rubriky:

anketa blogu

přihlášení

archiv článků:

galerie

Vánoční zázrak - Kapitola patnáctá

0pt;font-family:"Vladimir Script"; mso-bidi-font-family:DokChampa">)

Od návratu do lidského světa jsem čekala něco víc. Svým způsobem jsem se cítila tak zvláštně a těšila jsem se, že tu zase budu moci být, i když jenom na jeden den, ale jakmile jsem se rozhlédla kolem sebe, abych zjistila, kde to vlastně jsme, přepadl mě smutek, když jsem neviděla Frankův krásný dům.

Ocitli jsme se v nějakém lese, který jsem neznala. Muselo to být kvůli tomu, že když se přesouváme z Magického světa do lidského, skončíme přesně na místě, že kterého jsme v Magickém vyšli. Dalo by se říct, že pokud se vydáme třeba z pobřeží, je velká pravděpodobnost, že skončíme v moři, protože pobřeží jsou si sice podobná, ale zároveň je každé jiné a to je nebezpečné, protože lepší se přemisťovat z vnitrozemí. Ashville v ležel na východě Brownovy části Amerického království na březích řeky Ash.

"Naomi, tudy,"zavolala na mě máma, když se objevila nedaleko mě i s Jackem. Obrátila jsem se na ní a následovala ji.

"Kde vůbec teď bydlí?"zeptala jsem se mámy.

"Někde na západním pobřeží, ale prý je na služební cestě. Je teď někde v Pittsburghu na služební cestě. Ten kus pojedeme autobusem,"řekla máma. Vzala jsem jí tašku z ruky, aby se s ní nemusela tahat, když zkoušela trochu ukáznit Jacka.

"Co vůbec dělá, že má služební cesty? Pokud si pamatuju, pracoval v továrně,"došlo mi.

"Z té ho vyhodili. Nějaký kamarád mu našel práci v prodejně nábytku a jeho šéf chce otevřít další prodejnu tady, takže poslal tátu, aby to všechno zařídil,"odpověděla máma. Překvapeně jsem se na ní podívala. Pokrčila rameny.

"Maminko, kdy se vrátíme domů?"zeptal se Jack. Obě jsme se na něj podívaly.

"Neboj, zítra tam budeme. Dneska zase uvidíme tatínka,"řekla jsem Jackovi. On se jen ušklíbl. Překvapeně jsem se podívala na mámu. Ta to nekomentovala.

Když jsme konečně dorazili do města, táta na nás měl čekat, ale nebyl tam, což pro mě nebylo žádné překvapení. Chtěla jsem něco říct, ale neměla jsem na to odvahu. Máma na mě určitě ještě byla naštvaná.

"Nancy,"ozval se najednou jeho hlas. Obrátila jsem se k za tím dobře známým hlasem, ale svého otce jsem skoro nepoznala. Vždycky byl pohledný, ale předtím než odešel, vypadal jinak. Byl jiný. Teď měl dokonale oholenou tvář, vlasy vyčesané nahoru a na sobě měl tmavý oblek. Ve tváři měl nadšený výraz. "Děti."

"Olivere,"pozdravila ho máma trochu zaraženě. Pravděpodobně čekala toho Olivera Portera, kterého jsme znali. Přešel k nám blíž, aby nás všechny mohl obejmout, ale já jsem nebyla schopná mu objetí oplatit. Nebylo to z šoku, ale prostě jsem nemohla. Něco mi v tom bránilo.

"Páni, holky, vypadáte úžasně,"řekl táta s úsměvem, potom si klekl k Jackovi, který se schovával za máminou nohou. "Jacku, tys vyrostl." Jack ke mně zvedl oči. Jen jsem na něj kývla.

"Ahoj,"řekl slabým hláskem.

"Pojďte, půjdeme do hotelu, co říkáte? Potom bychom si mohli skočit někam na večeři a projít se po městě,"navrhl táta.

"To zní dobře,"řekla máma. Táta natáhl ruku k taškám, které jsem svírala v rukách, aby mi je mohl vzít, ale já jsem mu dala jenom tu máminu. Tu svou si zvládnu odnést sama.

"Jak se pořád máte?"zeptal se táta.

"Dobře,"odpověděla jsem. Máma přikývla.

