Zdravím vás, jak jsem včera slíbila, mám tu pro vás novou kapitolu Tajemné lásky. Maggie vytáhne Beth a Lili na procházku do města, ale tam je osloví muž, který jim poví, že zná Marcusovo a Gabriellino tajemství. Doma se stane něco nečekaného.
11. Kapitola – Ve městě
Povzdechla jsem si, když jsem uslyšela Williamova slova. Nechtěla jsem, aby holky musely poslouchat, jak se jejich rodina dohaduje, proto jsem je raději vzala do města, abychom si mohli užít chvíli společně stráveného času. Šli jsme do té kavárny, kde jsem se dozvěděla, že Lili je Marcusova, a objednala holkám nějaký dortík, který chtěly a sobě jedno velké kafe.
Jakmile ho ty dvě měly snědený, okamžitě se na sebe šibalsky podívaly a Lili na mě vypálila první otázku. Tohle byla jediná věc, proč jsem s nimi nerada byla sama, kdykoliv měly možnost, zase se do mě pustily, jako ten první den, když jsme se potkali. Povzdechla jsem si, opřela si hlavu o pěst a začala jim poslušně odpovídat, protože snažit se z tohohle vyvléknout byl nadlidský úkol a zvládli to jenom bratři Meyerové, ale ti jsou vlastně čarodějové, takže...
"Ale, holky, dejte už pokoj. Nechcete si raději ještě něco koupit? Zaplatím to,"navrhla jsem jim se zářivým úsměvem, ale obě zavrtěly hlavou, takže z tohohle se vážně nevyvlíknu. Povzdechla jsem si.
Za výlohou jsem si všimla toho muže, který nás sledoval. Přes ty potisky jsem pořádně neviděla, kdo to vlastně je, ale měla jsem určitou představu, která se potvrdila, jakmile vešel do obchodu a přišel k nám. Byl to ten muž, se kterým jsem se seznámila, když jsem byla pro Lili ve školce. Celou dobu se se mnou snažil konverzovat, i když jsem mu jasně dala najevo, že to má marné, nakonec ho musel odehnat Marcus, který přišel, aby Lili vyzvedl. Od té doby jsem ho viděla jenom obcházet okolo, nikdy se mnou znovu nepromluvil, ale zdálo se mi, že se mu jeho odvaha zase vrátila.
"Dobré ráno, krásko,"usmál se na mě. Úsměv jsem mu oplatila, ale zase jsem se otočila na holky, abych je trochu ukáznila, protože se začali dohadovat.
"Co potřebujete?"obrátila jsem se zase znovu na toho muže, protože nad námi dál stál a nic neříkal.
"Ale jenom bych si s vámi chtěl popovídat, trochu blíže se poznat. Víte, takhle krásnou ženu jsem dlouho neviděl a tak jsem si myslel, že ..."
"Tak to brr. Ať už jste si myslel cokoliv, nemám zájem. Mám práci. Důležitou. A nemám na nějaký chlapy náladu,"přerušila jsem ho, když jsem si uvědomila, kam svými slovy míří. Sice jsem mu trochu lhala, ale co ho to zajímá? Nemám zájem být s někým, jako je on. S někým jako je on, jsem ztratila spoustu svého času.
"Ale..."
"Slyšel jste jí ne?"vyštěkla Lili. Ten muž se na ní prudce otočil. "Hele, nepracujete pro mého tátu?"
"Když se dospělí baví, holčičko, děti jsou zticha, tak mlč, než se ti něco stane,"zasyčel ten muž.
"Nechte moje holky nepokoji,"prohlásila jsem pevný hlasem a proklouzla mezi ně, abych děvčata schovala za sebe. Sice je neohrožoval, ale stále jim mohl něco udělat a já jsem povinna je chránit, i když jsem jenom jejich chůva.
