rubriky:

anketa blogu

přihlášení

archiv článků:

galerie

Vánoční zázrak - Kapitola dvacátá první

0pt;font-family:"Times New Roman","serif""> "Kdo to byl?"zeptala jsem se Franka, protože už jsem to nemohla vydržet. Polekaně sebou trhl a podíval se na mě. "Ten muž. Kdo to byl?"

"To byl Thomas Bowman,"odpověděl mi Frank. Teprve v tu chvíli mi došlo, že jsem vlastně neznala ani Tonyho, ani Aidanovo přijmení. "Je to generální ředitel Bowman Enterprises. V jedné jeho dceřiné společnosti pracuju."

"A sakra,"zamumlala jsem. Podívala jsem se na svoje ruce. Začal ve mně klíčit nepříjemný pocit. "Tak to není dobrý."

"Ne, to není,"zamumlal Frank.

"Jak to, že tě znal jménem?"zeptala jsem se.

"Nedávno jsem jim vyjednal velmi výhodný obchod s jednou společností v Missu. Pan Bowman se se mnou díky tomu chtěl setkat, aby zjistil, komu za ten obchod vděčí,"odpověděl Frank. Překvapeně jsem se na Franka podívala.

"To by mohl být shovívavý, ne?"zeptala jsem se Franka.

"Určitě ne. Sice jsem mu vydělal miliony, ale Rick uhodil jednoho z jeho synů a pan Bowman by pro svoje děti zabíjel, kdyby to bylo nutné. Určitě mi dá padáka,"řekl Frank. Objala jsem ho kolem ramen. Netušila jsem, jak ho mám uklidnit.

"Promiň,"řekla jsem mu do ucha.

"Za co se omlouváš?"zeptal se mě udiveně.

"Že jsem byla jeden z důvodů, proč chtěl Rick Tonyho uhodit,"odpověděla jsem. On se na mě laskavě usmál a pohladil mě po vlasech.

"Ale prosím tě, Naomi, kdybych tam byl já, tak bych mu taky jednu natáhl. Takový rozmazlený floutek. Nechápu, co na něm Ava měla,"řekl Frank. Zamračila jsem se. "Co se děje?"

"Já spíš netuším, co Rick viděl na Avě. Nic proti, ale byla tak strašně umělá,"řekla jsem. "A namyšlená, až to bolelo." Frank se potichu zasmál a přitáhl se mě k sobě blíž, aby mě mohl obejmout.

"Holčičko, ty víš, jak člověku zlepšit náladu, viď?"zeptal se Frank s úsměvem. Nadšeně jsem přikývla. Vyklouzla jsem z jeho objetí, abych se mohla postavit a vyrazit ke dveřím, protože jsme se blížili k naší stanici.

"Jak to řekneš mámě?"zeptala jsem se Franka, když jsme se vymotali z toho davu. Frank si povzdechl a pokrčil rameny. "Neboj se, všechno bude v pořádku. Slibuju."

Udělala bych pro to všechno. Možná že už u téhle rodiny žít nebudu, ale musela jsem se alespoň postarat o to, aby Franka nevyhodili, a oni tak přišli o všechno, co teď mají. Vždyť Frank je vlastně to, co nás drží na nohou. Máma sice vydělává, ale zrovna moc to není a těch mých pár drobných, které si schovávám na vysokou, by jim moc nepomohlo. Jestli Frank doopravdy přijde o svou práci, bude to skoro jako bychom se vrátili zpět do lidského světa s tím rozdílem, že tu budeme mít další čtyři krky ke krmení.

Domů jsme došli až za dvacet minut, protože čím blíž jsme našemu domu byli, tím pomaleji jsme šli. Cítila jsem, jak z Franka sála strach a skoro až ponížení. Netušila jsem, co s tím mám dělat. Podívala jsem se do jeho strhané tváře.

"Už jsem se o vás začínala bát,"řekla máma, když jsme konečně otevřeli dveře. Frank jí věnoval rychlý letmý polibek na tvář a potom se začal svlékat. "Není ti nic?"

"Ne,"odpověděla jsem mámě. Ona se hned zase obrátila na Franka, aby si ho prostudovala. Věnovala mu utrápený výraz.

"Nic se neděje,"řekl jí s trochu křečovitým úsměvem, položil jí obě ruce na tváře a vtiskl jí další krátký polibek.

