Vánoční zázrak - Kapitola devátá

 Krásný sobotní den, mám tu pro Vás novou kapitolu Vánočního zázraku, ve které pokračujeme v Naominých nákupech, ale tentokrát se zaměříme spíše na Ricka. Užijte si kapitolu.

Kapitola devátá

            Sobota 12. 12. 5009 (12. 12. 2009 v lidském světě)

O půl hodiny později už jsme měli pro Jacka vybrané snad všechno, co jsme mu dnes koupit chtěli, takže jsme mohli jít k pokladně, abychom to všechno zaplatili, ale cestou jsem se zastavila u obrovské dlouhé uličky plné plyšáků v druhém patře hračkářství.

Nebyli to sice ti obrovští plyšáci, které měli dole, ale i tihle byly nádherní. Jack měl plašáky moc rád už od malička a jakmile jsem uviděla jednoho asi půl metrového pejska dalmatina, okamžitě jsem ho vzala do ruky a pozorně si ho prohlédla. Byl nádherný a hebký.

"Ten je úžasný,"řekla jsem. Podívala jsem se na cenovku a povzdechla si. Byl dražší, než jsem čekala. "Ale asi by mi nezbylo na dárky pro vás ostatní."

"Ale s tím si nedělej starosti, já nic nepotřebuju a pro mámu máš ten svetr. Rickovi bude stačit nějaká hloupost,"řekl Frank. Podíval se na cenovku. "Ty si pořád nemůžeš zvyknout na naši měnu, co?"

"Ne, nemůžu,"odpověděla jsem.

"Není to zas tak složité, jenom jde o zvyk,"řekl Frank. "Navíc jsem ti na účet poslal nějaké peníze za minulý půl rok, kdy jsem vám nedával kapesné, takže tam máš podle mě víc než dost."

"Kapesné za půl roku? No páni, čím jsem si to zasloužila?"

"Za to, že jsme vám nic nedali. Dostal i Rick, ale ten si svůj účet pečlivě hlídá,"řekl Frank s úsměvem. Vyrazili jsme k pokladně, abychom mohli všechny hračky, které jsme Jackovi dnes koupili zaplatit.

Krom toho velkého plyšového dalmatina, auta a stavebnice, jsme Jackovi vzali ještě skládačky, nějakou interaktivní hru, která hádala zvířata nebo co, a nějakou společenskou hru, kterou si jistě bude Jack hned, jak jí rozbalí zkusit. Nechali jsme tu dva tisíce, což by byla v dolarech pořádný obnos, ale to prakticky nic nebylo. No nic ne, ale rozhodně to bylo poměrně málo. Oni nám naše věci prý pošlou přímo domů, proto mě Frank poslal ven s tím, že to tu v pohodě zvládne sám. Poslechla jsem ho.

Naší další zastávkou bylo větší obchodní centrum, kde jsem chtěla navštívit všechny obchody, ale Frank mě první zavedl do obchodu se sportovními potřebami, kde jistě budeme nakupovat dárky pro Ricka. Okamžitě, jakmile jsme do obchodu vešli, Frank se vydal k velkému stojanu s kopačkami.

"Jaké mu chceš koupit?"zeptala jsem se a pozorně sledovala Frankův zamyšlený výraz.

"Když jsem byl na střední, taky jsem fotbal hrál, a osobně jsem preferoval tuhle značku, ale ta šla rapidně dolů, takže se rozhoduju mezi těmahle, ale Rick měl zálusk na tyhle, jenže ty už nemají,"řekl Frank, přitom mi ukazoval jednotlivé boty. Netušila jsem, jaký je v tom rozdíl. "Nebo alespoň jeho velikost ne."

"Dobrý den, můžu vám s něčím pomoci?"zeptal se nás mladý muž. Byl to prodavač.

"Sháním kopačky pro mého syna,"odpověděl Frank. Vzal si do ruky jednu u bot a začal jí pozorně prohmatávat.

"A hraje fotbal nebo kopanou?"zeptal se prodavač. Obrátila jsem na něj svůj pohled a pozorně si ho prohlédla. Byl slizký. Nemohla jsem si pomoct.

"Fotbal,"řekl Frank. Vrátil kopačku na její původní místo a vzal si jiné. Já jsem se posadila na pohovku a pozorně si ho prohlížela.

