» zobrazit celý profil

rubriky:

Info pro vás
Recenze na knihy
Filmy a seriály
Moje příběhy
Vaše povídky
Profily postav

Mobilní verze

anketa blogu

přihlášení

vyhledávání:

archiv článků:

rok 2015
rok 2014
rok 2013
rok 2012
rok 2011
rok 2010

galerie

rss blogu

Tajemná láska - 13. Kapitola

0001pt; line-height: normal; text-align: left;"> "Nebojte, pane Meyere, nechci jí ublížit. Kdybych chtěla, už by byla mrtvá. Ten přízrak v ní zanechal stopy. Musím jí toho zbavit a potřebuju, aby jí potom někdo uzdravit, tak zavolejte svého anděla,"poprosila. Začala přeříkávat nějaké zaklínadlo, ale tentokrát nepoužila ten jazyk, který použila předtím, ale něco, co znělo líbivěji a čistěji. Její ruce začali zářit a mně se zdálo, jako by se všechna ta temnota, kterou ve mně ten přízrak zanechal, rozplynula.

"Co se to..."

"Mlč,"přerušil Williamovi otázky Marcus. V jeho hlase byl údiv a něco, co jsem nedokázala identifikovat, ale bylo to dobré.

"Už to bude dobré, uvidíte,"řekla ta žena laskavým hlasem a pohladila mě po vlasech, potom se obrátila na bratry. "Nestůjte tam tak. Kde je váš anděl? Umím toho hodně, ale uzdravovat ne."

"Jo, Auroro!"zavolal Marcus. Ta žena sebou trhla. Kousek od nás se za svitu zářivého světla objevil Marcusův anděl strážný. Aurora se podrážděně otočila na Marcuse, protože byla v pyžamu a měla rozcuchané vlasy.

"To to nemohlo počkat do rána?"zeptala se podrážděně Aurora. Trochu si sčísla vlasy. "I andělé musí spát."

"Já vím, ale..." Ukázal na mě. Aurora ke mně okamžitě doběhla a položila mi ruku na čelo.

"Co se tu stalo?"zeptala se.

"Přízrak. Je to způsobeno magií, můžeš jí uzdravit,"řekl Marcus. Ona jen přikývla a vzala mě za ruku, potom zavřela oči a začala zářit. Ta zář se nakonec přesunula ke mně. Pocítila jsem, jak se mi zase vrací síla.

"Ahoj,"řekla Aurora s laskavým úsměvem, který jsem u ní ještě neviděla. Jen jsem se usmála a začala se zvedat. "Opatrně. Přízraku jsou moc špatné. Měla bys teď odpočívat."

"Děkuju,"řekla jsem. Potom jsem se podívala na druhou ženu. Stála o kousek dál se semknutýma rukama a sledovala Auroru tvrdým pohledem. "Kdo jste?"

"Mefesto?"zeptala se překvapeně Aurora.

"Ahoj, sestřičko,"řekla ta Mefesta. Jen jsem se na Auroru překvapeně podívala.

"Sestřičko? Vy jste sestry?"zeptal se překvapený William. Asi to byla nová informace pro všechny. Aurora jenom přikývla.

"Náš otec měl rád dobrodružství. Jednou navštívil mou matku, zaříkávačku, a udělal jí dítě. Potom se vrátil ke svojí manželce, andělské ženě, a jí udělal ji,"řekla Mefesta a ukázala na Auroru. Aurora odvrátila zrak. "Asi bude lepší, když půjdu."

"Tak to ne, madam, mohla byste nám laskavě vysvětlit, co tady dělal přízrak? Evidentně byl váš,"řekl Julius. Mefesta ho probodla pohledem.

"Ale, pane Meyere, jste nějaký podrážděný,"řekla s úsměvem. Podívala se na lahvičku na svém krku, která se nějak vyprázdnila. "Asi máte pravdu, ale předtím vám opravím dům. Přece jenom, je to moje chyba." Luskla prsty a přední se objevilo několik rozbalených svitků. Rychle je posouvala, až našla ten správný, ale hned jak řekla první slovo, Marcus jí přerušil.

"S černou magií sem nechoďte. Stačí, že jste jí z Maggie vytáhla ten přízrak,"řekl. Ona si povzdechla a pokračovala v listování.

"Co tohle?" Marcus si to rychle přečetl a kývl na znamení souhlasu. Ona odříkala zaklínadlo a kuchyň se začala sama opravovat.

"Nebudeš za tohle mít u svého řádu problémy?"zeptala se Aurora.

