Po dlouhé době tu mám novou kapitolu Tajemné lásky. Omlouvám se, že mi to tak trvalo, ale měla jsem spoustu práce, ale je tady. Dozvíme se, jak do dopadlo s Maggieiným dítětem, které čekala a rozloučíme se s jednou z postav. Krásné čtení a zbytek dne přeje,
Mikky
2. Kapitola - Nemocnice
"Bude spát ještě dlouho?"zeptal se můj otec. Se zavřenýma očima jsem poslouchala jejich rozhovor. Byl tam doktor, kterého jsem dobře znala. Slyšela pípání přístrojů a dech lidí. Venku smějící se děti, kteří přišli navštívit svoje blízké. Věděla jsem, že jsme na jedné soukromé klinice. Mohla jsem si myslet, že mě sem nechají odvést.
"To nedokážu říct, pane Moore,"odpověděl mu doktor.
"Aha. A bude v pořádku?"zeptal se táta starostlivě.
"Více méně ano. Víte, že čekala dítě?"
"Ne. O tom se mi nezmínila,"odpověděl otec. Poznala jsem, že ho to trochu naštvalo, ale jak jsem mu o tom měla zmínit, když mě skoro nikdy neposlouchá. Vlastně semnou ani nemluví.
"O miminko přišla, ale to se dalo čekat,"z ničeho nic se zarazil. Ozvaly se kroky, které směřovali k mé posteli. Potom zvuk, který mi připomínal přiražení ke zdi.
"Jestli jí tohle řeknete a budete se při tom tvářit jako kretén, přísahám, že vám vyrazím všechny zuby,"řekl můj bratr. Bylo to poprvé, co se mě zastal. Chtělo se mi brečet dojetím.
"Denisi, pojď si dát kávu,"řekla má matka. Její povýšený hlas mě vytočil. Nechápu, co tam dělala, když jsem slyšela její až znuděný hlas. Zvedla se a odešla z pokoje. Zase měla vysoké podpatky. Kolikrát jsem jí přála, aby si na nich zlámala hnáty. Bratr šel za ní.
Moje matka Denise víc než jen milovala. Byla posedlá tím, aby se z něj stal úspěšný člověk. Všechny jeho přítelkyně pečlivě sledovala a všechny jejich chyby, které našla, mu potom vyslepičila. Každou jeho aktivitu pečlivě probrala s odborníkem. Popravdě mi ho bylo docela líto.
"Bude v pořádku?"zeptal se otec. Doktor si povzdychl.
"Bojím se, že si při pádu poranila vaječník. Mám strach, že nebude moct mít děti a jestli ano, půjde jí to hodně špatně. Musíme ještě udělat testy, ale moc bych s vnoučaty nepočítal,"řekl doktor. Sice jsem ležela, ale přesto se mi zamotala hlavě a udělala se mi zle.
Vždycky jsem chtěla děti a teď je možná nebudu moct mít. Chtělo se mi brečet, ale nechtěla jsem, aby věděli, že jsem poslouchala. Raději se vypláču potom v soukromí. Můj otec to nevydržel a poprvé uronil slzu kvůli mně.
Každý den jsem měla návštěvu. Ať už to byl táta nebo Denis popřípadě nějaký tátův nebo Denisův kolega z práce. Popravdě jsem některé ty lidi ani neznala. S tátou a Denisem jsme si povídali, od těch cizinců jsem dostávala kytky, plyšáky a podobný ptákoviny. Bylo to únavné. Chtěla jsem být sama. Alespoň jsem mohla přemýšlet.
Zrovna dneska mě napadlo, že si adoptuju holčičku, abych měla alespoň nějakou náhradu, když nemůžu mít vlastní děti. Nebo si vezmu svobodného otce. Popřípadě zkusím umělé oplodnění. Možností je docela dost. Nebo to budu zkoušet, dokud se to nepovede. Z mého přemýšlení mě vytrhlo zaklepání na dveře. Doufala jsem, že je to doktor.
"Ahoj Maggie,"pozdravila mě. Nemohla jsem uvěřit, že měla odvahu přijít až sem. Probodla jsem jí vražedných pohledem.
"Nazdar Fran,"odpověděla jsem jí na pozdrav. Použila jsem ten nejzhnusenější tón, který jsem zvládla. "Co tady chceš?"
"Přišla jsem navštívit svojí nejlepší kamarádku,"odpověděla Fran. Nevěřícně jsem na ní zírala. Nemohla jsem uvěřit tomu, co právě řekla. Ona si vážně myslí, že po tom, co mi udělala, budeme kamarádky. V tu chvíli jsem se zmohla jenom na nevěřícné zavrtění hlavou.
