Zdravím, přátelé, mám tu pro vás další kapitolu Vánočního zázraku. Naomi s rodinou dokončují výzdobu domu a Naomi dostává nabídku, která se nedá odmítnout. Krásné čtení.
Mikky
Kapitola třetí
Úterý 8. 12. 5009 (8. 12. 2009 v lidském světě)
Večer probíhal podle Frankových představ. Měli jsme společnou rodinou večeři, po které jsme se chystali konečně dozdobit dům, ve kterém jsme žili. Rick s Frankem včera odpoledne pověsili světýlka na střechu a ozdobili jimi i nízký jehličnan, který jim rostli před domem, takže zvenčí dům vypadal jako během skutečných vánoc, které se slaví i v lidském světě, chyběl jen sob, kterého jsme si přinesli s mámou a Santa lezoucí do komína, kterého nám před lety poslal táta. Měli jsme to každý rok, až na ten letošní, místo toho ven postavili jakou si sochu připomínající betlém, ale bez Ježíše a všeho, co k tomu patří. Byli tam jen tři postavy, jedním z nich bylo miminko.
Jakmile jsme dojedli, Frank s Rickem sklidili talíře, zatímco já s mámou jsme se prohrabávali tou spoustou blbostí, které k vánocům, vlastně Svátkům zimy, měli. Spousta malovaných koulí, ale i umělohmotných nebo skleněných bílých sněhových vloček nebo rampouchů. Taky různé hvězdy a postavičky. Byly krásné, to byla pravda, ale já jsem měla raději ty naše.
"Franku, ty ozdoby jsou nádherné,"řekla máma s úsměvem. Frank si klkel vedle ní, aby jí mohl políbit a potom vytáhl jednu velkou zlatou hvězdu. "To dáme na vrchol."
"Neměli bychom ty naše ozdoby rovnou vyhodit? Aby tu nepřekážely,"zavrčela jsem znechuceně.
"Naomi!"vykřikla máma naštvaně. Ani jsem se na ní nepodívala a vzala jsem si do rukou špičku, kterou jsme měli my.
"Tak jestli chcete, můžeme použít i vaše ozdoby,"navrhl Frank s úsměvem. Střelila jsem po nich pohledem. Máma vděčně přikývla. "Tak dobře. Ricku, dones i tu poslední krabici. Jacku, ty bys mohl přinést z mé pracovny ty krabice, které tam leží, abyste si mohli se sourozenci vytvořit balíčky, do kterých vám Ledová čarodějka dá drobnůstky a Zelená něco většího?"
"Jasně!"vykřikl Jack. Vyskočil na nohy a rozeběhl se přes chodbu do knihovny, za níž byla Frankova pracovna.
"To už máte i nějakou Ledovou čarodějku?"zeptala jsem se kysele. Frank ke mně obrátil pohled, potom zvedl oči k Rickovi, který vešel i s krabicí do obývacího pokoje.
"Ano,"odpověděl Frank. Rickův výraz mi napověděl, že už mě má plné zuby, ale mě to bylo jedno. Nepotřebovala jsem s nimi slavit vánoce, chtěla jsem ty naše, na které jsem byla zvyklá.
"Určitě nemáte ani Velikonoce, co?"zeptala jsem se jich.
"Ne, Velikonoce souvisí s Ježíšem a my tady nevěříme v lidské bohy, ale jen v našeho, popřípadě ve stará božstva z historie,"řekl Frank. Překvapeně jsem se na něj otočila. Stará božstva z historie?
"Jaká božstva?"zeptala se máma rychle, aby mi zabránila cokoliv říct.
"Je jich spousta, a někteří z nich se objevují i ve vašem světě, ale hlavní božský pár je Vita a Freydor,"odpověděl Frank.
"A kteří se objevujou i v našem světě?"zeptala jsem se.
"Třeba Mars. Nebo Gaia,"odpověděl Rick okamžitě.
"To je Řecká mytologie,"poznamenala jsem. Potom jsem se zamyslela nad tím, co vlastně řekl. "Počkejte, vy my chcete tvrdit, že máme společné bohy?"
"Jo,"odpověděl Rick. "Ale jen některý."
"Určitě jste si je jenom převzali. Jako naše sporty,"zamumlala jsem kysele.
"Náhodou, naši bohové tu byli dřív. My jsme starší. Tady je přece už rok 5009, kdežto ve vašem světě 2009, Naomi, takže jestli si někdo božstvo převzal, byli to vaši lidé, nebo bohové starověku doopravdy existují a navštívili oba světy,"řekl Frank.
S Rickem vyznávali spíše víc rozšířenou víru, zvanou Numenská, což v překladu znamenalo něco jako vůle boha, takže na starověká božstva nevěřil. Vlastně jsem nerozuměla tomu, proč v boha věří, když nikdy nedal znamení, že existuje, čarodějové dali jen na slova andělů, kteří jim tvrdili, jak mocný Bůh je a že je sleduje na každém kroku. Nevěřila jsem jim. Byla jsem ateistka, stejně jako máma. Netušila jsem, proč si vzala silného věřícího a vlastně mi to bylo jedno, pokud mě do víry nebude nutit.