"Ne, už nejsem učeň. O svých vahách si rozhoduju sama,"odpověděla Mefesta. Když byla kuchyň hotová, spokojeně kývla a svitky zmizeli. "Co se týče těch přízraků... V posledním roce jich bylo ukradeno asi dvacet čtyři. Mě zmizelo šest a dalším zaříkávačům alespoň tedy z mého řádu dalších deset. Démonům nějakých osm. O ostatních řádech toho moc nevím, ale jistě tam nějaké budou. Už mi jich zbývá jenom dvacet tři."

"Počkat, vy nám chcete říct, že vám zmizelo čtyřiadvacet přízraků?"zeptal se nevěřícně William.

"Byly ukradeny,"upřesnila Mefesta.

"A ty teď lítají někde venku?"pokračoval William.

"Už jenom dvacet tři. A nelítají. Vypuštěn byl jenom tenhle. Zatím. Myslela jsem, že se o tom naši lidé vašim zmínili,"řekla Mefesta Auroře, ale ta jen zavrtěla hlavou. "Teď jim to běž říct, ale první uzdrav svoje svěřence."

"Marcus je můj svěřenec. Juliuse má někdo jiný,"řekla Aurora okamžitě.

"Ale kuš a dělej,"řekla Mefesta. Musela jsem se usmát. Doopravdy vypadaly jako sestry, ale asi spolu moc dobrý vztah neměly. "Pravidelně si předáváme informace. Podle toho, co moje můj řád ví, tak jsem já získala první, který je odteď bude zapečetění u mě, takže se nemusíte bát, že by vás ohrožoval."

"Jak vám můžeme věřit. Když vám někdo rozkáže, abyste ho vypustila, tak to uděláte,"řekl William. Mefesta jen pozvedla obočí.

"Bohužel, obávám se, že ne, protože já jsem zaříkávačka. Sloužím jen svému řádu a rovnováze mezi silami. Takže jen když bych měla váhy rozhozené, tak bych nějaký z nich vypustila a to se mně vážně nestane,"řekla Mefesta. "Teď mi ale řekněte, kde se jím mohla nakazit." Podívala se na každého z bratrů nakonec na mě.

"Ve městě,"řekl najednou Julius. "Dohadovala se tam s tím, co ti dodává dřevo. Víš, koho myslím ne?" William jen přikývl. "Je to možné."

"Jestli byla naštvaná a nebyl to přímý útok, tak ho k sobě přilákat mohla. A jestli to byl přímý útok, tak by se tomu nevyhnula,"odpověděla Mefesta. "Bylo dobré, že jste začali s vyvolávacím kouzlem. Ten přízrak si uvědomil, koho voláte, a chtěl utéct. Díky tomu jsem vás našla."

"Počkejte, takže ty Maggieiny útoky,"začal Marcus. "to byla ona?"

"No, ano, ale byli to velmi hluboko skryté emoce, které si možná sama ani neuvědomuje. Ten přízrak jí jen dohnal k činům,"odpověděla Mefesta.

"A uměl absorbovat schopnosti?"zeptal se Julius.

"Absorbovat schopnosti?"

"Marcus přišel o svoje a já ztratil všechny psychické, které jsem měl. To všechno potom, co jsme se jí dotkli,"odpověděl Julius.

"To není dobré,"řekla Mefesta. Podívala se na vyplašenou Auroru. "Nejsem si jistá, ale tohle by umět neměl, což znamená..." Mefesta se na mě podívala. "Je to možné?"

"Já nevím,"odpověděla Aurora. Bratři se na sebe nechápavě podívali. Aurora mě vzala za ruku. "Asi jo. Cítím z ní velkou sílu, ale nejsem si jistá, jestli to nejsou jen jejich schopnosti nebo i něco jiného. Je možné, že ten přízrak v ní probudil nějakou spící moc. Třeba je to dědička nějaké rodiny z lidského světa. Už na svoje schopnosti mohli zapomenout."

"Počkejte, vy myslíte, že jsem co? Čarodějka?"

"Někde v jádru být můžete,"přitakala Mefesta. Jen jsem na ní překvapeně zírala. "Ale to, že jste tak dlouho žila v přesvědčení, že jste člověk je mohlo uspat a ten přízrak je probudil."

"To by vysvětlovalo ty energetický koule a pohlcování schopností,"řekl Julius. Mefesta přikývla.

"A taky to, jak rychle si tu zvykla. Většinou to lidem trvá roky, ale ona vypadá, že už ví, kde je doma,"řekl William.

"Budeme to muset prověřit,"řekla Mefesta s úsměvem. "A taky zjistit, jak vám dvou vrátit schopnosti. Všichni si potřebujeme odpočinout. Asi bych měla jít."

