Černá lilie - 33. Kapitola

Krásný den přeji všem, mám tu pro Vás další kapitolu Černé lilie. Už 33. V téhle kapitole se William Meyer na malou chvíli vrátí do světa živých, Lili začne mít pochybnosti snad o všem a zlomí srdce někomu, koho miluje. Přeji Vám krásné čtení. A co se týče životopisu Maggie Mooreové, pracuji na něm.

33. Kapitola

Beze slova jsem sledovala svého domnělého otce a nevěděla, co mám říct. Za ním stál i můj pravý, který ale měl oči jenom pro Maggie. Všemožně se snažila vyhnout se jeho pohledu. Strejda Julius i jeho syn a malá Michelle stáli za nimi a po očku po sobě pokukovali, jako kdyby čekali, který z nich začne couvat první. Vyplašeně jsem začala hledat pomoc u jednoho z nich, ale strýc jen pokrčil rameny a Julius nebyl schopný říct slovo.

"Ahoj,"vypadlo ze mě nakonec. Táta, nebo spíš strejda William, se jen usmál a pohlédl na Maggie.

"Ale no, Maggie, co ty slzy. Jsi krásná, mladá a jak se dalo očekávat, máš srdce mého bratra ve svých rukách, tak si to pořádně užij,"řekl strejda s úsměvem. Potom se otočil na tátu a kývl na něj hlavou, ale táta se nějak k pohybu neměl.

"Hele, buďte rádi, že děcka ještě nemáte. Já měl tři, vlastně dvě holky a bohatě mi to stačili. Kdybychom s nimi s Gabrielle alespoň trochu počkali."

"Pokud já vím, a že je to překvapující novinka, Laura Gabriellina není,"připomněl tátovi strejda. Chci říct strejdovi.

"To je pravda, ale vychovávala jí Gabrielle, takže jako by byla,"řekl strejda William okamžitě.

"Navíc, kdybyste s nimi čekali, možná byste ani žádné neměli,"oznámil strejda Julius.

"Nebo spíš vy dva byste žádné neměli,"odpověděl strejda kousavě a zase se podíval na mě. Cítila jsem, jak se mi třesou ruce, kdykoliv jsem věděla, že se na mě dívá. Je pravda, že to není moje vina, ale i on celou dobu žil ve lži. Ve lži, kterou zosnovala moje matka. "Lili, pojď se projít." Vyplašeně jsem se podívala na tátu. Ten jen pokrčil rameny, takže mi zrovna moc nepomohl.

"Dobře,"vydala jsem ze sebe přiškrceně a vydala se za strejdou Williamem. Přitom jsem tátu probodla naštvaným pohledem, že se mě ani nezastal.

Pomalu jsem kráčela vedle svého strýčka a čekala, co z něj vypadne, protože já jsem netušila, jak začít konverzaci. Co bych mu taky měla říct, když je tak dlouho mrtvý. Navíc jsem si myslela, že posmrtný život musí být nuda. Najednou se zastavil a obrátil na mě svůj pohled.

"Sluší ti to,"řekl najednou. Jen jsem se usmála a prohlédla si ho. Vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatovala. Měl stejně modré oči, stejné blond vlasy po babičce a tvář bez jediné vrásky. "Kdypak se ti to narodí?"

"V říjnu mám termín, ale doktor mě upozornil na to, že můžu rodit i předčasně. Prý že když je donosím do toho devátého měsíce, bude to zázrak,"odpověděla jsem mu s obavou v hlase. Byla jsem u doktora před pár dny a z něj vypadlo tohle. Prý bych na sebe měla být velmi opatrná.

"Tak to by ses měla přestěhovat někam, kde je klid. Nic proti vampýrům, ale jsou to vampýři. Žijí jinak než my,"řekl táta. "Sice budeš mít malý vampýry, ale stejně. Měla bys jet s Marcusem k jeho smečce. Tam je většinou klid, protože nikdo si netroufne na Marcuse Meyera a jeho vlkodlaky."

