rubriky:

anketa blogu

přihlášení

archiv článků:

galerie

Vánoční zázrak - Kapitola sedmnáctá

0pt;font-family:"Vladimir Script"; mso-bidi-font-family:DokChampa">)

Celou noc jsem z koupelny nevylezla, i když se máma snažila mě přes dveře přemluvit, abych ji pustila dovnitř. Nemohla jsem se na ní ani podívat. Celou dobu co jsme tady, měla spoustu možností, aby mi řekla, že chce, aby tu s tátou zůstala, ale ona toho nebyla schopná. Měla mi to říct už doma, ale asi věděla, že bych s ní nešla. A já bych doopravdy nešla, protože mám představení a nemůžu opustit svého bratříčka.

Ani nevím, kdy jsem usnula, ale probudila jsem se s hlavou na okraji vany, o kterou jsem se opřela, když jsem plakala. Měla jsem záda celá bolavá a v hlavě mu tepala neskutečná bolest. Položila jsem si hlavu na svá kolena a zavřela oči. Pomohla to. Bolest povolila. Zase jsem hlavu zvedla a podívala se na telefon, který ležel vedle mě, abych zjistila, kolik je hodin. Bylo přesně devět.

Postavila jsem se na nohy a popošla k zrcadlu nad umyvadlem, abych se podívala, jak jsem vypadala. Pod očima jsem měla temné kruhy, oči byly zarudlé a pleť bledá. Měla jsem suché rty, proto jsem si je navlhčila a opláchla si obličej studenou vodou. Opřela jsem se o umyvadlo a povzdechla si.

Hlavou se mi honili otázky, na které jsem zoufale toužila znát odpověď, mezi nimi bylo i jestli to máma neudělala kvůli tomu, co jsem řekla. Kdybych jí poprosila, zkusila by to se mnou ještě jednou? Co si beze mě Aidan počne, jestli tu budu muset zůstat? Hrdlo se mi zase sevřelo, ale já zaťala ruce v pěst, přitom jsem cítila, že jsem si nehty zaryla pod kůži, a snažila se zhluboka dýchat, abych slzy rozehnala. Povedlo se mi to.

Netušila jsem, jak mám vyjít z koupelny a promluvit na mámu, proto jsem se rozhodla, že zalezu pod sprchu, abych mohla ještě přemýšlet. Teplá voda, která stékala po mém těle, mi v tom pomáhala. Veškerý smutek a bolest, kterou jsem cítila, ze mě voda odplavila a já mohla myslet jasně.

Možná že to bude i lepší, když teď budu chvíli bydlet s tátou, alespoň bude mít máma klid, nikdo se nebude na ně kabonit a nebude se děsit, jakmile uslyší slovo magie. Vždyť jsem tohle chtěla. Vypadnout z magického světa a být v normálním lidském, jenže teď, když jsem tu byla, najednou mi připadalo, že sem nepatřím. Tohle nebyl můj domov. Ten byl u Franka a Ricka. S tou malou potvorou Constance a hlavně bez toho muže, který má tu drzost nazývat se naším otcem.

Nemohla jsem pochopit, proč se mi po něm tak stýskalo, když jsem věděla, že nikdy nebude takový otec, jakého bych chtěla. Nikdy nebude jako Frank. Sice jsem ho viděla jenom pár hodin, ale během těch pár hodin mi připomněl, že nikdy nebude takovým otcem, jakým by měl být. Vždyť ani neví, že jeho syn baseball nemá rád. Netuší, že jeho dcera hodinky nosí, jen když si to někdo vyžádá. Tohle všechno by věděl, kdyby nám občas zavolal, nebo napsal e-mail, ale on se za toho dva a půl roku, co jsme ještě žili tady, ozval jenom párkrát a byla to jen krátká, nic neříkající zpráva, nebo jeden rychlý telefonát, ve kterém se často s mámou pohádal kvůli tomu, že po něm chtěla peníze. Bylo mi z toho zle.

Zabalila jsem se do osušky a vydala se k umyvadlu, abych si mohla vyčistit zuby, na které jsem včera večer zapomněla a ještě jednou si opláchla obličej, který nabíral lehce rudou barvu související s hněvem, který klíčil v mém nitru. Otřela jsem si obličej a obrátila se k poličce, na které jsem měla položenou svou kosmetickou taštičku.

