lektvarech lásky a lektvarech, které lásky potlačují. "Ukažte mi to." Podala jsem mu knihu. Začal ji pozorně studovat. Jenom jsem ho potichu sledovala a byla okouzlena jeho výrazem. Soustředěně si pročítal přísady a postupy, přitom se lehce mračil a přemýšlel, jestli má všechno. Nakonec zvedl hlavu, protože ho můj pohled cítil a já sklonila pohled ke knihám v regálu. Dělala jsem, jako bych si celou dobu četla názvy svazků na policích.
Aurora se nakonec ukázala až večer, protože měla spoustu práce. Zkontrolovala holky, promluvila si s bratry a zase zmizela. Jak jsem se od Marcuse později dozvěděla, chtěla je informovat o možném nebezpečí, které by mohlo vzniknout, až sem přijde Julius se svojí snoubenkou královnou čarodějů. Prý by to měli zrušit, ale Gabrielle rozhodla, že bratři jsou dost silní, aby ochránili královnu i její dceru.
Když nastal den návštěvy, William i s Marcusem šli ráno na chvíli do práce, potom se zase vrátili domů. Já jsem zatím pomohla Beth a Lili s oblékáním a česáním a s odporem sledovala barvy, které jim Gabrielle vybrala. Ne že by byly hrozné, ale k nim se nehodily. Potom jsem uslyšela přijít Williama, takže jsem mu předala jeho nejmladší dceru a vydala se do svého pokoje, abych se oblékla.
Chtěla jsem si vzít modré šaty, ale ty mi Lili omylem polila džusem, takže jsem hledala něco, co by se pro tuto příležitost hodilo. Nemohla jsem nic najít, proto jsem opatrně zaklepala na Marcusovi dveře a čekala, než mě vyzve. Konečně se zpožděním dorazil i on. Otevřel mi dveře a usmál se. Přelétla jsem ho pohledem a okamžitě se zarazila na té jeho kravatě. Beze slova jsem mu ji rozvázala a hodila ji na postel. Ve skříni jsem našla klasickou šedou, která se mi k tomu hodila víc.
"Tahle bude vypadat líp,"oznámila jsem mu. Usmál se na mě a stoupnul si před zrcadlo. Tiše jsem sledovala jeho souboj a jasně jsem viděla, že ta kravata má navrch, proto jsem k němu přešla a přehodila mu kravatu přes hlavu. Musela jsem si stoupnout na špičky, protože jsem moc malá. Sklonil se a čekal, než mu ji uvážu. Trochu jsem ztratila rovnováhu, ale on mě pohotově chytil, a dokud jsem mu ji neuvázala, nepřestal mě držet. Začala jsem pociťovat zvláštní napětí. To však bylo prolomeno Williamem, který vešel do pokoje.
"Gabrielle vzkazuje, že máme jít dolů,"oznámil William. Potom si uvědomil, že tu Marcus není sám, tak jen vycouval a vypařil se jako pára. Nevím, co ho to popadlo, ale ať to bylo cokoliv, nebylo to nic dobrého. Oba jsme sledovali místo, kde zmizel, potom jsme si pohlédli do očí. Nevěděla jsem, co říct a zdálo se, že Marcus taky netuší.
"Děkuju,"řekl nakonec. Věnovala jsem mu úsměvem a chtěla odejít, když jsem si vzpomněla, že jsem sem nepřišla jen tak pro nic za nic.
"Jo, to jsem chtěla. Neznáte nějaké kouzlo, které by mě zbavilo téhle skvrny?"zeptala jsem se a ukázala mu šaty. Chvilku si je prohlédl, potom si promnul ruce, zakroužil prsty a skvrna zmizela. "Děkuju." Vrátila jsem se do svého pokoje a oblékla se. Přitom jsem narazila na problém se zipem, kvůli kterému jsem si nestihla upravit vlasy, proto jsem je jen učesala a rychle vyrazila dolů.
Přišla jsem pozdě. Julius s královnou už stáli v chodbě. Jak jsem si je prohlédla, musela jsem uznat, že spolu vypadají skvěle. Ona byla hnědovlásky s moc milým výrazem a světlýma přátelskýma očima. Měla na sobě levandulové šaty po kolena. Její dcera vypadala skoro jako ona, ale oči měla tmavě hnědé. Z jejího výrazu jsem usuzovala, že Julius jí nevadí, ale že by se chtěla seznamovat s jeho rodinou, to se mi nezdálo.
"Jdeš pozdě,"informovala mě potichu Gabrielle. Nadechla jsem se, abych jí odpověděla, ale Marcus mě předběhl.
"Jo, protože se snažila, aby všichni vypadali k světu, jak sis přála,"zasyčel potichu Marcus. Obrátil na ni svůj pohled a čekal, než mu odpoví. Ona se na něj jen překvapeně dívala. Bylo to poprvé, co jsem ho slyšela s ní mluvit takhle. A určitě to nebude naposled.
"Dobré odpoledne,"řekla královna, když konečně vešli. Pozorně si prohlédla každého z nás. Zastavila se u mě a s očekáváním pohlédla na Juliuse. "To je..."