"Ne,"zastavila ji Aurora. "Ty tu zůstaneš a budeš je hlídat. Taky bys mohla s Maggie trénovat její schopnosti a zjistit, jak je vrátit těm dvěma. Já půjdu nahoru a zkusím zjistit něco víc. Zítra se ozvu. Holky nechte v bezpečí. Zatím." Se zářivě bílým světlem zmizela.

"Slyšeli jste anděla. Kam si můžu zalézt?"zeptala se Mefesta s úsměvem. Julius na ní kývl.

"Já půjdu říct holkám, ať si najdou nějaké bezpečné místo. Hned jsem zpátky,"řekl William. Opřela jsem se o stůl a podívala se na Marcuse. Jen mě překvapeně sledoval.

"Je to možné?"zeptala jsem se ho. Pokrčil rameny.

Nebyla jsem si jistá, jak bych měla reagovat. Podle nich jsem mohla být čarodějka. Nějak jsem tomu nemohla uvěřit, protože kde bych to vzala? Nikdo z mojí rodiny se tomu nevěnoval. Babička Rosie občas žertovala o kouzlech a magii, ale to byly pohádky. Potom jsem se zase podívala na Marcuse. O čarodějích jsem si taky myslela, že jsou jen v pohádkách a teď s jedním mluvím. Co když je pravda i tohle?

Mefesta se tu zdržela déle, než jsme čekali. Všichni si asi mysleli, že ten problém s Marcusovými a Juliusovými schopnostmi bude vyřešen přes noc, ale opak byl pravdou. Marcus byl stále v podstatě bezbranný a jediné, co mohl dělat, byla zaříkávadla a kouzla a hůlková magie, jak to Julius nazval. Taky vařil lektvary a předával je Gabrielle, která provizorně převzala jeho obchod, protože Aurora řekla, že nedovolí, aby někam chodil, když je bezbranný. Marcus byl po těch slovech samozřejmě uražený, ale vždyť Aurora měla pravdu. Julius taky měl omezený pohyb, ale jelikož jeho schopnosti, která podědil z Meyerovic linie mu zůstali, mohl chodit do města, ale večer se musel vracet domů. Taky se tu objevil jeho anděl Benedict, který byl strašně arogantní a podle všeho moc dobře nevycházel ani s Juliusem.

Zrovna dnes jsme tu měli i nějaké další anděly, kteří mě zkoumali, jako bych byla nějaký zajímavý exemplář. Nahánělo mi to hrůzu, ale po jednom uklidňujícím úsměvu od Aurory, jsem se uklidnila a nechala je, aby se mnou dělili všechno, co potřebovali. Mefesta jim celou dobu stála za zády a pozorně sledovala.

"Nechtěla byste se odebrat někam jinam?"zeptal se jeden z andělů. Tuším, že se jmenoval Virgil, ale nebyla jsem si tím jistá. Mefesta jen s úsměvem zavrtěla hlavou. "Jak máme pracovat, když za zády máme zlo."

"Tak to prr, kamaráde, já jsem neutrální. Vlastně mám váhy trochu vychýlené ve prospěch dobra, tak si dej pohov,"řekla Mefesta. Překřížila si ruce na prsou a podívala se na Auroru. Ona jen pokrčila rameny.

"To nám je jedno, ale naše praktiky..."

"Vaše praktiky nesmí vidět nikdo jiný než anděl. Škoda, že Maggie je člověk. Navíc, pokud jste zapomněl, váš bratr je můj otec, takže jsem poloviční anděl. Jestli se vám nelíbí tohle, tak to si vyřiďte s ním,"řekla Mefesta naštvaně a posadila se na židli. Aurora si tiše povzdychla a podívala se na svého strýčka, který si Mefestu znechuceně měřil. Bože, ti andělé jsou tak arogantní a povýšení. Skoro jako moje máma.

"Přestaňte s tím. Slečno Mooreová,"oslovila mě jedna z andělů. Laskavě se na mě usmála. "Mohla byste mi říct něco o svojí rodině? Kdo byli vaši předci?"

"Na to bych se musela zeptat svých rodičů. Nikdy jsem se o jejich rodinách nebavila. Nepřišlo mi to důležité,"odpověděla jsem popravdě. Kdo by taky čekal, že se ze mě najednou stane adept na čarodějku?

"Tak alespoň jména rodičů a prarodičů,"řekl ten Aurořin strýc hrubě.