"Mohli bychom se někdy před svátky jen podívat do Crystal na moje rodiče,"řekl Frank, když spolu s mámou a Jackem zdobili strom. Já jsem seděla na zemi vedle Ricka a snažila se skousnout svou hrdost a udělat tu krabičku.
Nejspíš to měla být jakási náhrada našich ponožek, které se mi zdáli mnohem lepší, ale co jsem mohla dělat? Musela jsem to udělat, aby máma nebyla naštvaná. Nechtěla jsem, aby byla naštvaná. Proto jsem svorně začala polepovat svou krabici nejrůznějšími ozdůbkami, které pro tuto příležitost Frank koupil, jako byli šišky, jehlicí, různé drobné kuličky a vločky. Vybrala jsem si velkou vánoční hvězdu, okolo které jsem dala mašli a ještě předtím, než jsem začala lepit, obalila jsem krabici do barevného papíru.
"Páni, Naomi, to je krása,"řekla máma.
"Díky,"řekla jsem s úsměvem. Podívala jsem se na Ricka. Nešlo mu to. Podíval se na otce, který jen zavrtěl hlavou. Rick si povzdechl.
"Nechceš na to použít nějaké kouzlo?"zeptala se Ricka máma.
"To je v pohodě, zlato, on to zvládne,"řekl Frank s úsměvem. Podíval se na Jacka. "A co ty, půjdeme udělat ten tvůj?"
"Jo!!!"vykřikl Jack. Okamžitě se posadil vedle mámy a Franka a začal jim popisovat, jak by chtěl, aby jeho krabice vypadala.
"Kam to mám položit?"zeptala jsem se.
"Pod strom,"odpověděl Frank. Rychle jsem tu krabici položila pod strom a vydala se k našim ozdobám, abych v nich našla svou ponožku a trochu zalitovala, že ji letos nemůžu pověsit. Sice jsem na to už byla dost stará, ale patřilo to k tradičním vánocům lidského světa.
"Maminko, můžu si letos na krb pověsit svou ponožku?"zeptal se Jack, když vyděl tu mnou s velkým zlatým N, kterou mi máma upletla, když jsem byla malá.
"No já nevím, co by na to řekla Zelená čarodějka,"řekla máma.
"Klidně ji tam pověsit můžeš. Třeba se Santa objeví i tady,"řekl Frank s úsměvem. Jack se okamžitě rozeběhl ke mně. Podala jsem mu jeho ponožku a usmála se, když se vrátil zpátky a pokoušel se dosáhnout na římsu. Frank ho nakonec zvedl. "Naomi, taky si ji sem můžeš pověsit."
"Díky,"řekla jsem. Pověsila jsem ji hned vedle té Jackovi.
"Řekl bych, že už máme všechno,"oznámil Frank, když se rozhlédl po nazdobeném obýváku. Všechno bylo zlaté nebo červené nebo zelené. Bylo toho nějak moc.
"A povedlo se nám to,"řekla máma. Frank ji objal kolem ramen a věnoval jí takový zamilovaný pohled. Musela jsem odkráčet pryč, abych si trochu pročistila hlavu, proto jsem se vydala na drobnou procházku po Jižním Ashvillu, ve kterém jsme bydleli.
Nedaleko odsud byl park, kde se jako každoročně bude hrát nějaká hra s vánoční tématikou. Ráda jsem se dívala na to, jak připravují scénu, kostýmy i na to, jak zkouší. Dělali to už od poloviny října, takže kdykoliv jsem měla volnou chvíli, vydala jsem se sem, abych je mohla sledovat a vzpomínat na všechna představení, ve kterých jsem hrála. Většinou to byla Vánoční koleda nebo na můj vkus přespříliš pobožný příběh Ježíšova narození, ale i tak mě to bavilo. Věděla jsem, že bych nikdy nebyla úspěšná, ale toužila jsem po tom být herečkou. Už od malička.
"Ne, ne! Takhle ne!"vykřikl režisér. Mluvil na mladou dívku, která hrála postavu Viviane, mladé herečky, která se dostane do světa, ve kterém žijí mocné bytosti. "Říkal jsem, že to má být o oktávu výš!" Zrovna zpívala jednu píseň, kdy kráčela zasněženým lesem k paláci zlé Ledové královny, která unesla mladého chlapce z vesnice, ve které odehrávaly předchozí scény. Společníkem jí byl vysoký pohledný blonďák s přátelským úsměvem a krásným tenorem.
"Ale já to výš nedokážu,"řekla dívka.
