Krásný středeční podvečer, mám tu další kapitolu Tajemné lásky, jak jsem slíbila. V minulé kapitole byla Maggie s děvčaty ve městě, z kterého si odnesla něco zlého. Dnes se dozvíme, co to je. A taky kdo ji zachrání a představíme si novou postavu, která bude provázet snad každou mou postavu. Tak doufám, že se Vám bude kapitola líbit. Podělte se o své dojmy :).
Maggiein profil během zítřka dopíšu, takže ho sem i umístím. Včera jsem si dělala dejme tomu inventuru všech zápisků, které ke svým dílům mám, takže jsem se k tomuhle už nedostala, ale zítra se na ni podívám. Jak se na její život těšíte?
12. Kapitola – Posedlá
"Williame!"zavolal Marcus. Jeho zvýšený hlas mě překvapil. Ozýval se hlasitěji a zdál se mi strašně nepříjemný, přitom většinou mi nevadí. Něco ve mně probudilo ohromnou sílu, o které jsem neměla ponětí. Obrátila jsem se na Marcuse a uhodila ho, takovým způsobem, že odletěl na protější zeď. Ve dveřích se objevila Williamova hlava. Jen se vyděšeně podíval na svého bratra.
"Co..." U ruky se mi objevila zvláštní světélkující koule, kterou jsem hodila po Williamovi. Uhnul. "Odkdy tohle umí?"
"Neumí,"odpověděl Marcus, když se konečně zvedl ze země. Podepřel si pravou ruku, na kterou dopadl a prohlédl si mě a dodal: "Teda, alespoň doufám." Znovu jsem vyvolala tu kouli a hodila jí po těch dvou, ale William rychle zvedl ruku a koule se odrazila ke skříňce a roztříštila jí. "Ale no tak. Máme štěstí, že další přísady mám ve sklepě."
"Tvoje přísady nikoho nezajímají,"řekl William kousavě a udělal další ochranou stěnu, která odrazila mou kouli. "Radši vymysli, co s ní budeme dělat, nebo nám zdemoluje kuchyň."
"Nech svůj štít, ať je absorbuje. Já zkusím zjistit, co se to tady děje,"odpověděl Marcus. William se na něj zděšeně podíval.
"Ty mě s ní necháš samotného?"zeptal se nevěřícně. Marcus krátce kývl. "Fajn, ale jestli mě zabije, tak tě zabiju já." Marcus rychle vyběhl z kuchyně. Slyšela jsem jeho kroky na cestě do knihovny. Já po Williamovi vypálila další kouli. "Maggie, ty mi přece nechceš ublížit, nebo snad jo?"
"Právě že chci,"řekla jsem s úsměvem. Všimla jsem si, že nepatrně couvnul. "Copak, Williame, bojíš se?"
"Ne, vůbec,"odpověděl s třesoucím se hlasem. Potěšeně jsem se usmála. Vypálila jsem po něm další dvě hned za sebou. Jednu se povedlo jeho štítu absorbovat, ale ta druhá se odrazila a letěla přímo proti mně, ale okolo mě se objevil na chlup stejný štít, jaký okolo sebe měl William a pohltil ji do sebe, což ho posílilo. Jen jsem se na něj se zájmem podívala.
"Hm, tak takhle to funguje,"špitla jsem zamyšleně. Vyvolala jsem těch koulí pět, zlostně jsem se podívala na Williama a nechala koule, aby ho obklíčili a začali jeho štít bombardovat malými kouličkami. Některé se odrazili, jiné byly pohlceny, ale důležité bylo, že Williamův štít začal slábnout. William se jen zděšeně rozhlížel okolo sebe. Zavřel oči, sevřel ruce v pěst a začal se pořádně soustředit. "Není ti to nic platné. Ty koule jen tak nedojdou, ale tvoje síly už takové štěstí mít nebudou. Vzdej to."
"Nikdy,"řekl William pevným hlasem. Jeho štít zase zesílil a on otevřel oči. Nikdy bych nevěřila, že zrovna v něm bude tolik síly, protože krom toho že byl nespolehlivý a bez smyslu pro povinnost, taky vypadal jako nejslabší článek Meyerovic bratrů. "Maggie, prosím tě, poslouchej mě."