Máma vždycky měla na muže dobrý vkus, protože každý i její první po tátově odchodu byl pohledný, šarmantní a měl dobrou práci, ale nikdo z těch dvou, které měla před Frankem, mně ani Jacka neměl rád. Frank byl snad první, s kým jsem si rozuměla. Mrzelo mě jen, že je to čaroděj.

Frank byl vážně skvělá partie. Měl dobře placenou práci v obchodu, takže občas musel odjet na služební cestu, a já jsem měla konečně chvíli klidu od té magie. Pracoval od ráno od osmi do pěti, potom se hned vrátil domů. Vydělával si dost peněz, a také měl velké odměny, krásný dům a i jinak byl finančně zajištěný a ještě dostával odškodnění od státu za všechny strasti, které mu přinesla nějaká válka. Měl spoustu přátel, kteří si zanedlouho oblíbili i nás. Byl doopravdy velmi pohledný, stejně tak Rick, ale Frank měl kouzlo, které Rick zatím postrádal, ale jednou ho bude mít taky. A taky byl laskavý a milý, což mu hodně přidávalo. Skoro jsem litovala, že mu chci zničit vánoce, vlastně Svátky zimy.

"Co říkáš na tyhle?"zeptal se Frank a ukázal mi jedny kopačky. Přikývla jsem. Tyhle se mi doopravdy líbily.

"Co tady ještě potřebujeme?"zeptala jsem se, když jsme se vydali dál do obchodu i s krabicí bot. Frank se zastavil u bruslí. "Pro mámu?"

"Jo, prý mě to chce naučit,"řekl Frank.

"Tak to chci vidět,"zamumlala jsem si pro sebe se zlomyslným úsměvem. Frank mi věnoval pobavený pohled. Vydal se dál. "Co kdyby Jack začal od září něco hrát? Fotbal, stejně jako Rick, nebo tenis, kopanou nebo třeba nějaký bojový sport."

"Já to mámě taky říkám, ale ona prý že to není dobrý nápad, že si akorát něco udělá,"odpověděl mi Frank. Odfrkla jsem. Frank se na mě podíval.

"No nezlob se na mě, ale to je blbost. Udělat si něco můžu, i když bude sedět doma na zadku, navíc si v nějakém sportovním týmu může alespoň najít kamarády a pracovat na svém socializování do téhle komunity. A pokud bude chodit na školu v Jižním Ashvillu, kam chodí i ti jeho kamarádi, má spoustu možností, něco dělat. Slyšela jsem, že tam mají skvělý fotbalový program,"řekla jsem Frankovi. Střelil po mě pohledem.

"Rick tam chodil, než šel na tu smíšenou školu, ale to tam dobrý fotbalový program neměli. Tak asi budou mít nového trenéra,"řekl Frank zamyšleně. "Proberu to s mámou." Jen jsem kývla a zastavila se u míčů na fotbal.

"Stejně je zvláštní, že jste si osvojili naše sporty a my žádné vaše ne,"řekla jsem. Vzala jsem si míč do ruky a vyhodila ho do vzduchu.

"To bude tím, že naše sporty jsou trochu víc magicky orientované. Máme třeba sporty, u kterých se využívá rychlosti vampýrů, takže ho čaroděj hrát nemůže. Nebo levitačních kouzel. Naše sporty byste stejně dělat nemohli,"prozradil mi Frank. Zastavila jsem se u jedné uličky a podívala se na Frank. V té uličce byly chrániče snad na každou část těla a podlouhlé míče válcového tvaru. "To je k tomu vampýrskému sportu."

"Aha, tak to mi něco říká, že to by asi vážně lidé dělat nemohli,"řekla jsem, když jsem se opatrně dotkla chrániče hrudníku. Poté jsem ho chtěla zvednout, ale byl těžký. "Vážně bychom to nemohli dělat."

"Jsou tak těžké, aby to měli vampýři těžší,"prozradil mi Frank s úsměvem. "Zvednou větší váhu než čarodějové a lidé, a jsou rychlejší, takže tohle je trochu uzemní a hlavně je to ochání před úrazem. A ten míč většinou letí docela rychle, takže by z toho mohla být i zlomenina. Jednou tě na to vezmu, až se zase bude hrát. Sezóna začíná na jaře někdy v březnu a končí v listopadu a většinou se hraje v tak od osmi od rána a končí se v deset, někdy i později. To totiž vampýrům začíná noc."