"Otec Henry Moore, matka Jennifer Mooreová za svobodna Willowsová. Otcovi rodiče Phillip Moore a Rosemary Bishopová-Mooreová, matčini Herbert Willows a Hortense Raymonds-Willowsová,"odpověděla jsem. Jedna z nich si to zapsala.

"Rosemary Bishopová?"zopakovala Mefesta. Všichni na ní obrátili své pohledy. "To jméno mi něco připomíná. Jednou za mnou přišla jedna sukuba, která chtěla, abych zjistila něco o ženě jménem Rosemary Bishopová, ale já nezjistila nic, krom toho, že má syna a je vdova. Možná jsem cítila nějaké náznaky, ale nebylo to nic, čemu by bylo nutné věnovat pozornost. Je možné, že jen skrývala svoje schopnosti nějakým silným kouzlem, ale to se mi nezdá pravděpodobné." Jen jsem na ní ohromeně zírala. "Máš přístup k jejím věcem?"

"Spíš ne,"řekla jsem nešťastně, když jsem si vzpomněla na svou hádku s mámou. "Ledaže bych zkusila tátu kontaktovat, když tam máma nebude, ale to nevím, kdy bude."

"Koukám, že ty máš s rodiči stejně skvělý vztahy jako já s těmi anděly,"řekla Mefesta ironicky. Aurora se rychle snažila skrýt úsměv, zato jejich strýc na ni obrátil zlostný pohled. Mefesta jen protočila očima. "Mohla bys to co nejdřív zařídit?" Jen jsem pokrčila rameny. "Bezva. Už je pozdě, měli byste jít. Maggie si potřebuje odpočinout. Ty vaše pokusy jsou vysilující."

"Ale my..."

"Běžte!"řekla Mefesta. Andělé začali postupně mizet v oslňující záři. Poslední šel ten jejich strýc.

"Takhle by ses k nim chovat neměla. Snaží se jim pomoct,"řekla Aurora. Mefesta si povzdechla a podívala se do země. Rozhodla jsem se, že je raději opustím, protože tohle bylo jen pro rodinu.

Meyerovi jsem našla v kuchyni u večeře, proto jsem se zase otočila a vydala se do svého pokoje. Nemohla jsem pochopit, co se to se mnou dělo, ale od té doby, co jsem se dozvěděla, že je tu nějaká možnost, že bych mohla být čarodějka, připadala jsem si strašně osamělá. Byla jsem mezi lidmi, kteří by moje pocity jistě pochopili, ale nebyla jsem schopná s nikým z nich mluvit a zvlášť pak na tohle téma. Strašně moc jsem se bála, že když to bude pravda, jak moc se můj život změní.

Vzala jsem si do ruky čistí list papíru a propisku a začala přemýšlet, komu vlastně chci ten dopis poslat. Chvíli jsem jen tak seděla na posteli s pohledem zabodnutým na protější zeď. Nakonec jsem se rozhodla, že je jen jediný člověk, kterému napsat můžu.

Drahý Denisi,

Jsem ráda, že se ti v práci vede tak dobře a mrzí mě, že už se ti nepodařilo dát to s Kelly dohromady, ale myslím si, že to tak bude nejlepší. Vážně bys chtěl strávit zbytek svého života s ženou, která je tak podobná naší mámě? Určitě ne.

Přemýšlela jsem o tvém pozvání a rozhodla jsem, že by nebylo od věci stavit se doma a popovídat. Taky bych chtěla vidět tátu. Potřebovala bych se ho na něco zeptat. Mohl by ses ho prosím zeptat, jestli by si na mě někdy udělal čas a dovolil mi ho navštívit doma? Zkus se ho ale zeptat, jestli by to nešlo někdy, když máma nebude doma. Nerada bych se s ní viděla. Moc ti děkuji.

V práci se mi daří dobře. Můj zaměstnavatel je moc milý muž a jeho neteře jsou poklady. Tak moc bych si přála, aby ses s nimi mohl nikdy setkat, ale to asi bohužel nebude možné. Je to doopravdy moc dobrá práce, takže se nemusíš bát. Jsem spokojená.

Jak se daří tobě? Máš nějaké novinky, o které by ses se mnou chtěl podělit? Už se moc těším na tvou odpověď.

S láskou,

Maggie

Pozorně jsem si po sobě svůj dopis přečetla, abych zjistila, jestli v něm nemám nějaké chyby, ale jako vždy byl naprosto bezchybný, proto jsem se vydala do pracovny, abych našla dopisní obálku, do které bych mohla dopis vložit a potom někde na pozemku splašit jednu z Meyerovic sov, která by dopis odnesla ke slečně Smithové. Komunikace mezi našimi světy je obtížná a jen ptáci jsou schopni najít bezpečné cesty, kterými se lze dostat do lidského světa a zase zpět. A sovy jsou velcí ptáci, takže tu obálku unese a nebude to ani vypadat divně.

