Jsem tu i s novou kapitolou Tajemné lásky, ve které se Maggie probudí v neznámém domě, ve kterém žijí neznámí a velmi zvláštní lidé. Příjemnou zábavu. :)
15. Kapitola – Zoufalství
Byla tma. Všude okolo mě byla tma. Neslyšela jsem nic jiného krom šumu ve větvích, houkání sov a svůj těžký dech. Netušila jsem, co se stalo, věděla jsem jen, že jsem se dostala do pasti a že nevím, jak se z ní dostat.
Začala jsem pátrat po nějakém vodítku, abych zjistila, kde to vlastně jsem, ale v té tmě jsem neviděla nic. Pokusila jsem se postavit, ale nedokázala jsem to. Když jsem se pokusila zvednout se, ucítila jsem v noze nesnesitelnou bolest. Vykřikla jsem.
Pohlédla jsem na nohu, abych zjistila, co mi tak brání v postavení se a zjistila jsem, že mi z holeně teče velké množství krve. Při bližším pohledu jsem spatřila, jak mi z nohy trčí zlomená kost. Z toho pohledu se mi zamotala hlavu. Omdlela jsem.
Okolo mě byla stále tma. Neviděla jsem nic, krom blízkého okolí. Pokusila jsem se v tom omezeném zorném poli zjistit, co se vlastně stalo. Nepamatovala jsem se nic. Nevěděla jsem, jak jsem se do té díry, konečně jsem vypátrala, že ležím v hluboké díře, dostala. Nechápala jsem, jak jsem ji mohla přehlédnout. Proč jsem se jí nevyhnula? Zavřela jsem oči a opřela se o spadlý kmen stromu, o který jsem se opírala. Na týlu jsem pocítila ostrou bolest. Lehce jsem se týla dotkla. Ucítila jsem teplou lepkavou kapalinu, která mi z týla tekla. Z té krve se mi zamotala hlava, ale tentokrát jsem neomdlela.
Poposedla jsem, protože mě začal bolet zadek, potom jsem se pokusila najít něco, čím bych mohla zařídit trochu světla. Našla jsem jenom pár větviček, ale neměla jsem žádný zapalovač ani sirky, takže mi ty větve byli úplně k ničemu a na sobě jsem měla krátké šaty, ve kterých mi začala být zima. Netušila jsem, jak získat trochu ohně. Pokud si dobře vzpomínám, nikdy jsem v kurzu přežití nebyla.
Pokusila jsem se najít hlas, který mě při prvním pokusu o křik opustil a zavolat o pomoc, ale jediné co reagovalo, byly ptáci v korunách stromů, kteří s křikem vzlétli z korun stromů a hnízd. Ti se však za chvíli utišili a já neslyšela nic jiného, než své zoufalé funění. Nejhorší na tom bylo, že jsem ani nevěděla, jestli mě někdo hledá nebo ne.
Začala jsem přemýšlet, jestli bych nemohla zkusit nějak se dostat z té díry, ale kdybych chtěla vylézt, potřebovala jsem k tomu všechny končetiny a jedna moje noha je indisponovaná, takže tenhle nápad padl. Neviděla jsem ani žádný tunel, kterým bych se mohla odplazit pryč. A čarovat jsem vážně neuměla.
Zimu jsem začala pociťovat stále víc, proto jsem se pokusila přitáhnout si nohy blíž k tělu, ale ta zlomená mě zabolela tak, že se mi do očí nahrnuly slzy. Začala jsem zoufale plakat. Moje vzlyky narušovaly noční klid a můj nářek se nesl celým lesem. Byla jsem zoufalá, vyděšená a nešťastná. Přála jsem si, aby to byl jen zlý sen, ze kterého se za chvíli probudím, ale když jsem znovu otevřela oči, nic se nezměnilo. Schoulila jsem se do klubíčka a nechala se těmi pocity ovládnout.