"Ale prosím vás, tohle nejsou vaše holky. Až ty dvě přestanete bavit, řeknou Meyerovi, že jste něco provedla a on vás vyrazí stejně rychle, jako vás přijal a najme si novou ženskou na hlídání. Jste jenom zboží, které za chvíli opotřebujou a vyhodí. A i když se jim líbíte sebevíc, nikdy vás u nich nečeká nic jenom zklamání. Měla byste utéct, dokud to ještě jde. Až si ty dvě zamilujete, bude vás to bolet ještě víc,"řekl ten chlap. Pobouřilo jak o holkách mluvit a to, že mě nazval zbožím, proto jsem mu okamžitě začala odporovat. "Jste jenom naivní, malá holka. Vy je neznáte jako já. Jsou to lháři, zrádci a povýšení šmejdi bez kouska citu."
"A odkud je tak dobře znáte?"zeptala jsem se ho.
"Chodil jsem s Williamem do školy. Tolikrát mě ponížil a nikdo s tím nic nedělal, protože to byli Meyerové. Vždyť oni jsou to největší dobro a podobný kecy. Nikdo z nich není dobrý a nikdy nebyl."
"Tak dost. Tyhle jedovatý žvásty si nechte pro někoho, koho budou zajímat. Vy tři odcházíme,"oznámila jsem mu. Vzala jsem holky za ruce, abych je mohla odvést pryč.
"Myslíte si, že je budete moc chránit navždy?!"vykřikl za mnou, když jsme se vzdalovali od kavárny. "Ta starší bude trpět za to, co mi provedl její otec a ta malá za to, co její otec provedl mojí rodině. Tím zničím dva Meyery a ten třetí bude tak snadná kořist. Nemá nic! I když si myslí, že má, až se stane, co se stát má, nezbude mu nic! Žádná královna, žádná rodina, žádná kariéra! Bude to jenom nelítostná, krvežíznivá bestie, jakou je už od svého narození!" Zrychlila jsem krok, protože jsem slyšela, že za námi běží. Bála jsem se, aby jim něco neprovedl. "A ta děvka bude následovat svoje děti do hrobu a zaplatí za všechny lži, které všem nakukala. Přijde o otce obou svých dcer a jediné co jí zbude, budou oči pro pláč. A vy, slečno, se na to všechno budete muset koukat. Budete mít přímý přenos!"
"Dejte nám pokoj!"vykřikla jsem na něj, když jsem konečně ovládla svůj strach. Dívka jsem opět schovala za sebe, protože se mi nezdálo, že by mi ublížil.
"Myslíte si, že vám neublížím, abych se k vám dostal? Jste postradatelná. Nejste nic důležitého,"řekl ten muž s krutým úsměvem. "Ta Marcusova Lili půjde jako první, protože je to nejstarší dcera nejstaršího z generace a oba víme, že je to pravda. Je to dcerunka nejmilovanějšího syna Charlese a Kate Meyerových."
"To už by stačilo,"ozval se za mnou Juliusův hlas. Nasucho jsem polkla, když jsem si uvědomila, že se hádáme přímo na hlavní ulice toho malého města, u kterého žijí, ale zdálo se, jako by tomu nikdo nevěnoval pozornost. Bylo to a zvláštní. "Nemluv o mojí rodině, když o ní nic nevíš."
"Vím toho víc, než si myslíš, Meyere,"zasyčel ten muž hrozivým tónem. Z kapsy saka, které měl na sobě, vytáhl hůlku a namířil jí přímo na Juliuse.
"Skloň to,"varoval ho Julius. "Dělej."
"Ne, Meyere, budeš litovat, že ses kdy narodil,"řekl ten muž. Poprvé, co obyvatelé města nějak zareagovali. Začali se kolem nás sbíhat, jako by čekali, že proběhne souboj na život a na smrt, což bylo taky dost dobře možné, kdy jsem viděla, jak se na sebe ti dva dívají.
