Dobrý den, vážení návštěvníci,
jmenuji se Mikky a tenhle blog jsem založila, abych měla místo, kam zveřeňovat svoje příběhy, což také dělám a abych dala i jiným šanci představit se. Na začátku můj blog vážně žil, ale po mé pouze už to tak slavné není, takže všem co sem zabloudili děkuji a vítejte v mém světě. :)
V případě dotazu, prozby nebo čehokoliv jiného mě kontaktujte na můj e-mail.
Adresa: mikky97@seznam.cz
Tajemná láska - 10. Kapitola
Dobrý večer, máme tu neděli, změnu času a novou kapitolu Tajemné lásky. Slibuji vám, že zítra Vám sem dám i další už jedenáctou, ale zpátky k té dnešní: Maggie se probouzí ze svého spánku, do kterého upadla, když ji napadl démon, bohužel se musí stále léčit. Vztah mezi Maggie a Marcusem se prohlubuje a Gabrielle je stále vzteklejší. A vztahy mezi bratry jsou napjaté. Jak to asi dopadne? A jak Maggie přijme drobnost, kterou jí zapomněli říct?
Profil Maggie Mooreové už mám skoro hotový, takže se na něj během prázdnin podívám a dám sem jeho první část a možná i obrázek toho, jak si Maggie představuju. Pokud i vy máte o Maggie nějakou představu, klidně mi ji pošlete na e-mail: michelleblack@seznam.cz. Už se na vaše návrhy těším :). A pokud máte nějakou povídku, se kterou byste se chtěli pochlubit, neváhejte a zašlete mi ji na stejnou adresu. Teď vám přeji krásné čtení i zbytek večera.
Vaše Mikky
10. Kapitola – Rozepře
Nevím, jak dlouho jsem spala, ale cítila jsem se neskutečně unavená. Bolelo mě snad všechno v mém těle a cítila jsem ostrou bolest v břiše a v krku jako by mi ho někdo drásal. Zakašlala jsem, abych se zbavila té bolesti, jenže to mi nepomohlo. Pokusila jsem se posadit, ale když jsem se zapřela do loktů, okamžitě jsem zase padla, protože jsem se na nich neudržela. Zasyčela jsem bolestí a rozhlédla se okolo sebe, abych zjistila, kde vlastně jsem. Byla jsem u Meyerů. Vedle mě ležela Lili se svojí kočkou. Obě měly zavřené oči a v klidu spaly.
0001pt; line-height: normal; text-align: left;"> Dveře pokoje se otevřely. Otočila jsem hlavu, abych zjistila, kdo mě to přišel navštívit. Byl to Marcus. Když viděl, že jsem vzhůru, vešel. S úsměvem mě pozdravil a posadil se vedle mě. Položil mi ruku na čelo, aby zjistil, jestli mám teplotu. V jeho ruce se objevila malá lahvička nějaké bílé tekutiny a lžička.
"Ehm... co to je?"zeptala jsem se chraplavě. Odkašlala jsem si a pokusila se to zopakovat, aby výsledek byl stejný.
"Lektvar,"odpověděl. Nalil mi trochu té tekutiny na lžíci a podal mi jí, jenomže když jsem se pokusila lžíci vzít, vyklouzla mi. Prakticky jsem necítila ruce, teda krom bolesti. Marcus se zamračil. "Otevřete pusu."
"Cože?"
"Abych vám tam mohl ten lektvar nalít,"odpověděl. Chvilku jsem ho beze slova pozorovala a z jeho pohledu jsem usuzovala, že nemá cenu se s ním dohadovat, proto jsem lehce otevřela pusu. Když se lektvar dostal na můj jazyk, naježili se mi snad všechny chloupky na těla a sevřela jsem prsty i na nohou, protože byl kyselejší než všechno, co jsem kdy pila. Marcus se zjevně dobře bavil.
"Bože. Na co to je?"zeptala jsem se. Otřásla jsem se a začala pátrat po něčem, čím bych to mohla zapít. Marcus zjevně pochopil, přivolal si skleničku a došel do koupelny. Okamžitě jsem sklenici přijala a s jeho pomocí jsem její obsah vypila do dna.