Když jsem zavřela oči, spatřila jsem muže. Netušila jsem, kdo to byl, ale byl pohledný. Něco v něm mi někoho připomínalo, ale neměla jsem ponětí koho. Bylo to vážně zvláštní, jako bych ho znala, ale zároveň netušila, kdo to vlastně je. Muž byl vážně moc hezký. Měl hnědozelené oči plné radosti, štěstí a dobra. Jeho rty se vlnili v laskavém úsměvu, který mi přišel známý. Uviděla jsem každou vrásku, kterou měl, ať už byla od starostí nebo od smíchu. Uslyšela jsem jeho pobavený smích.
Chtěla jsem se rukou dotknout jeho krásné tváři, ale když jsem se ho dotkla, začal se rozplývat. Pokusila jsem se to zarazit, ale netušila jsem jak. Jen jsem křičela, aby tu se mnou zůstal, že se bojím. Že potřebuju, aby mě ochránil, ale jeho tvář zmizela a mě zůstala jen temnota. Bála jsem se, že tohle je konec.
Temnota se začala rozplývat, když jsem uslyšela hlasy. Nevím, co říkali. Pořádně jsem je neslyšela a mluvily nějakou řečí, které jsem nerozuměla. Otevřela jsem oči, ale musela jsem je okamžitě zavřít, protože světlo svítilo přímo nade mnou a tvrdě mě udeřilo do očí. Tentokrát jsem oči otevřela jen tak, aby si na to světlo zvykly.
Pozorně jsem si prohlédla strop nad sebou a zamračila se. Nevypadal jako strop normálního pokoje. Spíš mi připomínal strop nějaké jeskyně. Na lustru nad mojí hlavou hořelo několik svící, což mě překvapilo možná ještě víc. Zaposlouchala jsem se do zvuků. Uslyšela jsem zvuky kroků a funění. Jeden mužský hlas něco řekl.
"Anglicky, drahý, my elfsky neumíme,"oznámila mu žena.
"Ptal jsem se, jestli může být vlkodlak,"řekl ten muž. Měl jemný melodický hlas, který mi ale přišel neuctivý.
"Nemyslím si. Spíš dlouho. Vlkodlaci se uzdravují rychle, navíc o úplňku sebou ani necukla a používá parfém. Vlkodlaci se k parfémům jen tak nedostanou,"odpověděla jiná žena. Její hlas byl stejně melodický, jako hlas toho muže, ale byl povýšený, což mu kazilo jeho krásu.
"Tak jak je možné, že se dostala do naší pasti?"zeptal se další muž. Měl hrubý hlas, ale zněl rozhodně laskavěji, než hlas prvního muže.
"Nejspíš si jí nevšimla. Vždyť je to blondýna,"řekla ta druhá žena pohrdavým hlasem.
"Evon,"okřikla jí první žena.
"Co? Vždyť je to pravda. U jejich druhu to tak je. A ona už od pohledu vypadá, že není moc inteligentní. A ještě k tomu má hroznou postavu,"řekla ta druhá s povýšeným hlasem.
"Jak můžeš být tak marnivá? Vždyť jsi elfka,"zeptala se druhá žena. "Ta dívka je krásná a postavu nemůže mít dokonalou. Tu máte jenom vy."
"Co ty víš o kráse? Staráte se jen o ty vaše doly a šperky. Všechno ostatní vám je ukradené,"řekla to Evon.
"To není pravda,"začala se bránit první žena. "Teď se uklidněte. Měli bychom jí probudit." Ucítila jsem, jak se mnou někdo lehce zatřásl. Zamrkala jsem, potom jsem k ní obrátila svůj pohled a prohlédla si mě. "To je krása, že už jste vzhůru. Báli jsme se, že nám umřete." Jen jsem se usmála.
"Nebojte, žiju."
