KAPITOLA UPRAVENÁ
Krásný nedělní večer, mám tu pro Vás novou kapitolu Vánočního zázraku. Moc mě mrzí, že jsi ji nedopsala rychleji, ale z důvodu své nemoci a krátké doby temna, jsem nebyla schopna. Omlouvám se, ale nebojte, už jsem zpět, takže přeji příjemnou zábavu s dnešní kapitolou.
Kapitola pátá
Čtvrtek 10. 12. 5009 (10. 12. 2009 v lidském světě)
Byl čtvrtek. Několik předchozích hodin jsem strávila v polospánkovém stavu, protože jsem v noci na dnešek špatně spala. Celou dobu se mi zdálo, že mě někdo sleduje. Když jsem ráno vylezla z pokoje, máma mi okamžitě věnovala zlý pohled a začala brblat něco o tom, že místo toho, abych se do noci učila text, který stejně do jara zapomenu, měla bych raději spát, ale já jsem její výhrady ignorovala. Ona už má ve svém životě jasno, ale já stále hledám nové možnosti.
Prvních pár hodin jsem nevnímala ani jediné slovo vyučujícího a nikdo si mě vlastně ani nevšímal, protože jsem se posadila až do poslední lavice, kde jsem byla naprosto zticha, takže mě ani napomínat nemuseli a k novým lidským studentům jsou vždycky o něco vřelejší a chápou, jak náročné to pro nás je, ale věděla jsem, že tohle období klidu mi příští pololetí skončí.
Potom nastala historie a my jsme pokračovali v tom projektu, který nám slečna Gordonová zadala. Upřímně jsem byla udivená, že studenti Rickovy třídy nemají normální výuku, ale jak jsem se dneska dozvěděla, oni měli ve stejnou chvíli jako my cosi jako démonologie či co a učitel toho předmětu odešel na nějakou velmi dobrou školu na západě, takže teď shánějí dobrého učitele. Slečna Gordonová se rozhodla, že si je do té doby vezme pod křídla a budou s námi dělat tenhle projekt.
Celou hodinu jsem poslouchala, co ti dva povídají o jejich vánocích a přitom jsem si vybavovala, co všechno se dělalo u nás. Ponožky nad krbem, anděl na špičce, sušenky a mléko pro Santu Clause, Santa Clause... Neměli jsme žádnou Zelenou čarodějku, ani krabice polepené barevným papírem, ani nějakou Ledovou čarodějnici. V tom něco napadlo. Proč bych měla dělat projekt o jejich vánocích, když ten tu uvidí tolikrát? Proč neudělat ten o našich? O těch nádherných lidských? Po hodině to povím Caseymu.
"Hele, Naomi, co kdybys s námi dneska po škole zašla do města? Budou tam trhy, rozsvěcí se strom a tuším, že je tam i nějaké představení. Taky by možná mohla přijet nějaká princezna nebo tak. Třeba nás jako loni navštíví i královna Claire,"řekl Abe zamyšleně. Tím městem myslel patrně jedno z náměstí v Centru Ashvillu, kde se podobné akce konaly.
"Moc ráda bych šla, ale dneska mám moc práce,"odpověděla jsem s úsměvem.
"Ale no tak, Naomi, to se jen tak nebude opakovat. Kolikrát v životě uvidíš živou královnu? Zvlášť tak úžasnou, jako je Claire Whiteová?" Nechápavě jsem na něm zírala. "No jo vlastně, ty tu bydlíš teprv chvíli, co?"
"Tak trochu,"odpověděla jsem.
"No to je jedno. Tak třeba nás navštíví, až nebudeš tak zaměstnaná, ale většinou se před svátky snaží navštívit alespoň pět měst v každé části. Začíná u Greenů, kde je to většinou Milton, Miss, Meryvel, a ty dvě mění..."
"Ty vole,"přerušil ho Rick najednou. Na tváři měl zamračený výraz. "Milton je ještě ve Whiteově části."
"Jo?"zeptal se Abe.
"Jo,"řekl Rick.
"No vidíte to, ta škola mi dává tak zabrat, že už ani nevím, kde je Milton,"řekl Abe naoko nešťastně. Potichu jsem se zasmála.
"To by ses měl docela stydět, když chceš do Miltonu na vysokou,"zamumlal kysele Rick. Abe přešel úsměv, ale my s Caseym jsme se začali smát nahlas. "Uvědomuješ si, že jestli se chceš na Milton dostat, musíš prokázat víc znalostí ze zeměpisu?"
"No jo, prosím tě."
"Pak se ale nezlob, když u zkoušek vyletíš,"zabručel Rick. Abe se zašklebil. "Ve Whiteovi části navštíví samozřejmě Crystal, Milton,"zdůraznil Rick. "A Dawson. Další si vybírá každý rok jiné. U nás navštěvuje Ashville, Orangetown a samozřejmě královský město, ale co bychom chtěli, je to královna..."