"Juliusi,"přešla jsem k němu, abych si s ním mohla promluvit jako rozumný člověk. "Nechte toho. Tohle nemáte zapotřebí. Může se vám něco stát a přece nechcete, aby se Megan trápila. Pojďte domů."
"On urazil mojí rodinu,"zamumlal Julius potichu.
"To je možná pravda, ale určitě máte nějaké zákony, které takovéhle pouliční boje zakazují. Jste přece v radě. Jste politik. Nesmíte ho napadnout jen proto, že mluvil špatně o vaší rodině. Přemýšlejte,"řekla jsem mu. Chvíli si mě měřil, potom sklonil svou hůlku a pohlédl na muže stojícího naproti němu.
"Nestojíš mi za problémy,"oznámil mu. Potom hůlku schoval a podíval se na Lili. Celou dobu se krčila za ním. Sklonil se k ní, aby jí vzal do náruče, potom se obrátil na Beth. "Doufám, že taky nechceš nést."
"To je dobrý,"odpověděla mu se zvláštním úsměvem. Byl nešťastný, ale zjevně viděla, že vyděšená Lili je možná i důležitější.
"Neboj se, zlatíčko, půjdeme za maminkou a tatínkem,"zašeptal Lili do ucha a přitiskl si jí blíž k sobě.
"Já chci strejdu Marcuse,"řekla Lili a popotáhla. Julius se od ní odtáhl a pozorně si jí prohlédl, potom přikývl. Otočil hlavou na toho muže, probodl ho posledním nenávistným pohledem a vydal se pryč.
"Ještě jsem s tebou neskončil, Meyere, slyšíš!"zavolal na něj. Julius beze slova pokračoval stejnou cestou, jakou jsme se dostávali k nim domů.
"Až se vrátíme domů, holky, tak vám uděláme horkou čokoládu, tu máte rády a přečtu vám nějakou pohádku. Co říkáte?"zeptal se jich Julius cestou. Beth hned nadšeně přikývla, ale Lili se zdálo zamlklá. Aby taky ne, když se tak trochu dozvěděla, že William není její otec? "Prosím tě, Lili, ten zlý pán už vás otravovat nebude, dobře?" Lili kývla. "Teď tě položím na zem, protože jsi těžká, ale můžu tě držet za ruku."
"Dobře,"špitla Lili a počkala, než jí Julius položí. Po chvíli jí ta klidná chůze za ruku přestala bavit a začala Beth honit.
"Maggie,"oslovil mě Julius. Obrátila jsem na něj svůj pohled a čekala, co dalšího řekne. "Je to pravda? To co říkal. Že Lili není Williamova."
"Já nevím, o čem to mluvíte,"odpověděla jsem okamžitě. Zamračil se na mě.
"Lžete," oznámil mi. "Moc dobře víte, o čem mluvím. Řekněte mi pravdu."
"Já o tom nic nevím,"odpověděla jsem. Když už mě Marcus poprosil o udržení tohoto tajemství, budu zatloukat.
"Zase lžete." Zaúpěla jsem, protože ty jeho psychické schopnosti mi začaly lézt krkem. I když si to třeba sám neuvědomoval, používal je pořád. Bylo to otravné. "Řekněte mi ano nebo ne."
"Já nemůžu. Ani kdybych chtěla. Slíbila jsem to,"pověděla jsem mu. On ale pochopil, že ten muž měl pravdu. Jestli to Gabrielle zjistí, tak mě zabije.
Když jsme konečně dorazili domů, požádala jsem děvčata, jestli by nebyla hodná a nehrála si spolu v pokoji jedné z nich, abych si mohla jít chvíli lehnout. Musela jsem je hlídat, jelikož nikdo z jejich rodičů nebyl doma a Julius se s námi rozloučil a oznámil, že musí jet zpátky do města, aby se sešel s nějakým mužem, který dodával peníze na jeho kampaň. Děvčata mě poslechla, takže jsem si mohla v klidu lehnout a spát.