Ta žena byla malá. Troufla jsem si říct, že mi sahá sotva po břicho. Teď stála na stoličce, aby byla výš. Vlasy měla zapletené do několika copů, které si ještě spletla do sebe, takže jsem si typla tvrdit, že její vlasy byli hodně dlouhé. V šedých očích byla laskavost a přátelskost. Tu jsem u ostatních přítomných postrádala.
"Já jsem Martha. Jak se cítíte?"zeptala se mě. Posadila jsem se, přitom se mi zamotala hlava. Lehce jsem se dotkla svého týla, abych zjistila, jak je na tom, ale bolest jsem necítila. Potom jsem se podívala na svou nohu, ale byla jsem oblečená v dlouhých lehkých hedvábných šatech, které mi sahaly až po špičky palců. Připadala jsem si jako ve středověku, když pohřbívali královny. Dokonce jsem měla i ruce položené na prsou, když jsem se probudila.
"Dobře,"odpověděla jsem Marthě a chtěla seskočit z postele, ale ona mě zarazila.
"Ležte. Potřebujete odpočívat. Věřte mi."
"Ale..."
"Žádné ale. Prostě si lehněte,"řekla Martha se zamračeným výrazem. Neodporovala jsem jí, ale nelehla jsem si. Jen jsem se posadila a podívala se na její druhy. "No jistě. To je můj manžel Hergar a naši přátelé Nicholas a Evon."
Marthin manžel Hergar byl stejně malý jako ona. Měl hnědé oči, které byly podezřívavé a opatrně, ale jeho úsměv byl uklidňující a laskavý. Byl celý zarostlý. Dlouhé kudrnaté hnědé vlasy měl rozpuštěné, ale dlouhé vousy mu zapletly do několika copů. Jediné co v jeho obličeji bylo vidět, byly oči a velký nos. Na sobě měl jakési zelené sako zapnuté koženým páskem s velkou zlatou přezkou vykládanou kameny všech možných barev. Byla to mistrovská práce a jistě to muselo být drahé, proto mi unikal důvod, proč žijí v jeskyni.
Nicholas byl pro změnu vysoký a štíhlý jako proutek. Jeho výšku jsem odhadovala na dobré dva metry. Dlouhé blond vlasy měl rozpuštěné, takže mu rámovaly hezký obličej, ve kterém měl jemné rysy, modré oči, takový dokonalý nos a úzké rty. Na rozdíl od jejich malého společníka neměl na modrém saku žádné doplňky, ale měl ho prošívané zlatými výšivkami rostlin. Upřímně jsem nechápala, co dělá v takové díře, když by klidně mohl prorazit jako model.
Nakonec jsem se podívala na tu Evon. Její krása doslova bila do očí. Každá dívka by chtěla být jako ona, protože ona byla doopravdy překrásná. Měla dokonalou postavu, kterou ještě zdůrazňovali úzké bílé šaty, které měla na sobě. Její obličej byl bez jediné nedokonalosti. Dlouhé hnědé vlasy jí sahaly až po pas. Vzdmula se ve mně vlna závisti.
V jejích šedých očích ale bylo víc. Ostatní se zdáli být zvědaví nebo v Nicholasově případě ohromení, ale v jejích očích jsem viděla nepřátelskost a zášť, ale i něco jiného, co jsem ale nedokázala pojmenovat. Dlouho jsme si tiše hleděli do očí, než se odvrátila. Obrátila se na Marthu.
Šaty, které na sobě měla, se začaly lesknout. Přesněji nádherné drobné kvítky, které na nich byly vyšité. Zdálo se mi, jako by je někdo vyšil s pavučinek, protože vlákna byla tak jemná a zářivá. Pocítila jsem další bodnutí zášti, protože v životě takovéhle šaty nebudu mít. Přesně tohle bych chtěla mít na své svatbě. Znovu jsem si jí prohlédla. Ona si zrovna zastrčila pramen vlasů za dlouhé špičaté ucho.
16. Kapitola Rozcestník 14. Kapitola