Tajemná láska - 1. Kapitola

 Je tu další den a já pro Vás mám 1. kapitolu Tajemné lásky. Magge se vydává na návštěvu ke svému otci, ale návstěva nedopadla. Po návratu domů jí čeká další tragédie.

1. Kapitola – Zrada

Stála jsem u dveří Henryho Moorea. Skvělého advokáta a mého otce. Abych byla upřímná, moc se mi dovnitř nechtělo, ale musela jsem tam jít, když si mě zavolal. Věděla jsem, že se zase pohádáme, jako vždycky. Bylo to unavující. Potichu jsem zaklepala a počkala, než mě táta pozve dál.

 "Ano?" Vešla jsem dovnitř a usmála se. "Maggie. Čekal jsem tě dřív." Tím mě lehce vytočil. Měl by být rád, že tam vůbec jsem.

 "Taky tě rády vidím, tati,"řekla jsem trochu jedovatě. "Co si potřeboval?"

 "Jen jsem tě chtěl pozvat na vánoční večírek. Přijdeš?"zeptal se. Zase budou vánoce. Jeden z mých nejméně oblíbených svátků v roce.

 Podívala jsem se na fotku z doby, kdy ještě žila babička Rosie. Byli jsme na ní všichni. Já, babička Rosie, mámina matka babička Hortensie, děda Herbert, táta s mámou a můj bratr Denis. Ty vánoce byli babiččiny poslední. Tři měsíce potom umřela. Tak strašně mi chybí.

 "Nevím, ještě uvidím,"odpověděla jsem.

 "Dobře. Ale 25. tě chci u nás vidět,"řekl táta a usmál se. Nechtěla jsem mu ublížit, proto jsem přikývla. "Skvěle. Jak se jinak máš?"

 "Dobře. Ty?"

 "Také skvěle." Zazvonil telefon. Zvedl ho. "Megan, co se děje?" Chvíli si povídali a potom to položil.

 "Nech mě hádat. Máš důležitou schůzku, která nepočká,"řekla jsem. Většinou používal tuhle větu, když se mě chtěl zbavit. Vzala jsem si kabelku a odešla z jeho kanceláře. Teď mi bylo jedno, že bude naštvaný, že jsem mu neřekla ani ahoj. Vyšla jsem z budovy.

 Cestou domů jsem se ještě stavila v obchodě, abych nakoupila něco k večeři. Rozhodovala jsem se mezi kuřecími prsy a těstovinami. Nakonec vyhrálo kuře. Moje nálada byla na bodu mrazu. A ještě k tomu všemu se nějací kluci snažili sbalit prodavačku. Byla to mladá trochu bláznivá, ale milá holka s brýlemi a hnědými vlasy. Vždycky se usmívala.

 "No tak Erin, pojď,"řekl jeden. Ten druhý stál kousek od nich a tvářil se znuděně.

 "Promiň, nemůžu, mám tady zákazníky,"řekla Erin. "Dobrý den, jak se má Peter?"

 "Pracuje."

 "Ale ty si tady taky nějak brzo. Obvykle chodíš okolo páté a dneska už ve dvě. Jak to?"

 "Byla jsem navštívit tátu,"odpověděla jsem. Ti kluci na mě zírali. Povzdychla jsem si a otočila se na Erin. "Proč na mě zírají?"

 "Protože jsi hezká,"odpověděla. Nejspíš měla pravdu. Měla jsem dlouhé blond vlasy a velké modrá oči. Zaplatila jsem, rozloučila se s Erin a s radostí pospíchala domů.

 Nemohla jsem se dočkat chvíle, která mi celý den chyběla. Až mě Peter obejme a řekne, jak moc mě miluje. Potom se mě zeptá, jak bylo v práci. Během toho mi napustí teplou vodu a začne připravovat večeři.

 Asi to vypadá, že Peter nic nedělá, ale dělá. Je to talentovaný fotograf. Fotí hlavně pro módní časopisy. Skoro do šesti je ve svém ateliéru, který je ve stejném domě jako náš byt. Když skonči s focením, ještě s fotkami pracuje. Jako včera. By v ateliéru celou noc a vrátil se až ráno, když jsem šla do práce. Ukázal mi spoustu krásných fotech ve večerních šatech. Všechny byli pro jednoho boháče, který chtěl fotky svých dcer v šatech na jeho vánoční večírek a na pozvánky. Jsem na něj strašně pyšná.

 Vyběhla jsem schody a odemkla dveře do našeho bytu. Peter byl ještě v ateliéru. Rozhodla jsem se, že mu udělám večeři. Oloupala jsem brambory. Začala jsem klepat maso na opečení. Maso jsem ochutila kořením a hodila na pánev. Mezitím jsem se stihla upravit. Chtěla jsem mu říct o miminku. Když jsem byla doma, měla jsem takovou radost.