Moje myšlenky pozvolna přecházely k mojí nové rodině, kterou jsem doopravdy začala milovat. Ke každému úsměvu, který mi Frank věnoval. Vzpomněla jsem si na všechny drzé a někdy popravdě trochu flirtovní poznámky, které Rick občas prohodil, po kterých můj obličej dostal sytě rudou barvu. Vybavila jsem si, jak ke mně Constance poprvé přišla, aby se mohla rozvalit na mém polštáři a skoro mě z něj vystrnadit. V hlavě mi zněla snad každá píseň, kterou Frank vždycky o víkendu před večeří hrál a na ten Jackův zbožný pohled, který Frankovi při jeho hře věnoval. Ty Rickovi přednášky, když jsem začala chodit do školy o tom, kdo je kdo a s kým se nemám v žádném případě bavit, a taky to, jak se popral s jedním klukem z vlastní třídy, když mě začal urážet. Viděla jsem ten mámin pohled, který Frankovi věnovala, když si povídal s Jackem a Jackův radostný hlas, kdykoliv na něj Frank promluvil. Vzpomněla jsem si, jak se Rick zhrozil, když našel Constance v kuchyni na zemi a myslel si, že mu umřela, ale nakonec byla jenom nemocná. Vybavili se mi společné, i když tehdy ne zrovna populární, chvíle, které jsme strávili v obýváku sledováním televize nebo na Rickových zápasech.

Pozvolna jsem se přesunula k mým přátelům a k lidem, které jsem v Magickém světě poznala, a které jsem si oblíbila. Vybavila jsem si, jak jsem se seznámila s Caseym. Jeho nesouhlas s mým projektem, ale zároveň nadšení, když jsme ho společně dělali. Těch pár společných chvil, které jsme spolu strávili, a které teď zmizí.

Jakoby z dálky ke mně dolehl Abeům hlas. Vzpomněla jsem si na naše seznámení, které bylo doopravdy komické. Bylo to, když máma s Frankem a Jackem u babičky. Abe k nám přišel a jako obvykle ani nezaklepal, prostě vešel. Já jsem se pro něco skláněla v kuchyni. Stála jsem zády k němu. Potom jsem ucítila kolem pasu jeho ruce a polekaně vyskočila, protože jsem si myslela, že to je Rick. Obrátila jsem se a vrazila mu pořádnou facku, po které druhou dostal o horní kuchyňskou skříňku a skácel se na zem. Tenkrát jsme ho s Rickem křísili asi půl hodiny, a když se konečně probral, nazval mě andělem, proto jsem mu vrazila další facku. Neubránila jsem se pobavenému úsměvu, když jsem viděla jeho dotčený výraz. Rick se nemohl přestat smát.

Vlastně všechno, co jsem s Abem zažila u nás doma, bylo nezapomenutelné, jako den na začátku září, když bylo v Ashvillu ještě teplo, strávili jsme s Abem, Rickem a Jackem den u bazénu, mezitím co Frank griloval a máma doma připravovala svůj koláč. Já jsem ležela na lehátku ve svých milovaných plavkách, když jsem najednou byla mokrá a ti dva pitomci se mohli smíchy zbláznit, proto jsem vstala a přešla k okraji bazénu, abych si je mohla prohlédnout a po několika hloupých poznámkách a Abe rozhodl, že mě hodí do bazénu a ono se mu to i povedlo. Potom skočil zpátky a ztratil plavky, které měl na sobě. Vyplavaly někde u mě. Začali jsme si je s Rickem přehazovat, abychom Abea trochu pozlobili. Nakonec se Rick rozmáchl trochu víc a já vyskočila moc pozdě a plavky přistály na Frankově obličeji. Tomu jeho výrazu se nešlo nesmát. Nemohla jsem uvěřit, že i Abe mi bude tak moc chybět.

Pak tu byl Aidan. Sevřelo se mi srdce, když mi došlo, že ho dneska tak moc zklamu. Počítal se mou a já už se domů vrátit nemůžu. Poprvé, když jsem ho viděla, seděl na lavičce v parku a něco sepisoval. Vypadal tak zamyšleně a soustředěně, jako i tolikrát po tom, ale v té košili s ohnutými rukávy až k loktům a s tmavými vlasy, které mu padaly do obličeje, byl tak neskutečně krásný. Ani jednou hlavu nezvedl, ale mně se zdálo, že ví, že ho někdo pozoruje. Dělala jsem to jenom po očku, protože jsme se snažili s Jackem pouštět draka, ale to nám prostě nešlo.

Když se na mě poprvé podíval, měla jsem z něj trochu strach, protože se na mě zamračil. Potřebovala jsem vypadnout z domu, proto jsem vyrazila do parku, abych si mohla prostudovat knihu, kterou mi slečna Gordonová dala. V uších mi hrály jarní hity, které jsem si stáhla a já se snažila zjistit, co je to Qauaqa. Byla to hora někde v africkém státě Kanem, pod kterou se odehrála jedna z něj nejdůležitějších bitev Kanemsko-Egypské války ve třetím tisíciletí. Vzpomínám si, že jsem unaveně knihu zavřela a zvedla oči, abych se mohla na tehdy krásného neznámého podívat. On můj pohled vycítil a pohled mi oplatil, když se poté na jeho čele objevily vrásky. Tehdy jsem co nejrychleji vzala nohy na ramena. Bylo to v říjnu.

