Tajemná láska - 5. Kapitola

 Je tu další kapitola Tajemné lásky. Maggie očekává telefonát s nabídkou práce od slečny Smithové, ale ten jaksi nepřichází, až jednoho dne...

5. Kapitola – Nabídka

Týdny plynuly a já ztrácela naději, že mi v té agentuře seženou práci. Nastěhovala jsem se do mrňavého jednopokojového bytu. Začala jsem pracovat v obchodě s kosmetikou, kde jsem se šíleně nudila. Chtěla jsem pracovat s dětmi a ne vybalovat zboží. Můj šéf už mě kolikrát sprdl za to, že se na zákazníky nesměju.

Seděla jsem u kasy. Zrovna u mě nikdy nestál, proto jsem si četla v našem katalogu. Nic z toho, co jsme nabízeli, mě nenadchlo, protože to zaprvé bylo zbytečně moc drahé, na tu kvalitu, kterou to mělo a navíc tam nic moc nebylo. Potom ke mně přišli dvě dívky mého věku. Obě byli obarvené na blond. Poznala jsem to, jelikož už měli odrosty. Vyndali zboží na pult.

"Je to barva kvalitní?"zeptala se jedna z nich. Podívala jsem se na ní.

"Nevím.

Nikdy jsem jí nepoužila,"odpověděla jsem unaveně. Ty holky se na sebe podívali.

"Aha. A jakou používáš ty?"zeptala se druhá.

"Žádnou. To barva je přírodní,"odpověděla jsem. A začala pracovat.

"Tomu nevěřím. Nikdo nemá tak hezkou barvu přirozeně,"řekla ta první. Unaveně jsem se na ně podívala. Něco podobného jsem poslouchala každý den. Už mě to unavovalo.

"Jsem důkazem, že to možné je,"odpověděla jsem. Zaplatily. Za nimi stál muž, který si kupoval věci na holení. "Dobrý den."

"Dobrý den slečno,"řekl a usmál se na mě. Začal lovit peníze. "Mohl bych se zeptat, v kolik končíte?"

"Potom už něco mám,"odpověděla jsem mu. Nic jsem neměla, ale nikam se mi nechtělo. Navíc ne zrovna s ním. Až přijdu domů, budu se koukat na starou pomalu černobílou televizi a budu se cpát včerejším obědem. To je život.

"Aha. A co jindy?" Zavrtěla jsem hlavou. Pochopil, že nemá šanci a odešel.

  Na konci směnu mi už pomalu začalo hrabat. Sice jsem měla už jenom jednoho člověka, ale mezitím jsem měla tři hodiny volno, což znamenalo, že jsem se pekelně nudila. A holka co seděla za mnou, nebyla zrovna moje kamarádka. Šéf mě pustil domů před osmou. Cestou domů mi zazvonil mobil. Volali mi z agentury. Konečně.

"Halo?"

"Slečno Mooreová,"ozval se Danielin hlas. "Mohla byste sem hned přijet? Slečna Smithová pro vás něco má. Musíte se sejít co nejdřív." Moje nálada okamžitě vyletěla vzhůru. Začala jsem uvažovat, jak se tam dostanu nejrychleji. Neštěstí jsem nebyla moc daleko. Vystoupila jsem z metra a rychle jsem nastoupila na jiné.

"Za chvíli tam budu,"oznámila jsem.

"Jistě. Nashledanou."

Byla jsem tam docela rychle. V agentuře bylo rozhodně víc lidí, než když jsem tu byla naposled. Začala jsem se cpát okolo nich. Jak jsem se tak koukala, většinou to byli mladí lidé. Vypadali jako čerstvě po maturitě nebo po vysoké. Procpala jsem se až k Daniele a usmála se na ní.

"Slečno Mooreová. Pojďte,"řekla. Přešla jsem k ní a rychle zmizela v zadu. Některý jedincům se to nelíbilo. Začali křičet, že jsem teď přišla a oni už tu sedí přes dvě hodiny. Ať si taky počkám. Daniela jim vysvětlila, že jsem očekávána.

"No a. Měla by si taky počkat. Jako my,"řekl jeden mladík. Byla to kupa svalů. Couvla jsem před ním.

