Tajemná láska - 6. Kapitola

Máme tu novou kapitolu Tajemné lásky. Maggie v minulé kapitola dostala od slečny Smithové zajímavou pracovní nabídku, kterou se chystá přijmout, ale poté se dozví něco překvapujícího o svém novém zaměstnavateli. Přijme nakonec práci, nebo se vrátí k hledání?

6. Kapitola – Seattle

Seděla jsem v autě slečny Smithové. Byli jsme na cestě na letiště, abychom se dostali do Seattlu. Když jsem se dozvěděla, že pojedeme do Seattlu, sbalila jsem si všechny svoje věci, domácímu jsem vrátila klíče s několika drzými poznámkami a Denisovi jsem ještě před odjezdem dala velkou pusu na rozloučenou a slíbila mu, že se zase brzo uvidíme.

V letadle jsem si začala sepisovat všechno, na co by se mě mohl pan Meyer psát. Z celého srdce jsem doufala, že mě přijde a já nebudu muset shánět nový byt, vysvětlovat Denisovi, proč mě nepřijal a všechno možné. Potom jsem si vzpomněla na Daniela. Podívala jsem se na sedadlo před sebou a začala uvažovat, jestli mu nezavolám, když teď budu bydlet v Seattlu. Mohli bychom se spolu vídat.

"Jste nervózní?"zeptala se mě slečna Smithová. Obrátila jsem na ni svou pozornost. S úsměvem jsem přikývla. "Nemusíte být. Budete se jim líbit. Holky sice budou trochu.

.. Jak to říct. Nepříjemné a otravné, ale nakonec si vás oblíbí. Uvidíte."

"Řekněte mi o nich něco víc,"poprosila jsem ji. Ona se usmála a z tašky vytáhla složku. Natáhla jsem krk, abych do ní viděla, ale ona si jí přitáhla těsně k tělu a zavrtěla hlavou.

"Až budeme někde, kde je klid,"řekla a rozhlédla se okolo sebe. Zamračila jsem se na ni, ale ona mi věnovala uklidňující úsměv, nasadila si sluchátka a začala sledovat film. Já jsem si ještě jednou pročetla otázky a odpovědi. Potom jsem se rozhodla, že si na chvilku odpočinu, abych nabrala síly.

"Tak už mi o nich něco řeknete?"zeptala jsem se jí cestou z letiště.

"No dobře. Marcusovi je 32. Má rád všechno co nějak souvisí s rostlinami a..."

"Takže je to botanik?"zeptala jsem se jí. Nechápavě zvedla obočí. "Řekla jste, že je to vědec." Na čele se jí objevila vráska, která zase zmizela, když si vzpomněla.

"No jo. Ne tak úplně, ale má prostě rád kytky. Julius je druhý nejstarší. Pracuje v politice, doma je jenom občas, protože většinou je v práci nebo u svojí... přítelkyně. Když má volno, pročítá si nějaké staré texty nebo luští křížovky. Je ze všech tří ten nejvzdělanější a nejvlivnější, ale občas se chová jako děsný suchar." Vyprskla jsem smíchy nad tím jejím výrazem.

"Vy je znáte docela dobře, co?"

"Ano. Docela. William je nejmladší a upřímně si myslím, že se na otce nehodí. Je samá zábava, kdyby mohl, chodil by každou noc ven a každý měsíc by měl jinou, ale jeho žena si ho drží zkrátka. Gabrielle je Gabrielle. To poznáte, až ji poznáte. William pracuje jako výrobce hůlek a má velmi dobrou reputaci. Alespoň pracovní." Zamračila jsem se, když mi něco došlo.

"Počkat. Výrobce hůlek?"zeptala jsem se a otočila se k ní. Ona se zářivě usmála. "Výrobce hůlek?"

"No ano. Slyšela jste mě ne?"zeptala se. Vyvalila jsem na ní oči. Povzdechla si. "Tenhle svět není takový, jaký se zdá být. Jsou tu bytosti, o kterých se vám nesnilo. Meyerovi jsou velmi mocný, velmi starý a velmi dobrý čarodějnický rod, jehož historie sahá až někam do předpředminulého tisíciletí. Možná ještě později. Jo ještě později..."