"Tak co tu potom děláš?"zeptal se jí režisér. "Tohle musí být perfektní! Je to naše vstupenka do divadla ve městě a jestli budeme úspěšní tam, dostaneme se třeba i do Městského divadla a potom do Missu. Nenechám si to od tebe zkazit!"
"Ale..."
"Žádné ale! Zazpíváš to o oktávu výš, nebo letíš,"oznámil jí režisér. Byl to mladý muž. Nebylo mu více než 25, ale už teď byl velmi neurotický a evidentně velmi ambiciózní. "Zpívej."
"Jistě, pane,"zamumlala dívka. Režisér kývl na klavíristu a ten začal hrát. Dívka znovu začala zpívat a znělo to stejně krásně, jako pokaždé, ale potom přišla ta sloka, ve které musela být o oktávu výš a ona ji úplně pokazila.
"Dost!"křikl. Popadl její kabelku a vrazil jí ji do rukou. "Padej odsud!"
"Ale..."
"Jdi!" Ona se obrátila a rychle utekla.
"Kde teď seženeme někoho jiného?"zeptal se blonďák. Režisér se rozhlédl kolem sebe, a jakmile si mě všiml, ukázal na mě prstem.
"Ty, pojď sem,"rozkázal. Vyskočila jsem na nohy a rychle k němu přešla. Byl tak vytočený, že bylo lepší ho moc nedráždit. "Jméno?"
"Naomi,"odpověděla jsem.
"Dobře, Naomi. Umíš zpívat?"zeptal se.
"Myslím, že ano."
"Myslíš?"zeptal se.
"Umím,"opravila jsem se rychle. On jen kývl. Podal mi do ruky text a kývl hlavou k pódiu. Střelila jsem pohledem po blonďákovi, který jen pokrčil rameny a usmál se. Rychle jsem vylezla na pódium a podívala se na všechny.
"Tak zpívej,"řekl režisér.
"Cože?"zeptala jsem se chraplavým hlasem.
"Slyšelas mě,"řekl režisér. "Začni zpívat to, co jsi tu dneska slyšela už tolikrát."
Odkašlala jsem si, aby byl můj hlas zřetelný a počkala, než klavírista začne hrát, a jakmile jsem uslyšela tón, na který jsem měla začít zpívat, začala jsem. Hlas se mi třásl, ale režisér se zdál spokojený. Přikyvoval, a když jsem se blížila ke konci písničky, podíval se na blonďáka, který krátce kývl.
"Trochu se uklidni a bude to dobré,"řekl režisér s úsměvem. "Chceš si 23. zahrát?"zeptal se. Překvapeně jsem vykulila oči.
"Ale..."
"Žádné ale. Chceš nebo ne?"
"Asi jo,"odpověděla jsem. Režisér se usmál.
"Tak vítej v týmu. Zkoušky začínají v pět a končí v deset. Pokud přijdeš pozdě, budeš tu déle, pokud budeš muset jít dřív, přijdeš dřív. Nebudeš se vymlouvat, ani si stěžovat a rozhodně nebudeš mít výhrady k mému vedení. Když tohle všechno splníš, budeme přátelé. Pokud ne, poletíš jako ona." Celou dobu mi se bez mrknutí oka vpíjel do očí. Jen jsem přikývla. "Tak fajn. Zítra přijdeš už ve čtyři, abychom spolu mohli projít některé úryvky, které pro tebe budou důležité a abychom pro tebe upravili kostýmy."
"Ano, pane,"řekla jsem chabým hlasem.
"V neděli máme volno, takže si všechny večerní plány na ostatní dny zruš,"řekl režisér. Podíval se na blonďáka, který mu podával smlouvu. "Tohle si vezmi domů a prober to s rodiči. Je v tom všechno důležité. Teď můžete jít." Vzala jsem si od něj smlouvu a seběhla schody. "Jak že se to jmenuješ?"
"Naomi,"odpověděla jsem znovu. Jen přikývl.
"Já jsem Aidan, to je můj bratr Tony a tvůj partner pro příští dva týdny,"řekl režisér. Na bratry si moc podobní nebyli. "Pozítří si spolu vyzkoušíme pár vašich společných scén."
"Pozítří nemám čas,"oznámil Tony. Aidan na něj obrátil podrážděný pohled. "Ale v pátek můžu."
"Tak ve čtvrtek to probereme spolu a v pátek s ním,"řekl Aidan. "Teď můžeš jít."
"Jasně. Dobrou,"řekla jsem jim s úsměvem a rychle vyrazila domů. Cestou jsem se ještě ohlédla, abych zjistila, co ti dva dělají. Aidan si něco četl ve svých papírek, mezitím co Tony odklízel všechny stoličky, které měli roztahané a další věci. Zvedl oči, aby se za mnou mohl podívat a když si všiml, že se na ně dívám, povytáhl jeden koutek v jakémsi svůdném úsměvu.
Kapitola čtvrtá Rozcestník Kapitola druhá