"Jestli se vám to nelíbí, můžete jít jinak,"štěkla slečna Smithová, která se za mnou nečekaně objevila. Málem jsem vyletěla dva metry vysoko, když jsem jí uslyšela. "Maggie, pojďte se mnou."

"Dobrý den. Co se to tu děje?"zeptala jsem se. Usmála se na mě.

"Takhle to tu vypadá pořád. O svátcích jsem tu jenom já a Daniela, ale ve všední dny tu jsme všichni." Vzadu bylo možná ještě rušněji než ve předu. Lidi tu chodili sem tam se štosy papírů a většina jich byla oblečena normálně. Pracovníci agentury na sobě měli buď obleky, nebo sukně a košile. Trochu mi to připomnělo tátu, když jsem byla malá. Taky se oblíkal takhle.

"Jakou práci jste mi našla?"zeptala jsem se jí. Posadila jsem se do křesla v její kanceláři.

"Je to práce pro... řekněme, že pro vědce. Ten muž je poměrně bohatý a jeho rodina je velmi vlivná. Má dva bratry. Vy byste se starala o jeho tři neteře. Elizabeth je 6 let, takže už chodí do školy. Lilian je 5. Ta chodí do školky. Poslední je Lauren. Té jsou 3 roky. Zatím je doma, ale příští rok jí pošlou do školky. Vaše práce je jednoduchá. Kromě holek se budete starat ještě o kuchyň, dětské pokoje, spodní patro domu a pokoje jejich rodičů a pana Meyera. Nejspíš i o zahradu, stáje, poštu a o zvířata..."

"Jednoduchá? Vždyť je to celý dům,"řekla jsem. Podrážděně se na mě podívala.

"Myslela jsem, že tu práci chcete,"řekla slečna Smithová. Zdálo se mi, že dneska nemá moc dobrou náladu. "Pan Meyer vám nabízí tři tisíce za péči o jednu a za dům další 4500. Což znamená, že byste si vydělala za měsíc 13 500. Každý člověk tam venku by po tom skočil a vám se to nelíbí. Měla bych se na vás vykašlat." Začala se zvedat.

"Já... Neřekla jsem, že se mi to nelíbí, ale bojím se, že to nebudu zvládat. To je všechno,"řekla jsem. Nechtěla jsem, aby se na mě vykašlala. Potřebovala jsem jí. Navíc to byla pravda.

"Tak to jenom zkusíte. Pokud to nebudete zvládat, najdu vám něco jednoduššího. Zítra se s ním sejdeme, takže se dobře vyspěte, abyste na něj udělala dojem. Ke svým neteřím by v životě nepustil nikoho, kdo by se mu nelíbil." S tím se zvedla a přešla ke dveřím. Rozloučili jsme se a já vyrazila domů.

Už jsem byla skoro u svého domu, když jsem si všimla, že u vchodu stojí nějaký podezřelý muž. Zastavila jsem se a zaostřila na něj. Zamračila jsem se a přešla blíž. Postavou mi připomínal mého bratra. Obrátila jsem se k parkovišti a začala pátrat po Denisově autě. Našla jsem ho. Jakmile mě Denis uviděl, zářivě se usmál.

"Ahoj,"řekla jsem a prohlédla si ho. V ruce měl tašku z čínské restaurace nedaleko odtud. "Co tady děláš?"

"Ale Kelly mě vyhodila,"odpověděl mi. Usmála jsem. Z části jsem z toho měla radost, ale zároveň mi ho bylo líto. No co... najde si jinou. Alespoň nedopadne jako táta.  Nebude s největší mrchou na světě.

"To je mi líto. Chceš jít dovnitř?"zeptala jsem se. Mezitím jsem se snažila dobít se do domu. Nějak mi to nevycházelo.

"Ukaž." Ramenem narazil na dveře, které povolily. To bylo na tom domě to nejhorší. Tyhle dveře. Jinak docela ušel.

"A slečna Mooreová,"ozvalo se od schodů. Pane bože. To je můj domácí. Je to věčně opilý starý prase, který si myslí, že ho všichni respektují. "Máte nájem?"

"Co se stane, když řeknu, že ne?"zeptala jsem se. Zamračil se na mě. V tu chvíli mě nejspíš chtěl seřvat.

"Dlužíte mi už za minulý měsíc,"řekl.

