Dobrý den, vážení návštěvníci,
jmenuji se Mikky a tenhle blog jsem založila, abych měla místo, kam zveřeňovat svoje příběhy, což také dělám a abych dala i jiným šanci představit se. Na začátku můj blog vážně žil, ale po mé pouze už to tak slavné není, takže všem co sem zabloudili děkuji a vítejte v mém světě. :)
V případě dotazu, prozby nebo čehokoliv jiného mě kontaktujte na můj e-mail.
Adresa: mikky97@seznam.cz
Vánoční zázrak - Kapitola dvanáctá
Krásný pondělní věčer, mám tu pro Vás další kapitolu Vánočního zázraku, tak si ji užijte :).
Kapitola dvanáctá
Čtvrtek 17. 12. 5009 (17. 12. 2009 v lidském světě)
Frank s mámou dorazili asi půl hodiny po paní Galvinové. Od mámy jsem si okamžitě vysloužila naštvaný pohled, který jasně dokazoval, že je naštvaná, a že tohle nebyl nejlepší nápad. Frank se na mě usmál a podíval se na Ricka.
0pt;font-family:"Times New Roman","serif""> "Co jste udělali?"zeptal se.
"Já nic,"odpověděl Rick. Střelila jsem po něm pohledem a přikývla. Nemůžu dovolit, aby měl problémy i on, když on v tom byl úplně nevině.
"Udělala jsem projekt na Historii, na téma tradiční Svátky zimy, jenže jsem to pojala trochu originálněji a udělala jsem z toho tradiční lidské vánoce. Učitelka se na mě zato naštvala,"odpověděla jsem Frankovi. On se jenom usmál.
"Takže nás sem zavolali kvůli takové hlouposti?"zeptal se. Pokrčila jsem rameny. "To je vtip, že jo?"
"Ne,"odpověděl Rick. Máma se na mě obrátila.
"To ses prostě nemohla držet zadání, jako každý normální student?"vyštěkla.
"Ale ona se držela, paní Latimerová, jenom udělala jeden a pořádnej projekt navíc. Kdybyste ho viděli, tak byste na ni byli hrdí,"řekl Abe. Jeho máma zrovna byla v ředitelně.
"Měl jsi nám ho vyfotit,"řekl Frank s úsměvem. Neubránila jsem se pobaveného smíchu, za který jsem si od mámy vysloužila další příkrý pohled, protože jsem raději zmlkla. "Přijdete 24. s mámou na návštěvu?"
"To se zeptejte jí. Já každopádně u vás bude pořád, když máme prázdniny,"řekl Abe. Frank jenom přikývl a podíval se na Ricka.
"Jak dlouho tu budeme ještě čekat?"zeptala se máma naštvaně.
"Teď je tam moje máma,"prozradil jí Abe a obrátil hlavu k Rickovi, který naštvaně sledoval protější zeď. Obrátil své oči na mě. Pokrčil rameny. Popravdě mi bylo docela smutno z toho, že je na mě Rick naštvaný. Mrzelo mě to, ale jak jsem měla vědět, že bude tak vytočená? Dveře ředitelny se otevřely a v nich stála paní Stormová a usmívala se. Podívala se na nás tři a poté na Franka a mámu.
"Franku, Nancy, moc ráda vás zase vidím,"řekla paní Stormová s ještě větším úsměvem. "Nemusíte se bát, ředitel sám řekl, že to bylo hloupost, že to slečna Gordonová přehnala. Náhodou to pokládal za velmi dobrý nápad do budoucna. Přece jenom, proč by se jejich děti měli učit o našich svátcích, když naše děti o jejich neví nic?" Paní Stormovou jsem měla moc ráda. Byla chytrá, uměla vyjednávat a měla zlaté srdce. Pracovala na radnici.
"Tak to je dobře,"řekl Frank s úsměvem.
"My už budeme muset jít. Uvidíme se,"řekla. Kývla na Abea, který se zvedl, rozloučil se s námi a vyrazil za svou matkou. Naši vešli do ředitelny.
