rubriky:

anketa blogu

přihlášení

archiv článků:

galerie

Vánoční zázrak - Kapitola třicátá druhá

0pt;font-family:"Vladimir Script"; mso-bidi-font-family:DokChampa">světě)

Poprvé, za celý svůj pobyt v tomhle světě, jsem si připadala jako válečník. Poháněl mě hněv a bolest, kterou jsem cítila z Abeovi ztráty a taky únava z celého tohohle světa. Chtěla jsem se vrátit domů, ke svému životu, ve kterém jsem jenom obyčejná středoškolská studentka, která má naprosto nereálné sny, úžasnou rodinu, které si neváží a pár přátel, které má ráda. Nejsem Viviane. Nechci bojovat, ale budu, dokud se nedostanu domů.

Drak se pokoušel dostat z pout, která ho svazovala a která mu bránila, aby řekl Marillino jméno, a královna s králem leželi na zemi v bezvědomí, proto nezbývalo nic jiného, než abych to řekla já. Připlížila jsem se k ní zezadu, takže mě nečekala.

"Další hrdinka?"zeptala se Temná víla, když se otočila. Mávla rukou, čím mi zavřela pusu a já ji nedokázala otevřít, abych něco řekla. I když jsem nemohla mluvit, začala jsem s ní bojovat. Ona se začala smát. "Ty si myslíš, že mě dokážeš porazit?" Přikývla jsem. "Nemůžeš. Nikdo nemůže, protože nikdo nezná mé jméno." Rozhlédla se kolem nás. "Tedy krom vás čtyř, ale vy nepromluvíte. Nemůžete. Zbavila jsem vás řeči. Vyhrála jsem." Vítězoslavně se otočila dokola a zdvihla své ruce vysoko nad hlavu. Chystala se udělat nějaké kouzlo, věděla jsem to.

"Nech mou rodinu být!"vykřikl Rick. Držel meč pevně v rukách a chystal se zaútočit. Významně jsem se podívala na draka a čekala, jestli mu to dojde. Střelil po něm pohledem. Došlo mi to. Jenže víle také a chtěla na něj zaútočit, ale já jsem jí sekla do ruky. Vykřikla bolestí. Obrátila se na mě a použila nějaké kouzlo, kterým mě odhodila, až jsem narazila do stromu. Bolelo to.

"Ty malá mrcho. Myslíš si, že mě můžeš beztrestně zranit?"vykřikla víla. V její ruce se objevil můj meč. "Teď tě zabiju a nikdo už nebude moci Sluneční údolí zachránit. Nikdo! Bude jenom mé!"

Nemohla jsem sice mluvit, ale mohla jsem se smát. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou a nechala ji, aby přistoupila až ke mně a jakmile stála těsně u mě, začala jsem mámě děkovat, že mě nutila do hodin sebeobrany, protože jsem jí mohla jednu natáhnout, ale první jsem jí srazila tak, jak to dělá Rick při fotbale. Jakmile ležela na zemi, začala jsem jí bušit do obličeje.

"Viviene! Viviene, přestaň,"křikl Rick. Podívala jsem se na něj. Poté na vílu. Jen se na mě smála.

"Slyšíš svého prince. Přikazuje ti, abys přestala,"řekla víla.

"Jen proto, abych mohl já pokračovat, Marillo,"ozval se za mnou drakův hlas. Slezla jsem z vílina břicha a pohlédla na draka. Okolo něj se objevila temná mlha a celého ho obklopila. Měnil se zpátky ve člověka.

"Ne,"vydechla. Vyskočila na nohy, ale asi jsem jí způsobila moc bolesti, protože se zkřivila a podívala se na královnu. "To je tvoje vina. Tys mu řekla moje jméno. Zabiju tě."

"To neuděláš,"prohlásila královna. Stále ještě ležela na zemi, ale už byla vzhůru, jenom trochu otřesená.

"Proč bych neměla?"zeptala se Temná víla.

"Protože nevěřím, že bys ve svém srdci neměla ani špetku lásky, sestřičko,"řekla královna s úsměvem. Za královy pomoci vstala a podívala se na sestru. Přešla k ní blíž.

"Oni mi zničili život. Chci jenom spravedlnost. Nic víc,"řekla Temná víla vzteklým hlasem.

"Nebyl to celý druh. Byli to jenom tři lovci,"řekla královna. "Nesmíš trestat všechny, jenom ty, kteří ti to provedli, ale oni už stejně jsou dávno mrtví. Přestaň bojovat. Ničíš sama sebe. Víly mají být dobré!"

"Některé ze své dobroty nic nemají, sestro. Některé přijdou o všechno. Vzali mi moji magii, připravili mě o křídla. Zneuctili mě! Nikdy už nebudu tak hloupá, abych jim pomáhala. Raději je zničím!" Královna pohlédla na svého muže. Věděli, že ji musí zastavit.

"Přestaň bojovat, Marillo,"řekl uklidňujícím hlasem drak. Úplně jsem na něj zapomněla. Obrátila jsem se na něj, abych zjistila, jak se mu daří. Spatřila jsem pana Bowmana. Zůstala jsem zírat s otevřenou pusou. Proto mi ten hlas přišel povědomý. Patřil panu Bowmanovi, Aidanově nevlastnímu otci, Frankovu šéfovi. Obrátila se na něj.

"Nemůžu."

"Ale můžeš. Všechno jde, jen musíš chtít,"řekl pan Bowman. Přešel k ní blíž. Nějak jsem si uměla představit, co bude následovat, proto jsem se raději odvrátila. "Nech lásku vyhrát nad nenávistí."

Bitevní vřava pominula.

Kapitola třicátá třetí                                     Rozcestník                                    Kapitola třicátá první

Zpět na hlavní stranu blogu