Krásný den přeji všem, mám tu pro Vás další kapitolu Černé lilie. Už 33. V téhle kapitole se William Meyer na malou chvíli vrátí do světa živých, Lili začne mít pochybnosti snad o všem a zlomí srdce někomu, koho miluje. Přeji Vám krásné čtení. A co se týče životopisu Maggie Mooreové, pracuji na něm.
34. Kapitola
Táta a Maggie druhý den brzy ráno odjeli bez rozloučení. Vzali sebou i dvojčata. Nebyla jsem si jistá, jestli je na mě táta naštvaný, ale domnívala jsem se, že je. Já bych tedy byla, ale musela jsem to udělat, abych ho ochránila. Kouzlo bratrů, které použili na přivolání, se po tátově odjezdu začalo pomalu ztrácet, proto jsem se strejdou Williamem trávila každou volnou chvíli. Nakonec zmizel. Jediný, kdo mi teda zůstal, byl strejda Julius, který mě učil, jak být dobrou princeznou. A můj bratr se svou dcerou, které jsem teprve poznávala. Dokonce i Alexis byla odvolána a já ji neviděla. Došlo mi, že jsem sama.
Pokoušela jsem se promluvit si s Jane, ale ta odjela s Joshem někam na pryč a nikdo nevěděl, kde vlastně jsou. Rebecca s Johnem když nebyli spolu, tak byli s princeznou Alison. A Annabelle se úplně odřízla od všech a začala se soustředit na představení, ve kterém bude vystupovat.
A když se konečně královna vrátila, ukázala jsem jí všechno, co jsem se stačila naučit a ona byla potěšená, ale hned potom mi předala několik papírů, ve kterých bylo všechno, co se musím ještě naučit. Ninu jsem viděla jen na malý okamžik, ale byla jsem ráda, že jsem jí mohla říct, že jí mam ráda.
Každou noc, pro vampýry to byl den, jsem se procházela palácem a obdivovala jeho krásy. Z daleka jsem ho neprošla celý. Dneska jsem se procházela v přízemí. Neodvážila jsem se tam ještě jít, protože královna byla neustále nablízku, ale dnes šla nakupovat s Ninou, tak jsem si to tu mohla projít.
Do nosu mě uhodila nádherná vůně. Netušila jsem, co to je, ale okamžitě se mi začali zbíhat sliny. Zakručelo mi v břiše. Potichu jsem se plížila až ke dveřím kuchyně. Byli zavřené, proto jsem tiše zaklepala a vešla. Rozhlédla jsem se okolo sebe.
"Princezno,"řekla kuchařka s úsměvem. Uklonila se mi a obrátila svou pozornost k těstu, které zadělávala.
"Dobré ráno,"řekla jsem s úsměvem a prohlédla si staře vypadající kuchyň plnou nových přístrojů.
"Co tu děláte tak brzy? Měla byste ještě spát,"řekla kuchařka s úsměvem. "Vstává se až za hodinu. Do té doby musím upéct všechny tyhle koblihy. A chleba. Ale mám tu nějaké šátečky."
"To je v pořádku. Najím se později s ostatními,"řekla jsem s úsměvem. "Vidím, že máte moc práce tak..."
"Nemusíte odcházet. Posaďte se. Tady máte bylinkový čaj,"řekla s úsměvem a postavila přede mě hrnek.
"Děkuju."
"Copak vás trápí?"zeptala se zamračeně.
"Nic,"odpověděla jsem s povzdechem. Napila jsem se čaje a podívala se na ni. Stála ke mně zády a zadělávala těsto.
"Nepovídejte. Vidím to. Jste smutná. Měla byste se uklidnit, nebo se vám ještě něco stane."
"Vy byste byla klidná, když se děje tohle všechno? Jsem těhotná, můj manžel bojuje tamhle někde v Maledii, ztratil se můj přítel, mám spoustu učení a k tomu všemu se mi zdá, že jsem naprosto odříznutá od celé svojí rodiny a všech, které mám ráda." Nešťastně povzdechla a začala dávat chleby na pekáč, aby je mohla v rozpálené peci upéct.