"Co? Ne. Nebo alespoň myslím, že ne,"odpověděl jí. Královna se zatvářila trochu zklamaně. Obrátila na mě svůj pohled a usmála se. "Já jsem Megan. Ráda vás poznávám..."
"Maggie Mooreová, vaše Veličenstvo,"odpověděla jsem jí s poklonou. Ona povzdechla.
"To Veličenstvo si nechte pro Claire. Říkejte mi Megan a vy jste vlastně co?"
"Je to naše s..."
"Naše chůva,"přerušil Marcus Gabrielle. Ona mu věnovala dotčený pohled. "Ale obávám se, že tu zastává víc práce, než paní domu. Ta vlastně nedělá vůbec nic." Všechna tři starší děvčata se potichu zasmála. Julius jen překvapeně zíral nad nepřátelstvím svého bratra a William se na Marcuse otočil s naštvaným výrazem.
"Co prosím?"zeptal se ho. Marcus ho sledoval klidným výrazem, který jasně značil, že si za svým názorem stojí. "Jak se opovažuješ takhle mluvit o mojí ženě?"
"Ehm... Williame, mohl bys..."
"Vždyť je to pravda. Co Gabrielle dělá? Jednou za čas uvaří oběd, potom si jde hrát s Laurou a nikoho jiného si nevšímá a ještě je nepříjemná, když ji o něco požádáš. O Lili s Beth se prakticky nestará a ostatním věcem nevěnuje vůbec žádnou pozornost. O všechno se stará Maggie,"odpověděl mu Marcus. Už nevypadal tak klidně, ale alespoň nebyl vytočený jako William. Bohužel všechno co řekl, byla pravda.
"A ses z ní..."
"Williame, nech toho,"okřikl ho Julius. Podíval se na královnu a věnoval jí omluvný výraz. Ona byla tak překvapená, že se nezmohla na slova. Ucítila jsem, jak mě někdo vzal za ruku. Podívala jsem se dolů a uviděla Lili. Klekla jsem si k ní a nechala se obejmout.
"Proč mě nepřekvapuje, že jsi na jeho straně? Vždycky se postavíš za něj,"zařval naštvaný William na Juliuse.
"Vždycky? Když jste se naposledy dohadovali, postavil jsem se za tebe, takže si nehraj na ublíženého." Nepamatuju si, že bych někdy slyšela Juliuse takhle naštvaného. "Měl by ses uklidnit."
"Já se uklidnit nepotřebuju! Holky, běžte si sbalit,"řekl William a podíval se na svoje dcery. Lili v mojí náruči zavrtěla hlavou a schovala si tvář. "Lili, řekl jsem, aby sis šla sbalit svoje věci."
"Já nikam nejdu. Tady jsem se narodila, tak tady i zůstanu,"řekla přidušeně. Všichni se podívali na Williama. Očividně s Lili něco společného má, protože se rychle naštve.
"Okamžitě ji pusť a běž nahoru, sbalit si svoje věci! Tohle je moje poslední slovo!"vykřikl na ni William. Lili mě pustila a otočila se na svého otce. Sledovala ho naštvaným výrazem. Takovým, který jsem u ní ještě neviděla.
"Já nikam nejdu!" Nechtěla jsem, aby se s ní dohadovala, proto jsem vstala a věnovala svůj pohled každému z rodiny Meyerů. Nakonec jsem se zastavila u Marcuse.
"Ta se mi zdá, že jsem jeden z problémů. A pokud se odstěhujete, tak stejně přijdu o práci, takže končím,"oznámila jsem jim. Pohled všech se upřel na mě. Výraz Beth a Lili byl plný paniky. Za tu dobu, co tu jsem, jsem s nimi byla víc než jejich maminka a věnovala jsem jim tolik lásky, kolik jsem mohla. Gabrielle se tvářila neskutečně potěšeně. Alespoň mohla předstírat, že jí to mrzí. Julius byl jen překvapený. V Marcusově výrazu byla také překvapení, ale i něco jiného, možná stejná panika, jako u holek a taky smutek. A William. Z toho jsem nepoznala nic, protože uvnitř něj propukal boj.
"Určitě by si pro vás nějaké jiné uplatnění našel,"řekl William. S jeho tónu mi došlo, že naráží na tu nešťastnou nehodu v Marcusově pokoji. Nasadila jsem jeden z uražených výrazů, které jsem se naučila od svojí matky, otočila jsem se, přitom jsem cítila, že jsem ho švihla pár pramínky svých vlasů a odkráčela chůzí, kterou na mě matka cvičila snad celý můj život. V chodbě jsem si vzala svůj kabát. Oblékla jsem se až venku, protože uvnitř by se mě někdo mohl pokusit zastavit.
Byla jsem za bránou a procházela okolo jednoho z jezírek, které se rozprostíralo v okolí jejich pozemku, když se vedle mě z nenadání objevila nějaká bytost. Věnovala jsem mu pohled, po kterém se mi zamotala hlavu. Moje nohy jako by ztratili všechnu sílu a moje tělo začalo padat. Potopila jsem se pod vodní hladinu.
10. Kapitola Rozcestník 8. Kapitola