"Počkat! Vy mě vezete k čarodějům!!!"vykřikla jsem vyděšeně. Ona klidně přikývla. "Co si sakra myslíte? Nebylo by lepší mi o tom říct předem? Bože, co když mi něco udělají?!"

"Ale prosím vás, tyhle vaše předsudky vůči ‚nadpřirozeným‘ bytostem,"naznačila uvozovky. "zbytečně stáli tisíce čarodějek životy. Jediný druh, kterého byste se měli upřímně bát, jsou upíři a ještě démoni, ale těm jste popravdě volní. Jinak všechny ostatní jsou naprosto neškodný. Většinou."

"Většinou! Bože můj. Vezměte mě zpátky!"vykřikla jsem. Koutkem oka se na mě podívala. "Vezměte mě zpátky!"

"Bohužel. Marcus by byl velmi zklamaný. Možná jsem vám to měla říct až u Theodora... No to je jedno. Věřte mi, slečno Mooreová, že u Meyerů vám nehrozí nic jiného, než občasné legrácky holek. Meyerovi jsou zavázáni ke konání dobra. Je to jejich povinnost. A víte, s kolika čaroději jste se během svého života setkala? Vzpomínáte si na Barta Bensena? To byl čaroděj a ublížil vám? Ne. Charles Carson. Taky a stále jste tady."

"Jak víte o panu Bensenovi a Carsonovi?"zeptala jsem se. Byli to tátovi přátelé. Bensen byl bankéř a Carson pracoval u soudu.

"Pracuji pro Ministerstvo čarodějnických záležitostí, pod odborem utajení magie. Máme ho, aby se historie neopakovala. Dostala jsem za úkol rozjet několik agentur, které slouží k nalezení práce pro čaroděje, kteří se tu pokouší najít práci. Vlastně to byl nápad vaší vlády,"řekla. Začala jsem se cítit nějak slabě. "Maggie, jste v pořádku?"

"Je ještě něco, co bych měla vědět?"

"Existuje ještě několik dalších bytostí, ale o těch vám řeknu, až tuhle práci přijmete. Další věc. Jestli Meyerovi přijmete, přestěhujete se do našeho světa, čímž se omezí váš kontakt s rodinou, ale můžete posílat poštu po ptácích k nám do agentury a my ji doručíme. A magii neuniknete ani tady, a dokud ji nepotkáte, nepoznáte, že není nic špatného." Podívala se na mě. Měla jsem docela strach, že to napálí do stromu, ale nějak se mi zdálo, že má nad autem úplnou kontrolu. "Takže, zkusíte to s Meyerovými nebo ne?" Zamyslela jsem se nad tím. Bála jsem se. Ani nevíte jak, ale... Nikdy bych už nepotkala mámu.

"Fajn, ale jenom na zkoušku,"řekla jsem. Ona se obrátila k silnici a usmála se.

"Děláte dobře, věřte mi,"pověděla mi. Nejistě jsem se usmála a vzala si papír, abych mohla Denisovi napsat dopis. Začala jsem si vymýšlet, proč mi bude muset psát dopisy. Nakonec mě napadl ten nejsměšnější nápad ze všech a to, že nemají přístup k telefonům.

"Dala byste tohle mému bratrovi, jestli tu práci příjmu?"zeptala jsem se. Přikývla a zastavila. Obrátila jsem svou pozornost k velkému žlutému domu s černou střechou. Okolo celého pozemku byla kamenná zídka, která bránila vidět, co se na pozemku dělo. To dovolovala jenom těžká kovová brána. Přes zeď jsem viděla jen několik vysokých opadaných košatých stromů, které celému domu dávaly normální vzhled. Vystoupila jsem z auta a vyrazila za slečnou Smithovou. Otevřela bránu, která strašidelně zaskřípala. Na pozemku nebylo nic jiného než sníh. A dům na sobě neměl žádnou vánoční výzdobu.

"Ehm... slečno Smithová,"zašeptala jsem. Otočila se na mě. "Kdo tady bydlí?"