"Královna mě nenechá. Chce mě mít na očích,"odpověděla jsem mu unaveně. Posadila jsem se na nedalekou lavičku a položila si ruce na bříško. "Dokonce už ani nevídám Ninu, protože se královna bojí, že by na mě měla špatný vliv. Prý se mám soustředit jenom na svoje královské povinnosti a Nininu výchovu mám nechat jí. Raději ani nechci vědět, co bude s mými dětmi, až se narodí. Zvlášť jestli se do té doby Jasper nevrátí."

"Lili, nezapomínej na to, že jsem Meyerová. Nikdo, a zvlášť pak nějaká královna, která se do věcí čarodějů nemá co plést, ti nebude nic rozkazovat. To může jenom Megan,"připomněl mi táta.

"Ale jak jsi sám řekl, moje děti jsou vampýři. To mě dostává do takové nepříznivé situace. Navíc trojčata jsou její vnoučata, takže..."

"Možná že jo, ale jsou i Meyerové. Máš právo si vybrat místo, kde budeš žít. A vřele ti doporučuji, abys šla s tátou k jeho smečce, protože on se o tebe postará líp než celá královna Claire, věř mi,"řekl s úsměvem. Podívala jsem se do jeho modrých očí a povzdechla si. "Ale no tak, usměj se. Jsi těhotná, vdaná a máš milující rodinu. Dokonce bych se ani nedivil, kdybys za chvíli měla i sourozence, protože Marcus s Maggie..."

"Dost, to stačí. Nechci vědět, co ti dva dělají. Stačí mi, že vím, co všechno vyváděla moje máma,"řekla jsem. Zasmál se a natáhl ke mně ruku, aby mě objal, jenže potom jí stáhl. Cítila jsem jen chlad.

"Občas zapomínám, že jsem duch. Je to zvláštní,"řekl a prohlédl si svojí ruku. Jeho barvy sice byly syté, jenže pořád byl nehmotný, ale alespoň se nevznášel ve vzduchu. "Jak se daří Lauře?"

"Já nevím,"odpověděla jsem nešťastně. Vzpomněla jsem si na svojí mladší sestřičku, vlastně sestřenici, jak seděla u toho Benova kamenného stolu a zase jsem pocítila ten strach, který jsem cítila, jakmile jsem si vzpomněla na Blakea. "Teď, když je s Benem, tak se z ní stala zlá."

"Jo, slyšel jsem. Jenom nechápu proč. Její matka byla úžasná žena. Sice to byla démonka, ale obrátila se ke zlu zády. Pomáhala lidem, jako každá čarodějka, několikrát zachránila jak tebe tak Beth, ale to moji bratři neví, protože by mě znovu zabili,"řekl s úsměvem. Potom zase posmutněl.

"Ale stále je to s poloviny démonka,"připomněla jsem mu. Jen přikývl.

"Jenom mě udivuje, že jsem si nikdy nevšiml, že jsi Marcusova dcera. Vždycky jsem si myslel, žes svojí barvu očí a vlasů zdědila po dědovi, ale teď mi je jasné, jak moc jsem se mýlil. Mělo mi to dojít, už od malička jsi byla jako Marcus. Tvrdohlavá, chytrá, beze smyslu pro humor,"řekl s dalším úsměvem. Složila jsem si ruce na prsou a obrátila se na něj. "Vždyť to říkám."Zasmála jsem se. "Taky jsi vždycky byla nadaná na lektvary. Měla ses jim věnovat. Možná by sis na nich udělala kariéru jako tvůj táta. Škoda, že tě máma vzala pryč z našeho světa."

"No jo, to už nezmění. Zase kdyby mě nechala tady, možná bych nikdy nezjistila pravdu o svých otcích a nepoznala bych Jaspera a nečekala bych svoje trojčata,"řekla jsem a znovu si pohladila bříško.

