Černá lilie - 32. Kapitola

 Dobrý den, promiňte mi, že jsem zase tak dlouho nepřidala novou kapitolu Černé lilie, ale můj čas je v poslední době značně omezený a to ani není škola. V téhle kapitole začneme tam, kde jsme minule skončili. Lili se svým otcem a strýcem se pokouší najít prince Blakea Collinse. Uspějí? Toť otázka. Také bych ráda připomněla, že zítra končí prodloužená anketa. V případě, že se nedostane odpovědi, vyberu Marcuse Meyera, abych měla pár. Děkuji za pozornost a krásné čtení.

32. Kapitola

Naše vyhledávací kouzlo potřebovalo něco, co Blakeovi patřilo a to jsme získali od Zoey. Donesla nám jeho oblíbenou košili, kterou jsem na něm viděla už několikrát. Byla černá s dlouhými rukávy. Vždycky v ní vypadal tak skvěle. Navíc mu jí dala Zoey, takže jí měl ještě raději.

Táta seděl u otevřené knihy a četl si v ní kouzlo, které jsme se s Juliusem chystali provést. Bylo to složité kouzlo, které vyžadovalo spoustu soustředění, ale ze všech, které jsme tu měli, bylo asi nejúčinnější. Já, jelikož jsem z nás tří byla asi nejsilnější vzhledem k rostoucím dětem v mém břiše, jsem byla hlavní aktér celého kouzla.

Měla jsem se soustředit na Blake a táta se strejdou mi budou jenom dodávat sílu.

Dveře do laboratoře se otevřely a v nich stál Juliusův syn s malou ve svojí náruči. Okamžitě chtěl zase vycouvat, ale táta ho s přátelským úsměvem zarazil. Julius se opatrně podíval na strejdu, který se jen usmál a kývl. Nějak se mi zdálo, že si ti dva zrovna dvakrát nerozumí, ale Briana zjevně měla se strejdou dlouhý a zajímavý rozhovor, takže se na něj i usmál.

"Co tady děláte?"zeptal se Julius opatrně. Přešel ke knize a natáhl k ní ruku, ale pak jí zase stáhl, jako by se bál, že do něj uhodí blesk jako do každého, kdo není Meyerovi krve. Proto máma na knihu nikdy v životě nesáhla.

"Ale neboj se,"řekl táta s úsměvem. "Jsi Meyer? Jsi, tak si jí prohlédni. Je to i tvoje kniha." Julius se na něj podíval, potom zase na strejdu, který kývl hlavou, ale Julius stále váhal. Zato malá Michelle neváhala ani minutu a položila na knihu ruku. Julius jí okamžitě začal něco říkat.

"Nech jí být. Vždyť je to i její,"přerušil ho strejda a přešel k malé, aby si jí od syna vzal a prolistoval si s ní knihu. Celou dobu se s ní bavil francouzsky a ona mu odpovídala. Nakonec se začal smát. Julius se jenom s pobaveným výrazem opíral o stůl. Podívala jsem se na tátu, který sledoval mě. Přešla jsem k němu.

"Neboj, za chvíli už tu taky budeš vnoučata mít,"řekla jsem s úsměvem a pohladila si bříško. Táta se usmál a pohladil moje břicho. Zrovna tu chvíli začalo jedno kopat. Táta dojatě sledoval svojí ruku. "Hlavně se mi tu nerozbreč."

"To se mě snažíš urazit?"zeptal se táta s úsměvem. Jenom jsem protočila oči. Táta se podíval na ty dva. "Tak fajn, pánové, měli bychom se do toho pustit. Juliusi, myslím mladšího,"upřesnil táta, když se na něj podívali oba, "nechceš nám trochu pomoct?"

"Já... Nemyslím si, že je to nejlepší nápad,"odpověděl Julius. Vzal si Michelle od otce.

"Proč?"zeptal se strejda.

"No já... dlouho jsem nečaroval. Vlastně moji adoptivní rodiče mi sebrali schopnosti, protože se toho báli. Můžu používat jenom zaklínadla a hůlku, ale aktivní moc nemám. A i s tou hůlkou mám docela problémy,"odpověděl Julius obezřetně. Strejda se zamračil.

"Co že udělali?"zeptal se strejda.