"Když jste spadla do toho jezírka, tak jste onemocněla. Je to jedna poměrně častých chorob a vy ji u vás nemáte,"odpověděl Marcus. Dál už jsem se tím nezabývala. Upřímně jsem ani nechtěla vědět, co to je zač. "Budete v pořádku, jenom si musíte odpočinout. Co si pamatujete?" Zamračila jsem se a snažila se vybavit si, co všechno se ten den stalo, ale nějak jsem si nemohla vzpomenout na vše.
"Královnu, potom jste se pohádali a ještě tu vodu,"odpověděla jsem mu. On jen přikývl a vstal, aby mě nechal odpočinout. "Počkejte. Co se stalo?"
"No, když jste spadla do toho jezírka, jsme s Juliusem zahnali toho démona a William vás vytáhl. Byla jste promrzlá a doktor řekl, že jste nemocná a že musíte odpočívat, dokud on nerozhodne jinak. William přes Gabriellin odpor odvolal stěhování a to je asi všechno,"odpověděl Marcus. S úsměvem se podíval na Lili.
"To jste určitě rád. Neměl byste ji odsud odnést? Aby se nenakazila,"navrhla jsem mu. Usmál se ještě víc. "Co?"
"Tohle je jenom její kopie. Pravá Lili si hraje ve školce. Je to jedna z přirozených schopností Meyerů,"vysvětlil Marcus. Pozvedla jsem ruku a přes všechnu bolest jsem se lehce dotkla Liliiny kopie. Moje ruka prošla skrz a ona se nevrle zavrtěla. Rychle jsem ruku stáhla a vyděšeně obrátila svůj pohled k Marcusovi. "Kdyby se trochu snažila, dokázala by ji i rozpohybovat a udělat z ní vnímající bytost."
"Tohle taky umíte?"zeptala jsem se.
"V podstatě, ale nikdy jsem to neovládl, proto to nevyužívám. Lili je v tom lepší,"odpověděl mi. Položil lahvičku i se lžící na stolek. Pozorně mě prostudoval. "Chtěla byste něco k jídlu?" Přikývla jsem. S úsměvem se odebral ke dveřím. Jakmile jsem osaměla, unaveně jsem si položila hlavu na polštář a opět usnula.
Když jsem se ráno probudila, zrovna se snažil Lili přesvědčit, aby šla do školky, ale když uviděla, že jsem vzhůru, proklouzla kolem něj a posadila se vedle mě. Unaveně jsem se na ní usmála. Pokusila jsem se Marcusovi pomoci s přemlouváním, jenže ona byla neústupná. Prohlásila, že se odsud nehne, proto využil něčeho, co ona postrádala. Vzal jí do náruče a i přes veškerý její odpor jí odnesl z pokoje. I když mě to bolelo, začala jsem se smát. Vrátil se o pár minut později s tácem plným jídla a s hrnkem horkého čaje, který provoněl celý pokoj. Na tácu byla ještě jedna lahvička s dalším lektvarem.
"Takže, dobrou chuť,"řekl mi. Zvedla jsem ruce, ale byly tak slabé, že jsem je nedokázala udržet ve vzduchu. Povzdechla jsem si a začala přemýšlet, jak bych se mohla najíst a nepoužívat přitom ruce. To vyřešil Marcus tím, že mě začal krmit. Tak jsem se styděla, za to, že nezvládnu něco takového, ale on mě uklidnil a oznámil, že mu to nevadí. Mojí hrdosti to moc nepomohlo, ale alespoň jsem měla jistotu, že tahle jeho péče ho nebude nějak obtěžovat.
"Kdo to vařil?"zeptala jsem se ho. Netuším, proč jsem se na to zeptala, když jsem odpověď už předem znala. A moje tušení bylo správné. Jakmile jsem to byla plná, otřel mi pusu ubrouskem a začal do mě cpát ty lektvary. Začal tím hnusným kyselým. Ten zelený, co přinesl dneska, byl sladký a chutnal skoro jako nějaký sirup. Když jsem se napila čaje, odložil ho na stůl a zeptal se, jestli nebudu ještě něco potřebovat. "Teď ne, děkuju." Nechal mě odpočívat.
Tak to šlo několik dní. Nebyla jsem schopná dělat nic jiného, než unaveně ležet, poslouchat rádio, ze kterého jsem se stejně nic nedozvěděla, anebo zírat do stropu. Když byl Marcus v práci, byla jsem plně sama, ale během těch pár hodin, co měl volno, u mě seděl a povídal si se mnou, nebo mi předčítal z některé z těch knih, které měli v knihovně, čímž mě dokonale uspal. Když už jsem měla trochu síly a dokázala knihu otevřít a otáčet stránky, četla jsem si sama. A jelikož ta nemoc nebyla přenosná vzduchem, tak jsem Beth mohla pomáhat s úkoly, u kterých jsem mohla jenom mluvit.