"To má pravdu. Vlastně víc než ty a Marcus mě trápí Julius a jeho syn. Jak je možné, že si nikdo z nich nevšiml, že tvoje máma čeká další dítě. Hlavně bych rád věděl, kdy to ti dva stihli,"řekl táta naštvaně.

"To já zase vědět nepotřebuju,"řekla jsem okamžitě. "Ta... chci říct, strejdo, můžu se tě na něco zeptat?"

"Samozřejmě,"odpověděl s úsměvem. Začala jsem si hrát se svými prsteny a uvažovat, jak tu otázku podat. Nakonec jsem se rozhodla, že nejlepší bude, když to řeknu přímo.

"Vzal jsi mu tenkrát, když byl Julius malý, jeho schopnosti?"zeptala jsem se ho. Překvapeně se na mě otočil. "Myslím mladého Juliuse. Mého bratra."

"Aha, ne. Nevěděl jsem o něm. Měl jsem podezření jenom u tebe, jinak jsem si byl všemi jistý,"odpověděl mi.

"Tak kdo to udělal?"

"To já nevím, Lili, nejspíš nějaký démon, nebo zaříkávač,"odpověděl mi. Pohlédl na moje bříško. Skousl ret, jako by přemýšlel, nakonec se nadechl, aby něco řekl, ale zase zmlkl.

"Co je?"

"Ale jenom se chci zeptat. Už máte nějaká jména?" Přikývla jsem. Pohlédl na mě s očekáváním.

"Ty je chceš znát?" Věnoval mi takový pohled, který říkal, ale no tak, to myslíš vážně? Jenom jsem se usmála a zase si pohladila bříško. "Holčičku budou Rosemarie Lilian a Isabelle Claire a kluci William Jasper a Anthony Ryan nebo Henry Marcus, ale spíš se přikláníme k tomu Anthonymu."

"William? Proč jste dali zrovna Williama?"zeptal se mě strýček.

"Jasperův dědeček je William, navíc se nám to líbí. Princ William Jasper White. Copak to hezké není?"zeptala jsem se. On jenom zavrtěl hlavou.

"Je to moc hezké, Lili, ale nebude to Marcusovi vadit?"

"Už to ví a schvaluje to,"odpověděla jsem mu. Usmál se.

"Tak to je dobře,"prohlásil klidně a natáhl si nohy. Potom jsem z něj začala tahat něco o mámě, teda jestli se s ní tam někde vídá, ale on mi neřekl nic zajímavého, zato jsme si hezky popovídali o Beth. Byla jsem ráda, že se kvůli svojí smrti moc netrápí, ale bolelo mě, že si s ní nemůžu promluvit jako s ním.

"Co tady děláš?"zeptal se mě táta. Stál u dveří i se svými bratry a s rukama složenýma na prsou. Já jsem seděla v knihovně Crystalského paláce a četla si ve všech těch knihách o magii a kouzlech, které tu měli. Dnes jsem měla volno, protože královna musela odjet do Missu, kvůli nějakým obchodním jednáním.

"Copak nevidíš?"zeptala jsem se ho naštvaně. Celou dobu jsem tušila, že když se strejda William vrátil mezi živé, tedy jako duch, že se něco špatného stane. A taky stalo. Včera večer jsem dělala další kouzlo, abych našla Blakea, ale táta mě přerušil a já způsobila výbuch v celé laboratoři. Teď je nepoužitelná a musí se opravit. Proto taky královna jela do Missu. Po tom výbuchu, který jsem přežila jen díky jednomu z mých dětí, jelikož ono vyvolalo silnější štít, než jaký jsem dokázala já nebo můj otec či strejda William, jsme se s tátou pohádali. Vyčítal mi, že jsem mu o tom neřekla. Odpoledne jsem ho už neviděla a dneska ráno jsem si nechala přinést snídani do postele a hned potom jsem se zavřela sem.

Táta byl frustrovaný ze všech svých problémů, které teď s Maggie měl. Pořád měla pocit, že by bylo nejlepší, kdyby ho opustila i když všichni ostatní víme, že by to byla největší chyba jejího života. Byla jsem na něj naštvaná, protože si vztek nemusí vybíjet na mě.