"Kam jdeš?"zeptala se mě Mefesta, když jsem chtěla vyjít dveřmi ven na zahradu. Zvedla jsem ruku a ukázala jí dopis.

"Psala jsem svému bratrovi. Chci to poslat,"odpověděla jsem. Mefesta natáhla ruku. "Co?"

"Dej mi to, já to tam odnesu. Budeš to mít rychleji, levněji a bezpečněji. Navíc potřebuju alespoň na pár minut vypadnout." Zasmála jsem se nad jejím zoufalým tónem a podala jí dopis. "Díky. Uvidíme se za hodinu."

"Tak zatím,"řekla jsem s úsměvem a počkala, než zmizí. Teprve teď jsem si všimla, že za ní stál Marcus. Smutně se na mě usmál a pokračoval do knihovny. Od té doby, co se dozvěděl, že tu je nějaká možnost, že bych byla čarodějka, jsem s ním neměla možnost mluvit. Sice byl celý den doma, ale vyhýbal se mi. Nevím, co jsem mu udělala, krom těch schopností, to je pravda, ale to vlastně nebyla moje chyba. Doufala jsem, že v tom je něco jiného.

"Musíš mu dát čas,"ozval se z kuchyně Julius. Nechápavě jsem se na něj podívala. "Pojď se projít."

"Nedostaneme od Mefesty nebo Aurory vynadáno?"zeptala jsem se. Julius se usmál a pokrčil rameny. "Tak fajn." Otevřela jsem skleněné dveře na verandu za domem a počkala, než mě Julius dožene. "Co se to s ním děje?" Už jsme byli na půl cesty k brance.

"Já vlastně ani nevím. Kdybych měl svoje psychické schopnosti, řekl bych ti to, ale teď si nejsem jistý. Řekl bych, že se bojí,"odpověděl Julius. Otevřel branku, rychle proklouzl a podržel mi dveře, abych mohla projít.

"Děkuju,"řekla jsem s úsměvem. "Čeho se bojí?"

"Marcus nikdy neměl štěstí. Myslím v lásce. Kdykoliv se do někoho zamiloval, vždycky se stalo něco, co ho o tu dívku připravilo. První byla Patty. Byla to jeho první láska. První a asi i největší. Zemřela stejný rok jako náš táta. Zabil jí démon, který nám šel už dlouho po krku. Marcus by to nikdy veřejně nepřiznal, vždyť ho znáš, ale tohle ho poznamenalo. O druhou, už si ani nepamatuju, jak se jmenovala, přišel kvůli matce a třetí ho obrala o většinu jeho úspor. Poslední vztah, který by stál za řeč, skončil stejně jako ten první,"řekl Julius smutně. "Marcus je srdce téhle rodiny, on nás pojí a on nás zvládá umravnit a dává nám rady, ale jak by mohlo srdce být bez lásky? Od té poslední ztratil naději. Když jsi sem přišla, zdálo se mi, jako bys ho zase vrátila do života, ale když se dozvěděl, že je možnost, že bys mohla být čarodějka... Já nevím, asi mu to připomnělo všechny jeho předchozí."

"To zní, jako by mě miloval,"řekla jsem. Snažila jsem se skrýt tu naději, která se mi vkrádala do hlasu, ale Julius si jí stejně všiml.

"To nevím, ale rozhodně tě má rád. Hodně. Bojí se, že jestli z tebe vážně bude čarodějka, že to potká stejný osud jako Patty a Rhondu,"odpověděl Julius. Bodlo mě u srdce, protože jsem nějak doufala v jinou odpověď, ale zase lepší než nic. "Asi se rozhodl, že když se k tobě teď uzavře, ochrání tě."

"To je blbost,"zamumlala jsem si pro sebe. Julius se zasmál.

"Nepodceňuj ho. Tyhle jeho nápady a řešení jsou většinou správné,"řekl Julius. Povzdechla jsem si. Nějak jsem si nedokázala představit, že už se mnou Marcus nebude mluvit. Pocítila jsem, jak se mi sevřelo hrdlo. "Ale uvidíš, stejně to nevydrží."

"Vážně si to myslíš?"zeptala jsem se. S úsměvem přikývl. Trochu jsem se uklidnila, ale do mysli se mi stále vtírala ta myšlenka, že budu sama. Tak moc jsem se bála, že to bude pravda.

14. Kapitola                                                Rozcestník                                                12. Kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší