Dobrý den, vážení návštěvníci,
jmenuji se Mikky a tenhle blog jsem založila, abych měla místo, kam zveřeňovat svoje příběhy, což také dělám a abych dala i jiným šanci představit se. Na začátku můj blog vážně žil, ale po mé pouze už to tak slavné není, takže všem co sem zabloudili děkuji a vítejte v mém světě. :)
V případě dotazu, prozby nebo čehokoliv jiného mě kontaktujte na můj e-mail.
Adresa: mikky97@seznam.cz
Tajemná láska - 14. Kapitola
Omlouvám se za svou dlouhou absenci. Mám pro vás další kapitolu Tajemné lásky, už 14., ve které se Maggie bude učit něco málo o Magickém světě, prožijeme si další hádku bratrů Meyerových a napadne nás démon. Přeji krásnou zábavu.
14. Kapitola – Napadení
Seděla jsem v knihovně Meyerovic domu a pročítala si nějakou knihu, kterou mi Mefesta přinesla. Byla plná kouzel, zaklínadel a lektvarů. Většině z těch věcí jsem ani nerozuměla, ale Mefesta řekla, že pokud je nějaká možnost, že jsem čarodějka, měla bych začít magii studovat. Každý den mi dávala testy a zkoušela mě snad za všeho, z čeho mohla. Občas se připojil i Julius, ale ten mě učil jen politickou situaci jednotlivých států, jejich státní zřízení a taky něco o jednotlivých druzích magického světa. Bylo jich neskutečné množství. A taky démonologii. A to bylo teprve něco. Schopnosti, které tito démoni měli, byli neskutečné a některé z nich skoro nebylo možné zničit. Bylo to až děsivé. William se zase pokusil vyrobit mi hůlku na míru, ale nějak se mu to nedařilo, což mohlo být znamení toho, že jsem jen obyčejný člověk.
Mefesta zrovna přišla do místnosti s hromadou svitků, které hodila na stůl a začala si v nich pročítat. Zvědavě jsem si jí prohlížela. Odvrátila oči od svitku, který četla a podívala se na mě. Jen zvedla obočí.
0001pt;line-height: normal"> "Co to tam máte?"zeptala jsem se jí. Položila svitek na stůl, abych se na něj mohla podívat, ale nerozuměla jsem tomu písmu. Bylo to jakési znaky, které jsem v životě neviděla. "Co to je?"
"Něco o těch přízracích, které lovíme. Už jsme zajali další dva. Problém je, že tyhle svitky jsou psány jen v řeči démonů, takže čarodějové tomu nerozumí. Snažím se to přeložit, ale moje jazykové znalosti starodémonštiny jsou mizernější, než jsem si myslela,"odpověděla Mefesta. "Mám jednoho přítele, který je na jazyky, myslím démonské, mistr, ale je to démon a nejsem si jistá, že by ho sem Meyerovi pustili. Sice je to kočičí démon, ale stále je to démon a oni jim nevěří."
"Tomu se ani nedivím, potom co mě Julius o démonech naučil,"odpověděla jsem.
"A u kterých jste?"zeptala se se zájmem. Podívala jsem se na jednu z knih a otevřela jí na místě, kde jsem měla záložku.
"Hmyzí,"odpověděla jsem. Podle Mefestina otráveného výrazu jsem usuzovala, že ani ona je nemá ráda.
"Tak to beru. Hmyzí jsou vážně zmetci, ale třeba kočičí jsou milá komunita, která má volbu. Když chtějí, můžou se stát zlými, jinak jsou to většinou rodiče nebo umělci, nejlepší v podsvětí, nebo zemědělci. Žijí na té nejzdravější půdě v podsvětí. Daleko od kráterů a skal, které ochraňují vládcovo město,"řekla Mefesta. Celou dobu co mluvila o kočičích démonech, se tak zvláštně culila, ale když přišla řeč na vládce, v jejím výrazu byl odpor a znechucení.
"Ty máš ty kočičí démony vážně ráda, co?"
"Samozřejmě. Jsou to taková moje rodina. Většina zaříkávačů žije v chrámech svého řádu, které jsou strašně blízko vládcova města. Je to tam peklo na zemi. Neustálé kontroly vládcovi gardy, pán po nás stále něco chce, někteří z jeho mužů si myslí, že zaříkávačky jsou na prodej... Je to nejhorší místo, které si svobodná zaříkávačka dokáže představit, pokud nemá patrona mezi démony, ale musí být mocný, jinak ti je prd platný. Já mám. Jmenuje se Bertold. Je to čtvrtá kategorie. Je jeden z nejmocnějších démonů v gardě i v podsvětí. Nikdo, krom našeho pána si na něj netroufne. Jednou Bertold řekl, že bude lepší, když se přesunu k jeho bratrovi ke kočičím démonům. Ti mě chrání už dobrých dvě stě let. Díky nim ještě žiju jako svobodná zaříkávačka,"řekla Mefesta smutně.
"Proč jsi z pekla neodešla?"zeptala jsem se. Překvapeně se na mě podívala. "Vždyť to místo je strašlivé. Jste otroci. Proč sis prostě nesbalila svoje věci a neodešla?"
"Je lehčí to říct, než udělat,"řekla Mefesta. "Dokud budu zaříkávačka, nemůžu odejít. Oni by si mě našli podle tohohle,"řekla a vzala si do ruky tu lahvičku. "Jednoho dne zemřu, to bude moje vysvobození."
"Co kdybys tu lahvičku rozbila?"
"Přišla bych nejen o moc, ale i o život. Těch tři sta let, co žiju, by se najednou na mém těle promítlo. Zaříkávači jsou jedním z nejsložitějších druhů v celém tomhle světě. Většinu z nich je těžké zabít, záleží podle úrovně, jakou ovládli svůj talent. Já mám talent na sny, přání a noční můry po mamce, a ovládám ho neskutečně. Dokud budou lidé snít, budu žít i já,"řekla Mefesta. Jen jsem na ni ohromeně zírala. "Proto jsem tak mocná. Lidé sní v jednom kuse, to je neskutečná síla. Jediné, co mě může zabít je zničení tohoto medailónu. Jinak nemůžou dělat nic, jen mě uvěznit."
"No páni. Netušila jsem, že jsi až takhle mocná,"řekla jsem obdivně. Ona se potichu zasmála. "Je ještě nějaký způsob, jak se můžeš stát zaříkávačem?"
"Samozřejmě. Můžeš se jím narodit jako já, nebo se můžeš učit. Někdy tě vyhledá sám zaříkávač, když hledá, komu by přenechal svůj odkaz. Hledá většinou děti, protože ti se učí snadněji, ale většinou se zeptá rodičů, jestli s tím souhlasí. Potom, když čarodějové nastupují do školy, zkouší se, jestli mají nějaký talent v zaříkávačských dovednostech a když nějaký je, jsou převezeni do speciální školy pro zaříkávače a poté si je vybere některý z řádů. Nebo rodiče sami někoho vyhledají a řeknou, že chtějí, aby jejich dítě bylo zaříkávačem, a když má talent, řád ho přijme."
"Když chce předat odkaz?"
"Každý zaříkávač jednou zemře. Většinou po stoletích,"odpověděla Mefesta. Jen jsem unaveně povzdechla. "Spousta nových informací, že?" Přikývla jsem. "Tak dneska už můžeš skončit a do konce týdne mi napiš něco o zaříkávačích."
"Jasně,"vyjekla jsem radostně. Zaklapla jsem knihu a položila jí na tu hromadu. Potom jsem se rozeběhla do svého pokoje, abych se mohla převléknout do něčeho lehčího, protože dneska bylo strašné teplo. Červen se každým dnem blížil rychleji, což znamenalo, že Marcus zanedlouho odjede do Missu na ten sjezd. Kdykoliv jsem si na to vzpomněla, přepadl mě smutek. Bála jsem se, že se mu tam něco stane, nebo že tam vážně někoho potká a já ztratím práci.