"A neubližuje jim slunce náhodou?"zeptala jsem se Franka. Přikývl. "Tak proč to nehrajou ráno, myslím, když nám začíná noc, to je u nich někdy v osm v devět, aby na ně slunce nesvítilo? Víš, jak to myslím?"

"Jo. To vlastně nevím. Asi to bude tím, že většinou v našich osm večer, začínají sportovní události nám a oni musí jít do školy a do práce. Potom v jejich osm večer, což je pro nás osm ráno, už má většina vampýrů volno a může jít na některou sportovní událost,"odpověděl Frank. Unaveně jsem si povzdechla a vzala si lahev na pití, kterou mi podával.

"Takže v podstatě veškerý jejich život se odehrává v noci,"řekla jsem. Frank přikývl. Poté jsem se zamyslela nad tím, co mi vlastně řekl. "Jak probíhají jejich vánoce?"

"Popravdě si sám nejsem moc jistý,"přiznal Frank. "Pravděpodobně stejně jako ty naše, ale všechno mají o několik hodin dřív nebo později. Kromě mše, na tu chodí v deset večer spolu s námi."

"Aha, takže jejich den je vlastně během dvou našich dní. Třeba vánoce mají od osmi hodin večer 24. do třeba deseti hodin ráno 25. jestli to chápu dobře,"řekla jsem. Frank přikývl. "Už to trochu chápu. Proč v tomhle světě musí být všechno tak složité?"

"No jo, to je hold magický svět, Naomi, s tím nic moc neuděláme,"řekl Frank.

"To máš pravdu,"řekla jsem. Potom jsem se zamyslela. "Nemyslíš si, že budeme hrát to představení dvakrát, že ne?"

"Ne, třiadvacátého od těch osmi tam přijdou všichni, kteří ho vidět chtějí, a pravděpodobně i někdo z divadla, když jsi říkala, že to pro ně je důležité,"řekl Frank. Jen jsem přikývla. Konečně jsme se dostali až k pokladně.

"Dobrý den,"pozdravil nás prodavač.

"Dobrý den, ještě bych tu měl mít helmu Jestřábů,"řekl Frank. Prodavač něco napsal do počítače.

"Helma týmu Jestřábů z Wallicovy Smíšené školy?"zeptal se prodavač. "Pan Latimer."

"Ano,"odpověděl Frank.

"Váš syn bude asi Rick Latimer,"řekl prodavač. Frank jen přikývl. "Tak to vám gratuluju, mít tahle nadanýho kluka, tak bych nemohl být pyšnější. Ten poslední zápas proti DP byl úžasný. Jak mladýmu Hillovi nakopal prdel." Vyprskla jsem smíchy.

"No jo, skoro jsem čekal, že k nám domů vpadne policie, aby Ricka zatkla,"řekl Frank s úsměvem. Hillovi byli jedním z královských rodů Ameriky, takže když toho Hilla Rick srazil k zemi a on se dlouho nezvedal, tak jsem měla taky obavy, aby jeho tetička, která prý byla velmi vysoce postavená na královském dvoře, na Ricka neposlala policii, ale ten kluk se potom sám zvedl a řekl, že je všechno v pohodě. Nakonec si s Rickem i potřásl rukou.

"Ten kluk si to zasloužil. Dělal ze sebe nejlepšího hráče celý Ameriky, přitom pořádně neuměl kopnout do míče,"řekl ten prodavač. "Ale až budou hrát s Janice Craft, tak si dejte pozor, protože letos ten nový obránce, kterýho mají, tak ten je dobrej."

"Děkujeme za radu,"řekl Frank s úsměvem a vytáhl si z peněženky kreditní kartu.

"Takže, kam to máme poslat?"zeptal se prodavač. Frank mu napsal adresu. "Tak se mějte a vyřiďte synovi, hodně štěstí."

"Jasně, díky,"řekl Frank. Vyrazili jsme dál.

"No teda, to jsem netušila, že Rick má fanoušky,"řekla jsem s úsměvem.