"Proč bydlí někde v Crystal, když je královský město tady?"zeptala jsem se.
"Protože královských měst je pět a královna si pro svou vládu vybrala Crystal. Aby taky ne, když je to jejich královské město,"řekl Rick.
"Aha, ale proč jich máte tolik?"
"Protože máme pět královských rodů,"odpověděl Rick, jako by to nebylo jasné.
"A to se jako nemohli domluvit na jednom?"
"No evidentně ne,"řekl Rick. Začala jsem pociťovat zlost. Mluvil se mnou, jako bych byla úplně pitomá, ale to oni mají pitomé tradice, zákony i vládu.
Sama jsem stále ještě nerozuměla, jak to v tomhle světě chodilo, protože mi to nikdo ve škole ani doma pořádně nevysvětlil, jenom mi hodili hromadu papírů, se slovy nauč se to, a nechali mě se v tom plácat. Celé Americké království, které by na lidské mapě zabíralo území Spojených států a Mexika, bylo po válce s původními obyvateli kontinentu, rozděleno do pěti částí, pro každý rod jednu, proto to všichni dělili až do dneška na Whiteovu část, podle rodu Whiteů, Greenovu podle Greenů a tak dále. Technicky vzato by se to dalo srovnávat s našimi státy federace, ale samozřejmě to tu bylo úplně jiné. To že každý královský rod má své město jsem se dozvěděla až dnes. Tenhle stát je vážně úplně na hlavu, proč prostě nemají jedno hlavní město, jako každá jiná země na světě?
"Nemohl bys být laskavě trochu, já nevím, milejší? Jsem tady nová. Nevím, jak tenhle vás svět funguje a to že ty se chováš, jako arogantní pitomec mi v tom zrovna dvakrát nepomáhá. Snažím se to tady všechno pochopit, tak..."
"Ty se to tady snažíš pochopit?"zeptal se mě Rick pobaveně. "O tý doby co tě znám, tak se většinou jenom odvracíš ode mě a od táty a hraješ si na ublíženou. Vůbec ses nepokusila tomu tady dát šanci, tak si teď nehraj na chudinku, který je křivděno, jo."
"Nepokusila jsem se dát tomu tady šanci? Dávám tady tomu šanci už půl roku, ale není tu pro mě nic, co by se mi tu zalíbilo,"vyštěkla jsem naštvaně. Zvedla jsem se ze židle, vztekle popadla tašku a vydala se ke svojí skříňce. Tohle byla poslední hodina, takže jsem mohla jít domů, místo toho jsem ale rovnou zamířila na zkoušku.
Na zkoušku jsem přišla o necelé dvě hodiny dříve, takže jsem musela počkat, protože tu dokonce nebyl ani Aidan, což je u něj dost neobvyklé. Posadila jsem se do altánku nedaleko místa, kde jsme měli zkoušky a v klidu se učila svůj text, abych alespoň Aidanovi dnes udělala radost, ale do hlavy se mi pořád vtíral ten nápad s druhým projektem. Budu sice mít víc práce, ale Ricka tím namíchnu a konečně všem dojde, že já prostě nechci slavit jejich Svátky zimy ale naše Vánoce.
Vzala jsem si do ruky telefon, abych ten nápad mohla zavolat Caseymu. Teprve teď jsem si všimla, že mi od něj přišla smska. Ptal se, jestli jsem v pořádku. Napsala jsem, že jsem a rovnou jsem mu popsala i svůj nápad. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi chce jenom pomstít, za to, že jsem mu tak dlouho neodepisovala, nebo prostě jenom nemá čas, ale začala jsem být trochu nervózní.
"Co tu děláš takhle brzo?"ozval se nade mnou Aidanův hlas. Polekaně jsem nadskočila a obrátila k němu hlavu.
"Já jsem jenom neměla co dělat, tak na co budu doma?"zeptala jsem se ho s úsměvem. Zamračil se. Posadil se naproti mně.
"Co se stalo?"zeptal se.
"Nic zvláštního,"odpověděla jsem. Podíval se na jeviště.
"Dneska zkouška nebude, protože polovina z nás má prý důležité povinnosti, ale to nevadí. My dva si projdeme tvůj text,"řekl Aidan. Podívala jsem se kolem sebe a trochu sebou zatřásla, protože mi byla zima. "Co kdybychom si to vzali někam jinam?"
"To bude skvělý nápad,"řekla jsem.
V první chvíli mě napadlo, že bychom mohli jít k nám, ale nechtěla jsem se tam ukazovat, dokud to nebude nevyhnutelné. Je mi jasné, že si se mnou máma bude chtít promluvit o mém nevhodném chování. Taky jsem neměla náladu pokračovat v hádce s Rickem. Proto jsme se vydali do jednoho malého bistra, kde jsme si mohli v klídku promluvit a zkoušet.