"Hele, to je v pohodě. Jednou jsem mámu skoro vyhodil z okna, když jsem se naštval. Bylo to tak nejlepší,"začal je okamžitě bránit.

"Měli tě učit, jak svoje schopnosti používat a ne ti je brát. Jestli chceš, můžeme ti schopnosti zase vrátit. V knize máme kouzlo, kterým to jde. Jenom mě překapuje, že ti je byli schopni vzít, protože existuje jedna pojistka, kterou kdysi nějaká čarodějka udělala. Nikdo cizí, pokud to není démon, nemůže Meyerovi vzít schopnosti, jenom on sám, nebo někdo z jeho rodiny,"řekl Julius se zamračeným výrazem a podíval se na tátu. Ten jen nechápavě zvedl obočí, potom mu to došlo.

"Já o tom nic nevím,"řekl okamžitě.

"Počkejte, o co se snažíte říct?"zeptal se Julius.

"Buď tvoje rodiče našli nějakého démona, nebo zaříkávače, ti to taky umí, aby ti vzal schopnosti, nebo to udělal někdo od nás, ale to by znamenalo, že to ten člověk musel vědět. Jediný, kdo by toho byl ještě schopný byl William, ale ten byl zásadně proti odebírání schopností. Navíc by Gabrielle asi přizabil, kdyby zjistil, že s tebou měla syna,"řekl táta.

"No, když věděl i o Lili, tak bych řekl, že ne,"poznamenal Julius. Překvapeně jsem se na něj podívala a stejně tak táta.

"Počkej, táta věděl, že nejsem jeho dcera?"zeptala jsem se překvapeně. Koutkem oka jsem pohlédla na tátu, který měl ve tváři trochu smutku, a zalitovala jsem, že jsem dřív mluvila, než myslela.

"Nevím to jistě. Naučil jsi ho, jak se přede mnou má chránit, ale občas ta jeho ochrana padla a já slyšel a cítil to co on,"odpověděl strejda. "Někdy pocítil silnou nenávist, zášť a bolest, když se na tebe podíval, ale byli to jenom chvilkové záchvěvy a občas mu to hlavou běželo, proto jsem se na to taky tenkrát Maggie zeptal. Nejspíš to věděl."

"Proč něco neřekl? Vysvětlil bych mu to,"řekl táta nešťastně.

"Můžeme se ho potom zeptat. Teď se musíme soustředit na nalezení Blakea Collinse,"řekl strejda vážně. "Potom si spolu my dva promluvíme o tom tvém problému s magií, co říkáš?"

"Dobře,"odpověděl Julius s úsměvem. Potom jsme se pustili do kouzla.

Pohodlně jsem se posadila na zem s nohama v tureckém sedu, zavřela jsem oči a s Blakeovou košilí v rukách a soustředila jsem se jen na něj. Na jeho tvář, jeho protikladné vlastnosti, na všechny naše společné zážitky, na jeho krásné oči. Během má usilovné snahy jsem nechala tátu se strejdou, ať dělají svoje. Tohle kouzlo bylo jedno z nejpřesnějších, ale nejtěžších na vykonání. Chtělo to plné soustředění, nějaké pouto a spoustu síly. Nakonec se nám ale podařilo.

Spatřila jsem Blakea. Seděl u kamenného stolu, naproti němu stál Ben a Laura seděla na židli vedle něj. Nezdálo se mi, že by mu hrozilo nějaké nebezpečí, ale to může být jenom moje osobní domněnka. Blake se najednou zvedl a začal přecházet sem tam. Potom jako bych se od nich začala vzdalovat, až jsem se dostala přesnou mapu cesty. Nakonec jsem se probudila.

"To není vůbec dobrý,"řekl táta, který v ruce držel mapu. Skvělá věc na tomhle kouzle byla, že se vytvoří mapa. Otočil papír, na kterém mapa byla, aby jí mohl ukázat strejdovi a Juliusovi. Ti se na sebe jenom podívali.

"Je to to co si myslím?"zeptala jsem se unaveně.

"Jo je,"odpověděl strejda. Blakea drží v podsvětí a jediná cesta, jak se tam dostat je Portos Inferny, což není místo, kde bych chtěla trávit svůj čas. "Odnesu to královně, vy zatím vyvolejte toho Williama." Vzal tátovi papír z ruky, aby mohl odejít.