Cestou domů mi na nás máma nepromluvila. Frank vypadal sklesle. Trochu jsem se bála, že jim ředitel řekl něco, co vědět nepotřebovali, protože si tam zavolali i školní poradkyni pro studenty z lidských rodin, což nebylo dobré znamení. Prodělala jsem s ní asi dvacet sezení, během kterých se mě ptala, jak se mi na škole líbí, co říkám na magii, jak jsem si na všechno zvykla a podobně. Několikrát jsem jí hrubě odsekla, což nebudilo zrovna nejlepší dojem a dokonce jsem jí i řekla, že tu být nechci.
"Ricku, běž s Jackem ven,"poprosila ho máma, když jsme dorazili domů. Rick se podíval na Franka, který jen přikývl. Když kolem mě procházel, ucítila jsem jeho ruku na své paži. Lehce mě stiskl.
"Jacku, nechceš se jít projít?"zeptal se ho Rick s úsměvem. "Postavíme si sněhuláka, nebo se budeme koulovat."
"Jo!"vykřikl Jack. Vyskočil Rickovi do náruče a on ho chytil. Vždycky to nějakým způsobem dokázal.
"Naomi, pojď s námi,"rozkázala máma a odkráčela do kuchyně. Podívala jsem se na Franka.
"Co se stalo?"zeptala jsem se ho šeptem.
"Ona ti to řekne, holčičko,"odpověděl Frank smutně. Objal mě kolem ramen a odvedl mě do kuchyně. Máma tam stála opřená o linku u umyvadla.
"Sedni si." Poslechla jsem ji. Frank se posadil vedle mě a vyčkával, co máma řekne. "Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to předvádíš?"
"Nancy..."
"Ne, Franku, chci, aby mi odpověděla. Jak si to představuješ? Vyvádět takovéhle kraviny? Říkat takové věci? A když už máš něco na srdci, proč jsi to neřekla přímo nám? Copak by bylo tak těžké, říct nám, že tady žít nechceš?"zeptala se máma vztekle. Sevřelo se mi hrdlo. Nečekala jsem, že se to dozví. Mělo to být naše tajemství. "Proč jsi nám to neřekla?"
"Nechtěla jsem ti ublížit,"odpověděla jsem slabým hlasem. "Ani jednomu z vás."
"To od tebe bylo hezké, Naomi, ale měla jsi nám to říct,"řekl Frank. "Domluvili bychom se na nějakém kompromisu."
"Na jakém prosím tě?"zeptala se ho máma. Obrátila se na něj.
"Nevím, mohli bychom třeba bydlet u vás a my s Rickem bychom chodili do práce a do školy sem,"navrhl Frank.
"Jak dlouho by vás to bavilo?"zeptala se máma. Obrátila se na mě. "Tohle bylo nejlepší řešení. Jediné, které vyhovovalo nám všem, až na tebe. Tos to nemohla vydržet? Vždyť bys za rok a půl odešla na vysokou a už by ses nemusela starat, jestli tenhle svět existuje." Přikrčila jsem se. Moc často na mě nekřičela, jenom když jsem něco vážně hodně podělala, ale tohle bylo asi to nejhorší, co jsem kdy mohla udělat. Máma byla zničená. Frank byl smutný. Cítila jsem se hrozně.
"Nancy,"oslovil ji Frank.
"Běž do svého pokoje,"řekla máma klidnějším hlasem. Zvedla jsem se ze židle a se skloněnou hlavou jsem odešla do svého pokoje, abych si mohla promyslet, co jsem to vlastně udělala. Vzala jsem si do ruky telefon a napsala Aidanovi, že dneska nedorazím. O chvíli později mi zazvonil telefon.
"Ahoj, omlouvám se, ale já dneska nemůžu přijít,"řekla jsem skleslým hlasem do telefonu.
"Co se stalo?"zeptal se Aidan na druhém konci. Setřela jsem si slzy.
"Pohádala jsem se s mámou a ona mi zakázala, abych dneska někam šla. Vážně mě to mrzí. Zítra přijdu, slibuju, ale dneska prostě nemůžu." Neodpověděl mi. Dlouho mlčel. Chtěla jsem něco říct, ale on mě přerušil.
"No dobře, zítra si promluvíme. Kdyby se něco stalo a ty bys nemohla ani zítra, tak mi to napiš v čas. Ahoj." Ani nepočkal, jestli mu něco řeknu a zavěsil. Položila jsem telefon na noční stolek a schoulila se do postele, abych se mohla vyplakat a nikdo neslyšel moje vzlyky.