"Cože? Vždyť minulý měsíc jsem vám platila. A chtěla jsem vám dát i za tenhle, ale vy jste mě odmítl,"štěkla jsem naštvaně. Už vím, co je horší než ty dveře. On.

"To ano, ale zapomněla jste na tu havárii vodou." Samolibě se usmál. No jasně. Vždyť jsem měla nehodu s vodou.

Rozbila se mi pračka a vytopila jsem sousedku pod sebou. Všechna voda natekla na její speciální madraci, takže jsem jí musela koupit novou a ještě jsem jí platila malování celého bytu. Denisův kamarád sice řekl, že to nebyla moje chyba, ale ona požadovala náhradu škody. A ještě mě obvinila z podplácení a udělala za mě děvku. Půjčila jsem si od něj a hned jak jsem dostala výplatu, vrátila jsem mu všechny peníze. A musela jsem si nechat udělat novou podlahu, takže jsem úplně švorc. Bezva.

"Teď nic nemám. Můžete počkat do příštího měsíce?"zeptala jsem se ho.

"Počkej chvíli,"ozval se Denis. Podívala jsem se na něj. "Ona vytopila vás?"

"Ne."

"Aha. Tak proč po ní chcete peníze?"zeptal se Denis.

"Dluží mi za nájem a zničila byt, který vlastním já,"odpověděl. Denis přikývl a nasadil neprostupnou masku.

"Ale opravy toho bytu jste neplatil, nebo snad jo? Něco mi říká, že je platila slečna Mooreová." Nikdy by mě nenapadlo, že se mi bude hodit jeho vzdělání, ale teď? Byla to účinná zbraň.

"Ne, platila to od sebe."

"Tak proč chcete, aby vám něco platila?"zeptal se Denis. "Když veškeré opravy platila ze svých zdrojů, není povinná vám platit nic jiného než nájem." Neubránila jsem se udivenému výrazu. Celou dobu jsem ho poslouchala, ale byla to pro mě španělská zahrada. Netušila jsem, o co jde. Vytáhl peněženku a začal vypisovat šek. Začala jsem protestovat. "Kuš. Tady máte. Jestli je to moc, schovejte si to na příští měsíc. A opravte ty dveře. Sbohem."

Otevřela jsem dveře svého mrňavého bytu. Denis se začal rozhlížet okolo sebe. V jeho tváři bylo cosi zvláštního. Ne přímo znechucení, ale něco tomu dost podobného. Ani jsem se mu nedivila. Spala jsem na staré pohovce, před kterou jsem měla stolek. Naproti pohovce byla televize. Kuchyň byla malá a stará lednice hučela. Kolikrát jsem kvůli tomu ani nespala. Vedle kuchyně byli staré dveře s velkou dírou. Chodila jsem se koupat v bačkorách, protože jsem tomu sprchovému koutu nevěřila, ani když jsem ho desetkrát vydrhla tou nejsilnější desinfekcí.

"To je..."

"Hrůza. Já vím,"odpověděla jsem. Rozsvítila světlo. A místnost se prozářila mizerným světlem.

"To není to slovo, které jsem chtěl použít, ale docela to vystihuje. Víš, co tu ještě chybí?"zeptal se mě. Zavrtěla jsem hlavou. "Hlodavci."

"Jo tohle. Ty máme ve sklepě,"odpověděla jsem. Zašklebil se.

"Proč ses mi neozvala? Našel bych ti něco lepšího. Moje sestřička nebude bydlet v tomhle prostoru,"řekl po chvíli rozmýšlení. Usmála jsem se. Posadila jsem se na sedačku a položila si nohy na stolek. "Maggie, nastěhuj se ke mně."

"Vždyť tvůj byt obsadila Kelly,"připomněla jsem mu. "Navíc se zítra možná odstěhuju."

"Kam?" Pověděla jsem mu o tom pohovoru. Celou dobu mě v klidu a potichu poslouchal. "Hlavně se mi potom ozvi."

"Tobě nevadí, že se tvoje sestra chystá odjet z města?"zeptala jsem se.

"Je to tvoje věc. Sice mi budeš chybět, ale co můžu dělat? Když si myslíš, že to pro tebe bude to nejlepší, měla bys potom skočit." Povídali jsme si, dokud jsme neusnuli.

6. Kapitola                                                Rozcestník                                                4. Kapitola