Vánoční zázrak - Kapitola čtvrtá

 Protože jsem Vám sem včera nepřidala novou kapitolu Vánočního zázraku, dostanete dnes rovnou dvě. První dnešní, třetí, si již můžete přečíst, tu nynější Vám sem dávám právě teď. Máme před sebou první zkoušku.

Kapitola čtvrtá

            Středa 9. 12. 5009 (9. 12. 2009 v lidském světě)

Během školy jsem se soustředila vlastně jen na jedinou věc a tou bylo to moje představení, do kterého jsem se nečekaně dostala.

Byla jsem nadšená, že můžu zase hrát, protože takhle škola žádný dramatický kroužek neměla a nikde jinde by mě nevzali. Celý den jsem měla nos zabořený v textu, který mi Aidan dal a snažila se naučit se Vivianiny pasáže, kterých tam bylo požehnaně.

V příběhu se mladá arogantní herečka, která si neváží svých přátel a kolegů z divadla ani jiných lidí, dostane do jakéhosi snového stavu, během kterého se ocitne v jiném světě, plném prazvláštních stvoření. V prvním dějství se ocitá v říši elfů, kteří jsou ale zlí a bojí se o své životy, protože jsou na pokraji války se zlou Ledovou královnou. Nevěří nikomu a pokusí se Viviane zabít, ale ona unikne z jejich spárů do lesa Zázraků, kde žijí víly.

Jedna z nich ji promění v malinkou dívenku s křídly, zdánlivě vílu, a pokusí se ji ochránit a dostat přes les k čarodějům, ale padnou do zajetí démona Xara. Viviane se ze zajetí dostane, ale tu vílu tam nechá. Uteče z lesa zázraků a skončí v zemi čarodějů.

Cestou se setká s tím mladíkem, kterého bude hrát Tony a on ji zavede do vesnice, kde spolu žijí, než začnou mizet děti. Viviane se rozhodne, že se je vydá hledat, aby odčinila, že nepomohla té víle. Porazí královnu, čím osvobodí i děti a celé zamrzlé království a vrací se zpět do vesnice, kde se chce provdat za mladíka, ale poté se probudí. Je nešťastná, ale vidí v tom příležitost jak odčinit své hříchy, proto se vydává do divadla, aby všem rozdala drobnosti, které doma našla, jako vánoční dárky a jakmile odehrají představení, všem dává volno a sama se jde projít po městě a najít někoho, kdo by potřeboval dobrý skutek. Cestou se seznámí s Roderickem, kterého také bude hrát Tony a zamilují se. Příběh končí otevřeně, ale všichni si mohou domyslet, že Viviane nakonec s Roderickem bude.

Příběh se mi líbil, ale bála jsem se, aby Aidan nebyl moc tvrdý, když tu chudinku tak seřval jen za to, že nedokázala zpívat o oktávu výš. Taky jsem si nebyla jistá, co všechno bude role v příběhu pro čaroděje obnášet, a jen jsem se bála, že budou používat spoustu kouzel.

O poslední hodinu už to Casey nevydržel a zeptal se mě, co to čtu. Ukázala jsem mu to.

"Počkej, ty v tom budeš hrát?"zeptal se mě překvapeně. Přikývla jsem. "No páni. Můžu se přijít podívat?"

"Jasně, ale nevím, jestli se za to bude něco platit,"prozradila jsem mu. Když jsem doma mámě ukázala smlouvu, ve které se nepsalo prakticky vůbec nic, co by mě osobně zajímalo, byla nadšená, že jsem si zase našla nějaký zájem a okamžitě mi to schválila a podepsala, protože mě bude osmnáct až 28. 12. takže jsem to podepsat nemohla.

"To je mi jedno. I kdyby mě to mělo stát celý kapesný, tak se na tebe přijdu podívat,"oznámil mi s úsměvem. Potichu jsem se zasmála. "Už jsi vymyslela, jak zničíš letošní Vánoce?"

"Ne,"odpověděla jsem upřímně. "Frankovi je úplně jedno, že jsem na ně hnusná, záleží mu jen na tom, aby máma s Jackem byli spokojení, což mi taky zrovna nepomáhá, jelikož máma je šťastná. Včera během zdobení stromku jsem dokonce svolila, že si udělám tu jejich krabičku na dárky, ale Frank se rozhodl, že si můžeme pověsit ponožky na krb. Nenapadá mě, jak bych to mohla zničit."

"Na něco přijdeš, určitě. Nemohl bych přijít na vaši zkoušku?"zeptal se Casey. Nadšeně jsem přikývla. "Bezva. V kolik začíná?"

