Krásné čtvrteční odpoledne, včera byl Štědrý večer. Jak pak jste se měli? Já popravdě docela dobře :).
Mám tu pro Vás další kapitolu Vánočního zázraku. V té minulé jsme se dozvěděli něco málo o Naomiině otce a o jejich společném dni, ale den ještě neskončil a Naomi čeká další bolestivá rána. Změní se znovu její život?
Kapitola šestnáctá
Úterý 22. 12. 5009 (22. 12. 2009 v lidském světě)
Poté, co naše večeře tak zmateně skončila, vydali jsme se do hotelu, ve kterém táta bydlel, a ve kterém jsme si pro dnešek pronajali pokoj i my. Původně jsme si chtěli jít rovnou umýt a jít spát, jenže táta zaklepal na naše dveře, a máma, která mu šla otevřít, ho pustila dovnitř.
Netušila jsem, proč se Jack táty tak bojí, vždyť to byl jeho otec. Díky němu tady je. Jakmile tátu uviděl, zachumlal se do deky a trochu vystrašeně se na mě podíval. Rychle jsem k němu přešla, abych ho mohla obejmout kolem ramen. Povzbudivě jsem se na něj usmála.
Táta se posadil na křeslo uprostřed pokoje a usmál se na nás. Oplatila jsem mu ho a podívala se na mámu, abych zjistila, jak se tváří. Nelíbilo se jí, že je tady. Asi jí došlo, že tohle doopravdy nebyl dobrý nápad.
"Nechcete si rozbalit dárky, které pro vás mám?"zeptal se táta. Položil na zem dvě velké tašky, které nesl v ruce.
"Jasně, to je skvělý nápad. Co říkáte, děti?"zeptala se máma s úsměvem. Střelila jsem pohledem po Jackovi. Přikrčil se ještě víc.
"Dobře." Zvedla jsem se z postele a natáhla k Jackovi ruku, abych ho mohla obvést k tátovi. Povzbudivě jsem se na něj usmála. "Neboj, všechno bude v pořádku."
"Vážně?" Přikývla jsem. Vylezl z postele a rychle popadl malého rudého dráčka, kterého mu Frank koupil, aby si ho získal. Věděla jsem to, ale neřekla jsem to. Jacka si ani kupovat nemusel, protože stačilo, když mu párkrát řekl pár milých slov, usmál se na něj a něco mu dovolil, a Jack byl jeho člověk, i když se k němu občas choval zle, ale to se stává. Jack ho měl vážně rád.
"Takže, Jacku, tohle je pro tebe,"řekl táta a podal mu jednu velkou krabici. Jack si ji trochu neochotně vzal. Posadil se vedle mámy na zem a začal ji rozbalovat, přitom měl pořád v ruce dráčka. "Co kdyby sis dal toho draka na stranu, aby ti nepřekážel?"
"On mi nepřekáží,"odporoval Jack. Položil si dráčka do klína a pokračoval v rozbalování.
"Naomi, zlato, tohle je pro tebe,"oznámil mi táta. Podal mi malou krabičku zabalenou v lesklém stříbrném papíře.
"Děkuju,"řekla jsem s úsměvem. Vzala jsem si krabičku a posadila se na sedačku vedle mámy.
"Copak tam máš, Jacku?"zeptala se máma, když se Jackovi povedlo papír roztrhat. Ukázal nám obyčejnou krabici, ze které musel sundat víko. Našel v ní velké letadlo. "Není krásné, broučku?"
"Jo,"vypravil ze sebe Jack přiškrceně. Nelíbilo se mu. Jack letadla neměl rád. A neměl rád létání, ale když jsme museli jet za Frankovou matkou nebo tak, tak jsme prostě letět museli a Jack si většinou celou dobu kreslil, hrál, nebo svíral matčinu ruku. Táta by věděl, že letadla má, kdyby s námi zůstal.