"Někteří říkají, že by mohl v budoucnu hrát i v profesionální lize, ale bůhví, jak to všechno bude,"řekl Frank trochu smutně. Zamračila jsem se.

"Jak to myslíš?"

"Rick má fotbal rád, ale byl by radši, kdyby mohl dělat něco jiného. Uvažoval o právech,"prozradil mi hrdě. "Jenom se trochu bojím, aby nakonec nelitoval, že nepokračoval ve fotbale, když mohl."

"Možná, že mu ta práva půjdou líp, než by mu šel fotbal,"řekla jsem. Frank pokrčil rameny. "Neboj, určitě se rozhodne správně.

"Ale musí se rozhodnou rychle, protože si bude muset v květnu dávat přihlášku na univerzitu. Doufám, že půjde na Westbrook nebo na Crystalskou, protože tam mají velmi dobré právnické programy, ale na Crystalské nemají fotbalový tým, takže by nedostal stipendium, ale je to státní škola, takže se tam neplatí tak velké účty, ale Westbrook je doopravdy velmi dobrá škola a mohl by tam i hrát fotbal,"řekl Frank. Bezmyšlenkovitě jsme se odebrali do dalšího obchodu, kterým bylo knihkupectví.

"Kam na vysokou jsi chodil ty?"zeptala jsem se ho.

"Já? Já jsem chodil na Crystalskou,"odpověděl Frank.

"Takže si stipendium neměl?"

"Měl, ale za prospěch a na obchodní katedře za výhru v jedné soutěži středních škol,"odpověděl mi Frank.

"Jaký jsi vůbec měl prospěch?"

"1, 12,"odpověděl Frank. Překvapeně jsem se na něj obrátila. "Nikdy jsi neodešel s horší známkou, než bylo B. Maturitu jsem měl s plným počtem bodů, a ještě jsem na základní škole přeskočil ročník."

"Páni, takže jsi byl asi nejgeniálnější studen na celé škole, co?"zeptala jsem se.

"Jeden z mnoho. Jeden vampýr měl 1,0, což bylo nejgeniálnější dítě, celé školy, ale já jsem byl taky dobrý,"řekl Frank. Potichu jsem se zasmála. Pohlédla jsem na police před námi. Stáli jsme před učebnicemi magických předmětů. Frank si to asi ani neuvědomil.

"Já se půjdu podívat po nějakých knížkách k té maturitě, dobře?"zeptala jsem se Franka a vzala mu seznam, abych zjistila, co všechno Rick musí přečíst. Ten seznam jsem měla i já, ale já jsem tam měla i nějaká lidská díla. On jenom díla od autorů z tohoto světa.

Knížek jsme dohromady měli sedmdesát, z toho jsme si měli vybrat dvacet, které si musíme přečíst, vypracovat z nich práci, kterou poté odevzdáváme učitelce na angličtinu, která si ji okopíruje a poté nám ji vrátí, abychom se jí mohli naučit. Já už jsem měla přečtené tři knihy, což bylo velmi dobré.

"Ahoj,"ozvalo se najednou za mnou. Obrátila jsem se, abych mohla Aidana pozdravit.

"Ahoj. Promiň, že jsem včera nepřišla na zkoušku, musela jsem jet s bratrem do nemocnice,"řekla jsem a ukázala mu svou obvázanou ruku. Obrátil k ní své tmavé oči.

"Co se ti stalo?"zeptal se.

"Ale, tak trochu jsme se pošťuchovali a spadli jsme na stromek,"odpověděla jsem. Překvapeně se na mě podíval. Pokrčila jsem rameny. "Nic vážného se nám nestalo. Jenom jsem zapomněla napsat, když jsme večer přišli domů."

"To je v pohodě, hlavně že vám nic není,"řekl Aidan. "Jestli potřebuješ být ještě doma, tak si dneska dej volno..."

"To ne, už se na zkoušku těším,"prozradila jsem Aidanovi. Usmál se. Poté se podíval na hodinky.

"Už budu muset jít, tak se uvidíme večer,"řekl a vyrazil pryč. Celou dobu jsem ho sledovala pohledem, abych zjistila, kam má namířeno, než se mi ztratil z dohledu.

Kapitola desátá                                     Rozcestník                                    Kapitola osmá