Zdravím Vás, moji drazí fanoušci,
mám tu pro Vás novou kapitolu Vánočního zázraku. Zjistíme, jak to vlastně bylo s tím Naominým probuzením, o kterém mi někdo z Vás psal do komentářů v minulé kapitole. Jak využije Naomi všechny informace, které získala? A jedna postava nás opustí...
Snad se Vám bude dnešní první kapitola líbit a budete se těšit i na tu druhou. Když si najdete minutku, tak mi to zanechte komentář, nebo alespoň mi dílo ohodnoťte, abych věděla, jak jsem na tom :D.
Mikky
Kapitola třicátá první
Středa 23. 12. 5009 (23. 12. 2009 v lidském světě)
Když jsem se probudila, zjistila jsem, že ležím v pokoji v drakově hradě. Byla jsem tu sama. V hlavě jsem se snažila srovnat si, co se vlastně pravda a co lež. Copak jsem se už neprobudila? Došlo mi, že to byl jenom další sen. Spíš vzpomínka. Podobné odpoledne jsme měli někdy v říjnu, když byli čtvrtletní prázdniny. Abe zrovna jel někam se svojí matkou, proto byl Rick většinu času doma. Frank ten den Jackovi přečetl tolik pohádek, že už mu žádné jiné nezbyli, proto sáhl po knížce pohádek z lidského světa.
Hned mi došlo, proč se mi vybavili zrovna tyhle tři pohádky. Všechny tři se tu právě odehrávali. Král s královnou můžou Temnou vílu porazit láskou, kterou k sobě, svému synovi a ke svým poddaným chovají, ale první někdo musí Temnou vílu pojmenovat, jenže jak se vlastně jmenuje? A také se musí porazit Ledová čarodějnice, kterou porazí oběť.
Vstala jsem z postele a rozeběhla se pryč ze svého pokoje, aby našla královnu a draka a zeptala se jich na jméno Temné víly. Měla jsem pocit, že královna její jméno bude znát, pokud byla pravda i to, že jsou sestry. Moje matka kdysi měla sestru, Abby, ale ta odešla, jakmile odmaturovala a už se mámě neozvala. Něco mi říkalo, že ta Temná víla bude teta Abby.
Na nádvoří hradu jsem uviděla Dorana, který se chystal do boje s posledními několika opozdilci. Před ním stála i Freya a něco mi tiše říkala, ale on jen prudce zavrtěl hlavou. Nechtěl o tom slyšet. Přeběhla jsem k nim.
"Viviane,"zvolal Doran nadšeně. Netušila jsem, kdy sem ti dva vlastně přišli, protože jsem je od té doby, co jsme je nechali v horách neviděla, ale byla jsem ráda, že jsem tady a že jim nic není.
"Dorane, Freyo,"pozdravila jsem je. Poté jsem se obrátila na Dorana. "Potřebuju se dostat ke královně a mluvit s ní."
"Proč?"
"Něco mě napadlo,"odpověděla jsem prostě. Pozorně si mě prohlédl.
"Kde máš meč?"zeptal se. Podívala jsem se na svůj pas. Meč jsem někde zapomněla, ale netušila jsem kde. Drak mě sežere, až to zjistí. Pokrčila jsem rameny. Doran se obrátil na Freyu. "Dej jí svůj meč."
"Ale..."
"Zůstaneš tady,"oznámil jí. Freya mi neochotně dala svůj meč a já se rychle vyhoupla na Doranův hřeb, abychom mohli vyrazit. Doran zavelel k odjezdu a sám rychle vyrazil.
Tak strašně jsem se bála, že se zřítíme, když slézal z té hory, ale nakonec to nějak ustál a pokračoval po provazovém mostě, který se otřásl při každém kroku. Zařezávala jsem mu ruce do paží, abych nespadla. Nakonec, když přešel po mostě, rozeběhl se tak rychle, že se mi udělalo špatně, ale zvládla jsem to, dokud jsme nedoběhli až ke stanu.
Bitva už probíhala. Viděla jsem, jak drak létá a chrlí svůj oheň, vyhrává, ale vojsko se přes všechny své snahy nemohlo ubránit útoku vojska Temné víly. Rozeběhla jsem se ke stanu, abych našla královnu, ale nebyla tam. Nikde jsem ji neviděla. Nikde jsem ji neviděla.
Vytáhla jsem z pochvy svůj meč a vrhla se do bitvy, přitom jsem pátrala po královně. Několikrát jsem sekla mečem a usmrtila svého protivníka, ale věděla jsem, že je to jenom sen, proto mě to netrápilo. Nikomu z nich se ve skutečnosti nic nestalo.
Pak jsem ji uviděla. Královna stála zády svému muži a čarovala. Rychle jsem se k nim rozeběhla, jenže mě zastavil nějaký muž. Vlastně to asi ani muž nebyl, protože byl vysoký tak dva a půl metru a měl lehce nazelenalou, nebo co to vlastně bylo za barvu, pokožku a popravdě mi trochu připomínal nějakého trolla nebo podobnou obludu. Zařval.