"Maggie!"vykřikla Lili, která zrovna vběhla do mého pokoje. Vyskočila na mojí postel a začala mi něco říkat. Ani jsem nevnímala co, protože mluvila strašně rychle a nesouvisle, ale podle jejího tónu to bylo důležité.
"Lili. Lili, zpomal trochu. Co se děje?"zeptala jsem se.
"Strejda Marcus se zítra vrací do práce, ale on nemá žádné schopnosti. Mefesta ho nechce pustit, ale on jí neposlouchá. Promluv si s ním!"vykřikla Lili. Do očí se jí hrnuly slzy.
"Neboj se, zlatíčko, všechno bude v pohodě. Běž si hrát s Beth, dobře?"zeptala jsem se jí s úsměvem. Ona přikývla. Společně jsme se odešli z mého pokoje. Ona se vydala do Bethina pokoje, zatímco já jsem šla do dolního patra.
Všichni byli shromáždění v obýváku. Marcus seděl v jednom z křesel a s unaveným výrazem poslouchal, co mu Mefesta povídá. Ta pochodovala s rukama bok před ním. Julius stál zády k místnosti a sledoval děti před domem, jak si hrají. William seděl v druhém křesle a podupával nohou a Gabrielle se opírala o opěrku jeho křesla.
"... je to naprosto nesmyslný a riskantní..."
"A šílený,"přerušil jí William.
"Přesně. Nápad. V žádném případě vám nedovolím to udělat. Nikdo z nás. Vy zítra nikam nepůjdete. Ne do chvíle, než zjistíme jak vám vrátit vaše schopnosti. Rozuměl jste?"zeptala se Mefesta a zastavila se.
"Mefesto, oceňuji vaši péči, ale jsem dospělý. Můžu si dělat, co chci, a právě teď se chci vrátit do práce,"řekl Marcus klidným hlasem. "Moji zákazníci potřebují obsluhu, která ví, co jim má namíchat a ne někoho, kdo na ně kouká jako tele na nová vrata." Pohlédl na Gabrielle a zase se obrátil na Mefestu. "Je mi líto, ale to je moje konečné rozhodnutí."
"V žádném případě vám nedovolím, abyste někam šel. I kdyby to mělo znamenat, že vás budu muset proklít,"řekla Mefesta.
"Opakujete se,"řekl Marcus.
"To je mi jedno. Vy nikam nejdete,"oznámila Mefesta pevným hlasem.
"Není to na vás,"řekl Marcus. Pohlédl ke dveřím, ve kterých jsem stála, a zase zrak odvrátil.
"Co si o tom myslíte vy, Maggie?"zeptal se Julius. Všichni se na mě otočili.
"Já?"zeptala jsem se vyplašeně. Julius krátce kývl hlavou. "Že je to pitomost."
"Tak díky za podporu,"zamumlal Marcus.
"Musíš to pochopit, Marcusi, všichni o tebe máme strach. Možná jsi Marcus Meyer, ale teď jsi v boji naprosto nepoužitelný. Ani nevíme, jak ti ty tvoje schopnosti vrátit. V případě napadení bys byl úplně bezbranný. Máš sice lektvary, ale ty nezničí všechny. A ani si nemůžeš žádný útok předpovědět,"řekl William.
"Tak dost,"řekl Marcus. Vstal z křesla. "Jestli vás to uklidní, někdo z vás může jít se mnou, ale já do práce jdu, ať chcete nebo ne. To je moje poslední slovo." Začala jsem pociťovat strach, protože takhle jsem ho ještě nikdy neviděla. Byl naštvaný.
"To není tak špatný nápad,"řekl Julius. "Ale já nemůžu. Musím do Crystal."
