Tajemná láska - 7. Kapitola

Krásné slunečné dopoledne,

mám tu další kapitolu Tajemné lásky. V minulé jsme se dozvěděli, jakou práci pro Maggie slečna Smithová má. Dneska Zjistíme, kdo je onen záhadný Marcus Meyer, pro kterého má Maggie pracovat. Fanoušci Lilie už to jistě vědí.

7. Kapitola – Marcus Meyer

Pozorně jsem se rozhlédla okolo sebe a byla trochu zklamaná. Magický svět jsem si představovala jako jeden obrovský les plný fantastických zvířat, které jsme u nás neměli, prazvláštních rostlin, které bych si ani nedokázala představit, kde žijí bytosti, které jsem vídávala v pohádkách, které mi babička Rosie četla, ale nic z toho tu nebylo. Nebo jsem to alespoň neviděla.

Opravdu jsem se ocitla v lese, ale neviděla jsem žádnou pohádkovou bytost, jako elfy, obry a trpaslíky, ale jen zasněženou zeleň. Všude okolo sebe. Na zemi ležela tlustá vrstva sněhu, do které se mi při chůzi zabořovali nohy. Nebyla tu ani vyšlapaná pěšinka, abychom po ní mohli jít, ale město naštěstí nebylo moc daleko.

Byla jsem unavená a toužila jsem po chvilce klidu, ale ve městě byla nějaká oslava nebo co. Celým městem se nesla hlasitá hudba, řev a smích. Celé město bylo zdobeno vánoční výzdobou, ale i zvláštními erby, na jednom byl lev s pávem, jiný zdobil orel, další rys, předposlední na sobě nesl medvěda a ten poslední měl lišku s labutí.

Jeden obrovský erb byl složený ze všech pěti.

"Slečno Smithová, co to je za erby?"zeptala jsem se jí. Podívala se na lampy a usmála se.

"To jsou erby našich královských rodin. A támhle to je naše vlajka"odpověděla. Znak byla ta složenina.

"Aha. Královských rodin?"

"Jo. Tohle je území Amerického království,"vysvětlila.

"Amerického království? To jako vážně?"zeptala jsem se. Přikývla. "Amerického království? Nezní to trochu divně?"

"Možná vám, ale těm, co se tu narodili, to přijde naprosto normální. Náš kontinent je pojmenovaný podle bohyně ohně, lovu a divokosti Ameriqui,"odpověděla mi. Pokračovala dál do města. Došli jsme až k podniku, který se jmenoval U bílého draka, a zastavili.

"U bílého draka?"

"Ano. Nejspíš tam budou někteří lidé, kteří se vám nebudou líbit, ale hlavně na ně nezírejte ani je jinak neprovokujte. A hlavně se držte za mnou,"řekla slečna Smithová a se vztyčenou hlavou vešla. Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala odvahu. Upřímně se mi tam vůbec nechtělo. Zvlášť po tom, co mi řekla, ale přesto jsem vešla. Oči všech se obrátili na mě. Nasucho jsem polkla. Co nejrychleji jsem se vydala za slečnou Smithovou.

"Lea Smithová, to snad ani není možný. Tebe jsem tu neviděl takovej dobrej půl rok. Co si dáš?"zeptal se hostinský. Byl to obtloustlý, zarostlý muž, který lehce zapáchal alkoholem.

"Jen vodu. Je tady Marcus?"zeptala se.

"Vodu? Co takhle vodku, nebo pivo?"zeptal se. Ona jen zavrtěla hlavou. "Předpokládám, že tvoje společnice si taky nedá. Tak tady máš tu vodu." Podal jí dvě skleněné lahve. Ona z kapsy vytáhla drobné, aby mu zaplatila.

"Co ten Marcus?"

"Myslíš Meyera?" Slečna Smithová netrpělivě přikývla. "Sedí tamhle v rohu. Už asi od čtyř. Zdá se mi, že začíná bejt trochu netrpělivej, tak si pospěš, nebo ti uteče. Tohle vem sebou." Podal jí sklenici s pivem. Když si jí převzala, obrátil svou pozornost k dalšímu hostu. My jsme se odebrali k nejvzdálenějšímu stolu. Cestou jsem dvakrát málem upadla, protože do mě vrazil nějaký opilec, nebo jsem pomalu uklouzla po rozlitém pivě.