"Jeden můj známý. Raději nic neříkejte. Bude to lepší. A nedívejte se na tu ženu. A uklidněte se. Kdyby vám chtěl ukousnout hlavu, já ho zastavím,"řekla a nebezpečně se usmála. Polkla jsem a začala se třást. Ona se potichu zasmála a pokračovala.

"Slaví se u vás vánoce?"snažila jsem se změnit téma.

"Ano, ale my nemáme Santu Clause a celé svátky se nesou v trochu jiném duchu,"odpověděla.

"Aha. Takže proto nemá světla,"zamumlala jsem si pro sebe.

"Světýlka máme. Stejně jako svíčky, věnce, jmelí a já nevím co všechno, ale Theodor je neslaví. Neptejte se proč,"řekla okamžitě, když jsem se nadechla. Zase jsem vydechla. Zastavili jsme se u dveří. Slečna Smithová zazvonila. Za dveřmi se ozvala děsivá zvonkohra, ze které jsem měla husí kůži.

"To zvládnu,"zamumlala jsem si pro sebe potichu. Dveře se otevřely a v nich stál muž v tmavém obleku. Prohlédl si nás.

"Dobrý večer. Co si přejete?"zeptal se.

"Večer?"zeptala jsem se překvapeně. Byly teprve tři hodiny odpoledne.

"Ticho,"zamumlala slečna Smithová. "Dobrý večer. Je doma?"

"Ano, ale budete muset počkat, než se probudí. Pojďte dál,"řekl a ustoupil. Vstoupili jsme do domu, kde nás požádal, jestli bychom si neočistili boty, potom nás odvedl do obýváku. O chvilku později tu byl s čajem a sušenkami a postavil se ke dveřím s rukama vzad. Celou dobu sledoval protější zeď.

"Ehm... Slečno Smithová, mohla bych se zeptat?" Koutkem oka se podívala na komorníka a přikývla. "Proč náš hostitel spí ve dne?" Její rty se zvlnily do zvláštního úsměvu. Jako by se snažila vymyslet nějakou dobrou výmluvu.

"Prostě teď je pro něj noc. Neptejte se mě na to. Tak v šest se tady objeví. Bez jeho svolení asi projít nemůžeme, nebo ano, pane Buttere?"

"Ne,"odpověděl okamžitě. Povzdechla jsem si a začala vymýšlet, jak bych se mohla zabavit.

"Pane Buttere, nemohl byste nás nějak zabavit?"zeptala se slečna Smithová. Otočil se na podpatku a přinesl nám několik časopisů o bydlení. Povzdechla jsem se a vzala si jeden z nich.

O tři hodiny později jsem už měla vybraný i dětský pokoj. V tu chvíli jsem uslyšela dupot na schodech. Obrátila jsem svojí pozornost k dvoukřídlým dveřím do chodby. Uviděla jsem mihnout se barevný župan. Pan Butter následoval svého šéfa a my osaměli. Podívala jsem se na slečnu Smithovou, která se dívala na nějaké plesové šaty a typy na účesy, přitom okusovala nějakou trubičku plněnou krémem.

"Leo,"ozvalo se ode dveří. Nadskočila jsem leknutím. Otočila jsem se ke dveřím a otočila hlavou, abych zjistila, kdo nás poctil svou přítomností. Ten muž měl delší trochu rozlítané vlasy, ale to bylo způsobeno tím, že spal. Byl zahalený tím barevným županem a v ruce svíral zapálenou cigaretu. "To je milé překvapení. A kdo je tvoje společnice?"

"Někdo, koho potřebuju dostat do Magického světa,"odpověděla mu. Zamračil a pozorně si mě prohlédl.

"Vždyť je to člověk. Oni tam jen tak nemohou,"řekl. Zněl trochu nepřátelsky.

"Papíry už mám připravené, jak tedy, tak tam. Jenom se tam musím dostat,"řekla slečna Smithová. Ten Theodor jen přikývl. Došel ke křeslu a posadil se. Vzal si popelník a odklepl popel z cigarety.