"Neboj, tady se mi nic nestane. Maximálně se říznu o papír,"řekla jsem jedovatě a zase obrátila svou pozornost ke knize.

"Tak promiň, že se snažím udržet tě v bezpečí. To rodiče dělají, sama to poznáš,"řekl táta kousavě.

"Proč jsi mě neochránil, když jsem souhlasila s královninými hrozbami,"zamumlala jsem si pro sebe. Nebyla jsem si jistá, jestli to on slyšel, ale věděla jsem naprosto jistě, že to zaslechl Julius. Zamračeně přešel k mému stolu a opřel se o něj.

"O čem to mluvíš?"zeptal se zamračeně.

"O ničem. Nemusíš mít starosti. Všechno je v pohodě,"řekla jsem okamžitě. Vzala jsem si svoje knihy a vstala jsem, abych se mohla přesunout do svého pokoje.

"Lili!"zavolal na mě Julius.

"Dejte mi všichni alespoň na pět minut pokoj!"vykřikla jsem vztekle. Moje schopnosti každým dnem sílili víc a víc, proto nebylo překvapením, že knihy v Juliusově blízkosti začali vyletovat s polic a padat přímo na něj. Strejda William se postavil přede mně, aby mě zastavil, ale já jsem prošla skrz něj. Bylo to hrubé, já vím, ale jak jinak jsem měla projít? Když jsem byla z dosahu jejich pohledů, rozeběhla jsem se do svého pokoje, kde jsem si lehla do postele a rozplakala se.

Od té doby, co Blake zmizel, už to byli skoro dva týdny, jsem byla uzlíček nervů. Když jsem nebyla naštvaná, brečela jsem nebo jsem přemýšlela, co se s ním vlastně děje. Několikrát jsem se sama sebe ptala, proč jsem vlastně tak vykolejená z toho, že zmizel. Nemám na to žádné právo. Důvod jsem nenašla. Ale rozhodně jsem na tom byla lépe než Annabelle nebo Alison. Od toho únosu jsem ji vlastně ani pořádně neviděla, ale kdykoliv jsem mluvila se Zoey, slyšela jsem jen, že nejí a pořád pláče. Přijít taky o tolik lidí, které miluje, musí být strašné. To nejhorší ale bylo, že jsme neměli žádné zprávy s jihu, takže jediné, co jsme věděli, bylo, že na jihu kolonie je peklo. To mému klidu moc nepřidávalo.

A teď jsem úplně ztratila kontakt i s Ninou, protože ji královna vzala sebou do Missu, aby jí mohla ukázat její novou školu a jakmile se vrátí, pojede na dvoutýdenní dovolenou, kterou královna naplánovala a kterou stráví i s Annabelle. Já mám zůstat doma a učit se. Zdá se mi, jako by se snažila mě odříznout od lidí, které miluji nejvíc.

Z mého přemýšlení mě vytrhlo zaklepání na dveře. Chvíli jsem uvažovala, zda mám otevřít. Nechtěla jsem nikoho vidět, ale nakonec jsem se rozhodla, že mi nic jiného nezbývá. Mávnutím ruky jsem odemkla a otevřela. Do pokoje vešel strejda Julius.

"Věděl jsem, že tě tu najdu,"řekl s úsměvem a pokračoval až k mojí posteli, kde se posadil na její kraj a pozorně si mě prohlédl. "Řekneš mi, co se děje, nebo mě zase zavalíš knihami?" Neubránila jsem se úsměvu. Ze svého dětství si moc věcí nepamatuju, nebo alespoň ne z té části, kdy jsme byli jedna velká rodina, ale jistě vím, že vždycky byl takový. Vždycky k nám přišel a pokusil se s námi promluvit. Ostatní jen křičeli nebo rozkazovali nebo debatovali, ale on s námi mluvil jako se sobě rovnými.