"Slečno Smithová, co se tu vůbec slaví?"

"Světový mír,"odpověděla. "Po 3. Světové válce."

"3. Světové?"

"No jo, tady je rok 4997,"prozradila mi. Překvapeně jsem se zastavila a jen zírala. 4997? U nás byl teprve 28. leden 1997. Že byli o tři tisíce let napřed? "Pojďte."

"Jo, jasně." Dohnala jsem ji a snažila se nemyslet na ten rok. Podle chování místních obyvatel bych totiž dokonce řekla, že jsou trochu pozadu, ale když říká 4997, tak to tak asi bude.

"Objednal jste si pivo?"zeptala se muže sedícího u stolu. Četl si nějaký článek v novinách, a jak se zdálo, byl do toho velmi zabraný, protože překvapeně nadskočil, když na něj promluvila. Zvedl oči, aby si prohlédl, kdo na něj mluví. Jeho rty se zvlnili do nadšeného úsměvu, když uviděl slečnu Smithovou.

"Ahoj. Myslel jsem, že už se tu neukážete,"řekl s milým úsměvem. Slečna Smithová před něj postavila sklenici a posadila se na vedlejší židli. Napodobila jsem ji, protože se mi nechtělo stát. Zvlášť když jsem uslyšela zpěv. Muž vedle mě zvedl oči a zadíval se do davu.

"Dneska tu je veselo co?"zeptala se s úsměvem.

"No jo. Možná až moc,"řekl zamyšleně. Otočil se na mě a natáhl ruku. "Marcus Meyer. Vy musíte být slečna..."

"Mooreová. Maggie Mooreová,"odpověděla jsem mu a potřásla si s ním. Usmál se na mě a potom se zamračil. "Nechcete něco teplého? Čaj, kafe, horkou čokoládu?"

"Co? Ne děkuju. Stačí mi voda,"odpověděla jsem a zatřásla s lahví. Znovu se usmál. Představovala jsem si ho úplně jinak. Myslela jsem si, že to bude nějaký nerudný, namyšlený muž bez smyslu pro humor a v divném obleku, ale zatím se zdál být milý, laskavý a vlídný ke všem. A byl dokonce pohledný. Měl krátké hnědé vlasy, hnědozelené oči, ve kterých se skrývala radost. Podle toho, co jsem viděla, na sobě měl tmavou košili a na židli za ním byl přehozený teplý kabát.

"Tak jak ti to jde v krámě?"zeptala se slečna Smithová. Marcus se napil ze sklenice.

"Dobře. Asi si budu muset najmout nějakého pomocníka. Asi o někom nevíš, co?" Slečna Smithová zavrtěla hlavou. "Jak se vede tobě?"

"Jde to. Slyšela jsem, že jste tu měli nedávno problémy s nějakou démonkou. Je to v pořádku?"zeptala se ho. Přikývl a znovu se napil. "To je dobře. A co holky? Nezlobí moc?"

"Vždyť je znáš. Kdyby nezlobily, nebyly by to ony,"odpověděl Marcus s otcovským úsměvem. Tam nějak jsem si přestávala být jistá, jestli mi slečna Smithová dala správné jméno otce. Zasmála se. "Nedělal vám problémy?"

"Ne. Jenom se musel vyspat. Proto jsme tu tak pozdě. Příště se budeme muset domluvit líp. Nevíš, kdy bude Julius doma, abych s ním mohla probrat mou audienci u královny Megan?"

"Dneska, ale ty budeš muset jít domů, takže příště tu bude asi koncem týdne. Zeptám se ho a dám ti vědět, ale měla by sis ho odchytit přímo v budově rady, nebo na zámku,"odpověděl Marcus. Dopil svojí sklenici. Vstal od stolu a pozorně si nás prohlédl.