"Mlč,"zasyčela jsem.
"Ne, nebudu mlčet. Ty mě nechceš zabít. Jenom tě něco ovládá a to tě nutí tohle dělat. Musíš s tím bojovat,"řekl William. Celou dobu se mi díval do očí. Mluvil tak upřímně a zdálo se, že i pravdivě a moje útoky trochu zakolísaly, ale potom jsem zase ovládla svojí mysl a moje útoky ještě zesílily. V hlavě mi zněl tichý hlásek říkající, abych mu nic nevěřila a že to není dobrý člověk. "Maggie, no tak. Bojuj s tím!"
"Promiň, ale ty si nic z toho, co teď máš, nezasloužíš. Nejsi nic víc, než jen lhář a ubožák. Chce se mi z tebe brečet,"řekla jsem pohrdavým hlasem.
"Jsem doma!"ozvalo se z předsíně. Julius se vrátil ze své schůzky. Usmála jsem se a chtěla se vydat do předsíně, ale William vyvolal další svůj štít a zacpal jím východ. "Kde jste všichni?"
"Tady,"zavolala jsem. William chtěl něco křiknout, ale to už bylo pozdě. Julius vešel do kuchyně. Usmál se na nás, ale potom si všiml rozbitých skříněk a Williamových štítů. Nakonec se podíval na mě, ale to už k němu mířila jedna z koulí. Zvedl ruku a koule ve vzduchu zmrzla a roztříštila se o zem. Jen jsem překvapeně zírala. Věděla jsem, že něco takového ovládá, ale bylo to jen něco o zastavování pohyblivých předmětů, ale ne o jejich úplném zmrazování. Nechala jsem to být a začala se stejným bombardováním jako u Williama, ten však svého bratra obalil stejným štítem jako sebe.
"Co se to tady děje?"zeptal se ho Julius. Mezitím se snažil přejít až k němu. Přitom zmrazoval všechny moje koule.
"To se Marcus snaží zjistit,"odpověděl William. "Každopádně, Maggie se nás snaží zabít."
"Taky jsem si všiml,"zamumlal Julius. Zmrazil poslední koule. "Maggie, nechceš toho nechat? Ještě se buď nám, nebo tobě něco stane a Lea nás zabije, protože za tebe máme zodpovědnost. Přece nechceš mít takové problémy, nebo snad jo?"
"S logikou na ní nechoď,"oznámil William. "A srdceryvný projevy asi taky nepomůžou. Musíme jí odzbrojit a zjistit, o co tady vlastně jde."
"Tobě, Juliusi, ublížit nechci, tak jdi,"oznámila jsem mu. Spustila jsem ještě větší salvu útoků na Williama. "Ale ty, Williame, ty už jsi něco jiného. Tebe chci zničit."
"Bezva,"zamumlal William.
"Ale jestli neodejdeš, Juliusi, tak tě zabiju stejně jako tvého bratra,"pokračovala jsem.
"Maggie, pojďme si promluvit jako rozumní lidé. Nemusíš ho zabíjet. Je to jen otázka času, než odejde a budeš mít klid. Musíš mi věřit." Ještě jsem to svoje bombardování zdůraznila.
"Radši mlč. Dráždit hada bosou nohou se nevyplácí,"řekl William.
"Maggie,"ozval se za nimi Marcusův hlas. V ruce svíral tu starou bichli jejich rodiny. Podal ji Williamovi a vydal se ke mně. Julius ho zastavil.
"Zbláznil ses? Ona tě zabije,"řekl William. Marcus Juliuse odstrčil a pokračoval dál, až za bezpečnou hranici. Chtěla jsem po něm poslat jednu ze svých koulí, ale nedokázala jsem to. Něco mi v tom bránilo, ale jeho bratry jsem stále ohrožovala.