Pátek 18. 12. 5009 (18. 12. 2009 v lidském světě)
Máma mi ráno řekla, že do školy chodit nemusím, a že až se vrátí z práce, že odjíždějí za Frankovou matkou do Crystal, takže zůstanu doma, že mě tam nepotřebují. Se slzami v očích jsem se zahrabala do postele a doufala, že moje slzy neuvidí. Frankova máma byla moc milá žena a přijala nás, i když jsme byli lidé.
Někdo mi zaklepal na dveře. Nevyzvala jsem ho dál, ale ten člověk stejně vstoupil. Podívala jsem se, kdo to je. Frank s tácem plným jídla.
"Dobré ráno,"pozdravil mě s úsměvem.
"Ahoj."
"Máma se zase uklidní, to se nemusíš bát, holčičko, jenom to chce čas,"řekl Frank. Položil tác s jídlem na můj noční stolek a posadil se na postel vedle mě. "Vždyť jí znáš."
"Jo, to je, ale nikdy se takhle nechovala. Musela jsem jí hodně naštvat,"řekla jsem. Setřela jsem si slzy z tváří a napřímila se, abych na něj lépe viděla. "Já jsem nechtěla, aby se to dozvěděla takhle."
"Co přesně byl ten problém?"zeptal se Frank. Pokrčila jsem rameny.
"Asi to všechno. Jeden den mi řekla, že se budete brát, z čehož jsem byla nadšená. Potom najednou mi oznámila, co jsi zač. Další den řekla, že se budeme stěhovat. Bylo toho na mě moc,"řekla jsem. Přitáhla jsem si k sobě plyšového losa, kterého jsem dostala od táty, když mi bylo pět. Přivezl mi ho ze služební cesty.
"Bojíš se, viď?" Přikrčila jsem se. "To je v pořádku, Naomi, všichni se bojíme toho, co neznáme. Vlastně tě docela chápu."
"Co chápeš?"zeptala jsem se.
"Že se bojíš. Když jsem byl ve válce, tak jsem se taky bál. Všeho. Každou noc, když naší základnu bombardovali, tak jsem se děsil toho, že ochranná kouzla, která nad ním byla, nevydrží, a oni nás zničí. Doma jsem měl Coline, Rickovu matku, která na mě čekala, a nemohl jsem si dovolit zůstat tam,"řekl Frank. "Když jsem se dozvěděl, že jsme podepsali mírovou smlouvu, tak první věc, která mě napadla, bylo, jak se dokážu vrátit zpátky do života. Bylo to pro mě nové a děsivé. Neznal jsem to. Bál jsem se."
"Ale to byla válka. Tohle je jenom dětinský strach z magie,"řekla jsem. Frank si povzdechl.
"Magie není špatná, jen ji někteří špatně využívají,"řekl Frank. Dal ruce k sobě a poté mi ukázal, co v nich měl. Vyčaroval drobné růžové poupě. Zůstala jsem překvapeně zírat. "Magii máte i ve vašem světě, Naomi, jenom ji nevidíš. A vlastně ani není od čarodějů, ale je tam. Neumím to vysvětlit, ale když přijdeš do světa lidí, cítíš magii. Ne tak, jako tady, ale cítíš ji." Podívala jsem se mu do očí. "Nemusíš se jí bát. Ta, kterou máme my s Rickem, tak ta ti neublíží, a před tou druhou tě ochráníme."
"Ale teď pojedete pryč,"připomněla jsem mu.
"Jo, ale přece nenecháme svůj dům bez ochrany,"řekl Frank s úsměvem. Ucítila jsem v očích slzy. "Proto jsem tu dneska vlastně zůstal, abych udělal ochranná kouzla. Jenom jsem ti to chtěl říct."
"Děkuju." Vzal mě za ruku a stiskl ji.
"A jestli chceš slavit lidské Vánoce, tak můžeme,"dodal ještě Frank, než se zvedl, aby mohl odejít. "Bude hezký, zkusit něco nového a vytvořit si naší novou tradici. Jsme přece jenom jedna rodina." Vyskočila jsem z postele, abych ho mohla obejmout. Měl pravdu, tohle je moje rodina.
Kapitola třináctá Rozcestník Kapitola jedenáctá