Kapitola třináctá
Pátek 18. 12. 5009 (18. 12. 2009 v lidském světě)
Odjížděli ve čtyři hodiny odpoledne. Jack měl celou dobu spoustu otázek týkající se toho, že nejedu s nimi a proč s nimi nejedu, na které máma neměla odpověď. Zajímalo mě, co poví Frankově matce, ale oni si něco vymyslí. Vždycky si něco vymyslí.
Jakmile jsem osaměla, zavolala jsem Caseymu, protože jsem v neděli nechtěla být sama a domluvila se s ním na návštěvě kina, kde zrovna dávali nějakou komedii, která vypadala zajímavě.
Potom jsem vyrazila na zkoušku, na které už jsem byla netrpělivě očekávána. Rozhodla jsem se, že vyrazím o něco dřív, abych si mohla s Aidanem promluvit a on už na mě čekal. Pokusila jsem se usmát se na něj, ale vzniklo z toho něco, co se úsměvu ani za mák nepodobalo.
"Co se stalo?"zeptal se místo pozdravu. Posadila jsem se na židli vedle něj a povzdechla si.
"Moji rodiče odjeli za Frankovou matkou, takže jsem doma zůstala sama a popravdě jsem se k ní docela těšila, protože kdykoliv byla u nás, vždycky jsme si to užili a navíc jsem měla možnost vidět královské město a chtěla jsem se tam dozvědět, jak to tady celé funguje,"pověděla jsem Aidanovi. Obrátil se ke mně celým tělem. "Já vím, zní to dětinsky."
"Proč jsi nejela s nimi?"
"Protože mě tam máma nechtěla." Přitáhla jsem si kolena k bradě a objala si nohy. Trochu jsem se divila, že jsem to na té židli zvládla.
"Ona tě tam nechtěla?"zeptal se udiveně Aidan.
"Naštvala se na mě." Podívala jsem se na Aidana, který čekal, co řeknu dál. "Ve škole jsme měli udělat projekt o vašich vánocích... chci říct o Svátcích zimy. Já s bráchou, kamarádem a Rickovým spoluhráčem jsme ho udělali, ale potom jsme s Caseym udělali ještě jeden tajný, který jsme učitelce ukázali včera na hodině. Rozzuřila se. Poslala nás do ředitelny, zavolala našim rodičům."
"Kvůli takové kravině?"zeptal se Aidan. Pokrčila jsem rameny.
"Ředitel si do ředitelny pozval i poradkyni pro studenty lidského původu, no a ta mámě a Frankovi řekla, co všechno jsem já řekla za ten půl rok, co bydlím tady jí. Něco ve smyslu, že tady bydlet nechci a podobné věci. Musíš pochopit, bylo to pro mě těžké,"řekla jsem mu, když jsem uviděla jeho překvapený výraz. "Doma mě máma seřvala."
"Tys rodičům neřekla, že se ti tady nelíbí?"zeptal se Aidan. Zavrtěla jsem hlavou. "Mohla jsi to alespoň naznačit."
"Jo, já vím, ale jak bych to mohla udělat, když byli tak šťastní. A tyhle vaše vánoce mi to jenom zhoršili,"zavrčela jsem naštvaně. Aidan mě konejšivě pohladil po zádech.
"Když si máma vzala Tonyho tátu, mě byli čtyři. Moc si toho z té doby nepamatuju, ale dodneška vím, že se kvůli mně neustále hádali, protože mámě se nelíbilo, že si všímal jenom Tonyho, když jí slíbil, že bude i se mnou. S mámou jsme měli zavedené svoje tradice, ale on najednou začal požadovat jiné, bylo to vážně hodně těžké. Nikdy si na mě nezvykl,"řekl Aidan. Podívala jsem se na Aidana a povzdechla si. Já jsem si neměla na co stěžovat. Frank byl skvělý otec a máma díky němu byla šťastná.
"Budu to muset napravit,"řekla jsem spíš pro sebe, než Aidanovi.
"Jo, to bys měla,"potvrdil mi. Vyskočila jsem na nohy a začala přecházet sem tam, abych vymyslela nějaký plán, jak zachránit letošní Svátky zimy. Celou dobu jsem na sobě cítila Aidanovi oči.
"Máma ani nepřijde na tohle představení, jelikož můj malej bráška má nějakou akci ve škole a bude hrát tuším, že strom,"řekla jsem.
"Strom?"zeptal se Aidan. "To je teda velká role." Obrátila jsem na něj zamračený pohled. "Ale jestli to bude nějaká pohádka, tak by to mohl být i důležitý strom."
"To si piš, že je. Je to přece můj bráška,"řekla jsem. Potichu se zasmál.
"Nazdar." Zrovna přicházel Tony. Zastavila jsem se uprostřed kroku a obrátila na něj svůj pohled. "Co tady děláš tak brzo? Většinou je tu jenom on a vymýšlí, jak nám zavařit."
"Museli jsme si promluvit,"odpověděl Aidan. "Běžte se převléknout do kostýmů Rodericka a Viviane z poslední scény."