"A cos dostala ty, Naomi?"zeptala se máma. Podívala jsem se na krabičku v mých rukách. Začala jsem rozbalovat papír. V krabičce jsem našla hodinky. Elegantní, pozlacené s drobnými kamínky na ciferníku. Byly moc pěkné.
"Děkuju,"řekla jsem s úsměvem.
"Jsem rád, že se ti líbí,"řekl táta. Podíval se ještě jednou do tašky. "Tady mám ještě něco pro vás dva." Vytáhl krabici, nějaký balíček pravděpodobně s oblečením a něco plochého pro Jacka, plyšového medvěda, kterého taky podal Jackovi. Mě dal jeden plochý dárek, který měl tvar knížky, něco měkkého, což také muselo být nějaké oblečení a větší krabici.
Vzala jsem si své dárky a odložila je stranou, abych se mohla podívat, co všechno ještě Jack dostal. Zrovna se pokoušel rozbalit ten balíček, ale zamotal se do stuhy, kterou byl ovázaný. Neubránila jsem se smíchu a začala ho z toho vymotávat. Jakmile se ze stuhy dostal, trochu vztekle roztrhal papír, aby zjistil, co se pod ním skrývá.
Našli jsme tam složenou mikinu, na které byl znak Red Sox, tátova nejoblíbenějšího baseballového týmu a úplně stejnou kšiltovku. Z toho měl Jack doopravdy hroznou radost. Neubránila jsem se pobavenému úsměvu, když tu mikinu odložil a podíval se na mámu, která se na něj trochu naštvaně podívala, potom se obrátil na tátu.
"Děkuju."
"Co kdyby sis ty taky rozbalila ten svůj, Naomi?" Neochotně jsem vzala do rukou ten balíček a doufala, že v tom taky nebude mikina, protože takovou mikinu bych si na sebe v životě nevzala. Začala jsem pomalu ten balík rozbalovat.
"Co v tom asi je,"zamumlala jsem si pro sebe, než jsem papír rozbalila. Našla jsem v něm červené triko Red Sox, pod tím jejich dres a ještě řetízek se srdíčkem, ve kterém bylo malé ponožky, znak Red Sox. Povzdechla jsem si. "Jé, děkuju, to je moc pěkné."
"No jo, alespoň budeme moct chodit na zápasy, jak se patří,"oznámil nám táta s úsměvem. Střelila jsem pohledem po mámě. Mračila se.
"Já myslela, že máš mít práci tady,"připomněla mu.
"Jo, to mám, ale mám možnost jít i do Bostonu,"oznámil nám. Nemohla jsem si pomoct, ale přišlo mi, že si vymýšlí. Najednou z ničeho nic má tolik nabídek práce? Nezdálo se mi to pravděpodobné.
"Vážně? Proč jsi nám to neřekl už na začátku?"zeptala se máma.
"Nechtěl jsem vás vyděsit,"pověděl nám s úsměvem. Povzdechla jsem si. "Co kdybyste otevřeli i ten zbytek?" Vstal, aby mohl přejít k baru, odkud si zval lahev piva a poté se vrátil zpátky na svoje místo, aby se mohl dívat, jak rozbalujeme dárky, které nám dal.
Jack teď strhával papír z toho plochého dárku, aby zjistil, co je pod ním. Moc jsem si přála, aby to bylo něco, z čeho bude mít radost, ale když uviděl, co je ve vnitř schované, světýlka v jeho očích pohasla a on si prohlédl knížku pohádek, kterou už jsme doma měli. Podívala jsem se na mámu, která si trochu smutně povzdechla.
"Tak co máš v tom posledním?"zeptala jsem se Jacka. Podíval se mi do očí. Usmála jsem se ho. Rozhodl se, že tedy otevře i ten poslední dárek, ve kterém našel štěně. Překvapeně jsem se podívala na tátu. Jack sledoval tu malou kouli chlupů s puntíky, kterou v krabici našel. Táta se tvářil docela potěšeně. A mámě vyklouzl plyšový medvěd, kterého držela, z rukou a dopadl na podlahu.