"Oficiálně v pět, ale já tam dneska mám přijít už ve čtyři,"odpověděla jsem Caseymu. "Aidan si se mnou chce všechno projít."

"Tak půjdeme hned po škole, stejně tam hned budeš muset jít,"navrhl Casey. Přikývla jsem.

Jakmile skončila poslední hodina, vyrazili jsme k nejbližší stanici metra, abychom se dostali až k mostu, přes který jsme museli jít pěšky, jelikož tady nejezdili autobusy ani a hlavně tu nesměli jezdit žádná auta. Nikde. V celém tomhle podivném světě byli jen dvě země, kde se auta používala naprosto běžně a bez trestu a to byla Europea a Astilia. Tady je směli využívat jen policisti, hasiči a ambulance, jinak se tu využívali pouze koně nebo městská hromadná doprava. Bylo to pro mě nepochopitelné, protože takhle akorát nikdo nikdy není nikde v čas a vlaky metra praskají ve švech.

Cestou do parku jsem se zastavila ještě doma, abych se mohla převléknout, vzít si smlouvu, kterou měla připravenou na stole a zabalit si něco k jídlu a pití. Casey počkal v obýváku. Krom nás tu nikdo nebyl, protože máma s Frankem byli v práci, Rick měl trénink a Jack zůstával ve školce až do pěti, než si ho máme nebo Frank vyzvednou. Poté jsme vyrazili do parku.

Slyšela jsem tóny klavíru, které ale nepatřily tomu klavíristovi, který hrál obvykle, nýbrž Aidanovi. Seděl na stoličce a četl si v notách, přitom hrál. Docela mu to tak slušelo. Tmavě hnědé vlasy se mu leskly ve světle a hnědé bystré oči sledovaly noty a dávaly si je dohromady. Postřehl, že se k němu blížíme a přestal hrát.

"Nazdar, jdeš brzo,"oznámil mi, když se podíval na hodinky. Potom obrátil svůj pohled na Caseyho. "Kdo je to?"

"Můj kamarád,"odpověděla jsem mu.

"Casey,"představil se Aidanovi.

"Aidan. Máš tady tu smlouvu?"zeptal se. Okamžitě jsem mu ji podala. "Dobře. Ve čtyři přijde Pauline, ta nám šije všechny kostýmy. Vezme ti míry, možná tě nechá, aby sis zkusila ty co už má."

"Jasně. Kolik jich vlastně bude?"zeptala jsem se Aidana.

"V prvním dějství jeden, ve kterém seřveš svoje kolegy. Druhé začíná v pyžamu, které budeš mít i na konci, potom tě převlékneme. Přibližně devět,"odpověděl. Překvapeně jsem vykulila oči. Aidan se pobaveně usmál. "Neboj, na každé převlečení budete s Pauline mít dost času."

"To doufám, protože jestli to zkrátí jako loni, tak je vlastnoručně přetrhnu,"ozval se za námi ženský hlas. Otočila jsem se, abych zjistila, kdo to přišel, a spatřila nějakou zrzku s přátelským úsměvem. Na očích měla brýle. "Takže ty budeš Naomi. Moc ráda tě poznávám. Pojď se mnou." Vzala mě za ruku, aby mě mohla odtáhnout do stanu za pódiem, kde byla improvizovaná kostymérna.

"Máte to tu hezké,"řekla jsem s úsměvem. Ona se zasmála.

"To jo, ale už se těším, až se s Aidanem dostaneme do pořádného divadla. Tvrdneme po podobných akcích už od promoce. Aidan vystudoval uměleckou fakultu, a já jsem se rozhodla pro design oděvů,"řekla Pauline. "Je to jenom nóbl název pro švadlenu." Pobaveně jsem se culila. "Je to skvělá práce. S Aidanem mě to baví, ale už musíme prorazit ve velkém divadle, abychom si vydělali víc. Ani nechci myslet na to, co bude, jestli nám to teď nevyjde."

"Jak to myslíš?"zeptala jsem se.

"Ale, Aidanova matka před pár lety umřela a on je teď jenom s bráchou a nevlastním otcem... Tony je možná fajn, jenomže nevlastní taťka preferuje jeho, aby ne, když je to jeho syn, a už ho nebaví být Aidanovým sponzorem,"řekla Pauline.

"Pauline, máte tu zkoušet kostýmy, ne rozebírat cizí život,"ozval se ode dveří Aidanův naštvaný hlas.