 Za chvilku bylo jídlo hotové, tak jsem vytáhla dva talíře a nandala. Jednu porci jsem snědla, druhou odnesla Peterovi. Cestou jsem potkala sousedku, která si začala stěžovat, že u nás byl včera rachot. Usmála jsem se a omluvila se.

 Otevřela jsem dveře ateliéru. Zevnitř se ozývala hlasitá hudba, kterou Peter pouštěl, když fotil. Prý aby se lidi uvolnili a trochu odvázali. Neubránila jsem se úsměvu, protože zrovna hráli písničku, při které jsme se poznali. Zavřela jsem dveře a odešla do kuchyně. Cestou jsem nakoukla do jednoho pokoje.

 Moje srdce se zastavilo. Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Sevřelo se mi hrdlo. V očích mě začali pálit slzy. Celý můj svět se rozpadl jako domeček z karet. Talíř s večeří mi vyklouzl z rukou a rozletěl se na milion kousků, stejně jako mě puklo srdce.

 Fran se podívala mým směrem. Když mě uviděla, snažila se Petera, který ležel na ní a evidentně si užíval jejich blízkost a činnost, kterou provozovali, donutit, aby toho nechal. Zdálo se mi, že jemu se moc nechtělo.

 Bylo mi divně. Chtělo se mi zvracet. Motala se mi hlava. Rychle jsem se otočila a utekla na záchod, kde jsem se pozvracela. Potom jsem se vrátila domů a začala si balit. Bylo mi stejně, jako když umřela babička Rosie. Možná ještě hůř. Přemýšlela jsem, kam půjdu. Normálně bych šla k Fran, ale teď se na ní nemůžu ani podívat natožpak u ní bydlet. Budu muset buď k rodičům nebo Denisovi a nebo do hotelu. Poslední možnost se mi líbila nejvíc, ale na tu jsem neměla finance, takže vyhrál Denis.

 Sbalila jsem si jen to nejnutnější, takže se sem budu muset vrátit. To mi teď bylo jedno, hlavně jsem chtěla zmizet. Byla to ta nejhorší věc, kterou mi mohli udělat. Hlavně od Fran to bolelo. Byla to moje nejlepší kamarádka. I kdyby mi vrazila díku do srdce, bylo by to milejší, než tohle.

 "Halo,"ozval se z druhé strany hovoru můj bratr.

 "Denisi, přijeď pro mě. Jsem u Petera,"vykoktala jsem přes slzy.

 "Co se stalo? Udělal ti něco?"zeptal se. Slyšela jsem, jak změnil směr.

 "Rozešla jsem se s ním,"odpověděla jsem.

 "Hned tam jsem. Počkej venku, ano?"

 "Dobře." Zavěsila jsem a vzala si kufr.

 Za dveřmi na mě čekala Fran. Ve tváři měla lítostivý výraz. Bylo vidět, jak jí tahle odporná zrada mrzí. Mě její lítost byla ukradená. Kdybych mohla, tak bych jí něco udělala, ale raději jsem to nechala být, protože by se bránila a ještě by se něco stalo dítěti. Prošla jsem kolem ní, jako bych jí neviděla.

 "Maggie, je mi to líto,"vykřikla Fran.

 "Myslíš si, že když řekneš, že je ti to líto, tak všechno bude fajn? Myslíš si, že ti to odpustím? Nikdy ti to neodpustím. Nikdy!"křičela jsem na ní. Otočila jsem se a šla po schodech dolů.

 "Maggie, počkej! Kam jdeš?"zeptal se mě Peter.

 "To tě nemusí zajímat!"vykřikla jsem na něj. Prošla jsem okolo něj. Vzal mě za paži a otočil mě k sobě. Z jeho obličeje se mi dělalo špatně. Pořád jsem měla před očima, jak si s Fran užíval.

 "Nikam nepůjdeš!"

 "Pusť mě,"řekla jsem. Měl pevný stisk. Zavrtěl hlavou.

 Začala jsem se kroutit, abych se dostala pryč. Bohužel on byl silnější. Kousla jsem ho do ruky. On mi vrazil facku. Byla silná. Noha mi sklouzla ze schodu a já letěla. Při tom jsem cítila, jak jsem se několikrát uhodila do břicha, ve kterém mi rostlo moje děťátko. Bála jsem se, že se mu něco stane.

 "Maggie!"vykřikl někdo. Nejspíš to byl Denis, ale nebyla jsem si tím jistá. Podle byl ještě na cestě. Zavřela jsem oči. 

2. Kapitola                                                Rozcestník                                                Prolog