"Hele, nechci ti ublížit, tak mě prosím nech projít,"řekla jsem mu. Zvedl svůj kyj a chtěl mě s ním praštit, ale já uhnula. Pak už jsem jen viděla, jak se za ním objevili plameny, které ho spálili na popel. Zvedla jsem oči a spatřila draka, jak se snáší k zemi.
"Co tu děláš?"zeptal se mě. Podívala jsem se na královnu. Natáhla ke mně ruku, aby mi pomohla na nohy.
"Měla jsi zůstat v pevnosti a odpočívat,"řekla královna.
"Jak se jmenuje vaše sestra?"zeptala jsem se jí. Nechápavě se na mě podívala. "Teda, pokud Temná víla je vaše sestra."
"Jak jsi na to přišla?"zeptala se královna s podezřením v hlase.
"Měla jsem sen. Prostě mi to řekněte,"řekla jsem.
"Marilla. Jmenuje se Marilla,"odpověděla mi královna. Obrátila jsem se na draka.
"Budete schopný dostat se až k ní a oslovit jí tímhle jménem? Jestli jsou mé domněnky správné, tak když jí oslovíte jménem, oslabí se tím její moc a vy a váš manžel ji budete moci silou své lásky zastavit. Pokud to vyjde, osvobodíme tím všechny, nejen nás. Zachráníme tím vaše děti, vaše Veličenstvo, a vy zase budete čaroděj,"oznámila jsem drakovi. Král s královnou se na draka podívali. On si mě měřil nevrlým pohledem. "Oba víme, že je to pravda. Vy jste král z toho hradu. Vaši poddaní, kteří v hradě žili, jsou teď zkamenělý. Vaše děti taky. Nevím, proč se to stalo, ale stalo se to. Ten s tím musíte něco dělat. Postavte se víle a oslovte ji jménem. Všechny je zachráníte."
"Velmi procítěný projev, dítě, ale ona mě k sobě nepustí,"oznámil mi drak.
"Tak ho na ni zavolejte,"řekla jsem naštvaně. Přikývl. Vznesl se do vzduchu a rychle vyrazil směrem, kde byla Temná víla. Obrátila jsem se na krále a královnu. "Vy dva spojte svoje síly, ukažte ji svou lásku a bojujte jako jeden."
"To nebude problém,"řekl král s úsměvem. Obrátil se na jednoho z kentaurů a zavolal na něj.
"Ty se vrať do hradu a zjisti jak zastavit Ledovou královnu,"řekla královna.
"Jak si přejete,"řekla jsem. Rychle jsem se vydala stejnou cestou, jakou jsem sem přišla. Uslyšela jsem bolestné sípání, ze kterého mě zamrazilo. Vydala jsem se za tím zvukem.
Musela jsem se k tomu místu probojovat, ale nakonec jsem se tam dostala a spatřila jsem přesně to, čeho jsem se bála. V pohádce umřel kapitán Aure, takže se to muselo stát i taky, jenže co když tomu šlo zabránit? Vidět Abea, i když jsem věděla, že to vlastně Abe není, umírat, bylo tak bolestivé. Ucítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy.
"Co tady děláš?"zeptal se chraplavým hlasem. Vzala jsem mu ruku.
"Nemluv,"špitla jsem potichu a pokusila se roztrhnout mu košili, abych zjistila, jaká zranění má. Zastavil moji ruku. "Co to děláš?"
"Musíš se jít schovat, nebo tě někdo zabije. Já už jsem stejně mrtvý. Nesmíš tak skončit i ty, Viviane,"řekl Aure s milým úsměvem. Bylo to snad poprvé, co se na mě usmál a muselo to být zrovna na sklonku jeho života. Natáhl ruku k mé tváři, aby mi setřel slzu. Potom zakašlal.
"Nechceš trochu vody?"zeptala jsem se a začala kolem sebe hledat nějakou lahev. Zavrtěl hlavou. "Co pro tebe můžu udělat?"
"Zachraň se,"vydechl. Někdo za mou vykřikl, proto jsem se otočila, abych zjistila, jestli se k nám nikdo neblíží. Byl to jen nepřítel, kterého nějaký voják probodl. Obrátila jsem se zpátky na Aureho, ale už nedýchal. S otevřenými ústy zíral někam skrz mě. Vyjekla jsem. Opatrně jsem s ním zatřásla.
"Aure?"zeptala jsem se. Byl mrtvý. "Prosím, to ne. Nesmíš umřít." Nedokázala jsem si představit, co bych dělala, kdyby tohle byla skutečnost. Kdyby mi můj přítel umřel v náruči. "Abe?" Zavřela jsem mu oči a podívala se na oblohu, abych zjistila, jestli neuvidím draka. Neviděla jsem ho. "Neboj se, Abe, ta mrcha za to zaplatí." Stiskla jsem jeho ruku a vstala, abych našla Temnou vílu a vrazila jí svůj meč do srdce.
Kapitola třicátá /... Rozcestník Kapitola třicátá