Vánoční zázrak - Kapitola dvacátá šestá

Naomiino dobrodružství pokračuje a ona se poprvé setká tváří vtvář drakovi.

Kapitola dvacátá šestá

            Středa 23. 12. 5009 (23. 12. 2009 v lidském světě)

  S Rickem jsme došli až k patě vysokého strmého schodiště, které bylo vytesáno do skály a vedlo až nahoru nad mraky, které horu obklopovaly.

Netušila jsem, jak vysoké schodiště je, ale měla jsem pocit, že bude hodně.

Jakmile jsme došli na místo, Rick odložil svou brašnu a rozhlédl se kolem sebe, jako by něco hledal. Zvědavě jsem si ho prohlížela a přemýšlela, co se mu asi honí v hlavě. Nakonec se na mě podíval.

"Podej mi svou lahev,"řekl a pohlédl na mou brašnu. Vzala jsem ji do ruky a začala v ní pátrat po lahvi, když jsem ji našla, hodila jsem ji Rickovi. Bez dalšího slova vyrazil k výklenku, kterého jsem si nevšimla. Teprve teď jsem postřehla, že z něj teče voda.

"Není otrávená?"zeptala jsem se Ricka. Podíval se na mě. Než jsem stačila cokoliv říct, napil se. Polekaně jsem vyjekla. Vypadal, že je v naprostém pořádku.

"Je dobrá,"oznámil mi. Posadil se vedle mě a podíval se do své brašny. Vytáhl z ní kousek chleba a polovinu z něj mi utrhl a druhou snědl. "Jez. Budeš potřebovat sílu. Schody jsou vysoké."

"To už mi došlo. Jak moc?"

"Hodně,"odpověděl. Zamračila jsem se na něj. "Jejich přesnou výšku neznám, ale jsou to nejvyšší schody, které jsem kdy viděl. Bez pochyby si ani ty vyšší neviděla." Podíval se na západ. Slunce už nebylo vidět. "Dnes nebudeme rozdělávat oheň. Mohl by přilákat draka."

"Jasně. Jak se zahřejeme?"zeptala jsem se. Střelil po mě pohledem. Věděla jsem, že můj Rick by mi řekl, že se k sobě můžeme tulit, ale tenhle princ nebyl Rick, kterého jsem znala. Jen pokrčil rameny. "A co kdybychom si našli nějakou jeskyni?"

"To nepůjde. Římse je moc úzká a dochází nám světlo. Navíc schody jsou jen z téhle strany,"odpověděl mi Rick. "Vezmu první hlídku. Ty se vyspi."

"Jistě, vaše Výsosti,"řekla jsem. Položila jsem se na tvrdé kamenné podloží a přemítala o tom, jak dneska usnu. Pohlédla jsem na Ricka. "Jak vašeho otce unesla?"

"Cože?"

"Jak vaše otce Temná víla unesla?"zopakovala jsem svůj dotaz. Povzdechl si.

"Byli jsme spolu lovit. Otec se odpojil. Našli jsme jen jeho luk a mrtvého koně,"odpověděl Rick nešťastně. Sevřelo se mi srdce. "Pátrali jsme po něm, až se k nám dostali zprávy o tom, že ho unesla Temná víla. A jeden havran nám pověděl, že ho schovala zde."

"Havran?"zopakovala jsem.

"Ano, je zakletý. Kouzlo Temné víly ho postupně zabíjí, ale má matka mu dala schopnosti mluvit,"prozradil mi Rick obdivně. Královna musela být velmi mocná, napadlo mě. Přemýšlela jsem, jestli bych jí mohla povědět o tom, že jsem uvězněná ve snu. Třeba by mě z něj probudila.

"Měla bys už spát,"řekl Rick po chvíli ticha. Překulila jsem se na bok tváří k němu a zavřela oči, abych na něj viděla. On se na mě obrátil a začal broukat nějakou píseň. Tichou, tak kouzelně znící. Už jsem ji slyšela. Slyšela jsem ji, před několika týdny. Frank ji hrál na klavír. Během ní Jack usnul. Byla to ukolébavka. Usnula jsem.

Prospala jsem celou noc. Když jsem se ráno probudila, našla jsem Ricka ležet kousek ode mě s rukou na meči. Spal. Byl napjatý a já jsem věděla, že mi bude stačit do něj trochu strčit a on se probudí. Pohlédla jsem na jeho meč, ale neodvážela jsem se přiblížit se k němu. Tohle nebyl můj bratr ale voják a princ. Mohl by mě zabít.