16. března jsem od Marcuse dostala kousek narozeninového dortu, který dostal jako dárek od Gabrielle. Já jsem pro něj nic neměla, protože jsem ani netušila, že narozeniny měl. Polovinu večera strávili i s Lili a Beth v mém pokoji a snažili se mě zabavit. A povedlo se jim to vědomostní hrou, která procvičovala i jejich znalosti. Dokonce se ukázalo, že i já za tu dobu, co jsem strávila posteli, naučila něco z jejich historie a nějaké lehké rituály a kouzla, která dokonce mohli dělat i nečarodějné bytosti, mezi které patřili hlavně lidé. Samozřejmě vyhrál Marcus, který za těch třicet dva let, co je na živu, takových pětadvacet let strávil zabýváním se magií. Lili excelovala ve všem, co souviselo s lektvary a Beth zase v bytostech a tvorech. Zábavu nakonec narušila Gabrielle, která nám oznámila, že by děvčata měla jít spát, když jdou v pondělí do školy a školky.
O týden později v sobotu jsem měla návštěvu. Slečna Smithová se za mnou přišla podívat. Rovnou mi předala i pozvánku na svatbu a oznámila mi šťastnou novinku. Čekala dítě. Jenom jsem se na ní usmála a pogratulovala. Je jsem z pozvánky zjistila, tím jejím budoucím manželem nebyl nikdo jiný, než ten Theodor, díky kterému jsem teď tady. Měli se brát koncem dubna, takže jsem jen doufala, že už budu zdravá. Když jsem se jí zeptala, kde budou bydlet, oznámila mi, že mu dala ultimátum. Musí se přestěhovat do New Yorku, jinak žádná svatba nebude. Jeho dům bude dál používán jako přestupní stanice mezi světy. Rovnou jsem jí předala dopis, který jsem Denisovi napsala. Odpověď na něj mi přišla o pár dní později.
Dozvěděla jsem se z něj, že se v kanceláři seznámil s jednou moc milou ženou a že by jí rád pozval na rande, ale netušil jak. Jako správná sestřička jsem mu okamžitě poradila, aby využil veškerý svůj nezměrný šarm a okouzlil jí svým vtipem a výmluvností. Taky mi prozradil, že si rodiče prožívají krizi manželství, ale jak jsem věděla, bude to zase jenom nějaké zbytečné haló pro nic.
Dnes se za mnou byl podívat lékař. Udělal mi několik testů a prohlásil, že bych měla ještě odpočívat, ale pokud se na to cítím, můžu vylézt z postele a chodit po domě, ale nesmím vystrčit paty z domu, jinak by se mi to mohlo vrátit. Dostala jsem od něj nějaký recept na lektvar, který si vzal Marcus a začal si pročítat přísady. Začínalo se mi zdát, že čarodějové na vše používají svoje lektvary.
"Když to dovolil i pan doktor, mohla bych konečně vylézt z postele a jít se projít?"zeptala jsem se Marcuse. Pouštěl mě jenom do koupelny a zase zpátky. A když byl v práci, raději jsem zůstávala u sebe, protože jsem se nechtěla dostat do křížku s Gabrielle. Zdála se mi stále vzteklejší a mrzutější, než když jsem jí potkala. Nesouhlasně si mě prohlížel. "Prosím."
"No dobře, ale jenom do zimní zahrady,"odpověděl Marcus. S radostí jsem vyskočila na nohy. Trochu se mi zamotala hlava, ale nedala jsem to najevo, nebo by mě nikam nepustil. Zabalila jsem se do županu přehozeného přes křeslo v rohu a obula si papuče. Postřehla jsem, jak mě tiše a trochu pobaveně pozoruje, ale rozhodla jsem se, že nic neudělám a raději jsem vyrazila. Následoval mě.
Děvčata byla ve škole, proto jsme si mohli v klidu sednout a jen tak si vychutnávat sluneční paprsky, které sem dopadali před zavřené okno. Na zemi vedle lavičky, na které jsme seděli, byl květináč s rudými růžemi. Přitáhla jsem se nohy pod bradu a jen sledovala zahradu a les, který obkličoval celou tuhle ulici. Všude jsem viděla probouzející se přírodu.