"Vy chcete vyvolat tátu?"zeptala jsem se vyplašeně. Oba přikývli. Začala jsem vyplašeně couvat, protože na tuhle návštěvu jsem se necítila. Ne že bych ho nechtěla vidět, ale jak bych se na něj mohla podívat, když mi všichni tvrdili něco, co ani nebyla pravda a nechtěla jsem mu ublížit stejně, jako teď ubližuju svému pravému tátovi.

Vyběhla jsem z laboratoře a rychle jsem se rozeběhla do svého pokoje. Věděla jsem, že jednou se před něj budu muset postavit, ale nemohla jsem. Nevěděla jsem jak. Co mu řeknu? ‚Ahoj tati, vlastně ty můj táta nejsi, takže ahoj strejdo, jak se po smrti máš?‘ Přikryla jsem se dekou a vzala si do ruky plyšového medvěda, kterého mi táta kdysi dal. Teď myslím Williama Meyera. Co když to doopravdy věděl? Přitiskla jsem si k sobě medvěda a nechala jsem svoje slzy, aby se do něj vsakovaly.

Když jsem se druhý den ráno probudila, odmítla jsem se zvednout z postele a vydat se na pokračování toho summitu, protože mi nebylo dobře, navíc jsem nechtěla někde cestou omylem narazit na jediného Meyera. Ani nevím, jestli to táta se strejdou udělali a zjišťovat to nepotřebuju. Taky jsem se bála, že když bych to zjistila, zjistila bych taky, že je na mě táta naštvaný.

"Lilian!"vykřikla královna, jakmile rozrazila dveře mého pokoje. Zvedla jsem k ní svůj unavený pohled. Většinou alespoň zaklepá, ale dnes evidentně nebyla v dobré náladě. "Co tady děláš?"

"Myslela jsem, že se k vám ta informace dostala. Není mi dobře. Ráda bych dneska odpočívala,"odpověděla jsem. Přitáhla jsem si deku blíž k tělu a znovu zabodla svůj pohled ke knize v mojí ruce.

"Jakožto princezna musíš být schopná předstoupit před svůj lid i velvyslance z jiných krajin i když ti není dobře, takže vylez z té postele a jdi za královnou Evon. Dnes se jí budeš věnovat celý den,"oznámila mi královna. Přešla ke mně, aby mi mohla z ruky vzít tu knihu, kterou jsem četla a přečetla si název. "Nemusíš si to číst. Sama ti moc dobře můžu převyprávět, jak to mezi mnou a Ryanem bylo."

"Já vím, vaše Veličenstvo, ale vy jste teď velmi zaneprázdněná. Navíc ta knížka je velmi zajímavá,"řekla jsem. Vzala jsem jí knížku z ruky a odložila jsem ji na noční stolek, potom jsem si vzala volné šaty ke kolenům, abych si je oblékla. Královna mě celou dobu nevlídně sledovala. Když jsem byla oblečená, odvedla mě do zahrady, kde na lavičce seděla královna Evon s Maggie a společně se něčemu smály.

"Vaše Veličenstvo, tohle je moje snacha Lilian,"představila mě královna.

"Moc ráda vás konečně poznávám,"řekla královna Evon. Vstala z lavičky a natáhla ke mně ruku, aby si se mnou potřásla.

"Já vás také, vaše Veličenstvo,"řekla jsem a poklonila se.

"Tak já vás tu asi nechám. Slečno Mooreová, nechtěla byste mě doprovodit do paláce?"zeptala se královna Maggie. Ona se nadechla, ale královna Evon jí přerušila.

"Proč? Ráda s ní strávím ještě trochu času." Maggie jen pokrčila rameny a spolu s královnou Evon jsme se vydali dál do zahrad.

"Máš už vůbec nějaké děti?"zeptala se královny Maggie. Ona se usmála a přikývla.

"Chlapečka. Evana. Je mu 12 let,"odpověděla královna.

"Já myslela, že toho, koho ti tvůj otec vybral, jsi nechtěla,"řekla Maggie.