"No jo, prosím tě,"zavrčela Pauline. Obrátila se ke mně. V ruce svírala krejčovský metr. "Můžeš nás opustit?"

"Jasně,"zabručel Aidan.

"Tak fajn, Naomi, odlož si prosím oblečení, abych tě mohla změřit?"zeptala se Pauline. Nikdy jsem se necítila moc dobře, když jsem se měla svlékat před cizími lidmi, takže jsem zaváhala, ale nakonec jsem to skousla a sundala si kabát i mikinu a kalhoty. "To bude stačit. Stejně tě nechám, ať pod tím něco máš. Třeba jenom nátělník nebo termoprádlo. Nenechám tě zmrznout."

"Díky,"řekla jsem s úsměvem. Začala mě měřit.

"Skvěle. Zkus si tamhle tu hromadu,"řekla a ukázala na oblečení na věšáčku. Byla na něm cedulka Viviane. "Začněme od jednotlivých scén. Tohle je to první."

Byly to dlouhé velmi složité, ale nádherné šaty jako z devatenáctého století, v podobných jsem jednou hrála, ale tyhle byly hezčí. Měly všechny možné odstíny fialové a byly zdobené květinami a lístky. Začala jsem se do nich za pomoci Pauline soukat. Byly mi trochu těsnější.

"Ehm,"zabručela Pauline. Prohlédla si mě. "Můžeš dýchat."

"Ano,"odpověděla jsem.

"A dokážeš v nich chodit a zpívat?"zeptala se. Udělala jsem několik kroků. Potom jsem si vzala text a začala podle něj zpívat jednu z prvních písní. Něco o tom, že jsem hvězda, kdežto oni jen pakáž, které si nevážím. "Já bych řekla, že jo. Aidane!"

"Copak?"zeptal se. Prohlédl si mě. "Páni, vypadáš v nich dobře." Ucítila jsem, jak se mi do tváří nahrnulo horko. "Může je mít?"

"Myslím si, že jo,"odpověděla Pauline. Oba se podívali na mě. Přikývla jsem. Rozhodně jsem nesměla přibrat ani deko. "Tak můžeš vypadnout." Aidan po ní střelil pohledem, ale odešel. "Teď si zkus tuhle košili." Ta mi seděla dobře. Vlastně mi byla trochu větší, ale to musela být.

"Teď se probudím v té jeskyni, jen v té košili a ukradnu někde něco na sebe, že jo?" Pauline přikývla. Vzala jsem si dlouhé zelené šaty. "To jsou ony?"

"Jo, ještě ten hnědý kabát, ale ten musím došít." Začala jsem si oblékat ty zelené, ale nemohla jsem je natáhnout. "To ani nezkoušej. Ta před tebou byla vychrtlá vampýrka. Do tohohle se jen tak nenavlékneš, ale mám tu ještě jedny, které by ti být mohly." Začala se hrabat ve věšácích, aby ty šaty našla, a když je našla, podala mi je. "Ty jsi vlastně třetí volba pro Viviane. Ta první, pro kterou byly tyhle, odešla, jelikož čeká dítě."

"Kdo podle tebe byl nejlepší?"

"No s Daisy jsem se znala už od malička. Chodili jsme spolu na základku, takže bych řekla jí, ale nevím, jak hraješ a zpíváš ty, tak nemůžu rozhodnout,"odpověděla Pauline. Oblékla jsem si ty zelené šaty a obrátila se na Pauline. "Padnout ti jako ulité. Ten kabát ještě dokončím a budeš vypadat úžasně. Teď ty vílí."

"To jsou ty modré?"zeptala jsem se. Pauline přikývla. Začala se rozhlížet kolem sebe a něco hledat. Já jsem si mezitím oblékala bílé šatičky po kolena, které jsem schovala pod modrý kabátek bez rukávů. Už teď jsem věděla, že v tomhle mi bude zima, ale pro představení udělám cokoliv. Nakonec jsem si je obvázala takovým páskem.

"Tady jsou,"řekla Pauline a podala mi krabici na boty. "Opatrně, jsou křehké." Sundala jsem z nich víko a zůstala překvapeně zírat. Neměly podpatek, ale musely se zamotat až někam ke kolenům. Nevím, z čeho ty spirálky byly, ale upadaly naprosto dokonale.

"To je nádherné. Vypadá to jako stonky fazolí nebo hrachu,"řekla jsem. Jiné přirovnání jsem nedokázala vymyslet. "Teda krom barvy."