"Asi máte pravdu. Já bych taky byla nešťastná. Ale i když se nám zdá, že náš život je v troskách, vždycky se objeví něco, co nás zase zvedne na vrchol. Před rozbřeskem je největší tma. Teď se vám zdá, že je všechno ztracené a že nemáte sílu jít dál, ale bude líp. Uvidíte,"řekla kuchařka s laskavým úsměvem. Povzdechla jsem si a doufala, že má pravdu. "Tak hlavu vzhůru. Teď si běžte ještě odpočinout. Budete dnes mít spoustu práce." Usmála jsem se, dopila čaj a vydala se ke dveřím.
"Děkuju vám, slečno..."
"Paní. Paní Viggová,"odpověděla s úsměvem kuchařka.
"Paní Viggová. Ráda vás poznávám."
"Já vás také." Otevřela jsem dveře a kývla na rozloučenou, než jsem se vydala chodbou do vstupní haly a po schodech do svého pokoje.
Nějak jsem nevěděla, co si mám počít. Jakmile odjela i královna s Ninou a Annabelle, připadalo mi, že jsem v paláci úplně osamělá. Potřebovala jsem přítele, jako byl Blake nebo svého manžela, ale i když jsem byla úplně sama, měla jsem alespoň čas na některé věci.
"Dobrý den, princezno, kam se ženete?"zeptal se mě s úsměvem Derec. V hlouby duše jsem doufala, že se mi povede projít kolem strážců bez povšimnutí, ale to bych dokázala jen, kdybych nebyla těhotná a kdybych se nemusela hlásit.
"Chci se jít projít po městě,"odpověděla jsem.
"Projít po městě? A co takhle říct to strážcům? Počkej tady, jen si dojdu pro věci,"řekl Derec. Povzdechla jsem si. Poslechla jsem ho. Netrpělivě jsem přešlapovala před branou a přemýšlela, jak se odsud dostat bez povšimnutí, ale asi to bylo nemožné, protože tu byli kamery, které snímali každý pohyb a patrně i pohybová čidla. A když náhodou něco z toho nefunguje, ještě by si mě všimli strážci, kteří v budkách vysedávají.
Vzala jsem si do ruky telefon, abych se podívala, jestli mi náhodou od Jasper třeba nepřišla nějaká zpráva, ale nic tam nebylo. Neslyšela jsem o něm od jeho odjezdu. Tak moc jsem se o něj bála. Taky jsem doufala, že mi napíše někdo jiný. Kdokoliv.
"Můžeme jít,"řekl Derec, jakmile se vrátil. Usmál se na mě, ale potom ho úsměv zase přešel. "Co se děje?"
"Nic, jen jsem unavená,"odpověděla jsem. Chvíli mě tiše sledoval přimhouřenýma očima a jeho pohled mě znervózňoval. "Bojím se o Jasper. A o Blakea."
"To asi všichni tady,"řekl nešťastně Derec. "Kam se chcete podívat?" Zamyslela jsem se nad tím. Kam jsem to vlastně chtěla jít? Žádný určitý cíl jsem neměla, proto jsem jen pokrčila rameny. "Tak fajn. Tak co kdybych ti udělal prohlídku města?"
"Bezva. Jak dlouho už tu žiješ?"zeptala jsem se Dereca.
"Narodil jsem se v tamtom domě,"řekl Derec a ukázal na jeden z domů nedaleko nás.
"Proč ses nikdy neodstěhoval. Vždyť tady moc zábavy asi nebude. Nebo jo?"
"Samozřejmě že je, ale musíš hledat. Je tu spousta barů, klubů ale rozhodně ne v téhle části města. U královského paláce je maximálně nějaká kavárna a restaurace, ale to je všechno. Crystal je větší než vypadá,"odpověděl. "A k první části otázky... Mám tady matku, o kterou se musím starat a práce v Crystalském královském paláci je jedna z nejlepších příležitostí, kterou jsem mohl dostat. Ještě pár let a mohl by ze mě být i královnin strážce nebo alespoň jejích vnoučat nebo snachy. Do konce měsíce se rozhodne, co ze mě bude."
"Tak to musíš být asi dobrý, co?"
"Všichni to tvrdí,"odpověděl Derec s úsměvem. Chvíli jsem ho beze slova po očku pozorovala. Vypadal napjatě a zdálo se mi, že zvládá pozorovat snad všechno. Ve všem hledal ohrožení. Byl to vážně jeden z nejlepších strážců, které jsem kdy potkala.