"Ten je pro mě?"zeptal se Jack.
"Samozřejmě. Nebo pro vás oba,"řekl a střelil pohledem ke mně.
"Ale co Constance?"zeptal se Jack. Spíš co celý náš svět. Samozřejmě že tam byli i psi a bylo jich spoustu, ale čarodějové a vampýři preferovali spíše kočky. A Constance zrovna dvakrát psi ráda neměla.
"Kdo je Constance?"zeptal se táta.
"Naše kočička,"odpověděl Jack. Vytáhl štěně z krabice a pohladil ho. Táta se obrátil na mámu.
"Já myslel, že kočky nemáš ráda,"oznámil jí.
"Spousta věcí se změnila,"informovala ho. Mezitím, co jsem těkala očima mezi nimi, rozbalovala jsem poslední dvě krabice, které jsem měla před sebou.
"Co všechno?"zeptal se táta.
"To není tvoje starost, Olivere, prostě hodně věcí. A co se týče toho psa, měl ses mě nejdřív zeptat,"oznámila mi máma.
"Ty bys to nikdy nedovolila. Nikdy jsi žádné zvířata nechtěla a teď najednou máte kočku. To štěně se Jackovi líbí, nemám pravdu?"zeptal se ho táta. Jack se na něj podíval. Krátce kývl hlavou. "Proč by si ho teda nemohl nechat?"
"Protože máme Constance. Musíme se vrátit domů a ani pro něj nic nemáme. Navíc o takovýhle věcech nemůžeš rozhodovat, Olivere, vždyť se o něj nebude umět starat,"oznámila mu máma. "A já na něj čas mít nebudu." Skousla jsem si ret, abych mlčela, protože jsem jí chtěla připomenout, že máme ještě Ricka a Franka, ale něco mi říkalo, že o těch dvou táta pořád ještě neví. A byla jsem tu i já a já se o psa postarat umím.
"Prosím tě, Nancy, to zvládneš,"řekl táta. Otevřela jsem tu hrabici, kterou mi táta dal, a v ní jsem našla nádherný glóbus, který vypadal jako dělaný v minulém století. Vzpomínám si, že jsem se na jeden takový dívala, než táta odešel.
"Olivere, ale ty to nechápeš. Já, my, prostě se o něj starat nemůžeme,"oznámila mu máma. "Za pár měsíců vyroste a bude velký. Co si s ním počneme pak?"
"No tak, Nancy, tak si ho necháme my s Naomi a vy dva se na něj budete jezdit dívat, když t dělá takový problém, aby ses o něj postarala!"vykřikl táta naštvaně. Necháme my s Naomi? O čem to mluví? Podívala jsem se na mámu, která sebou jenom trhla a pohlédla mi do očí. Táta začal těkat očima mezi námi. "Tys jí to neřekla?"
"Co mi neřekla?"zeptala jsem se slabým hlasem.
"Nic, zlato..."
"Co si mi neřekla?"vyštěkla jsem po ní vztekle.
"Chceme, abys teď chvíli bydlela se mnou,"oznámil mi táta. Obrátila jsem se na něj. Myslel to vážně. Máma se mě doopravdy chtěla zbavit. Sevřelo se mi srdce.
"Naomi..."
"Kdys mi to chtěla říct? Zítra ráno, až byste se vraceli domů?"vyjela jsem po ní naštvaně.
"Ne, zlatíčko, chtěla jsem ti to říct už včera, ale nedokázala jsem to. Tak jsem myslela, že si o tom promluvíme dneska, ale nebyl čas. Promiň."
"Tos mi to nemohla alespoň naznačit?"zeptala jsem se. V očích mě začaly pálit slzy. "Odkdy tu mám být?"
"Až zítra pojedeme domů, tak ty se s námi nevrátíš,"řekla mi máma. Vyskočila jsem na nohy a rozeběhla se do koupelny, aby neviděli slzy, které už mi stékaly po tvářích.
Kapitola sedmnáctá Rozcestník Kapitola patnáctá