"Dobrý den, copak si dáte?"zeptala se dívka. Měla na sobě triko s dlouhým rukávem a ohromným, možná až nevkusně velkým výstřihem, ze kterého se jí ňadra doslova drala ven, kdykoliv se naklonila, a krátkou sukni. Obrátila svoje oči od zápisníčku a podívala se na Aidana. Tak sladce se na něj usmála, on jí ale ignoroval.
"Kávu, prosím,"řekl a podíval se do svého textu. Podívala se na mě.
"Čaj,"odpověděla jsem.
"Nic k tomu?" Zavrtěla jsem hlavou, a jakmile odešla, podívala jsem se přímo na Aidana. Ta dívka nebyla ošklivá, ale její vkus na oblečení byl strašný, jenže na to většina kluků nekouká. Proč se jí ale on díval jen do očí, když měl dost dobrý pohled na všechno ostatní.
"Co je?"zeptal se netrpělivě. Jen jsem sebou polekaně trhla a rychle se podívala do svého textu. "Tak fajn, kolik ses toho naučila?"
"Skoro všechno,"odpověděla jsem hrdě. On se usmál.
"Tak začni od začátku,"pobídl mě. Zhluboka jsem se nadechla a vrhla se na svůj řev na mé spolupracovníky. Mluvila jsem tiše, ale snažila jsem se to říkat tak, jako bych to říkala vážně jim a Aidan se vrhl do rolí mých spolupracovníků. Divila jsem se, že v tom nehraje i on sám, protože se mi zdál dobrý.
"Proč nehraješ i ty?"zeptala jsem se ho, když jsme skončili celé druhé dějství. Napil se ze svého hrnku, který poté odložil a podíval se mi do očí.
"Já nejsem herec,"odpověděl. "Na střední jsem to zkoušel, ale nešlo mi to, proto jsem se raději vrhl na režii a scenáristiku. To mě baví víc."
"Mě to přijde moc složité. Rozhodovat o všem, co se ve filmu stane a v jakém pořadí,"zamumlala jsem. "Ale u hraní musíš mít talent."
"Ten ty máš, jestli ti jde o to. Jsi skvělá herečka a máš krásný hlas. Ať už ti někdy řekl někdo něco jiného, nebyla to pravda. Možná bys měla i na profesionální hraní. A třeba i v divadle,"řekl Aidan vážným tónem, kterým mi svá slova chtěl zdůraznit.
"Třeba i v divadle?"
"Já nevím jak to je, ale mě osobně přijde hraní ve filmu jednoduší. Jasně, vidí tě celej svět, ale máš několik pokusů na to tu scénu natočit znovu a udělat to jinak, ale v divadle na to máš jen jeden pokus,"odpověděl Aidan. Zamyslela jsem se nad tím. Měl pravdu. Divadlo bylo mnohem těžší než film.
"Něco na tom bude,"přisvědčila jsem s úsměvem. Podívala jsem se na telefon, abych zjistila, jestli mi Casey konečně odpověděl. Neodpověděl.
"Co se děje?"zeptal se Aidan. Podívala jsem se na něj. Všiml si mého telefonu, i když jsem se ho snažila skrývat. Měl k telefonům na pracovišti odpor.
"Nic, jenom čekám odpověď na zprávu,"odpověděla jsem s úsměvem. Rychle jsem telefon hodila na dno kabelky. Měla jsem hlad. Od oběda, který byl v půl jedné, jsem nic neměla a teď bylo osm.
"Nedáš si něco k jídlu?"zeptal se Aidan. Netušila jsem, jestli uměl číst myšlenky, nebo byl tak vnímavý, ale zdálo se mi, že pokaždé moc dobře věděl, na co myslím. Bylo to i trochu děsivé.
"To by bylo fajn,"řekla jsem s úsměvem. Vzala jsem si do ruky jídelní lístek a začala si v něm číst. Všechno, co tu vařili, bylo tak kalorické. Netušila jsem, co si mám dát. Uslyšela jsem jeho smích. Obrátila jsem k němu pohled a nechápavě jsem zvedla obočí.
"Ten tvůj tragický výraz. Nic z toho tě nenadchlo, co?"zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou. Vytáhl z kapsy peněženku a začal v ní hledat peníze, čehož si všimla ta dívka a rychle k nám přeběhla, aby mu předala účet za dva čaje, které jsem měla já a minerálku a kafe, které si dal on. Podal jí peníze a společně jsme se vydali ven.
"Takže, co dál?"zeptala jsem se.
"Chceš pořád na tu večeři?"zeptal se. Přikývla jsem. Pokynul rukou k mostu svaté Anny. "Znám jeden podnik, který by se ti mohl líbit."
Kapitola šestá Rozcestník Kapitola čtvrtá