"Jak to, že tak krásná žena jako vy, už nemá svojí vlastní rodinu?"zeptal se mě najednou Marcus. Překvapeně jsem se na něj podívala, potom jsem zabodla svoje oči do země. Utrhla jsem jeden list z keře růže a začala ho vztekle cupovat, když jsem si vzpomněla na všechno, co mi Peter s Fran udělali. "Nemusíte odpovídat."
"Když jsem loni v listopadu šla domů, zrovna jsem byla navštívit svého otce a on mě zase vytočil, tak jsem se vracela domů dřív než obvykle. Načapala jsem svého teď už bývalého přítele se svojí nejlepší kamarádkou,"prozradila jsem Marcusovi. Musela jsem se odmlčet, abych utišila svoje emoce. "Pohádali jsme se a já upadla ze schodů. Vážně jsem se zranila. Přišla jsem o dítě, které jsem čekala." Marcus ke mně pomalu natáhl ruku a vzal mě za mou.
"Promiňte, neměl jsem se ptát,"řekl. Usmála jsem se na něj.
"To je v pořádku. Alespoň jsem si měla s kým popovídat. A nechcete si začít tykat? Teda pokud vám to nebude vadit, ale přece jenom se známe už poměrně dlouho a vy jste mi pomohl, když jsem na tom..."
"Dobře. Budu rád,"přerušil to moje nesouvislé mrmlání. Lehce mi stiskl ruku a usmál se na mě. Oplatila jsem mu úsměv a sledovala jeho rozzářenou tvář. Moje srdce začalo bušit a ucítila jsem, jak se mi potí ruce, jenom jsem doufala, že si toho nevšimne. Zatoužila jsem ho políbit, ale nemohla jsem, neboť jsem se bála, že kdybych to udělala, přišla bych o práci a to by bylo to poslední, co bych teď potřebovala.
"Podívejme, kdo vstal z postele,"uslyšela jsem Gabriellin posměšný hlas. Stála u dveří a zvláštním, až žárlivým pohledem nás sledovala. Vyvlíkla jsem svoje ruce z Marcových a čekala, co zajímavého nám zase řekne. Když už na mě mluvila, používala ty nejhorší možné způsoby. "Když jsem slyšela ten tvůj dojemný příběh, málem jsem se rozbrečela." Chtěla jsem jí něco odpovědět, ale žádná z mých urážek pro ni nebyla dost dobrá.
"Nechtěla by ses jít raději podívat, jestli se ti nepálí večeře? Řekl bych, že bys měla,"navrhl jí Marcus. Jenom přimhouřila oči a obrátila se zase na mě. "No tak asi ne."
"Ty se do toho nepleť. Nemůžu pochopit, jak jsi jí mohl říct naše tajemství. Vždyť jí vůbec neznáme. Co když to vyslepičila Williamovi? Od té doby, co jste se tehdy vrátili z města, se ke mně chová strašně chladně,"řekla Gabrielle.
"No jo možná už jste ho omrzela,"zamumlala jsem si pro sebe. Marcus se začal smát.
"Co je tady tak směšného? Tohle je vážné. Řekla jsi mu to nebo ne?"
"Jistě že ne. Tohle je jenom mezi vámi,"odpověděla jsem Gabrielle pevným hlasem a vstala z lavičky.
"Tak hele, jestli se nepřestaneš chovat jako..."
"Gabrielle, co ta proboha vyvádíš? Vždyť ona nikomu nic neřekla." Marcus přešel ke mně a vzal mě za ruku, aby mě odtáhl do pokoje. "Jestli jí nevěříš, je to tvůj problém, ale já jí věřím. A pokud máš nějaký problém, vyřeš si ho se mnou. A asi by ses měla zamyslet nad svým chováním. Možná by tě to překvapilo, ale nejsi náhodou jenom ty jádrem všech vašich problémů?" Bez dalších slov mě odvedl do mého pokoje, kde ještě chvilku seděl, dokud jsem neusnula.
Druhý den ráno mě probudila ostrá hádka přímo za mými dveřmi. Nebo alespoň nedaleko nich. Williamem s Marcusem se v poslední době dohadovali pořád. Většinou to bylo kvůli tomu, jak se změnilo Marcusovo chování k Gabrielle, nebo stěhování Williama a jeho rodiny. Škoda jen, že Lili by s ním vlastně ani jít nemusela, i když její matka je matkou jejích sester. Kdyby to věděla, jistě by s nadšením zůstala u Marcuse.