Dlouho jsem ho potom neviděl, až jednou přišel k tomu pódiu, které tam stálo, a začal na něm panovat. Od toho dne jsem tam chodila každou chvíli a sledovala, jak hrají, než jsem se k nim přidala. Byla jsem tak ráda, že jsem to udělala. Vybavil se mi první pohled do těch bystrých hnědých očí, první úsměv, který mi věnoval, a to, jak mi řekl, že jsem dobrá herečka a abych neposlouchala ty, co říkají něco jiného. Tak jsem si přála, zase ho vidět.

Vybavili se mi i ostatní lidé, které jsem během hraní poznala, ale to bylo jen jeho kouř, zjevili se a jejich obraz se hned zase rozplynul, ale tváře Franka, Ricka, Abea, Caseyho a Aidana v mé mysli zůstali a mě z toho bodlo u srdce. Nechtěla jsem je opustit. Ne bez pořádného rozloučení. Ne bez naplnění všech slibů, které jsem jim dala. Ne bez toho, abych jim řekla, že je mám ráda.

Spustila jsem ruce, ve kterých jsem držela řasenku, a odhodlaně se podívala na svůj odraz. Do obličeje se mi už vrátila normální zdravá barva. Sledovala jsem svoje modré oči, které jsem zdědila po mámě.

"Rozloučíš se s nimi,"řekla jsem si pevným hlasem. Obrátila jsem se ke dveřím, abych je mohla odemknout. Když jsem otevřela, zjistila jsem, že máma spala na pohovce s plyšákem, kterého Frank dal Jackovi v náručí a se znepokojeným výrazem ve tváři. Štěně se rozvalovalo na zemi před pohovkou, na které spalo a spokojeně oddechovalo a Jack měl celou postel pro sebe.

Potichu jsem přešla k mámě, abych ji mohla probudit, ale nechtěla jsem zbudit Jacka. Jak jsem tak k mámě šla, štěně zvedlo hlavu a všimlo si, že jsem tady. Zvedlo se ze země, aby ke mně mohlo přeběhnout a prosit o mou pozornost. Sehnula jsem se k němu a přitiskla si ho k hrudi.

"Mami,"zašeptala jsem. Klekla jsem si k její hlavě a lehce s ní zatřásla. "Mami, prober se." Zavrtěla se, ale dál spala. "Maminko, vstávej." Tentokrát jsem to řekla o něco hlasitěji, abych ji vzbudila. Zachrčela. "Ale no tak, mamí." Rozespale zamrkala. Usmála jsem se na ní. Pohladila jsem štěně, které se začalo dožadovat mojí pozornosti tím, že mi začalo hryzat bradu.

"Naomi,"řekla chraplavě. Podívala se na kouli v mojí ruce. Posadila se. "Kolik je hodin?"

"Devět. Už asi spíš deset." Vytáhla jsem z kapsy telefon, přitom jsem si dávala pozor, abych štěněti neublížila, a podívala se na jeho displej. Bylo deset hodin a pět minut.

"Už budeme muset jít,"řekla rozespale a protáhla se, až v ní zakřupalo. Unaveně si povzdechla a promnula si záda.

"Mami, chtěla jsem tě o něco poprosit,"řekla jsem jí. Položila jsem štěně na zem a dala jí ruce na kolena. Obrátila na mě svůj pohled.

"Copak se děje, Naomi?"zeptala se máma s nefalšovaným zájmem. Vzala jsem jí za ruce a lehce je stiskla.

"Vím, že jsem tě naštvala tím, co jsem řekla, ale nemohla bys mi dovolit, abych strávila Svátky zimy s tebou, Frankem a bráškama? Jenom pro jednou, abych viděla, jak jejich svátky vypadají. Potom hned půjdu k tátovi a udělám cokoliv, budeš chtít,"řekla jsem s bolestí v hlase. Překvapeně se na mě podívala. "Jenom mě nech, abych letos byla jenom na tyhle tři dny s vámi. Prosím." Pustila jednu mou ruku a pohladila mě po tváři.

"Budeš hodná?"zeptala se máma. Přikývla jsem. Políbila mě na temeno. "Dobře, zlato, ale nebudeš zlobit, je ti to jasné?" Vyskočila jsem na nohy, abych jí mohla pevně obejmout. Snažila jsem se zadržet slzy, které se mi draly do očí.

Kapitola osmnáctá                                     Rozcestník                                    Kapitola šestnáctá

Zpět na hlavní stranu blogu