Krásné sobotní ráno, tak jak Vám dopadlo vysvědčení a co vaše plány na prázdniny? Co se týče mých, budu doma a budu psát. Konečně mám čas a i chuť pokračovat, takže se můžete těšit na další kapitoly a články. Máte radost?
Lili se dozví, co je její ředitel vlastně zač, rozhodne, jaké jméno dá svojí druhé dceři, bude donucena se rozloučit s vojáky a se svým milovaným. My budeme muset jedné postavě dát zbohem na několik příštích století. Krásné čtení a už teď se těším, na vaše komentáře.
30. Kapitola
"Ano jsem,"odpověděl ředitel. Koutkem oka jsem se podívala na Jane, která krčila nos stále víc a víc. Nikdy jsem takovou reakci na vlkodlaka neviděla, ale asi jí pan ředitel nesedí.
"Tak, bude asi nejlepší, když se vrátíme domů, co myslíš, Jane?"zeptala se Rebecca. John vzal Jane za ruku a začal jí táhnout pryč. Když byli dostatečně daleko, ředitel se obrátil na tátu.
"Udělal jsem něco?"
"Ne, jenom jí asi nesedí tvůj pach,"odpověděl táta. Tiše si ředitele prohlížel a přemýšlel. "Jak dlouho už jsi?"
"Asi dva roky. Byli jsme s Paige a Tomem stanovat a napadli nás. Snažil jsem se použít nějaké kouzlo a lektvary, ale nějak mi to nevyšlo. Jeden z nich mě pokousal, takže když jsem se poprvé proměnil, Paige se rozhodla, že by bylo lepší, kdybych se od nich na chvíli, než to dostanu, pod kontrolu držel dál,"odpověděl ředitel.
"Doufám, že už je všechno v pořádku." Ředitel se znovu usmál a přikývl.
"Už jsme zase spolu,"odpověděl.
"Nechci se vám do toho vměšovat, pánové, ale nejsem si jistá, že tohle je vhodné místo k rozhovoru na toto téma,"upozornila babička. Táta jenom přikývl.
"Asi máte pravdu. Mohl bych vás pozvat k nám domů?"zeptal se ředitel.
"Budeme rádi,"řekl táta a podíval se na Maggie, která jenom přikývla. Děda se podíval na babičku. Nevlídně sledovala ředitele školy. "Lili, ty a Jasper máte jít na nějaký ten večírek v královnině paláci ne?" Jasper jenom přikývl. Já jsem unaveně povzdechla. "A vy, byste asi ocenili, kdybyste mohli být někde, kde nebude někdo našeho druhu co?"
"Já bych rád viděl svoje vnoučata,"odpověděl děda. Babička rychle přikývla.
"Dobře, tak jeďte s Jasperem a Lili, oni vás doprovodí,"řekl táta s milým úsměvem. Jasper mě vzal za ruku a poprosil babičku s dědou, aby ho následovali. Zamávala jsem tátovi a nechala se odtáhnout k autu. Chvíli jsem sledovala dědu, který se každou chvíli otáčel, aby viděl, jestli se s Maggie něco neděje. Povzdechla jsem si, protože jsem doufala, že se mezi nimi konečně něco změní, ale krom toho, že se spolu bavili víc, žádná velká změna nenastala. Tak moc mě to mrzelo.
Seděla jsem v altánku, kde jsem Jasperovi řekla své ano a pozorovala fontánu, kterou tu královna nechala postavit na počest tohoto svazku. Cítila jsem takovou úzkost z toho, že mám o Jaspera teď na bůhví jak dlouho přijít. Bála jsem se, že mě mezitím královna zabije, nebo že se on už nevrátí. Děsila jsem se toho, že tu budu sama.
Taky jsem přemýšlela o tom, co budu dělat, až tu nebude. Od královny už jsem dostala plán na 16. a 17. července, ve kterém byli jenom nejrůznější akce se všemi manželkami a přítelkyněmi všech princů, kteří jedou do Maledie. Taky nějaké lekce a spousta času s královnou. Do patnáctého jsem ještě měla volno, protože to jsem měla být s Jasperem a pečovat o něj.
"Proč nejsi se svým manželem,"od cesty ozval se Blakeův hlas. Zvedla jsem oči, abych se na něj mohla podívat, a smutně jsem se na něj usmála. "Ale, Lili, nemusíš se o něj bát. Je to dobrý voják a navíc tam bude mít Whitemorea a jeho oddíl. Bude v pořádku."
"Já vím, ale... stejně se o něj bojím. Copak ty se o svého tátu a bráchu nebojíš?"zeptala jsem se ho. Posadil se na lavici vedle mě a posmutněl. Opřel se předloktím o stehna, dlaně si semkl a povzdechl.