"Nepřesuneme se někam, kde je klid?"zeptal se nás. Okamžitě jsem přikývla a vyskočila ze židle, abych nemusela sedět v tomhle... podniku. Slečna Smithová taky vstala, zastrčila židli a vydala se k východu. Poslušně jsem ji následovala. Marcus mezitím došel k pultu a podal hostinskému lístek a peníze, potom se rozloučil.

Venku jsem se nemohla vynadýchat čerstvého vzduchu. Nikdy v životě jsem v takovém pajzlu nebyla a nemám v plánu se tam vracet. Brr. Nevím, jestli Marcus postřehl moje otřesení, nebo umí číst myšlenky, ale s úsměvem podotkl, že jsou i horší místa. Musela jsem uznat, že má pravdu, ale stejně.

"Sully?"řekl překvapeně a zastavil se. Na zemi seděla malá holčička se slzami v očích. Prohlédla jsem si ji, abych určila, co se jí stalo. Jak jsem zjistila, měla odřenou ruku a docela hodně krvácela. Přešel k ní, aby se jí na to podíval. "Co si dělala?"

"Upadla jsem,"odpověděla mu mezi vzlyky. Vzal jí do náruče.

"Nebreč, je to jenom odřené. Zítra už si na to nevzpomeneš. Kde máš vůbec mámu?" Rozhlédl se okolo sebe. Pak se usmál na někoho za mnou. "Mirando." Okolo mě proběhla žena ve svetru a objala holčičku v Marcusově náruči.

"Co tě to napadlo? Vždyť se ti mohlo něco stát,"řekla ta žena, když se od malé odtáhla. Slečna Smithová si povzdechla a netrpělivě popošla.

"Něco jí na to dám,"řekl a pokračoval v cestě. Když jsme došli ke krámku s lektvary, vystoupal po schodech a v kapsách začal hledat klíče, kterými obchod odemkl. Světla se rozsvítila a mně se naskytl pohled na něco neuvěřitelného. Okolo mě byly vitríny plné nějakých lahviček s barevnými tekutinami a spousta košíků, ve kterých bylo všechno od bylin po části těl. U těchto přísad byla jedna velká váha a sáčku nebo krabičky všech velikostí. Ve vysokých lahvích byly další tekutiny, které zjevně nesloužili k podávání, ale k výrobě. Domnívala jsem se, že ty malé lahvičku jsou lektvary.

Marcus položil Sully na pult a odešel za závěs, odkud se vrátil s hmoždířem a vitrínám s přísadami a začal si brát některé z nich. U pultu je začal různě promíchávat a tlouct v hmoždíři. Nakonec se z toho stala nějaká zelená směs, kterou bych na sebe asi nenechala napatlat. Vytáhl obvaz, aby ji to mohl zavázat.

"Tak a je to. Ani to nebolelo, viď." Usmál se na ní. Sully zakašlala a přikývla. Marcus přešel k jedné vitríně. Otevřel její dveře a vzal si lektvar. "Mirando, tohle jí dávej ráno a večer. Jenu lžičku. Ten kašel by měl zmizet." Sundal Sully z pultu a usmál se na Mirandu, která mu podala peníze. On je ale dal Sully se slovy, ať si něco koupí. Miranda se na něj nesouhlasně podívala.

"Musíme ti zaplatit,"řekla rozhodně a zase se začala přehrabovat v peněžence.

"Už mám zavřeno, takže nemusíš. Tohle bylo zadarmo. Jestli mi chceš platit, přijď, až bude otevřeno." Miranda se na něj zamračila, ale přikývla. Vzala Sully za ruku, rozloučila se s námi a vyrazila k východu. Nikdo jiný krom mě si nevšiml, že Marcusovi nechala na prostředním regálu nějaké peníze. Chtěla jsem to Marcusovi říct, ale ona mě zarazila, proto jsem to nechala až, když odešla. On zanadával, ale došel pro ně a dal si je do kasy.

Posadila jsem se na židli, kterou mi donesl, a začala se s ním bavit o tom, co všechno vlastně bude obnášet moje práce, kde budu bydlet, kolik budu brát, jak dlouho budu mít zkušební lhůtu a podobné věci. Dozvěděla jsem se všechno, co jsem potřebovala vědět, abych si to rozmyslela.