"Tak, kam mě vezmeš?"
"To je jenom na vás, princezno. Co už jsi z města viděla?"
"Knihovnu, nákupní čtvrt, divadlo, teda to, ve kterém vystupovala Nina. A Blakeovu dílnu. To je všechno,"odpověděla jsem.
"Tak co kdybychom se podívali do vládních budov?"zeptal se s úsměvem. Jen jsem přikývla. "A až to dokončíme, zvu tě na oběd. A potom bychom se mohli vydat do muzea Crystalských dějin. Co říkáš?"
"To zní dobře." Derec krátce kývl a zastavil se uprostřed kroku, aby zjistil, kde vlastně jsme. Šli jsme po hlavní ulici, kterou se dostanete od městské brány přímo k paláci. Vzal mě za ruku a rychle mě odvedl do postraní uličky, kde si mě přitáhl trochu blíž a rychle jí prošel, přitom měl celou dobu ruku pod bundou. Jakmile jsme se z té temné uličky dostali, odvedl mě další ulicí až k náměstí.
"Co to mělo být?"zeptala jsem se ho.
"Zkratka. Nebezpečná. Většina normálních vampýrů a čarodějů se jí vyhýbá obloukem. Zvlášť ve dne, pro vás v noci, ale ani za světla není bezpečná, protože tam slunce zrovna dvakrát nesvítí,"odpověděl obezřetně a ohlédl se, aby zjistil, jestli nám někdo nesleduje. Trochu se mi zamotala hlava. "Tak a tohle je budova rady."
Naskytl se mi pohled na vysokou budovu a rozlehlou budovu. Byla postavená z bílých cihel a její střecha byla hnědá. Před ní postávalo několik lidí v oblecích, kteří zde zjevně pracovali. Taky dva strážci v černých uniformách, podobných těm, které měli palácoví strážci, až na to, že palácoví na nich měli jen Whiteovic erb, ale tihle měli znak Amerického království.
"Jsem rád, že jsem skončil jako palácový strážce, jinak kdybych byl dvorní, mohl bych skončit jako oni,"řekl trochu zasmušile.
"Jak to myslíš?"
"Copak to nevidíš? Ta práce je otřesná. Celých pět hodin stojíš před budovou, i v dešti, a k akci se dostaneš, jen když vidíš, jak někoho přepadají nebo když je v budově pohotovost. A když náhodou máš to štěstí a dostaneš na vyšší pozici, tak buď vysedáváš a zapisuješ všechny, kteří vejdou do budovy, nebo stojíš u zasedání rady nebo hlídáš u každých dveří. v celé budově je na směny něco okolo šedesáti strážců. Z toho polovina nemá co dělat,"odpověděl Derec otráveně. Neubránila jsem se pobavenému úsměvu.
"A co je tak skvělýho na práci v paláci?"
"Když jsi palácový strážce nižší úrovně tak je to to samé jako tady, ale při každém povýšení dostáváš nové příležitosti. Já jsem královský strážce, což znamená, že mám právo spíš povinnost doprovázet královské mimo palác, proto většinu dne vysedávám v té boudě, kdyby náhodou někdo šel a neměl svého strážce. Taky mám možnost hlídkovat při společenských akcích a doprovázím královské kolony na všech možných akcích ve městě, nebo když jedou do paláce. Jako jsem to udělal s vámi při tvém prvním plese. Palácový strážce vyšší úrovně zase zapisuje příchody a odchody, hlídá neoprávněné vniky do paláce, hlídkuje v paláci a na pozemcích, ale ven se dostane, jen když jde s královským strážcem." Chvíli jsem na něj tupě zírala a snažila se to nějakým způsobem vstřebat. Vlastně jsem ani nechápala, proč to mají tak složité. Nakonec jsem to nechala být. "Pochopilas to?"
"V podstatě jo. A co za strážce jsi, když máš svěřence?"
"Osobní. Ti se starají jen o toho, koho mají přiděleného nebo kdo si je vybral. Prostě o jeho svěřence."
"Aha. A kdo je velitel palácových strážců?"