"Jistě že se bojím, ale vím, že budou v pořádku. Zvlášť jestli je to, co Zoey říkala pravda. Královna pověřila jednu jednotku, abych šla k nám a Greenům, takže si můžu být jistý, že se jim nic nestane, protože ta jednotka je elita mezi vojáky,"řekl Blake. Vzpomněla jsem si na ten rozhovor, který Zoey vedla s tím zakukleným vojákem. Collinsovi budou vážně v bezpečí, ale co když to Whitmore nějak zvoře Jasperovi se něco stane? "Ach jo, Lili, neboj se. Škodí to tobě i dětem. Už máte vybraná jména?"
"Jo, William Jasper, Anthony Ryan a Henry Marcus pro kluky a Rosemarie Lilian pro holku,"odpověděla jsem.
"Takže už víte, co to bude?"zeptal se Blake. Nechápavě jsem se na něj podívala. "Máte tři jména pro chlapce a jedno pro dívku. Proto se ptám, jestli už víte, co to bude."
"No jo, máš pravdu. Vždyť nemáme jména pro holky,"řekla jsem překvapeně. Blake se na mě usmál.
"Ale máte moc hezký výběr. William se mi zdá nejlepší. A Rosemarie je nádherná,"řekl Blake. Usmála jsem se. Pohladila jsem si bříško a začala uvažovat, co bychom mohli použít dál.
"Co by se ti líbilo pro holku?"
"Nikdy jsem o tom nepřemýšlel,"odpověděl Blake zamračeně. "Asi Alison po mámě, nebo bych to nechal na její matce."
"Vážně?"zeptala jsem se. Jenom pokrčil rameny.
"A třeba Mia je hezké,"řekl s úsměvem.
"Mia? Maria Claire Whiteová, Maria Gabrielle Whiteová? Ne to ne,"řekla jsem a otřásla se. Blake se rozesmál.
"To je vážně hrozný. Já nevím, Megan, Marlene, Diana, Hannah, Stacy, Denise, Isabelle, Ja..."
"Počkej. Isabelle."
"Nebo Isabella, podle toho, co máš raději. Mě osobně se víc líbí ta Isabelle,"řekl Blake.
"Isabelle Gabrielle Whiteová. To se mi nelíbí. Isabelle Claire Whiteová..."
"To není špatné,"řekl Blake a pozorně si mě prohlédl. Zamračila jsem se, protože měl pravdu. Isabelle Claire Whiteová bylo moc pěkné. Škoda, že tam u toho musela být ta Claire. "Ale jestli..."
"Ne. Princezna Isabelle Claire Whiteová. Zní do krásně. Půjdu to říct Jasperovi,"řekla jsem a začala se zvedat. Už jsem nemohla v klidu a rychle vyskakovat, jak jsem byla zvyklá z předešlých měsíců, ale musela jsem začít s opatrným postupným zvedáním, abych našim děťátkům neublížila. "Díky za pomoc."
"Jasně, kdykoliv si řekni,"prohlásil Blake s úsměvem a opřel se o lavici. Co nejrychleji jsem se dostala do paláce a začala pátrat po svém manželovi, kterého jsem našla na válečné poradě. Chtěla jsem vejít, ale dva strážci, kteří stáli před dveřmi, mi v tom zabránili a upozornili mě, že bych měla jít do svého pokoje, nebo počkat v nějaké společenské místnosti.
"Princezno, pojďte." Derec mě vzal za zápěstí, aby mě mohl odvést, protože ti strážci se dívali poněkud zvláštně. "Měla by sis dávat pozor, s kým se bavíš. Řekněme, že někteří z místních strážců se není jistá, zda je dobré, že tu jsi."
"Co tím myslíš?"zeptala jsem se nechápavě.
"Nelíbí se jim, že ses provdala za jejich korunního prince, taky se jim nelíbí, že jsi čarodějka a navíc ta věc s povstalci mezi čaroději, to se jim taky nelíbí. Domnívají se, že bys mohla patřit mezi ně. Jasper vždycky chodil se spoustou ne zrovna vhodných žen, tím myslím, že třeba Evin otec měl špatnou pověst, nebo tu byla jedna slečna, která ho podváděla celou dobu, co spolu byli a spousta dalších skvělých voleb. Strážci vidí nebezpečí všude, Lili, to musíš pochopit a to, že ses stala jejich princeznou, se jim moc nezdá,"vysvětlil Derec s úsměvem. "Neboj, časem se to změní."
"To doufám, protože já jsem čistá. Dokonce ani nevím, že tu nějaké povstalce máte,"pověděla jsem Derecovi a přemýšlela. Derec povzdechl a posadil se na opěrku křesla. "Co je?"
"Ty to víš, že jo?" Nasucho jsem polkla, protože jsem nevěděla, co mu mám říct. "Alespoň si můžu být jistý, že k nim nepatříš."