"Prvních pár týdnů soužití po naší svatbě bylo doopravdy těžkých, ale potom jsme si začali rozumět a v srpnu se mám narodil Evan. Co ty a Marcus. Máte nějaké děti?"

"Ne, asi nám to není přáno,"řekla Maggie smutně. Evon se na ni otočila a usmála se klidným úsměvem.

"Neboj se, Maggie, samozřejmě že vám to souzeno je, jenom musíš počkat. Všechno potřebuje čas,"řekla královna Evon s úsměvem. "Navíc si myslím, že problém už není ve tvém zdravotním stavu, Maggie, ale v tvojí hlavě. Prvních pár pokusů nemuselo vyjít kvůli tomu úrazu, co jsi měla, ale teď už vážně jenom proto, že se bojíš, nebo je to Marcusova vina, že nějakým způsobem..."

"Ale no tak,"zarazila jsem je. Obě se na mě podívaly. "Táta dítě chce víc, než dává najevo. A navíc vážně nepotřebuju slyšet že... já ani nevím, jak to mám říct."

"Na tom něco bude,"přitakala královna.

"Co takže my chcete říct, že to že s Marcusem ještě nemáme dítě, je moje vina? Tak to vám pěkně děkuju,"řekla Maggie kousavě.

"Neřekli bychom ta tak natvrdo, ale asi ano." Maggie si povzdechla a vyběhla pár schodů do altánku, kde jsem si s Jaspera vzala. "Možná bych mu měla dát šanci s někým jiným. Možná, že by měl..."

"Počkej, Maggie! Ty ses zbláznila? Víš, jak by ho to bolelo?"zeptala jsem se jí.

"A jak by to bolelo tebe. Copak ti nestačilo těch pár let, co jste byli od sebe?"zeptala se královna. Posadila se vedle ní a vzala jí za ruku. "Maggie, musíš mít víru. Vidím v tvojí budoucnosti spoustu malých capartů."

"To možná jo, ale Marcus si je zaslouží co nejdřív. Vždyť je to vlkodlak. Vlkodlaci žijí jenom pro svoje děti a svojí smečku. První se trápil kvůli Lili, teď se trápí kvůli tomu, že nemůžeme mít děti. Musí po svém boku mít někoho, kdo mu je dá a evidentně já to nejsem,"řekla Maggie se slzami v očích.

"Maggie, kdybys pro něj nebyla ta pravá, nikdy by s tebou nebyl. Zvlášť pak ne tak dlouho. Jak jsi sama řekla, vlkodlaci žijí pro svoje děti. Vlkodlak si vždycky vybere partnerku takovou, aby s ní mohl mít dědice. Hlavně když je to vůdce smečky,"připomněla královna Evon. "Ty, Maggie, jsi pro Marcuse ta pravá. Věděl to ještě předtím, než se z něj stal vlkodlak a bude to vědět i potom, co umře. Ty jsi jeho pravá láska."

"Ale..."

"Žádné ale, Maggie, nikdo jiný by pro něj nebyl lepší. Byla jsi s ním, když věděl, že Lili je jeho dcera, ale nemohl se k ní tak chovat, podržela jsi ho, když se hádal s bratry, zastala ses ho, když se z něj stal vlkodlak a jejich matka ho vyhnala, ohrozila jsi svůj život, když ho lovili. Ty, Margarette, jsi jeho pravá láska, a kdyby ses od něj odtrhla, zabila bys ho. Vlkodlak za svůj život pozná jenom jedinou, a když jí ztratí, jako by zemřel i kus z něj. Nesmíš mu dovolit tohle zažít, věř mi. Ty jsi ta pravá a to, že zatím nemůžete mít děti, má svůj důvod jako všechno v tomhle světě. Sama uvidíš, že všechno bude v pořádku. Jenom musíš věřit,"řekla královna Evon. Maggie zvedla uplakané oči a pohlédla do jejích. Nakonec jí objala a začala i vzlykat. Jen jsem je překvapeně sledovala, protože vypadali jako kamarádky, ale tohle bylo víc, než jsem čekala.

"Dobré ráno, dámy,"pozdravil hlas, u kterého jsem doufala, že ho ještě dlouho neuslyším. Otočila jsem hlavou a spatřila zelené oči Williama Meyera.

33. Kapitola                Rozcestník                31. Kapitola