"Takže, slečno Mooreová, berete tu práci?"zeptal se mě, když jsem si pročetla smlouvu. Chvilku jsem mlčela, nakonec jsem učinila to největší rozhodnutí ve svém životě. Vzala jsem si tužku, kterou mi podával, a podepsala. Možná jsem se upsala ďáblu, ale alespoň budu daleko od matky a jejích věčných nadávek a ponižování.

"Bezva. Schovej ji, nebo si to ještě rozmyslí. Měl jsi vidět, jak vyváděla, když jsem ji sem vezla,"řekla slečna Smithová. Podala mi jednu kopii, kterou jsem taky podepsala a nechala si jí. Tu poslední jsem dostala já. "Takže, tohle je váš nový průkaz totožnosti. Kdykoliv po vás někdo bude něco takového chtít, dejte jim tohle a tohle vaše pracovní povolení. Příští rok, až budou daně, tak se sem vrátím a společně to nějak sepíšeme. To všechno vám řeknu jindy."

"Dobře." Vzala jsem si knížečku a malou kartu, kterou mi podávala. Knížečka byla černá, na jejíchž deskách byl znak. Uvnitř jsem našla všechny svoje osobní údaje. Další stránka byli o mojí nové práci. Zbytek stránek byl prázdný. Ten průkaz na sobě taky nesl moje osobní údaje, jako bylo jméno, datum narození, druh, pohlaví, rodné číslo, místo narození a země původu, rodinný stav a počet dětí. Tak proto o mně chtěla vědět všechno, co šlo.

"Bezva, tak bychom mohli jít domů a představit vás holkám, než půjdou spát, ne?" S úsměvem jsem přikývla. Marcus obrátil svou pozornost na slečnu Smithovou. "Vracíš se do New Yorku, nebo tady zůstaneš?"

"Musím zpátky. Sice mám zítra volno, ale Theodor mě poprosil o pomoc,"odpověděla mu. Posbírala si svoje věci a vyrazila k východu. My jsme ji následovali. Před obchodem jsme se rozloučili.

Následovala jsem Marcuse na druhý konec města, kde jsme odbočili do lesa a pokračovali jím. Naháněl mi šílenou hrůzu. Nevěděla jsem, jak dlouho v něm vydržím bez toho, abych s křikem utekla, ale nakonec jsme uviděli světla a mě došlo, že už se dostáváme do bezpečí. Když jsme vyšli z města, Marcus mi vzal kufr, abych se s ním nemusela táhnout, když jsem měla sníh po kolena.

"Mohla bych se vás jenom zeptat, proč jsme nešli po silnici, když jsme po ní šli celou dobu?"zeptala jsem se ho podrážděně, když jsme se vyhrabali z lesa. Ocitli jsme se zasněžené cestě s vyjetými kolejemi. Na každé straně bylo pár velkých domů. My jsme mířili k tomu největšímu z nich.

"Protože přes ten les je to rychlejší a kratší,"odpověděl. Došel k brance a otevřel ji. Byla dřevěná.

Celý pozemek byl ohraničen světlým, dřevěným plotem, který mi sahal někam po pas. Na zahradě u jezírka se tyčila vysoká zasněžená vrba. Jezero bylo zamrzlé a trochu rozryté od bruslí. Muselo se jim na něm jezdit hezky, protože bylo velké. Dům sám musel být starý, ale vypadal jako by se nedávno rekonstruoval. Měl světle žlutou omítku a černou střechu, čímž mi trochu připomínal Theodorův dům, ale z tohohle vyzařovala láska a oddanost. Tamto byla pochybná stavba bez kouska citu.

Došel k domu, vyběhl schody, proběhl okolo vysokých sloupů, které podpírali balkón v horním patře, a otevřel tmavé dvoukřídlé dveře. Dveře zabraňovaly většině zvuků projít ven, ale teď, když je otevřel, jsem uslyšela hudbu, kterou ale dokázal přeřvat smích a hovor. Najednou mi došlo, jak to asi vypadá v normální početné rodině, jako byla ta jeho.

8. Kapitola                                                Rozcestník                                                6. Kapitola