"Co s toho budu mít já, moje milá Leo?"zeptal se. Povzdechla si a začala se přehrabovat v tažce. Vytáhla peněženku a podala mu malý papír. "Hm... Meyer si mých služeb nějak cení. Proč jí vůbec tak potřebuje?"

"Chce, aby pro něj procovala,"odpověděla automaticky. On jen vědoucně přikývl, čímž mi nahnal ještě větší strach. Měl velmi pohledný a zároveň děsivý obličej. Vypadal jako nějaká sochu. Měl černé vlasy, tmavé oči, úzké rty a rovný nos. Byl trochu bledý, ale aby ne, když ve dne spí a v noci bdí.

"A nějaká jiná náhrada za můj drahocenný čas?"zeptal se.

"Co víc by si chtěl? Nenabídl ti dost?"

"Peněz mám dost. Slečno..." Obrátil se zase na slečnu Smithovou a tázavě zvedl obočí.

"Mooreová."

"Slečno Mooreová, nechtěla byste moji sbírku knih?"zeptal se. Kývl na pana Buttera, který ke mně přešel. Podívala jsem se na slečnu Smithovou. Jen přikývla, proto jsem se zvedla a nechala se odvést do vedlejší místnosti, kde měl knihovnu. Regály byl plné mě známých, ale i úplně cizích děl, o kterých jsem nikdy neslyšela.

"Mohla bych si nějakou knížku prolistovat?"zeptala jsem se pana Buttera. On s úsměvem přikývl. Natáhla jsem ruku k jedné knize s názvem Volání srdce, kterou jsem po kousku označila za děsnou romantiku, proto jsem ji zase odložila a vzala si nějakou jinou, která se mi líbila mnohem víc, ale bohužel mě přerušila slečna Smithová.

"Maggie, budeme muset jít,"řekla. Zvedla jsem oči a obrátila na ni svou pozornost. Stála ve dveřích se zvláštním pohledem. "Je pozdě. Marcus už bude netrpělivý." Vypadala nějak divně. Smutně. Spíš nešťastně. Za ní se objevil ten Theodor a podíval se na mě.

"Jo, jistě. Jenom jsem se začetla." Vstala jsem ze židle a zavřela knihu. Vzala jsem ji do ruky a chtěla ji uklidit, ale Theodor mě zarazil.

"Jestli si ji chcete dočíst, tak si ji nechte. Já to stejně nečtu,"nabídl mi. Zavrtěla jsem hlavou a vrátila ji do regálu. "Jak chcete." Přesunuli jsme se zpátky do obýváku. Tam v druhém křesle seděla dívka o pár let starší než já. Pohled měla rozostřený, pod očima kruhy a vypadala strašně bídně. Když uviděla Theodora, nadšeně se usmála. "Co tady děláš? Měla jsi zůstat ležet."

"Ale..."

"Mlč. Pane Buttere, prosím,"řekl Theodor a podíval se na ni. Pan Butter ji násilím odvedl do schodů, protože se mi vzpírala. "Leo, nemáš tady náhodou nějaký seznam odvykacích programů?" Ona jenom přikývla. "Až se vrátíš, neprojdeme ho spolu?"

"Jistě. Dáš nám to, nebo ne?" Zalovil ve svém saku a podal nám dvě lahvičky. Ani jsem si nevšimla, že už byl upravený. Nejistě jsem si vzala jednu lahvičku a s očekáváním se na ně podívala.

"Rozbijte ji a myslete na Magický svět. Lektvar to dokončí,"odpověděl na nevyřčenou otázku.

"Aha. A co se semnou stane?"

"Rozložíte se na molekuly a přenesete se do druhého světa, kde se zase složíte. Nebojte, nebolí to a nic se vám přitom nestane. Hodně štěstí,"řekl a laskavě se usmál. Slečna Smithová hodila lektvar na zem. Napodobila jsem jí a přitom myslela na Magický svět. Ucítila jsem zvláštní, trochu lechtavý pocit. Skoro jako bych se roztekla. Představovala jsem si hroznou bolest, ale bylo to celkem fajn.

"Vítejte v Magickém světě,"řekla slečna Smithová a rukou ukázala okolo sebe.

7. Kapitola                                                Rozcestník                                                5. Kapitola