rubriky:

anketa blogu

přihlášení

archiv článků:

galerie

Vánoční zázrak - Kapitola třicátá čtvrtá

0pt; font-family:"Vladimir Script"">Středa 23. 12. 5009 (23. 12. 2009 v lidském světě)

V krbu praskal oheň. Slyšela jsem tichou vánoční hudbu, kterou si někdo pobrukoval. Cítila jsem omamnou sladkou vůni vanilky, čokolády a skořice. Všechny ty vjemy mi dokonale nastartovaly moje smysly. Otevřela jsem oči, abych zjistila, kde to vlastně jsem, protože tohle rozhodně nebyl můj pokoj.

"Dobré ráno, Naomi,"ozval se líbezný ženský hlas, který jsem neznala. Obrátila jsem se za ním, abych zjistila, kdo to je. Žena byla oblečená v zelených šatech s dlouhými rukávy a nařasenou sukní, která se při každém jejím pohybu krásně zavlnila. Okolo krku měla uvázanou bílou zástěru se spoustou malých stromečků a ozdůbek a s červenými lemy. Vlasy si zamotala do nádherného drdolu.

"Dobré ráno,"odpověděla jsem. Obrátila se k peci, aby z ní mohla vytáhnout plech. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla to malá dřevěná chatka s velkým krbem, který vévodil celé jedné zdi. Před ním byla malá červená staře vyhlížející pohovka a vyřezávaný stůl. Nad krbem visel obrovský obraz s ní a jinou ženou s bílými vlasy, v modrém oblečení a s nešťastným úsměvem na tváři. Obrátila jsem se zpět na ženu v zelených šatech. "Kdo jste?"

"Znáš mě, jenom si nechceš přiznat, že bych to mohla být já, Naomi,"odpověděla mi žena. Přinesla ke mně talíř s cukrovím a horké kakao. "Dobrou chuť."

"Díky." Posadila se vedle mě a s očekáváním se na mě podívala.

"Prosím, neříkejte mi, že jste Zelená čarodějka,"řekla jsem. Pobaveně se usmála. Povzdechla jsem si. "Tohle je jenom další sen, který mě má něco naučit, viďte?"

"Ano a ano. Myslím tím, ano jsem Zelená čarodějka, ale říkej mi Aileen. A ano, je to jeden ze snů, které tě mají něco naučit,"odpověděla mi. Zakňourala jsem. Jak jsem mohla věřit, že Zelená čarodějka neexistuje, když se mi sama ukázala? Culila se stále pobaveněji. "Nemusíš se bát, dítě, když budeš chtít, můžu ti vzpomínky na celý tenhle sen vymazat, ale v tom případě bys zapomněla i na lekci, kterou jsem ti dala, co je přesně to, co se nesmí stát, protože tahle lekce ti otevře mnohé dveře. Jedny z nich vedou k tvému štěstí."

"K mému štěstí? Jak to myslíte?"zeptala jsem se.

"Tak jak to říkám. Každý člověk má šanci na štěstí, jen se musí rozhodovat správně, bojovat za něj a nesmí se vzdát. Ty potřebuješ trochu popostrčit, aby sis uvědomila, co chceš. To je můj letošní dárek tobě, má milá. Nic víc nečekej. Helena ti určitě u vás také něco nechá, i když si letos nebyla tak úplně hodná, ale my máme dar pro každého, i když ne vždy je takový, jaký by si člověk představoval a v jaký by doufal. Pro tebe jsem měla drahocennou lekci,"odmlčela se a pozorně si mě prohlédla. "Co ses naučila?"

"Že mám skvělou rodinou,"odpověděla jsem jí. Potěšeně se usmála.

"Co dál?"

"Láska dokáže překonat každé zlo, jenom v ní musíme věřit,"odpověděla jsem jí. Přikývla. "Ale to není vždycky pravda..."

"Láska se projevuje mnoha způsoby. Není to, když ti někdo říká, jak moc tě miluje. Slova jsou mocnou zbraní, ale činy ještě mocnější. Lásku... opravdovou lásku nemusíš slyšet, tu musíš cítit hluboko ve svém srdci. Projeví se tolika způsoby, že je těžké zjistit, který z nich je ten správný." Znovu se odmlčela a zahleděla se na obraz nad krbem. "Obětovala jsem celý zbytek života pro svou sestru, což byl můj důkaz lásky, kterou jsem k ní chovala. Koho miluješ ty?" Překvapeně jsem se na ni podívala. Koho miluju já? Sama jsem to nevěděla, tak jak bych jí to mohla říct?

"Já nevím,"prozradila jsem jí zostuzeně. "Svojí mámu a Jacka. Taky Franka s Rickem. Svojí rodinu."