Rychle jsem se vydala do kostymérny, abych si vzala svůj poslední kostým, ve kterém jsem hrála. Pauline tu ještě nebyla, proto jsem se necítila zrovna nejlíp, že si ho mám oblékat sama, protože většinou u takového kostýmu mi pomáhala ona, zvlášť korzet.
"Ahoj, Naomi, co tu děláš tak brzo?"ozval se Paulinin hlas. Obrátila jsem se na ní.
"Musela jsem mluvit s Aidanem,"odpověděla jsem jí.
"Aha. Tak pojď,"řekla a přešla ke mně, aby mě mohla připravit. "Vypadáš skvěle."
"Děkuju."
Společně jsme se vydali zpět na pódium a čekali, než nám dá Aidan znamení. Dneska jsme tu měli i děti, které hrály sirotky. Podívala jsem se na Aidana, který jenom kývl. Dala jsem se do kroku. Děti se začaly koulovat umělým sněhem a jedno z nich strefilo mě.
"Promiňte..."řekl ten chlapec, ale když zjistil, s kým mluví, vyjekl a přeběhl k nejstarší dívce, aby jí mohl obejmout kolem pasu a schovat tvář do záhybů její roztrhané sukně.
"To je ona,"špitaly si děti. Přešla jsem k nim.
"Kdepak žijete, děti?"zeptala jsem se. Všechny se na sebe začaly koukat.
"My nemáme domov,"pověděla mi jedna malinká holčička. Pohladila jsem jí po buclaté tvářičce.
"Teď už ano,"prozradila jsem jim s úsměvem. Děti se na sebe znovu podívaly. Byly to dobří herci, na to že to dělaly jenom občas, když Aidan požádal ředitelku jejich dětského domova o pomoc.
"Jak to myslíte?"zeptala se nejstarší dívka. Klekla jsem si, abych byla ve stejné výšce jako oni a začala jim zpívat něco o tom, že už se nemusejí bát, že všechno bude v pořádku. Tu píseň uslyšel i Roderick, který zrovna vešel na scénu. Začal se k nám přibližovat.
Vzala jsem si nejmladší dívenku do náruče a začala s ní tancovat mezitím, co ostatní pobíhaly kolem nás. Děti se smály. Bylo mi líto, že je to jenom hra, protože každé z nich si zasloužilo mít svůj domov.
Tony se přidal k mému zpěvu, takže jsme zpívali náš jediný opravdový duet v celém příběhu. Ty ostatní písničky se spíše prolínaly, než aby tvořily duet. Položila jsem dívenku na zem a nechala Tonyho, aby mě vzal za ruce. Závěr poslední scény byl náš polibek, který se ale nekonal, protože to Aidan utnul.
"Tak fajn. Děti, byly jste ohromné,"řekl Aidan s úsměvem. Nejmladší s chlapců se k němu rozeběhl a skočil z pódia, ale Aidan ho stačil chytit. Věnoval chlapci podrážděný pohled. Ostatní děti se k Aidanovi taky rozeběhly, aby ho srazily na zem. Začala jsem se smát. "Dost! Dost! Vzdávám se."
"Srabe,"řekla jsem s úsměvem. Seběhla jsem schůdky a podívala se na tu malou, kterou jsem držela v náručí. "Jak pak se vlastně jmenujete? Nikdo mi vás nepředstavil."
"Já jsem Annie,"řekla ta nejstarší. Mohlo jí být deset let, ukázala na toho kluka, který se k ní rozeběhl. "To je Ron, můj mladší bratr. To je Eliza a Daphne a tamto je Harry." Ta malá, se kterou jsem tančila, byla Daphne. Té bylo tak pět a Elize sedm. Harrymu osm.
"Moc ráda vás všechny poznávám,"řekla jsem s úsměvem a znovu se podívala na tu malou holčičku. Daphne se na mě usmála.
"Aidane, mohli bychom si jít hrát?"zeptala se ho Eliza. Aidan přikývl. Děti se rozeběhly pryč a začaly se okamžitě koulovat. V Aidanově tváři byl takový až láskyplný pohled.
"Ty máš ty děti rád, co?"zeptala jsem se. Střelil po mě pohledem a zase se tvářil tak, jak se tváří normálně, což byl možná i trochu nabručený výraz. Povzdechla jsem si. "Jak ses k těm dětem vůbec dostal?"
"Máma tam dlouho dělala jako dobrovolnice, tak mě tam občas brávala. Chodím tam pořád,"odpověděl Aidan. Pohlédla jsem na děti, které pokračovaly v koulování. "Měli bychom pokračovat ve zkoušce."
"No jo, co bude teď?"zeptala jsem se ho. Podíval se do svých poznámek.
"Předvedete mi celé představení bez přestávek, krom té jedné, a já vám potom řeknu, na čem musíme ještě pracovat,"oznámil mi Aidan. Zavelel, abychom se všichni šli převléknout do kostýmů a sám se posadil do přední řady. Děti k nám přiběhly, aby se mohly také dívat.
Kapitola čtrnáctá Rozcestník Kapitola dvanáctá