"To máš pravdu."
"Proč jsi vůbec chtěla Jaspera vidět?"zeptal se Derec. Zasněně jsem se usmála a pohladila jsem si bříško.
"Abych se ho zeptala na názor. Vymyslela jsem nové jméno pro holčičku,"odpověděla jsem mu. Derec se jenom usmál.
"Jaké?"
"Isabelle,"odpověděla jsem.
"Isabelle a dál?
"Isabelle Claire." Derec se znovu usmál a přikývl.
"Isabelle Claire Whiteová, je moc pěkné. Určitě se mu to bude líbit. Už víte, jestli budete mít tři kluky, nebo tři holky?" Zavrtěla jsem hlavou. "A chceš to zjistit?"
"Jak?" Natáhl ke mně ruku. "Ty to můžeš zjistit z dotyku?"
"Více méně. Nebude to jisté. Nic není jisté, ale ano,"odpověděl Derec. Podala jsem mu ruku a vyčkávala. Zavřel oči. Začala jsem pociťovat zvláštní tlak a teplo po celém těle. Nakonec se to přesunulo jenom k bříšku.
"Neříkej mi, co to bude, jenom jestli jsou potřeba tři jména,"upozornila jsem ho okamžitě. Jenom přikývl.
"Nemusíš vymýšlet další,"odpověděl Derec s úsměvem. Zdálo se mi, jako by ze mě spadl kámen. Už jsem neměla chuť vymýšlet něco dalšího. Navíc budu mít syna i dceru. Vlastně dcery. Nina se k nám stěhuje už zítra. Královna už pro ni připravila pokoj nedaleko mé a Jasperovi ložnice.
"A když budete mít dva kluky, co vyberete?"
"Williama a nevím, asi Anthonyho,"odpověděla jsem. O tomhle jsem vlastně ani nepřemýšlela. Byla jsem ráda, že alespoň holky máme jasné. Nebo alespoň jsem měla, Jaspera se budu muset ještě zeptat. "Ke komu jsi přiřazený?"
"Já? Nemám přiřazení, ale královna mě chce mít u tebe, proč se ptáš?"
"Já jenom, že Blake Collins nikoho nemá, tak jestli bys ho nemohl chránit,"odpověděla jsem. Derec se usmál a zavrtěl hlavou. "Proč ne?"
"Kvůli Annabelle. Sice k němu nemám žádný negativní vztah, ale chodil jsem s Annabelle, což by mohl být střed zájmů. Mohl bych třeba omylem způsobit jako smrt místo toho, abych ho chránil,"odpověděl Derec. "Pravidla, která strážci mají, jsou jasná."
"Copak bys dopustil, aby se Blakeovi něco stalo?"
"Ne, ale stále to představuje určité ohrožení,"odpověděl Derec. Povzdechla jsem si. "Neboj se, oni mu někoho najdou."
"To doufám." Ve dveřích se objevil Jasper. Rozhlédl se okolo, a jakmile nás zaregistroval, přešel k nám. Políbil mě na tvář. "Už jste skončili?"
"Jo. Strážci říkali, že jsi mě sháněla. Co jsi potřebovala?"zeptal se.
"Asi vás nechám o samotě." Zvedl se a s úklonou odešel. Jasper se posadil na pohovku vedle mě a s očekáváním na mě pohlédl.
"Vymyslela jsem druhé jméno pro holčičky,"začala jsem. Jasper se napjal. "Co říkáš na Isabelle?"
"Isabelle?"zopakoval Jasper. "Isabelle Gabrielle Whiteová? Isabelle Claire Whiteová? To zní moc hezky. Které jí dáme jako druhé?"
"Asi Claire,"odpověděla jsem trochu neochotně. Vysloužila jsem si od Jaspera zamyšlený pohled.
"Jestli chceš, tak ji můžeme pojmenovat po tvojí mámě." Opatrně jsem se položila na jeho hrudník a nechala jsem se obejmout jeho silnými pažemi. Políbil mě do vlasů a začal mi šeptat nějaká moc pěkná slova. S povzdechem jsem zavřela oči, abych si jeho slova mohla v klidu vychutnat.
Nastal den, kterého jsem se bála tak dlouho. Dneska měli vojáci odjíždět do Maledie. Dneska začínalo moje peklo. Stála jsem před paláce na příjezdové cestě, hned vedle královny, která zrovna objímala svého syna a něco mu potichu říkala. Cítila jsem, že se mi slzy hrnou do očí, ale nechtěla jsem je dát najevo, alespoň ne před všemi těmi lidmi a zvlášť pak, když jsem viděla třeba princeznu Alison, že se tváří naprosto klidně.