Podle toho, co jsem pochopila, William s Gabrielle nemůžou Beth jen tak odvést pryč, protože když se narodila, Marcus podepsal nějaký papír, který ho zavazuje k tomu, aby se o ni staral až do jejích osmnáctých narozenin. Můžou se odstěhovat jenom v případě, že s tím Marcus bude souhlasit, což se pravděpodobně nikdy nestane, jelikož se Marcus bojí, že by už neviděl svojí milovanou dcerku. Jenom by mě zajímalo, jak spolu vydrželi těch předchozích šest let.
"Proboha, proč musíš být tak tvrdohlavý?"zeptal se zoufale William. Přešla jsem ke dveřím a potichu za nimi poslouchala.
"Jenom chci vidět svoje neteře víc než jednou do měsíce,"odpověděl Marcus naprosto klidně. "Kdybyste se odstěhovali, neviděl bych je možná celý měsíc, protože jak vás znám, pokaždé byste si něco vymysleli."
"Juliusovi to nevadí,"oznámil William.
"Jo, ale Julius za chvíli bude mít svojí vlastní rodinu,"připomněl mu Marcus. William vydal podivní zvuk, který mi připomněl řev býka nebo konvici na vaření. "Víš, jak by to tu byla prázdné bez dětí?"
"Tak si udělej vlastní,"navrhl mu William.
"No tak pokud sis nevšiml, momentálně jaksi nemám s kým." Pootevřela jsem dveře, abych viděla. Marcus stál zády ke mně s rukama složenýma na prsou. Julius s hlavou složenou v dlaních seděl na schodech. Jediný, který se pohyboval, byl William, který zuřivě přecházel po chodbě jako lev v kleci.
"A napadlo tě třeba se po nějaké podívat? Na světě chodí tisíce krásných mladých holek, které by jistě toužily po dítěti a klidně by ho měly s někým, jako jsi ty,"prohlásil William. Potom se zastavil a podíval se Marcusovi do očí. "Mně se zdá, že ty nechce mít svoje děti. Radši se budeš vázat na ty moje, abys neměl žádnou zodpovědnost."
"Co prosím? Vždyť za Beth mám plnou zodpovědnost já. A doopravdy si myslíš, že nechci svojí vlastní rodinu?"zeptal se Marcus. "Samozřejmě že chci, ale prostě nemám s kým."
"Do prdele, Marcusi, vedle sebe máš..."
"Uklidni se, Williame, možná, že ho nějaká okouzlí na tom sjezdu výrobců lektvarů, na který jede,"řekl unaveně Julius a zvedl oči. Zamračila jsem se a vylezla z pokoje. "Maggie."
"Mohli byste mi laskavě vysvětlit, proč se tu dohadujete?"zeptala jsem se jich. Všichni tři se na sebe podívali. Tvářili se trochu překvapeně. "A o jakém sjezdu výrobců lektvarů tu mluvíte?"
"Každoročně se někdy okolo května nebo června koná sjezd výrobců z lektvaru z celého světa. Jsou tam pozváni jenom hvězdy v oboru, což je i Marcus. Představují tam svoje nové výtvory, někteří knihy, které napsali a všichni se tam sdílejí svoje poznatky. Je to jedna z největších akcí čarodějů,"odpověděl Julius. Podle jeho výrazu jsem usuzovala, že se o tom zmiňovat neměl.
"Aha. O tom jsem nevěděla a kdy odjíždíš?"zeptala jsem se Marcuse.
"Začátkem června. Musím si tam všechno připravit, ale samotný sjezd je až 15.,"odpověděl mi. Jen jsem přikývla a otevřela dveře do pokoje.
"Dobře. Mohli byste se prosím utišit? Chtěla bych si jít ještě lehnout,"řekla jsem jim. Vklouzla jsem do pokoje a opřela se o dveře, abych měla nějakou podporu, protože se mi zatočila hlava. Najednou mě začal přepadat smutek a strach. Důvod smutku mi trochu unikal, ale ten strach jsem si vysvětlovala tím, že kdyby se mu nedej bože něco stalo, přišla bych o tu nejlepší práci, kterou jsem si mohla přát. Ale v hlouby duše jsem věděla, že to není jediný důvod.
11. Kapitola Rozcestník 9. Kapitola