"Velitel nižších se jmenuje Frank. Je to prima chlap, ale už je starý. Velitele vyšších možná znáš. Už jsi ho viděla. Greg." Zavrtěla jsem hlavou. "To je jedno. A všichni jsou podřízení Weasleymu, což je velitel královských strážců. Kdo Weasleyho nahradí, to se ještě neví, ale z některých zdrojů jsem slyšel, že pokud nedostanu svěřence, mohl bych to být já." Překvapeně jsem se na něj podíval.
"To musí být velká příležitost,"řekla jsem.
"Jo, ale hlídat svého svěřence, to je taky něco. A asi je to ještě prestižnější než velitel královských strážců. Představ si, jak by v mém životopise vypadala ochrana princezny Lilian Whiteové,"řekl pyšně. "A hlavně by to byla poměrně stálá práce. Alespoň dokud bych tě nenaštval." Zasmála jsem se.
"A co kdyby se mi něco stalo? Co by bylo s tebou?"zeptala jsem se.
"Kdybych byl ve službě, tak by to byl kaz na celé mojí kariéře, ale vrátil bych se buď k palácovým, nebo by mě šoupli ke dvorním,"odpověděl Derec.
"To bych tady raději vzala to místo velitele,"řekla jsem. On se zasmál.
"Možná máš pravdu, ale tobě se nic nestane, když na tebe budu dohlížet,"řekl s úsměvem. Povzdechla jsem si. Jeho jistota ve mně moc důvěry nevzbuzovala. Zastavili jsme se u přepážky.
"Dobrý den, vyndejte všechny kovové předměty a zbraně. V případě že máte zbraň, budete ji muset odevzdat,"řekl znuděný strážce. Derec se okamžitě otočil a přešel k jiné přepážce. Byla pro strážce. Já jsem si sundala zlatý řetízek, který mi visel na krku, a položila ho do připravené kastlíku. Potom jsem tam položila i kabelku. Připadala jsem si jako na letišti.
"Vaše prsteny,"řekl strážce. Podívala jsem se na svou ruku, kterou mi zdobil snubní a zásnubní prsten, který mi Jasper dal. Povzdechla jsem si a oba je sundala. Potom jsem prošla. "Děkuji za spolupráci." Jen jsem se usmála a rychle si vzala svoje věci. Okamžitě jsem si nasadila oba prstýnky. Zbytek věcí jsem nechala až na později.
"To jsou kontroly jako na letišti,"řekla jsem otráveně.
"Co bys čekala. Budova je otevřená pro veřejnost, proto jsem takovéhle kontroly. Kdyby šlo o běžný pracovní den, tak by ses sem nedostala. A když je shromáždění rady, tak je to takřka nadlidský úkol,"řekl Derec. "Všichni se bojí, že by někdo z nich mohl být terorista."
"To snad ne?"
"Ale jo. Sice se o to nemluví, ale na naší zemi a na naše královské má spadeno spousta lidí. A tohle je jedno z nejlepších míst, kde by šlo královské zabít a otřást celou zemí. A kdyby chtěli zabít královnu, stačí zničit královský palác,"řekl Derec. "To by s námi taky otřáslo."
"A to se nikdo nebojí, že se něco takového stane?"
"Samozřejmě že jo. To je důvod, proč se před každým shromáždění vyčlení speciální tým, který celou budovu prohledá,"odpověděl Derec. Pozorně jsem se rozhlédla okolo sebe.
"Jak by se sem mohli nějaké výbušniny dostat?"napadlo mě najednou.
"Démonské teleportace, nějaké zásilky, i když ty se skenují, ale stejně někdy něco unikne. Sebevražední atentátníci. Je toho spousta,"řekl Derec. Připojili jsme se k jedné ze skupinek, která zrovna vyrážela na prohlídku.
O budově jsem se dozvěděla snad všechno, co šlo. Uviděla jsem kanceláře poloviny královských, dokonce i svého manžela. V jeho kanceláři byl jen psací stůl s židlemi, prázdné police, na podlaze koberec a naproti oknu nějaký obraz. Upřímně mě trochu zklamal. Poté jsme se přesunuli do spodního patra, kde byla místnost, ve které se rada schází, poté jsme se přesunuli do protější místnosti, kde se schází rada čarodějů. Tím naše prohlídka skončila.
"To byla zábava,"zamumlala jsem kysele. Derec se usmál. "Počkáš tady na mě? Potřebuju si odskočit." Doprovodil mě až ke dveřím, potom se postavil vedle dveří.
