Krásný úterní večer, mám tu pro Vás další kapitolu Vánočního zázraku. Dnes budeme pokračovat v Naomině večeři s Aidan a Naomi utrpí bolestivou ránu. Krásné čtení.
Kapitola šestá
Čtvrtek 10. 12. 5009 (10. 12. 2009 v lidském světě)
Podnik, o kterém Aidan mluvil, byl hned za mostem, na rohu vedle výstavní haly, kde zrovna dneska probíhala výstava nějakého výstředního umělce, který mě ale zrovna moc neoslovil. Na můj vkus byl až moc výstřední. Podnik se mi líbil. Byl malý, útulný a nezdálo se, že by byl moc drahý.
Hosteska nás odvedla do zadní části restaurace, kde moc lidí nebylo, což bylo skvělé a také jsme měli dobrý výhled na dění ve výstavní hale. Zapálila svíčku na stole a podala nám jídelní lístek.
"Připadá mi, že nejsme zrovna nejvhodněji oblečení,"poznamenala jsem s úsměvem a přelétla pohledem všechny přítomné hosty, kteří byli většinou oblečeni v sacích s kravatou a krásných šatech. Já jsem na sobě měla svoje oblíbené džíny, školní košili a sako. Ve škole jsme nemuseli nosit celou školní uniformu, zvlášť v zimě ne, ale museli jsme pokaždé mít alespoň jeden její kus a to sako bylo moc pěkné. Aidan zase měl košili s rukávy ohrnutými k loktům. Rozhlédl se kolem nás.
"Můžu nás převléknout, jestli chceš,"řekl a promnul si prsty. Magie doma byla tabu. Kdykoliv měl Rick zkoušet nějaká kouzla, většinou to dělal, když jsem u toho nebyla já nebo v otcově pracovně. "Ty magii nemáš ráda, co?"
"Tak trochu." Zamyšleně si mě prohlédl. "Pro mě jakožto pro člověka je to nepřirozené. Nevěřím jí."
"Nemusíš se bát, většina kouzel ti neublíží, ale jsou taková, která nechceš zažít. Když jsem byl na střední, studoval jsem na jedné internátní škole ve Whiteově části, tak jsem si pár takových kouzel zažil na vlastní kůži, ale vždycky jsem se z toho nějak dostal. Ve čtvrtém ročníku se konečně otčím rozhodl, že to není škola pro mě a poslal mě na jednu smíšenou tady v Ashvillu. Tony odmaturoval vloni." Pozorně jsem si ho prohlédla, abych zjistila, jestli to myslel vážně. Domnívala jsem se, že čarodějové mají být dobří a neubližující, ale tohle? "Copak?"
"Nic, jenom jsem se zamyslela,"odpověděla jsem. Otevřela jsem svůj jídelní lístek a začala si v něm pročítat. Všechno co tu měli, znělo tak lahodně, ale ty ceny, to už tak slavné nebylo. Podívala jsem se na Aidana, který si v lístku také četl. "Je to tady dražší, než by se na první pohled zdálo."
"To jsou tak nějak průměrné, možná trochu nadprůměrné ceny v takovémhle podniku. Je to úplně normální,"pověděl mi Aidan. Podívala jsem se na cenu kuřecího plátku a nějak jsem si nemohla pomoct, prostě mi to přišlo drahé. "Dej si, cokoliv chceš, já platím."
"Tak fajn,"zamručela jsem. Rozhodovala jsem se mezi salátem s kuřecím masem nebo nějakou kuřecí směsí s ryží. Nakonec jsem si přece jen dala tu směs.
"Už máte vybráno?"zeptala se servírka s milým úsměvem. Aidan se rozhodl pro pečenou rybu s bramborem.
"Co je?"zeptala jsem se Aidan, když mě tiše sledoval, přitom se mu cosi honilo v hlavě. Znervózňoval mě.
"Nic, jenom jsem uvažoval, jak ses sem vlastně dostala,"odpověděl mi. "Nezdá se mi, že tu jsi moc ráda, ale zároveň mi něco napovídá, že nemůžeš odejít."
"To máš pravdu. Moje máma se znovu vdala a její nový manžel je čaroděj. Museli jsme se sem přestěhovat,"odpověděla jsem Aidanovi. Povzdechl si. "Frank je fajn a snaží se mi neustále vysvětlit, jak to v tomhle světě vlastně chodí, ale já nevím. Raději bych byla doma. Tenhle svět je možná kouzelnej, ale nemám v něm místo."
"Ale no tak, Naomi, každý máme v tomhle světě místo. V tom je jeho krása. Přijme kohokoliv bez rozdílu druhu, když dotyčný přijme tenhle svět jaký je, i s jeho nebezpečím a nástrahami,"pověděl mi Aidan. "Tady je vždycky někdo, kdo na tebe dává pozor a kdo se tě snaží vést, chce to jenom víru." Nebyla jsem schopná dalšího slova. Vyrazil mi dech. Byl chytrý, ale nikdy by mě nenapadlo, že umí dávat i moudra.