"Vy jste se všichni zbláznili ne?"vyjekla Mefesta.
"Já schopnosti pořád mám,"připomněl Julius.
"To ano, ale..."
"Nezlobte se na mě, Mefesto, ale je to moje rozhodnutí. Navíc, žádné místo není tak bezpečné jako královský palác v Crystal,"řekl Julius. "Jestli chcete, můžete mě odnést až před bránu."
"Tak fajn,"řekla Mefesta. Julius se usmál a posadil se na pohovku. "Ale kdo půjde s Marcusem?"
"Já mám práci v obchodě,"připomněl William. Oči všech se obrátili na mě. Zase. Nasucho jsem polkla, protože mi bylo hned jasné, kam těmi svými pohledy míří. Chtějí, abych Marcuse hlídala já.
"Jste si jistí, že je to dobrý nápad?"zeptal se Marcus nejistě.
"Kuš!"štěkla Gabrielle. "Zvládla byste Marcuse ochránit?"
"Já... asi jo,"odpověděla jsem. Nebyla jsem si úplně jistá, ale věřila jsem, že bych byla.
"Tak Marcusi, buď půjdeš s Maggie, nebo nic,"oznámil Julius. "Co říkáš?"
Ráno jsem byla probuzená na můj vkus až moc brzo, ale co jsem měla čekat, když jdu s Marcusem do jeho obchodu? Celou cestu jsme šli s Williamem, který se od nás odpojil ve městě a nasměroval si to ke svému krámku. My v tichosti pokračovali dál.
V obchodě jsem se posadila na židli v rohu za pokladnou a vzala si do rukou jednu knihu, kterou jsem si oblíbila. Byla to sbírka pověstí, legend a pohádek jejich světa. Patřila k mým nejoblíbenějším knihám, které jsem kdy četla. Kdykoliv někdo vešel, odvrátila jsem od knihy pohled, abych zjistila, kdo to je a případně začala Marcuse bránit.
"Nemusíš být tak napjatá. Nic se mi nestane,"řekl Marcus s úsměvem, když jeden ze zákazníků odešel. Teď tu byli nějací studenti, kteří si prohlíželi přísady. Marcus jim celou dobu věnoval přehnanou pozornost.
"Já vím, ale je to moje chyba. Musím tě ochránit,"řekla jsem s úsměvem. Zaklapla jsem knížku a zvedla se ze židle. Přešla jsem k těm chlapcům.
"Co je?"zeptal se starší z nich. Natáhla jsem k němu ruku a počkala, než mi dá pytlík krysích ocásků, který si strčil do kapsy. Potom jsem se obrátila na druhého, který měl vodu z nějakého jezera, která byla nejdražší položkou v celém obchodě.
"Čekáte na milodar? Tak to jste na špatný adrese,"řekl ten mladší.
"Ale no tak, kluci, všichni tři víme, že ty máš v kapse krysí ocásky a dračí šupiny a ty nějakou tu vodu z jezera. Vraťte mi to a můžeme se nějak domluvit,"řekla jsem. Dál jsem jen čekala, ale oni se začali smát a vyrazili ke dveřím. Natáhla jsem přes dveře štít. Oni se pokusili otevřít dveře, jenže můj štít jim v tom zabránil. Nasupeně se otočili na Marcuse.
"Pusťte nás ven,"řekl ten mladší.
"Chci vidět vaše kapsy,"řekl okamžitě Marcus, když pochopil, že jsem jim zacpala východ. Starší se koutkem oka podíval na toho mladšího. Došlo mi, že ten kdo tyhle věci dělá, asi nebude ten starší.
"Proč? Protože tahle ženská řekla, že jsme něco ukradli?"zeptal se mladší.
"Troyi, sám moc dobře víš, že jste to už párkrát udělali. Tentokrát vám to neprojde. Pojďte sem a ukažte mi kapsy. Hned,"rozkázal Marcus. Starší sebou trhl, ale Troy ho chytil za ruku.