"Já nemůžu,"odpověděla jsem. Zamračil se a položil svou ruku na mou.

"Víš, že tímhle tempem si akorát uženeš nějakou nemoc? Měla by ses uklidnit, relaxovat a hlavně si s někým promluvit. Já dokážu udržet tajemství. Můžeš mi věřit." Usmála jsem se na něj. Stiskla jsem jeho chladnou ruku a podívala se na fotku na mém nočním stolku. "Co ti královna udělala?"

"Vyhrožuje, že nechá někoho zabít,"odpověděla jsem. Vzala jsem si do rukou fotografii a s očima zalitýma slzami jsem pozorovala tátovu rozzářenou tvář. "Nejdřív jsem si měla jen vzít Jaspera, ale teď chce všechno možné. Já už nemůžu."

"Proč jsi to někomu neřekla? Tátovi nebo princovi. Jistě by s tím něco udělali,"řekl strejda vyděšeně. Pohladila jsem obrázek.

"Copak tátu můžu ohrozit?"zeptala jsem se. "Vždyť má Maggie a vlkodlaky. A Jasper by mi nevěřil. Sice jsem jeho manželka, ale královna je jeho matka. Všichni budou věřit jí."

"Tvoje rodina ne. Tvůj otec i já s Williamem budeme na tvojí straně. A vsadil bych se, že i Laura..."

"Přísahala, že když něco řeknu, že nechá tátu, aby zabil Blakea Collinse. Nemám ponětí, jak k tomu chce tátu přinutit, ale nebudu nic riskovat. Navíc, Jasper se za chvíli vrátí. Až se vrátí, budu v bezpečí. Musím jenom přežít, dokud se nevrátí,"přerušila jsem ho. Zamračil se na mě.

"Ona vyhrožuje, že donutí Marcuse, aby zabil prince Blakea? Vždyť by rozpoutala peklo. Vlkodlaci by byli zase lovení a ... To ne. O to jí celou dobu jde. Když tenkrát schvalovali zákon, který ochraňuje vlkodlaky, královna byla proti. Kdyby se ukázalo, že měla pravdu, mohla by ho hned i bez porady rady zrušit a nechat zabít všechny vlkodlaky. A povedlo by se jí to, protože teď jsou seskupení a těch pár osamělých vlků by zanedlouho taky našla. Co když to je jediný důvod, proč tenkrát podepsala. Aby je měla po hromadě a mohla je jen tak zabít. Jsou pro vampýry největší hrozbou. Stačí pár kapek jejich slin a vampýr zemře. Tedy, když jsou přeměnění. Je dost možné, že jsou dokonce i větší hrozba než upíři." Jen jsem strýčka vyděšeně sledovala. Zdálo se mi, jako by všechny části skládačky najednou zapadli na svoje místo. Ona to dost možná celé plánovala. A co když jsem byla jenom neočekávaná komplikace? A ona toho využila. Pocítila jsem, jak se ve mně zvedla vlna hněvu. "Jak by ale chtěla Marcuse přinutit, aby zabil zrovna prince Blakea?"

"Copak na tom záleží?"

"Maggie,"došlo mu v zápětí. "Tvůj otec má jenom tři slabiny. Na ničem jiném mu nezáleží. Ty, Maggie a jeho smečka. Nikdy by neohrozil svou smečku a za tebe a Maggie by položil svůj život. Kdyby chtěla Marcuse donutit, aby zabil prince Blakea, využila by Maggie. Nebo přízrak. Pod jeho vlivem by toho určitě zabil víc."

"Přízrak?"

"Jo, jsou to duše démonů prokleté do jiné formy nebo uvězněné jiným démonem. Jednou jsme se s ním setkali a pomohla nám Mefesta. Zeptám se jí, jestli náhodou nějaký nepostrádá. Pro jistotu." Začal se zvedat.

"Ale co budeme dělat s tátou?"