"Vaše Výsosti,"zavolala jsem na něj. Neprobudil se. Přece jen to nebude tak snadné. Vzala jsem si jeden malý kamínek a hodila jsem ho Rickovi přímo na hlavu. Otevřel oči. "Dobré ráno."

"Co se děje?"zeptal se. Podívala jsem se na východ. Slunce pomalu vycházelo. "Musíme jít."

Troufala jsem si tvrdit, že už jsme byli tak v polovině těch nekonečných schodů. Voda už mi docházela. Cítila jsem se tak slabá, jako by každý krok vysál z mého těla energii. Rick vypadala o dost lépe. Nakonec se ale zastavil a posadil se na schody.

"Proč jsme tak unavení?"zeptala jsem se ho. Střelil po mě pohledem a podíval se dolů. Následovala jsem jeho pohled. Přes mraky jsem neviděla zemi.

"Mimo jiné pro to,"řekl a ukázal dolů. "Ale taky kvůli kouzlu, které kolem hory jedna čarodějka seslala, aby draka ochránila před vlivem dobra i zla. Moc lidí tuhle cestu nezvládne."

"Ani se nedivím,"zamumlala jsem si pod nos. Podívala jsem se nahoru. Neviděla jsem nic, jen husté bílé obláčky.

"Neboj se, my to zvládneme, Viviane, protože nás pohání tíha celého království, které musíme ochránit. Musíme zachránit našeho krále,"řekl Rick. Vzal si svou lahev, aby se z ní mohl napít. Poté se na mě podíval. "Jak se cítíš?"

"Dobře,"odpověděla jsem mu. "Jak vy?"

"Taky. Vyrazíme dál?" Přikývla jsem a začala se sbírat, abych mohla vstát.

Zem pod námi se otřásla. Několik kamenů se uvolnilo a začalo se na nás valit, ale Rick mě strhl k sobě a zakryl mě vlastním tělem. Ocitla jsem se pod ním. Nikdy mi takhle blízko nebyl. Moje srdce začalo bušit trochu rychleji, než mělo ve zvyku. O kousek se odtáhl a podíval se mi do očí.

"Co to bylo?"zeptala jsem se a přitom jsem rozháněla všechny ty podivné myšlenky, které se mi vkrádaly do hlavy. Nikdy by mě nenapadlo, že to řeknu, ale Rick byl doopravdy velmi přitažlivý, jenže to byl můj bratr, i když jen nevlastní.

"Drak, řekl bych,"odpověděl. Vyskočil na nohy a natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl vstát. Vytasil svůj meč a trochu se přikrčil. Napodobila jsem ho.

"To není dobré, viď?" Střelil po mě pohledem. Došlo mi, že jsem mu tykala.

"Ne,"odpověděl.

Potichu jsme se plížili nahoru a rozhlíželi se kolem sebe, abychom toho draka spatřili a mohli se před ním schovat, jenže jsme ho nikde neviděli. Všude kolem nás byly mraky, které nám ve výhledu bránili. Netušila jsem, jak vysoko jsme, ale špatně se mi dýchalo a pociťovala jsem únavu. Smysly byly otupělé. V tom se ozval řev.

"Tiše,"vydechl Rick a dál stoupal. Moje srdce bušilo jako splašené. V puse jsem měla sucho. Bála jsem se tak moc, že jsem se divila, že stále ještě stojím na nohách.

Draci byli velmi nebezpečná stvoření, před kterými nás ve škole varovali. Zabili by nás, než bychom stačili vydat hlásku. Kdybychom se někdy přiblížili k drakovi, museli bychom být velmi opatrní, abychom ho nenaštvali. Pozitivní na tom bylo, že draci už pomalu vymírají, takže je malá pravděpodobnost, že na něj narazíme. Žijí jen v obrovských koloniích a národních parcích a prý byl i dračí cirkus.

Šlápla jsem vedle a kámen, na kterém jsem měla nohu, povolil. Začal s rachotem padat do hlubin pod námi. Podívala jsem se na Ricka, který si okamžitě připravil meč a očekával, z které strany přijde útok. Drak znovu zařval.

"Musíme se schovat,"zašeptal Rick. Vyplašeně jsem se na něj podívala.

"Kam?"zeptala jsem se. Hlas mi přeskočil.

Mraky kolem nás se začaly vířit. Skolil nás prudký poryv větru, který se vzal odněkud. Tvrdě jsem dopadla na záda a pokoušela se zvednout, ale vítr byl moc silný. Můj meč ležel na hraně. Mraky se postupně rozptýlili a já spatřila tu lítou šelmu.

Kapitola dvacátá sedmá                                     Rozcestník                                    Kapitola dvacátá pátá