"Kašli na něj, brácho, nemají žádný právo nás tu držet,"řekl Troy. Podívala jsem se na Marcuse a zvedla obočí. Nepatrně zavrtěl hlavou a dál vyčkával.
"Andy, když mi ukážete, že jste nic neukradli, můžete si vzít cokoliv, co budete chtít, krom obsahu pokladny,"dodal Marcus, když uviděl Troyův úsměv, "ale pokud dál budete zatloukat, zavolám policii a oni si to s vámi vyřídí sami. A pokud jste něco ukradli a dáte mi to teď, domluvíme se." Jako na zavolanou okolo šel jeden ze strážníků. Zamával na Marcuse a rozhodl se, že půjde zjistit, co se děje. "Poslední šance."
"Tak fajn,"řekl Andy a rychle přešel k pokladně a začal skládat věci na pult. Bylo toho víc, než jen krysí ocásky a dračí šupiny.
"Ty seš takovej srab,"řekl Troy a nehnul se z místa.
"Dobré ráno, Marcusi,"řekl strážník, který zrovna otevřel dveře. Trochu jsem povolila štít, aby jím mohl projít a rychle ho zase nasadila, protože Troy se chystal utéct. "Máš tady nějaký problém?" Marcus se podíval Troyovi do očí a zvedl obočí. On jen odfrkl. Marcus povzdechl.
"Mám podezření, že tu Troy kradl,"řekl Marcus nešťastně. Andy po něm střelil pohledem, ale vysloužil si jen laskavý úsměv. Zatvářil se trochu ohromeně.
"Tak, Troyi, ukaž kapsy,"řekl strážník.
"Já jsem nic neukradl. To tahleta řekla, že jsem začal krást a on jí věřil. Bůhví, co tu dělá ona,"řekl Troy. Neubránila jsem se pobavenému úsměvu. "Jí byste měl vyslýchat."
"Maggie je chůva, která pro nás pracuje. Občas mi vypomáhá v krámě. Celou dobu seděla za pultem a četla si,"řekl Marcus s mojí knihou v ruce. Strážník se podíval na Troye a nevěřícně zakroutil hlavou.
"Máš tady kamery?"zeptal se strážník. Marcus přikývl. Strážník začal Troyovi prohledávat kapsy, ve kterých krom té vody našel i nějaké bylinky a dokonce se mu povedlo ukořistit i nějaký lektvar. "Lektvar pro zvýšení citlivosti smyslů? K čemu ti to je?"
"To je moje věc a je můj. Sám jsem ho vytvořil,"začal se bránit Troy. Vzala jsem strážníkovi lahvičku a otočila jí dnem dolů.
"Tak proto je tu drobnými písmy název obchodu a etiketa co?"zeptala jsem se ho.
"Marcusi, dojdi pro to video,"řekl strážník mezitím, co Troyovi nasazoval pouta.
"Nešlo by to bez pout? Znáš lidi, akorát by z toho udělali skandál století,"řekl Marcus.
"Bohužel, musím." Marcus se zamračil. Zašel za závěs. Troy toho chtěl využít. Praštil strážníka loktem do žaludku, poté proběhl kolem mě, ale netušil, že štít stále stojí, protože si myslel, že když Marcus zaznamenal, že je situace pod kontrolou, tak štít Marcus sundal, ale já nejsem tak hloupá, jak si ten kluk myslel a kdyby ho udělal Marcus, tak by ho jistě taky jen tak nesundal. Chlapec se odrazil od něj a spadl přímo na zadek.
"Troyi, ty se vážně chceš vrátit do nápravnýho zařízení co? To už máš dva zločiny během jednoho dne. Krádež a napadení strážníka ve službě. Můžeš být jenom rád, že ti ještě není osmnáct,"řekl strážník. Nasadil mu pouta, potom se vydal k pultu, aby si prohlédl všechno, co bylo na jeho desce. "A co je tohle?"
"To..."