Polovinu toho, co nám táta říkal, jsem ani neposlouchala, protože jsem se snažila nepřemýšlet o světě, ve kterém jsme žili, a který mi začal chybět, a pokoušela jsem se nemyslet na Franka, Ricka, Caseyho, Aidana a všechny, které jsem při hraní poznala. Chyběli mi a to jsem bez nich jenom pár hodin.

Seděli jsme v nějaké restauraci, kterou táta vybral, a večeřeli jsme to, co nám objednal. Snažil se s námi mluvit, ale Jack se bál, to jsem viděla z každého pohledu v jeho očích, mámě byli tátovy otázky nepříjemné a já jsem myslela jen na to, co mě čekalo, až se vrátím domů. Teď nám vyprávěl, jak se mu dařilo v práci a já jsem byla šťastná za něj, ale zároveň jsem cítila, že mě to vůbec nezajímá.

"Takže budeš vést tuhle pobočku?"zeptala se ho máma. Usmál se.

"Vypadá to tak. Tuhle nebo tu v New Yorku, ale osobně se mi víc zamlouvá tahle,"řekl táta.

"Tak to ti blahopřeju,"řekla máma s úsměvem. Vzala si sklenici vody, kterou si objednala, aby se z ní napila.

"Možná bychom si mohli připít, když se nám začíná tak dařit, co říkáš?"navrhl s úsměvem. Střelila jsem pohledem po mámě, které voda zaskočila.

"To není nejlepší nápad, Olivere, ráno musíme vstávat brzo,"řekla máma. Táta se zasmál.

"Ale prosím tě, Nancy, kam byste pospíchali? Konečně jsme všichni spolu,"řekl táta. Podívala jsem se na mámu. Ta byla překvapená. Něco mi říkalo, že tu jde o něco víc, protože máma byla tak udivená, v tátově tváři jsem jasně viděla, že je taky úplně mimo a Jack se jen krčil na židli.

"Olivere, o čem to prosím tě mluvíš?"zeptala se ho máma nejistě. Odložil příbor, protože už dojedl a obrátil se na mámu, aby jí viděl do tváře.

"Ten tvůj telefonát,"řekl táta. Zamračil se. "Myslel jsem, že to chceš znova zkusit." Nastala trapná chvíle ticha, která nikomu nebyla příjemná. Podívala jsem se na Jacka.

"Co kdybychom to vyřešili někde jinde?"zeptala se máma s chabým úsměvem. Táta přikývl. "Děti, oblečte se a počkejte venku, já si ještě odskočím."

"Jasně. Tak pojď, Jacku,"řekla jsem. Jack vyskočil na nohy, oblékl si bundu a rychle běžel k východu. Co nejrychleji jsem ho dohnala.

Celá tahle akce byla divná. Zvláštní. Máma se chovala divně. Frank s Rickem vypadali jako na pohřbu. Táta byl úplně mimo. Proč si myslel, že to s ním chce máma zase zkusit? Jak ho to napadlo?

"Naomi,"ozval se Jack trochu nejistě. Podívala jsem se na něj. "Já už chci domů." Klekla jsem si před něj a začala mu upravovat bundu.

"Neboj se, bráško, už jenom pár hodin a zase budeme doma u Franka a Ricka. Frank nám určitě udělá nějaký dobrý oběd, s Rickem si pustíme pohádky a potom, půjdeš s maminkou a Frankem do školky, abyste odehráli to představení, které jste si pro nás přichystali, a když to budete mít rychle, mohli byste se jít podívat i na to moje,"řekla jsem s úsměvem. Sledoval mě velkýma modrýma očima, které jsme oba zdědily po mámě.

"Ale musíme tu zůstávat?"zeptal se Jack. Pohladila jsem ho po tváři.

"Obávám se, že ano,"oznámila jsem mu. Obrátila hlavu ke vchodu restaurace, odkud zrovna vycházeli naši rodiče. Máma byla naštvaná a táta se mi zdál uražený. Povzdechla jsem si. "Neboj, Jacku, je to jednom jedna noc." Objal mě.

Kapitola šestnáctá                                     Rozcestník                                    Kapitola čtrnáctá

Zpět na hlavní stranu blogu