Probudila jsem se až večer. Bylo půl sedmé, takže jsem rychle vylezla z postele, abych se podívala, jestli holky moc nezlobily, ale zjistila jsem, že s nimi je Julius, v ruce drží tlustou knihu pohádek a předčítá jim, přitom musí poslouchat, jak se Lili zvědavě vyptává, proč Ledová čarodějnice udělala tohle a támhle to a nikdy jí nezastavil. Musela jsem se usmát, přitom jsem ale pocítila bolest hlavy. Připadalo mi, že mám v hlavě střep.
Vydala jsem se raději do kuchyně, kde jsem našla Gabrielle, jak se snaží přemluvit Lauru ke spolupráci a nakrmit jí, ale ona ji rázně odmítala, z čehož měl William děsnou legraci a Marcus je až trochu potěšeně sledoval svojí mladší neteř. Přešla jsem rovnou k lékárničce, kde jsem začala hledat léky proti bolesti, ale v těch jejich názvech jsem se nevyznala, proto jsem otevřela každou krabičku, abych si přečetla, na co léky jsou.
"Maggie, jsi v pořádku?"zeptal se mě Marcus. Obrátila jsem na něj pohled a přikývla.
"No tak, Lauro, nezlob,"napomenula jí netrpělivě Gabrielle. William se konečně zvedl, přešel ke svojí mladší dcerce a vzal Gabrielle lžičku s nějakou kaší. "Co je?"
"Já jí nakrmím. Ty připrav večeři,"odpověděl. Usmál se na svojí malou a po chvilce přemlouvání se mu konečně podařilo malou nakrmit. "Ty jsi moje velká holka. Teď se půjdeme vykoupat a spát, co říkáš?" Laura zavrtěla hlavou. "Stejně tě to čeká."
"Maggie, co se snažíš najít?"zeptal se mě Marcus, když jsem nepřestala hledat. Opřel se o linku vedle mě a chvíli mě beze slova sledoval.
"Něco na hlavu. Strašně mě bolí,"odpověděla jsem. Přešel k lednici, kde skladoval některé ze svých lektvarů a snažil se najít jeden určitý. Já jsem uklidila léky a počkala, než ke mně dojde, aby mi podal ten svůj lektvar. Zavřela jsem oči, aby mě přestali bolet.
"Tady, vypij to,"řekl mi. Otevřela jsem oči a pohlédla na něj, ale viděla jsem ho rozmazaně. Když jsem se podívala okolo sebe, zjistila jsem, že tu jsme sami. Podepřel mě a odvedl mě ke stolu, protože jsem se začala trochu kymácet, potom položil hřeb ruky na moje čelo. "Maggie, prober se."
"Co?"zeptala jsem se ho. Svůj hlas jsem nepoznávala. Byl chraplavý a tak zvláštně zabarvený.
"Vypij ten lektvar,"zopakoval Marcus. Vzala jsem si lahvičku, kterou mi podával a nějakým způsobem jsem jí vypila, potom jsem jí chtěla položit na stůl, ale neodhadla jsem vzdálenost a pustila jsem lahvičku pár centimetrů od desky, takže spadla na zem a roztříštila se. "Maggie!" Moje hlava bezvládně padla na jeho rameno. "Maggie?"
Vší silou vůle jsem se snažila hlavu zase zvednout, ale nevěděla jsem, jak mám ten jednoduchý pohyb udělat. Neměla jsem k tomu sílu. Bylo to, jako by moje tělo ovládal někdo jiný a já tu byla jen nevítaný host, kterého se ten neznámý snažil zbavit. Marcus mi zvedl hlavu, pohlédl mi do očí. Sice nevím, co viděla, ale asi ho to vyděsilo.
"Vypadni z ní,"zasyčel hrozivě.
12. Kapitola Rozcestník 10. Kapitola