"To je dobře. Rodina je to nejdůležitější, co máme. Pohání nás. Nutí nás k tomu, abychom byli lepšími lidmi. Je moudré vybrat si rodinu. Doopravdy chceš o svou rodinu přijít?"zeptala se. Sevřelo se mi hrdlo. Chtělo se mi plakat, když jsem si vzpomněla, že zanedlouho už budu bydlet s otcem.

"Ne, ale co můžu dělat? Máma už se rozhodla, že budu bydlet s tátou. Táta už se na to těší. Nemůžu ho zklamat,"řekla jsem jí. Vzala mě za ruku.

"Poslala jsem tě do toho snu, abys viděla, koho doopravdy miluješ. Ti lidé, které jsi tam viděla, jsou, nebo pro tebe budou, důležití, když si vybereš tuhle cestu. Viděla jsi tam někde svého otce?" Zavrtěla jsem hlavu. "Miluješ ho, to jistě, ale ne tak, jak miluješ Franka a svou matku. Ti dva jsou pro tebe skutečnými rodiči."

"To jo, ale..."

"Nesmíš se bát bojovat o to, co chceš. Tvůj otec miluje tebe i bratra, ale odešel, aby mohl žít s někým jiným. Obě to víme. Tvá matka s tebou zůstala. Ty sama s otcem nechceš být. Nemusíš se mu zodpovídat za svá přání. Co chceš, Naomi?"

"Být s mámou, Frankem a svými bratry,"řekla jsem jí upřímně. Ona se potěšeně usmála.

"Musíš za to bojovat,"řekla s úsměvem. Vstala a vytáhla mě na nohy. "Máme už málo času. Za chvíli začne moje cesta. Koho miluješ dál?" Mluvila o mužích. Koho jsem ale milovala? Co to vlastně je láska mezi mužem a ženou? Pokrčila jsem hlavou. "Ach jo, dítě, s tebou je ale práce. Na koho myslíš ve dne v noci?"

"Já nevím." Věděla jsem to moc dobře, jenže on to necítí stejně.

"Ale víš,"oznámila mi s úsměvem. "Neboj se projevit své city. Co když on to cítí stejně? Navíc nesmíš věřit všemu, co se povídá." Mrkla na mě. Podívala se na plný talíř v mojí ruce a zatvářila se trochu dotčeně. "Tobě nechutná?"

"Cože?"zeptala jsem se. Rychle jsem si vzala jeden stromeček a ochutnala ho. Byl ohromný. "To je skvělý."

"To je dobře,"řekla Zelená čarodějka s úsměvem a znovu se zvedla, aby vytáhla další plech z pece. "Snad Heleně bude taky chutnat."

"Určitě jo,"řekla jsem s úsměvem.

"Takže, Naomi, co ses všechno naučila?"zeptala se mě znovu.

"Že musím bojovat, když něco chci. Štěstí mi nespadne do klína. Musím se snažit, abych ho získala,"odpověděla jsem. Přikývla. "Nesmím věřit všem povídačkám, které někdo řekne?" Znovu přikývla. "Že jste skutečná."

"To bylo jasné nebo ne. Jsi ve světě plném magie." Pohlédla mi do očí. "Co ta nejcennější lekce, kterou jsem ti mohla dát?"

"Že láska je nejmocnější zbraní v celém tomhle světě,"odpověděla jsem jí. Přikývla.

"Co s mou lekcí uděláš?"zeptala se.

"Budu bojovat za to, abych mámu přesvědčila, že chci být jenom s nimi. Že nechci žít se svým tátou. Že je všechny moc miluju a není pro mě nikdo důležitější než oni,"odpověděla jsem jí.

"Správně, dítě. Věděla jsem, že to pochopíš. Co dál budeš dělat?"

"Dám šanci magii. A najdu si lásku,"odpověděla jsem jí.

"S tebou je radost pracovat." Potichu jsem se zasmála. "Teď už jsi připravena vrátit se zpět do svého života. Jsem na tebe hrdá, dítě, snad se budeme vídat každé Svátky."

"Budeme, slibuju,"řekla jsem. Vzala si do ruky knížku a podala mi ji. "Co to je?"

"Tvůj život. Všechny okamžiky, které tě formovaly, jsou zde. Nyní tu je i nová kapitola o tvém dobrodružství jakožto Viviane v pohádkovém světě. Nezapomeň na ten příběh, protože je to dost dobrý příběh,"řekla Zelená čarodějka a usmála se. Otevřela jsem knihu na první stránce a spatřila na ní svůj obrázek a nádherným písmem napsáno Naomi Porter. Čarodějka začala číst.

"Sbohem."

"Sbohem, dítě,"řekla a pokračovala ve čtení. Slyšet svůj vlastní příběh vyprávěný z úst někoho jiného, bylo zvláštní. Poprvé jsem si uvědomila, co všechno jsem si prožila. Nakonec jsem usnula ve chvíli, kdy jsem se s ní v knize loučila.

Kapitola třicátá pátá                                     Rozcestník                                   Kapitola třicátá třetí

Zpět na hlavní stranu blogu