"No jo, kdybys četla knížku, určitě bys o nich měla jinou představu, ale já jsem je líp nezvládla, ale v Misském divadle je vyrobily úžasně. Loni jsme tak s Aidanem jeli, abychom se na to mohli podívat, protože jsme měli v plánu to zahrát,"prozradila mi Pauline. "Vezmi si je na sebe."

"Jsi si jistá?" Pauline přikývla, proto jsem ji poslechla. Jen spokojeně přikývla. "Co dál?"

"Ty druhé." Vypadaly prakticky stejně krom těch krásných bot, byli trochu roztržené a sukně od kabátku byla odtržená a přehozená přes ramena jako plášť. "Bezva. S tebou je radost pracovat, Naomi, všechno ti je. Teďko budeme bydlet v té vesnici. Růžová sukně, zašedlá košile a zástěra." V tom jsem taky vypadala dobře. "Korzet ti stáhneme bez problémů. Snad ti tyhle budou, protože jinak jsme v háji. Trvali mě dva měsíce. Ale to jsem dělala i ty ostatní."

Ukázala mi další modré šaty, které měly několik vrstev. Nejspodnější byla čistě bílá. Ta další byla šedé odstíny a nakonec vrchní. Její sukně sahala až ke kotníkům. Přes celý korzet byly vyšité nějaké zelené a růžové výšivky. K tomu jsem měla vysoké boty, rukavice, čepici a plášť.

"Jsou ti?"zeptala se Pauline. Přikývla jsem. "Díky bohu."

"Máš doopravdy nádherné šaty. Divím se, že ti nenabídli práci v nějakém divadle nebo že sis neotevřela vlastní salón,"řekla jsem.

"Mám malý obchůdek,"pověděla mi Pauline s úsměvem. Překvapeně jsem se na ní obrátila. "Je v Harlemu a chodí do něj docela dost lidí. Tohle dělám jen jako bokovku. A když náhodou nemůže Aidan zavadit o práci, tak u mě prodává."

"Jak dlouho už se znáte?"

"Od základky,"odpověděla mi. Já jsem si mezitím oblékala jednoduché bílé šaty s dlouhými rukávy a mašlí okolo pasu. "No v těch svatebních jsi okouzlující."

"Díky." Zatočila jsem se dokola. Pauline se zasmála. "Máš nějaký svůj katalog?"

"Ne, dělám šaty na zakázku. Během plesové sezóny mám hodně práce, ale třeba v létě moc ne, ale to většinou se najde někdo, kdo chce třeba kostým nebo tak. Občas ušiju i nějaké koktejlky nebo prakticky obyčejné šaty a ty si vždycky nějaké ženská koupí. Nikdy se mi nestalo, že bych se dostala do nuly. Jestli chceš, mohla bych ti ušít šaty na maturitní ples. Už vím, jak budou vypadat,"řekla Pauline zasněně. Jen jsem pokrčila rameny. "Bezva. Kdy ji budeš mít?"

"Až za rok,"odpověděla jsem. Zatvářila se trochu zklamaně.

"No to nevadí, tak ti je ušiju napotom,"řekla s úsměvem. Neubránila jsem se pobavenému smíchu. Vzala si do ruky poslední šaty. "Teď tyhle. V těch budeš hledat ty dobré skutky."

"Jasně. Děkuju,"řekla jsem.

"Tak jak to dopadlo?"zeptal se Aidan, když jsme vyšli ze stanu. Pauline se usmála.

"Všechno je v pohodě, ale už obsazení neměň,"poprosila ho Pauline. Aidan přikývl. "Co kdybychom si zašli někam na kafe. Já už mám padla a zdá se, že dneska nikdo na zkoušku nedorazil." Rozhlédla jsem se kolem sebe. Měla pravdu. Nikdo tu nebyl a to už bylo sedm hodin.

"Klidně,"řekl Aidan.

"Já musím jít domů,"pověděla jsem jim rychle. Posbírala jsem si svoje věci a věnovala jim omluvný úsměv. "Máma mi řekla, že hned jak skončíme, mám chodit domů. Nechce nic riskovat."

"Jistě. Tak se uvidíme zítra,"řekl Aidan s úsměvem.

"Jasně. Nashle,"křikla jsem a rozeběhla se pryč.

Šla jsem rychle, protože jsem se necítila bezpečně. Měla jsem špatný pocit, což nevěstilo nic dobrého. Čekala jsem, že na mě za každým rohem číhá nějaká potvora, která se mě bude snažit zabít. Asi už začínám být z tohohle světa paranoidní.

Kapitola pátá                                     Rozcestník                                    Kapitola třetí