Princ Richard ji vzal za ruku, kterou poté políbil a beze slova jí něco řekla. Ona koutek oka pohlédla na Zoye objímající Stevena a krátce kývla, jako kdyby se bála, že si toho někdo všimne. Usmál se na ni a políbil ji na rty. Potom přešel ke svojí dcerce, aby jí pevně objal, přitom jí něco říkal. Steve se zase přesunul k matce. Kapitán Whitmore a jeho Milicent stáli o kousek dál. Celou dobu jí svíral v náručí. Nevím, jestli spolu mluvili, nebo tam jenom tak stáli, ale bylo to tak nádherné a tak neskutečně smutné. Proč jim nedovolili alespoň se vzít?
"Lili,"oslovil mě Jasper. Odvrátila jsem pohled od kapitána a Milicent a podívala se na svého manžela. Tiše mě sledoval takovým zvláštním úzkostlivým výrazem, ze kterého se mi svíralo srdce, ale potom se na mě usmál uklidňujícím úsměvem. Vzal mě za ruku a odvedl si mě stranou od všech těch lidí. "Něco pro tebe mám."
"Co?"
"Něco, abys na mě nezapomněla, až budu pryč," řekl Jasper. Nevěřícně jsem se na něj podívala.
"Jak bych na tebe mohla zapomenout, když pod srdcem nosím tvoje děti?"připomněla jsem mu, přitom jsem si pohladila rostoucí bříško. On jenom protočil oči, potom mi černou krabičku. Neochotně jsem jí vzala do rukou a otevřela jí. Byl v ní jednoduchý řetízek s přívěskem s lilií s černými kameny. Nebylo to nic okázalého, ale byl to možná jeden z nejkrásnějších darů, který mi kdy dal. "To je nádhera." Zasmál se.
"No jo, inspiroval jsem se první květinou, kterou jsem ti dal,"řekl jako by nic. Zamračila jsem se a potom jsem si vzpomněla.
"Tou černou lilií. Kde jsi jí vůbec vzal? Myslela jsem, že v lidském světě nerostou."
"Šel jsem pro ni sem. Jsou to vzácné květiny, ale nechtěl jsem ti dát něco obyčejného, co seženu na každém rohu. Doufám, že se ti líbila." Objala jsem ho okolo krku.
"Samozřejmě, že se mi líbila. Byla nádherná,"řekla jsem. Tiše se mi díval do očí, potom se sklonil, aby mě mohl políbit. Náš polibek přerušily vrtulníky, které sem přijeli pro naše vojáky. Jasper mi dal poslední polibek, který byl silný, plný emocí, které jsem nedokázala popsat, potom položil ruku na moje břicho a beze slova se otočil a vyrazil k jednomu z vrtulníků, který na sobě měl jejich erb.
Ve skrytu stromu jsem poprvé nechala, aby slzy, které jsem měla v očích, začaly bez zábran téct. Opřela jsem se o strom, abych neupadla, protože ta bolest, kterou jsem začala ve svém srdci pociťovat, bolela jako střep. Jasper nastoupil, hned po něm kapitán Whitmore. Když byli oba uvnitř, vrtulník začal nabírat výšku a jakmile se ocitl dost vysoko, obrátil svůj směr na jih, kde byla země upírů.
Nechtěla jsem mluvit s někým, dokonce jsem ignorovala i volání královny, ale když jsem spatřila třesoucí se Milicent, donutila jsem se jít za ní a zeptat se jí, jak se cítí. Místo odpovědi se mi dostalo pevného objetí, plného slz, které jsem rozhodně nečekala. Pevně jsem jí stiskla, aby cítila, že tu s ní nikdo je, taky jsem si tím chtěla dodat sílu k tomu, abych našla způsob, jak se z toho čekání a ze všechno, co na mě ta stará ježibaba chystá, nezbláznit.
"Nebojte se, oni se vrátí. Oba se vrátí,"řekla jsem jí potichu. Odtáhla se ode mě, aby mi viděla do tváře. Zatvářila se překvapeně, ale po mém laskavém úsměvu mě zase objala a pokračovala v pláči. Povzdechla jsem si.
"Jak... jak můžete..."začala Milicent, ale nebyla schopná to dokončit, jenže já věděla, o co se snaží.
"Já nevím, slečno Al..."
"Prosím, říkejte mi Mil."
"Já nevím, Mil, jenom vím, že se mi vrátí. Musíte věřit i vy, jinak budou všechny naděje ztracené,"prozradila jsem jí. Odtáhla jsem se od ní, vzala její ramena a pevně je stiskla. "Bude v pořádku. Uvidíte."
"Děkuju vám, princezno,"řekla Mil. Otřela jsem jí slzy.
"Lili." Usmála se a podívala se směrem, který vrtulníky zmizely. Obě jsme věděli, že naděje je to jediné, co nám nyní zbývá.
31. Kapitola Rozcestník 29. Kapitola