"Jsi si jistý?"zeptala se máma. Frank přikývl. Máma se obrátila na mě. "Naomi, běž spát. Už je hodně hodin." Přikývla jsem. Obrátila jsem se na Franka, aby mu mohla dát rychlou letmou pusu na tvář, poté jsem pevně objala mámu a rychle vyběhla po schodech do svého pokoje. Cestou jsem se snažila zadržet slzy, které se mi draly do očí.

V pokoji jsem se svezla do zdi a rozplakala se. Vlastně ani pořádně nevím, proč jsem brečela. Asi to bylo kvůli tomu, že Aidan je v nemocnici a může za to Rick, nebo to, že kvůli Rickově ráně, která dostala Aidana do nemocnice, je dost možné, že Frank dostane výpověď a moje rodina se tak dostane do velkých problémů, a taky to, že se mám už za dva dny stěhovat ke svému otci, který mě vůbec nezná, a všechno je to moje vina. Udělala jsem tolik hloupostí, které k tomu vedli. Všechno to byla moje vina. Třeba bude pro moji rodinu doopravdy lepší, když od nich odejdu a půjdu bydlet k tátovi. Z toho se mi sevřelo srdce ještě víc.

Nějakým způsobem jsem se dokázala zvednout a dojít k posteli, abych se v ní převlékla, a poté jsem se do ní položila. Snažila jsem se usnout, jenže mi to nešlo. Někdo zaklepal na moje dveře. Tiše jsem zavolala, aby dotyčný vešel.

"Ahoj,"ozval se Rickův hlas.

"Co se děje?"zeptala jsem se. Přešel v pokoji až ke mně a posadil se na okraj mojí postele. Posadila jsem se, pokrčila si kolena a objala si je, aby měl víc místa, a pozorně se na něj podívala.

"Jak je na tom?"zeptal se Rick.

"Kdo?"

"Ten kluk přece,"odpověděl Rick trochu netrpělivě. Povzdechla jsem si. To jsem se nedozvěděla.

"Já nevím,"odpověděla jsem mu upřímně. Rick si povzdechl.

"Já jsem ho nechtěl praštit. Nebo ne tak moc. Chtěl jsem se jenom dostat k tomu..."

"Jo, ale nadávat si mu nemusel,"zamumlala jsem. Nechtěla jsem na tu větu ani pomyslet. Nechtělo se mi věřit, že by Aidan mohl být gay, ale vysvětlovalo by to některé věci. Třeba jeho skvělý módní vkus, nebo to, že jsem ho nikdy neviděla s žádnou holkou. Ani o žádné nemluvil.

"No jo, to mi ujelo,"řekl Rick. Viděla jsem, že se může hanbou propadnout, proto jsem se na něj nemohla zlobit, i když to nebylo vůbec slušné ani vhodné. Rick si přitáhl nohy k bradě. Objala jsem ho kolem ramen. "Myslíš, že bude v pořádku?"

"Jo. Je silnější, než vypadá,"řekla jsem s úsměvem. Rick se na mě obrátil a věnoval mi takový trochu zvláštní úsměv, který jsem nedokázala identifikovat. Trochu mě z toho poskočilo srdce.

"Uvidíme,"řekl Rick. Položil mi hlavu na rameno a začal klidně dýchat. Trochu mě to znervóznělo, protože takhle blízko jsem u sebe kluka už dlouho neměla, vlastně dneska byl jeden ještě blíž, jenže u něj jsem hned věděla, o co mu jde. Rick byl tak trochu velká neznámá. Nikdo se ke mně takhle nepřitulil a já jsem netušila, na co pomýšlí, což bylo asi to nejhorší na tom všem.

Zůstala jsem dál klidně sedět s rukama omotanýma kolem Ricka s jeho hlavou na svém rameni a bedlivě poslouchala každý zvuk, který vydá. Po chvíli už dýchal tak tiše a vyrovnaně, že jsem nabrala podezření, že usnul, což se i potvrdilo, když jsem se od něj o kousek odtáhla. Opatrně jsem ho položila do své postele a pokusila jsem se ho přikrýt. Podívala jsem se na jeho klidnou spící tvář.

Vypadal tak klidně a uvolněně, že jsem dostala chuť všechen ten klid z něj dostat, ale nenapadalo mě jak. Klid byl jednou z věcí, které jsem teď velmi nutně potřebovala. Povzdechla jsem si a ulehla vedle Ricka. Nechtěla jsem ho ztratit z dohledu. Položila jsem si hlavu na jeho paži a zavřela oči, abych mohla spát.

Kapitola dvacátá druhá                                     Rozcestník                                    Kapitola dvacátá

Zpět na hlavní stranu blogu