"Měla bys ho poslat pryč. Jen pro jistotu. Co kdyby,"odpověděl strejda smutně. Měl pravdu. Je to to nejlepší řešení. Musela jsem to ale udělat hned nebo už nebudu mít odvahu.

Netrvalo mi dlouho, než jsem tátu našla. Seděl s Maggie v jedné ze společenských místností a potichu s ní mluvil. Hádali se. Odhodlaně jsem přešla přímo k nim.

"Tati,"oslovila jsem ho opatrně. Obrátil na mě svůj pohled.

"Co se děje?"

"Já myslím, že byste měli odjet,"odpověděla jsem přímo. Zamračil se. Maggie vykulila svoje modré oči a kmitala pohledem z jednoho na druhého.

"Cože?"

"Měli byste na chvilku odjet z města. Abychom trochu vychladli. Třeba můžete jet někam na dovolenou. Trochu si odpočinout od všech starostí a užívat si jeden druhého. Třeba se vám povede to, po čem oba toužíte,"řekla jsem s úsměvem a pohladila si bříško.

"Počkej chvíli, ty chceš, abychom jeli pryč?"zeptal se táta. Přikývla jsem. "Proč?"

"Bude to nejlepší. Já budu mít čas na svoje povinnosti princezny, ty a Maggie si odpočinete. Oba se uklidníme. Myslím si, že oba potřebujeme pauzu,"odpověděla jsem. On zavrtěl hlavou. "Ale no tak, tati, copak nechceš na chvíli zmizet z tohohle města. Vrátit se ke svojí smečce. A potom si užít dva týdny na svaté Barbaře? Někde jsem četla, že místní šamani umí divy. Možná by vám pomohli s vaším malým problémem s početím." Ukázala jsem mu dvě letenky. Dokonalé na tomto světě je, že poslíčci v cestovkách a u aerolinek mají mnohdy schopnosti jako teleportace nebo existují kouzla, kterými vám pošlou letenky až domů. "Dokonce jsem vám už i zarezervovala i pokoj."

"Ale, Lili..."

"A všechna útrata jde na mě,"přerušila jsem ho. "Nebo jsi snad na svaté Barbaře byl?"

"Ne, ale..."

"Tak bezva. Letí vám to v neděli v deset. A pokoj je na tvoje jméno,"řekla jsem. Zastrčila jsem mu letenky do kapsy, abych s nimi nemusela mávat. "Taky máte rezervaci v restauraci Bílá perla, ten název mě trochu děsí, ale reference byly skvělé, tak si myslím, že je..."

"Necháš mě konečně promluvit?!"vykřikl naštvaně táta. Vypadal naštvaně.

"Tak povídej."

"Nikam nejedeme. Nenecháme tě tady samotnou. Sotva jsem tě objevil a ty se mě chceš zbavit? A kdo se postará o tvoje sourozence?"

"Babička s dědou. Stejně je chtějí mít na chvíli u sebe. Určitě budou nadšení. Navíc, jsou to dva týdny. Během těch se mi nic strašného nestane, a kdyby jo, jistě vám někdo pošle zprávu. Nemusíte se bát."

"Chtěl jsem být alespoň ještě chvíli s tebou, než se Jasper vrátí. A zvlášť když teď bude královna pryč. Až se z té dovolené vrátíme, už bude zase tady. Jak tě mám poznat, když mi to nedovolíš?"

"Tati, prostě tam jeďte. Když bude královna konečně pryč, chci vyspávat do noci a naučit se něco nového, abych jí udělala radost. Chci být sama,"řekla jsem. Dál na mě tiše zíral. Bylo mi jasné, že abych docílila jeho odchodu, musím mu ublížit. "Nechci vás tady. Potřebuju si dát od vás všech na chvíli pauzu. Musím se učit, ale to nejde, když mě nenecháš nic dělat. Prostě mě nechte být." V jeho tváři se objevilo překvapení a hned v zápětí bolest. Sevřelo se mi hrdo. "Užijte si dovolenou."

34. Kapitola                Rozcestník               32. Kapitola