"Maggie, uklidni se. Poslouchej mě,"řekl laskavě Marcus. Zvedl ruce, abych viděla, že mi nechce nic udělat, přitom pokračoval stále blíž. "Nechceme ti ublížit. Musíš nám věřit. Každý má nějaké mouchy a William jich má víc, než jiní, ale to přece není důvod, abys ho zabíjela. Ublížila bys tím všem. Gabrielle, Juliusovi, holkám, mě. Nech toho, prosím." Zavřela jsem oči a zavrtěla hlavou, abych si jí vyčistila, protože hlásek v mé hlavě mě nabádal, abych ho bez milosti zabila. Jenže já nemohla.
Potom jsem najednou ležela na zemi. Podívala jsem se, co se stalo a našla jsem Juliuse, jak svírá moje ruce. Silou vůle jsem ho odhodila na jídelní stůl. Stůl se pod váhou jeho těla rozložil. Já jsem se začala zvedat, ale Julius byl rychlejší. Mávl rukou a já začala pociťovat hlad. Zastavila jsem se uprostřed pohybu a už jsem se nehnula.
"Vážně to bylo nutné?"zeptal se ho Marcus nevěřícně bratra.
"Promiň, ale nechci se nechat zabít pár týdnů před svojí svatbou,"řekl Julius. "Být vámi, asi bych se jí nedotýkal. Zvlášť ty ne, Marcusi, jinak si můžeme jít napsat parte. Zdá se, že absorbovala moje schopnosti."
"Ty je pořád máš, ne?"zeptal se William. Julius ukázal rukou na mě. "Ještě že tak."
"On možná jo, ale já ne,"řekl Marcus. Oba bratři se na něj překvapeně podívali. "Dotkl jsem se jí. Myslel jsem, že jí není dobře a ne že je něčím posedlá. Proto ovládá telekinezi a štít."
"Teď se můžeme jen modlit, aby během toho, co z ní bude ledová socha, nepřišla na to ostatní,"poznamenal William. Otevřel knihu. "Na co jsi přišel?"
"Musel jsem si toho zjistit víc, ale jestli to je nějaký démon, tak bych to viděl na Bartose, on jediný posedne svou oběť a ničí jí zevnitř, ale ona není čarodějka,"řekl Marcus. Všichni bratři se na sebe podívali. "Není to možný. Aurora by to vycítila."
"Jo, ale co ty její koule. Je tu napsáno, že on nikdy nepůjčí oběti schopnosti,"řekl William. Marcus s Juliusem se na sebe podívali.
"Ne, Marcusi, neblázni. Jestli to není on, tak bychom bojovali nejen s ní, ale i s ním a navíc nemáme ani lektvar. Nemáme nic,"řekl Julius. William těkal očima mezi nimi.
"A ty nemáš schopnosti,"připomněl William. Julius jen přikývl. Já jsem se začala soustředit na další svoje schopnosti. Nebo spíš Marcusovi. Zkusila jsem rozdvojení, ale to mi nevyšlo, proto jsem to zkusila znovu.
"A jak to chcete vyřešit?"zeptal se Marcus vztekle. "Ona není hloupá, než se nadějeme, budeme mít vážný problém. Williame, běž říct Gabrielle, ať vezme holky někam pryč, já mezitím uvařím lektvar. Juliusi, udělej kolem ní ochranný kruh."
"Ochranný kruh?"zeptal se Julius. Marcus jen přikývl. Julius povzdechl a vzal si od Williama knihu. Začal v ní listovat. Já se dál snažila přijít na to rozdvojení.
Marcus si v rychlosti kouzlem okopíroval recept na ten lektvar, potom se vydal do sklepa. Slyšela jsem na schodech kroky, které jistě patřili Williamově rodině a bouchnutí vchodových dveří. To znamenalo, že jsem s Juliusem sama. Napadlo mě, že když jsem vstřebala Marcusovi schopnosti, mohla jsem získat i Juliusovi psychické, proto jsem se pokusila něco s nimi udělat. Julius se na mě otočil. Začal vyplašeně couvat z místnosti. Potom jsem slyšela jen rány jakoby od pádu ze schodů. To bylo znamení, že se mi to povedlo.