"My nejsme kamarádky. Ty jsi zrádkyně. Kvůli tobě jsem přišla o všechno. O přítele. Kvůli tobě jsem přišla o dítě a nejspíš nikdy nebudu moc mít děti. Už nikdy tě nechci vidět. Vypadni!"zaječela jsem na ní. "A řekni Peterovi...," vyslovení toho jméno mě hrozně bolelo. "Řekni mu, že ho nenávidím." V očích mě začali pálit slzy.
"Já..."
"Vypadni!"zaječela jsem na ní. Cukla sebou, ale nešla. Dál tam stála a sledovala mě se slzami v očích. Nevím, co by se stalo, kdyby Denis nepřišel. Asi bych jí zakroutila krkem. Jak moc jsem si přála, abych mohla zmizet. Nikam hodně daleko. Třeba do Paříže, ale nikdo by mi na to nepřispěl a všechny úspory jsem vrazila do Peterova bytu.
"Co se to tady děje?"zeptal se bráška. Ani nepozdravil. Ani se mu nedivím, když mě tady obtěžuje jedna mrcha.
"Přišla jsem se podívat, jak se jí vede,"odpověděla Fran. Zvedla jsem se z postele a začala balit. Denis mi pomáhal. Občas jsem zahledla, jak se dívá, co dělá Fran. Zdálo se mi, že je připravený skočit po ní, když uvidí, že mi chce něco udělat. Trochu mě to dojalo. "Ty jdeš domů?"
"Ano."
"Kde budeš bydlet?"
"Co tě nemusí zajímat,"štěkla jsem. Většinou jsem byla nekonfliktní stvoření, ale teď jsem byla rozohněná, jako sedmihlavá saň. Vytáčelo mě, že tam stojí a sleduje nás.
"Fran, měla bys jít,"řekla Denis. Měl pravdu. Měla by jít.
"Teď se o ni zajímáš? Vždycky ses nad ní povyšoval. Myslel si jenom na sebe a teď se staráš, aby byla sama? Co jsi to za bratra? Měl by ses stydět. Ty a ta tvoje povedená rodinka." Tím Denise vytočila. Většinou se snažil všechno řešit s chladnou hlavou, ale teď jsem viděla, že má co dělat, aby jí nevrazil pár facek.
Bylo zvláštní, že mu řekla to, co já nikdy nedokázala. Nikdy bych mu to nemohla říct. Sice si ze mě v naší rodině všichni dělali fackovacího panáka, ale občas když jsem byla malá, jsme se s tátou i pobavili. Třeba když mě a Denise vzal na dovolenou do Disneylandu. Matka zůstala doma, jelikož si myslela, že by to byla jen ztráta času. Mně se tam líbilo. Nebo když jsme občas šli do kina. Když nad tím tak přemýšlím, přijde mi, že máma je ten, kvůli komu jsem ten fackovací panák.
"Fran, běž,"řekla jsem jí. Stále jsem nad tím přemýšlela.
"Maggie..."
"Jdi pryč!" Otočila jsem se na ní. Bylo vidět, že ji mrzí, že jí vyhazuju, ale já se s ní nemůžu bavit potom, co mi udělala. Otočila se a přešla ke dveřím. Než zmizela, ještě se na mě podívala. Po tvářích jí tekly slzy. V očích mě začaly pálit slzy, ale vydržela jsem to.
"Je dobře, že odešla,"řekl Denis. Jen jsem přikývla. "To jsem byl vážně tak hrozný?"
"Občas,"špitla jsem. Lhala jsem mu, aby neměl výčitky. Nechtěla jsem, aby se trápil, když ho teď čeká tolik práce.
"Řekni mi pravdu. Byl jsem tak hrozný, jak ona tvrdila nebo ne?"
"Občas. Většinou když jsme byli doma nebo ve škole. Vzpomínáš si ten týden v Disneylandu? To byl asi nejhezčí zážitek, který s tebou mám,"odpověděla jsem. "Nejspíš to bylo proto, že tam nebyla máma, která by mě ponižovala a tím ti dávala najevo, jak se máš chovat. Nebo tvoji kamarádi, kteří se mi posmívali kvůli rovnátkům a brýlím." Ohromeně na mě zíral. Pak se vzpamatoval a objal mě. To mě zarazilo.
"Promiň. Mám tě rád, Maggie,"zašeptal mi do ucha. Usmála jsem se a objetí mu opětovala.
"Já tebe taky, bráško,"odpověděla jsem mu. Potom mě pustil a podíval se na mě.
"Nechceš jít ke mně?"zeptal se.
"Kelly by se to nelíbilo. Znáš jí. Akorát bys měl doma peklo. Chvíli to u rodičů vydržím,"odpověděla jsem. Jenom přikývl a vzal mojí tašku. Doprovodil mě k jeho autu. Potom jsme vyjeli k domu našich rodičů.
3. Kapitola Rozcestník 1. Kapitola