"Myslíš?" Nemohla jsem uvěřit, že jsem se zmohla jen na něco tak chatrného, jako myslíš. Aidan se zamyšleně usmál a přikývl. Nebyla jsem si jistá, jestli mi dodal odvahu a odvrátil mě od mého plánu, ale najednou jsem si cítila klidněji a vyrovnaněji v tomhle světě, jako tomu bylo v tom mém.
"Samozřejmě,"přisvědčil Aidan.
Po zbytek večera jsme si povídali o tom, jak bychom si představovali, aby moje role vypadala. Dala jsem mu i pár svých návrhů, které nadšeně přijal, takže jsem na sebe mohla být i hrdá, že jsem se konečně prosadila. Také jsme se bavili o tom, jak to tu vlastně je s vládou a podobnými věcmi.
Těch pět královských rodů, které tu vládnou, se postupně střídají v přesně určeném pořadí, první jdou Greenové, poté Hillové, Browni, Collinsové a nakonec Whiteové, kteří jsou u moci v současnosti. Než se z Ameriky stal jeden stát, byl rozdělen do pěti, proto je těch pět královských měst a každý nový král či královna si vybírají jedno z těch pěti a z toho se automaticky stává i hlavní město. V každém z měst jsou budovy vlády, palác pro královské a všechno, co k hlavnímu městu patří, a všechno se to stěhuje, jakmile si král vybere jiné město, než to, ve kterém se zrovna vládlo. Tolik práce kvůli rozmaru krále.
Poté mě Aidan doprovodil domů, protože už byla tma a on se bál, aby se mi nic nestalo. Před domem mi popřál dobrou noc, otočil se a odešel. Trochu zmámená jsem se dostala do domu.
Pátek 11. 12. 5009 (11. 12. 2009 v lidském světě)
Ráno jsem vstávala jako první, čímž jsem mámu překvapila. Většinou totiž ona je první a ten, kdo celé rodině připravuje snídani. Rozhodla jsem se, že využiju svojí dobré nálady a začala jsem ve Frankových kuchařkách hledat recept na něco, co neznělo jako lektvar a mohlo to být použito při snídani, nakonec jsem to vzdala a upekla klasické palačinky, které Jack stejně jako můj táta miloval. Byly s kousky čokolády. Naučila jsem se je u babičky.
"Naomi,"ozvala se máma překvapeně ode dveří obýváku. Obrátila jsem se na ní a usmála se. Podívala se na mou ruku, ve které jsem měla obracečku. "Ty vaříš?"
"No jo,"odpověděla jsem s úsměvem a pokračoval v pečení, abych je nespálila. Položila jsem před mámu plný talíř.
"Ten recept je od babičky Ginny viď?"zeptala se máma. Přikývla jsem. Nalila jsem jí do hrnku kávu a postavila ho vedle talíře. "Skoro už jsem zapomněla, jak chutnají."
"Naposledy jsem je dělala před třemi lety,"připomněla jsem jí. Pár týdnů na to nás táta opustil, ale to jsem jí nepřipomněla, nechtěla jsem, aby byla smutná.
"Jo, chutnají skvěle,"oznámila mi máma s úsměvem. Podívala se na hodiny nad stolem. "Propána. Připrav porci pro Jacka a Franka, za chvíli musíme vyrazit do školky. To jsem ti říkala, že budou mít 23. besídku? Jeho třída hraje nějakou pohádku. Musíš tam přijít."
"Ale já mám 23. premiéru toho v čem hraju já. Tady v parku. Je to od osmi. Už jsem ti o tom říkala,"připomněla jsem máma. Překvapeně se na mě otočila. Vztekle jsem popadla kalendář a nalistovala 23. prosince. Frank to tam dokonce i napsal.
"Já jsem na to zapomněla, zlatíčko. Nemůžu nechat Jacka bez dozoru,"řekla máma. Dobrá nálada mě přešla. Už jsem pro všechny čtyři měla lístek. Dokonce i visely na lednici. Konečně mě zase začalo něco bavit a ona mi to musí zkazit. "Promiň, Naomi, ale bratrovo představení je důležitější."
"Víš co, mami, zapomeň na to, já si to tam odehraju sama, jenom za Caseyho podpory, ale nemysli si, že se tý role vzdám, protože konečně je tu něco, co mě baví, takže si to nenechám vzít,"oznámila jsem mámě. Položila jsem obracečku na pult a vyrazila do chodby, abych se mohla obléknout a vyrazit do školy.
Kapitola sedmá Rozcestník Kapitola pátá