Proto jsem se zase vrátila k těm svým pokusům o rozdvojení. Bylo to tak těžké, jak Marcus říkal. Chtělo to plné soustředění, a když se mi konečně podařilo vytvořit tělo, nedokázala jsem do něj dostat svou mysl. Bylo to k zbláznění. Jednou se mi to ale povedlo, bohužel jsem se lekla, takže ta kopie zase zmizela. Williamova hlava se objevila ve dveřích, prohlédl si mě a vyrazil do sklepa. Já pokračovala ve svém snažení. Potom se mi to povedlo.
Podívala jsem se na svoje pravé zamrzlé tělo. Měla jsem rozcuchané vlasy a tvář zkřivenou nenávistí. Bylo to tak zvláštní vidět se takhle, rozhodla jsem se tedy, že zkusím zrušit to Juliusova zamrazení, ale to se mi nepovedlo, proto jsem se vydala najít je. Julius zrovna svými schopnostmi odsouval nábytek. Byl tím tak zaneprázdněný, že si mě ani nevšiml. Potom do pokoje dorazili i jeho bratři. Rychle jsem se schovala za roh a tiše je sledovala. Marcus mu podal lektvar a stoupl si do jednoho rohu za barikádu z křesel. William Juliuse obalil jedním ze svých štítů, potom i sebe a chtěl i Marcuse, ale ten ho zarazil.
"Neplácej zbytečně síly,"řekl Marcus odhodlaně. "Budeme je ještě potřebovat." William se podíval na Juliuse, ale ten jen pokrčil rameny. Začali společně odříkávat nějaké kouzlo, kterým toho démona přivolali.
Vypadal úplně normálně, že kdybych ho potkala na ulici, nic zvláštního bych na něm neviděla. Démon se rozhlédl kolem sebe a rychle proti Juliusovi vypálil ohnivou kouli, ale ta se odrazila a vletěla přímo do Marcusovi barikády. Démon obrátil svou zuřivost na Williama, ale ten se i vyhýbal.
"Proč vždycky já?"zeptal se William nabručeně. Jeho lektvar začal létat ve vzduchu, potom ho k němu poslal. Jeho bratři ho napodobili, ale předtím než na něj Marcusův dopadl, on zmizel. "Zdá se, že bez svých schopností seš na boj nepoužitelný."
"Ne, jenom nemám dobrou strefu,"odpověděl Marcus.
"Každopádně, on to nebyl, protože byl překvapený. Máš u sebe ještě jednu dávku? Určitě se vrátí,"řekl Julius. Promnul si ruku a bolestně vydechl. Marcus přikývl a ukázal mu ji. Ten démon se zase vrátil. Tentokrát se ale zaměřil přímo na Marcuse, který nestihl svojí lahvičku hodit, jen se schovat za křeslo. Vyskočila jsem zpoza rohu a vypálila po něm několik svých koulí. Všechny ho zasáhli a on shořel.
"Marcusi!"vykřikl Julius a rychle se rozeběhl k němu. Odsunul zničenou pohovku a začal kontrolovat Marcusův stav. Marcus se naštěstí zvedl sám. Ten tlak, který jsem měla na hrudi, začal polevovat a zase se vracela ta temnotě a zlo. Tři páry očí se otočili na mě. "Zdá se, že už na to přišla."
"Očividně,"přitakal Marcus. Marcus nenápadně kývl na Williama, aby odešel. "Maggie, když ti slíbíme, že tě Julius rozmrazí, nezabiješ nás?" Chtěla jsem zavrtět hlavou, ale nějak jsem si nedokázala představit, že bych měla Marcuse zabít. "Bezva, vrať se do svého těla, my tam hned budeme."
"Jak ti mám věřit?"vyštěkla jsem.
"Víš, že mi můžeš věřit,"řekl Marcus s úsměvem. Zavřela jsem oči a nechala svého ducha, aby se vrátil tam, odkud přišel. V kuchyni na židli seděl William a obezřetně mě sledoval. Odolala jsem nutkání zase se rozdvojit a zabít ho a raději vyčkala, než ti dva přijdou. "Tak dělej."