Bylo mi trochu nepříjemné, že za dveřmi stojí, ale co jsem mohla dělat. Tím, že jsem si Jaspera vzala, jsem se tak nějak vzdala svobody. Na toaletě jsem byla ještě s jednou ženou, která si zrovna obtahovala rty rtěnkou. Byla na sebe černou koženou bundu a úzké kalhoty a boty na vysokém podpatku. Něco mi na ní nesedělo, ale netušila jsem co.
Moje podezření se ještě prohloubilo, když jsem vylezla z kabinky a ona ještě stála u umyvadla. Už se nelíčila, jen se dívala na svůj odraz. Jakmile jsem přistoupila k umyvadlu, otočila se na mě a tiše mě prohlížela.
"Vy jste princezna Lilian, že jo?"zeptala se. "Manželka Jaspera Whitea." Podívala jsem se na ní koutkem oka. Nepatrně jsem kývl. "Přesně na vás jsem čekala."
"Co prosím." Otočila jsem se na ní, ale to už měla v ruce zbraň a mířila mi na hlavu. Otevřela jsem pusu, abych něco řekla.
"Drž hubu. Jenom cekneš a já tě zastřelím,"řekla. Zase jsem zavřela pusu a vyděšeně se dívala do hlavně zbraně. "Nechceš se posadit? Bude to chvíli trvat."
"Co bude chvíli trvat?"zeptala jsem se třesoucím se hlasem. Potom jsem uslyšela výstřely. Na toalety vpadl Derec, aby mě ochránil, ale ta žena ho střelila hned, jakmile se objevil. Vyděšeně jsem vykřikla a i přes hrozbu smrtí jsem k němu přeběhla a padla vedle něj.
"To je dobrý,"řekl a usmál se. Naštěstí ho nestrefila do srdce, ale do břicha. "Budu v pohodě."
"Buď ticho!"vykřikla. "Ty jdi od něj dál."
"Co chcete?"zeptala jsem se vyděšeně.
"Všechno se dozvíš,"odpověděla.
"Všude je čisto. Můžeš jí přivést,"ozvalo se z vysílačky.
"Slyšela jsi. Pojď ke mně,"řekla. Podívala jsem se na Dereca. Nepatrně se usmál, čímž mi asi chtěl dát najevo, že bude v pořádku. Ta žena ke mně přišla a popadla mě za ruku. "Tak pojď!" Odtáhla mě ke dveřím, že kterými už stáli dva muži.
"Dobré odpoledne, princezno. Spoutejte ji a nasaďte jí pytel,"řekl jeden z nich. Byl to ten, který na ní mluvil přes vysílačku. Přes hlavu měl navlečenou kuklu, takže jsem neviděla, jak vypadá, ale zdál se mi povědomí. Oni už mi nasazovali pouta. Byla jsem moc vyděšená, proto jsem se ani nebránila.
"Kdo jste? Co chcete?"zeptala jsem se.
"Všechno se dozvíte, princezno, ale teď vás odtud musíme dostat. Co je s tím pytlem?"zeptal se vztekle jejich velitel. Další z jeho kompliců ke mně přešel s hnědým látkovým pytlem. Okamžitě jsem se začala vzpírat, ale jejich velitel mi stiskl ramena a zamezil mi všechny pohyby. A byla tma. Vedli mě do vstupní haly, ale já jsem zakopla a upadla.
"Sakra, neříkal jsem vám, abyste nám uvolnili cestu?"vykřikl ten jejich velitel.
"Promiňte, pane,"odpověděl jiný.
"Vy dva, odveďte jí. Vy, zabijte všechny, co přežili. A ty, získej záznamy z kamer. My ostatní se přesuneme na stanoviště Beta,"zavelel onen muž. Beta? Okamžitě se mi vybavil ten voják, který se vzepřel svému veliteli, když tu byl ples na počest vojáků. Hlas toho velitele mi připomínal i jejich velitele. "Všichni víte, co máte dělat v případě zadržení nepřáteli."
Ucítila jsem, jak mě jeden z těch mužů chytil o něco pevněji, že mě o několik málo chvil pohltil ten nepříjemný pocit, který je pro přemisťovací lektvary ten běžný.
"Odveďte jí do jejího pokoje,"řekla ta žena, která na mě mířila.
35. Kapitola Rozcestník 33. Kapitola