"To si chce Andy koupit,"odpověděl Marcus. Podal strážníkovi kazetu.
"Díky. Tak se uvidíme zase příště. Mohl by ses někdy večer stavit. Zítra hrajeme karty, tak jestli máš zájem..."nabídl strážník.
"Promiň, já už mám nějakou práci,"řekl Marcus s omluvným úsměvem. "Tak zase příště."
"Nashledanou, slečno." Jen jsem kývla na pozdrav. Štít jsem shodila a počkala, než ti dva odejdou."
"Vy jste mě nepráskl?"zeptal se ohromeně Andy.
"Co jsi čekal? Že Marcus Meyer neplní svoje sliby?"zeptala jsem se Andyho s úsměvem a vrátila se na svoje místo.
"Já nevím. Možná trochu. Slibuju, že už to nikdy neudělám. Co můžu udělat dál? Nechcete s něčím pomoct nebo tak?"zeptal se Andy.
"K čemu jste to potřebovali?"zeptal se Marcus.
"Asi bych vám to neměl říkat,"řekl Andy a zamračil se.
"Hlavu ti neutrhnu, jestli se bojíš toho,"řekl Marcus
"O to nejde. Troy prodává přísady. Ty drahý a vzácný, který se daj těžko sehnat. Tyhle obyčejný byly pro mě. Mám do školy udělat jeden lektvar, ale neměl jsem peníze na nákup přísad. Promiňte."
"To je v pořádku. Mám takový návrh,"začal Marcus. "Když mi slíbíš, že to pro Troye nikdy nic neukradneš, můžeš tu pracovat. Potřebuju nějakou pomocnou sílu a ty vypadáš jako někdo, koho lektvary baví. Zítra sem přijď a domluvíme se. Teď..."
Odněkud se vynořili dva démoni, kteří okamžitě začali pálit. Z rukou jim stříkala jakási žíravina. Rychle jsem okolo nás udělala štít a vrátila to cosi zpět, odkud to vyšlo. Démon začal křičet bolestí, což sem přilákalo víc démonů. Byli jsme jimi obklíčení.
"Auroro!"vykřikl Marcus. Objevila se uprostřed bitky a jeden z těch démonů po ní okamžitě vypálil. Marcus přeskočil pult a strhl jí stranou, potom ji zakryl vlastním tělem. Pokusila jsem se rozdělit štít na dva a jedním obalit Marcuse s Aurorou, zatímco ten druhý chránil mě a Andyho, ale bylo to těžší, než se zdálo. Bála jsem se, že to nezvládnu.
"Auroro, odnes je!"vykřikla jsem na ní. Ona mi věnovala překvapený pohled. Jen jsem přikývla a začala přemýšlet, co s těmi démony udělám. Ona poslechla. Odnesla Andyho s Marcusem pryč. Já jsem se rozhodla, že nejlepší strategií bude útěk domů do bezpečí.
Rozeběhla jsem se k závěsu, protože ve skladu, který se za závěsem nacházel, byl zadní vchod. Zacpala jsem dveře jedním ze štítů. Začala jsem zuřivě pátrat po klíči, který patřil k těmhle dveřím, ale nemohla jsem ho najít, proto jsem dveře telekinezí vyrazila a zapečetila je ochranným kouzlem proti průniku. Všichni, kdo byli uvnitř, v tu chvíli pravděpodobně padli k zemi mrtví.
Rozeběhla jsem se, protože za mnou jsem uviděla dalších pár démonů. Původně jsem měla v plánu zastavit se u Williama, ale to bude muset počkat, protože ti démoni začínají být velmi netrpěliví a agresivní. Vyhýbala jsem se jejich střelám, některé z nich se odrazili od mého štítu. Konečně jsem se dostala k hranici lesa, kde jsem se jim bez problémů ztratila, ale já nezpomalovala. Přede mnou se objevila hluboká díru v zemi.
15. Kapitola Rozcestník 13. Kapitola