"Fajn,"zamumlal Julius. Stáhl ten svůj led a dovolil mi konečně hýbat se. Chtěla jsem jít k nim, ale zabránila mi v tom neviditelná stěna.
"Je to jenom pro tvoje bezpečí, Maggie, věř mi. Sama jsi viděla, co se tam stalo. Kdyby se dostal až sem a ty bys byla bez ochrany, mohl by tě zabít,"řekl okamžitě Marcus. Uvolnila jsem se a jen je tiše sledovala. William jen ohromeně zíral. "Bartos to nebyl. Kdo dál?"
"Přízrak,"navrhl William. Ukázal knihu bratrům. Oni si stánku rychle přečetli a jen se na sebe podívali. "No jo, čím dál tím lepší."
"Tohle sami nezvládneme. Nemáme nic, čím bychom ho mohli zachytit, až ho z ní dostaneme a neřeší to náš problém se schopnostmi,"řekl Julius. William se na něj nechápavě podíval. "Má máminy psychické schopnosti."
"Bezva."
"A ani neznáme správné kouzlo. Mohli bychom vzít její duši místo přízraku,"řekl Marcus.
"Kdo tohle umí bez ohrožení?"zeptal se William. Starší bratři Meyerovi se na sebe podívali.
"Když jsi tenkrát byl na ty dva roky pryč, rodiče spolupracovali s jednou zaříkávačkou, ale nikdy nám neřekli, kdo to byl a nemáme ani vyvolávací kouzlo,"řekl Julius.
"Táta řekl, že je to jediná, které můžeme věřit,"pokračoval Marcus.
"To je od něj hezký, ale že by dal nějaký instrukce jak se s ní spojit, to ho nenapadlo,"zamumlal William.
"Mohli bychom použít obyčejné vyvolávací kouzlo a vybavit si, jak vypadala,"navrhl Julius. Marcus jen přikývl.
Julius se vydal pryč z místnosti a William ho rychle následoval. Marcus mezitím přešel ke skříňce, kde měl svoje přísady a pokusil se v jejích troskách najít, co potřeboval. Nakonec se mu to asi podařilo a začal v jídelně vytvářet kruh z kamenů a zapalovat tam svíčky. Potom do malé misky položil nějaké bylinky a počkal, než se jeho bratři vrátí. Bylo impozantní sledovat jeho klidnou tvář, když bude čelit další démonce a je bez schopností. Asi vycítil můj pohled, protože se na mě otočil.
"Neboj, za chvíli už to bude za námi,"řekl s úsměvem. Naklonila jsem hlavu na stranu a dál ho jen tiše sledovala.
"Chytej!"zavolal na něj William a hodil mu nějaký kámen. Marcus ho pohotově chytil, ale Williamovi věnoval zamračený pohled. Všichni tři se vydali k připravenému kruhu, kde se postavili podle pořadí, ve kterém byli narozeni a začali říkat nějaké dlouhé kouzlo. To, co bylo ve mně, začalo nějak zlobit.
Začala jsem pociťovat silnou palčivou bolest u srdce, která se rozšiřovala dál. Rychle jsem se posadila na zem, abych neomdlela. Zaryla jsem nehty do dřevené podlahy. Vykřikla jsem. Ten zvuk se rozléhal celým domem i po jejich zahradě a byl plný bolesti a hněvu, ale hněv nebyl můj, byl toho přízraku.
"Pokračuj, Marcusi, jestli to přerušíš, může jí to zabít,"upozornil Julius.
"Zabije jí to i tak,"řekl Marcus. Dál jsem křičela a svíjela se tou neskutečnou bolestí.
"Jo, ale ten přízrak bude alespoň chycený. Je to pro vyšší dobro,"řekl William. William byl z bratrů nejsrdečnější, sice nebyl nejupřímnější, ale stavěl city výš než rozum nebo dobro, proto mě udivilo, že zrovna on říká, aby mě nechali zemřít. Julius byl ten, který používal logiku a dělal těžká a často bezcitná rozhodnutí, proto jsem ani udivená nebyl. A Marcus byl něco mezitím. V případě nejvyšší nouze uzavřel svoje srdce a následoval Juliusův úsudek, ale jinak se řídil srdcem.
Otevřela jsem oči a pohlédla na Marcuse. Jen mě vyděšeně sledoval. Nepatrně jsem kývla. Museli mě obětovat, aby jiní mohli žít. Smířila jsem se s tím. Ucítila jsem, jak mi po tváři stéká slza. Z nosu mi začala téct krev. Byla tmavá, skoro černá a děsila mě. Nevěděla jsem, jak dlouho mě ten přízrak trávil, ale asi to muselo být déle než by kdokoliv z nás čekal. Zase jsem pohlédla na Marcuse a tentokrát jsem přikývla víc, proto začal zase odříkávat kouzlo. Přízrak byl stále agresivnější.
V tom se tu objevila nějaká žena. Byla to mladá žena s dlouhými plavými vlasy sahajícími někam do poloviny zad, měla zelené pronikavé kočičí oči a byla oblečená v dlouhých volných rudých šatech, které mi trochu připomínali římskou tógu, ale v modernější podobě. Okolo krku jí visela hlavička s nějakou rudou tekutinou, nebo to tak alespoň vypadlo. Ta lahvička oslnivě zářila. Trochu překvapeně se rozhlédla okolo sebe, nakonec její oči padly na mě.
"Tady jsi,"řekla potěšeně. Bratři okamžitě vběhli do místnosti a chystali se na boj, ale ona je mávnutím ruky zastavila.
V její ruce se objevila nějaká nádherná lahvička, ona ji otevřela. Potom luskla prsty a v její ruce se objevil nějaký svitek, který ve vzduchu rozložila a začala něco odříkávat. Nevím, co to bylo za jazyk, protože jsem ho nikdy v životě neslyšela ani tady, ani u nás, ale domnívala jsem se, že to bude nějaká démonština nebo něco podobného. Když dočetla, napřáhla ke mně ruce.
Ta bolest, kterou jsem cítila se ještě znásobila. Už jsem nedokázala ani křičet, natožpak se nějak bránit. Moje tělo se samovolně vzneslo. Ucítila jsem, jak se třesu, jako bych měla nějaký záchvat. Potom jsem slyšela, jak se začaly třást skleničky a porcelán v kuchyňské lince, polorozpadlé police a skříňky padali ze stěny a barvy ze stropu.
Netušila jsem, jak dlouho tu bolest ještě vydržím a jak dlouho ji budu muset snášet, ale něco mi napovídalo, že už moc dlouho ne. Buď to bude můj poslední hřebíček do rakve, nebo se jí povede mě z tohoto zajetí vysvobodit. Už jsem nebyla schopná ani dýchat.
Nějaká neznámá síla mi otevřela ústa, za kterých začalo vylétávat cosi černého a chladného, plného nenávisti a zlosti, to samé z uší a nosu. Nakonec i z očí. v tom okamžiku jsem viděla všechno zlo, které ten přízrak za svůj život, tedy ještě když byl živý, spáchal a co všechno učinil, když se stal přízrakem. Viděla jsem všechnu krev, tolik smrti a tolik zla. Potom to skončilo a já dopadla na zem. Ta žena uvolnila bratry, kteří ke mně okamžitě přiběhli a odtáhli mě co nejdál od přízraku. On byl stále uvězněný v ochranném kruhu.
"Pojď k mamince,"řekla. Zrušila jejich kruh a vzala si lahvičku do ruky. "Přivolávám tě, přízraku, vrať se zpět tam, kde máš být." Potom řekla něco v onom neznámém jazyku a přízrak s hrozivým křikem se začal stahovat směrem do lahvičky, až úplně zmizel. Ona ji rychle zavřela a zašeptala něco dalšího a lahvička se zaleskla a zčernala. Obalila jí jakýmsi červeným polem a poslala ji pryč. Potom se obrátila na nás.
13. Kapitola Rozcestník 11. Kapitola