Dobrý den, vážení návštěvníci,
jmenuji se Mikky a tenhle blog jsem založila, abych měla místo, kam zveřeňovat svoje příběhy, což také dělám a abych dala i jiným šanci představit se. Na začátku můj blog vážně žil, ale po mé pouze už to tak slavné není, takže všem co sem zabloudili děkuji a vítejte v mém světě. :)
V případě dotazu, prozby nebo čehokoliv jiného mě kontaktujte na můj e-mail.
Adresa: mikky97@seznam.cz
Černá lilie - 29. Kapitola
Konečně je to tady, zítra budou školáci naposledy vstávat časně ráno, aby strávili několik hodin ve škole, ze které si stejně vatšina z nich nebude nic pamatovat, ale moje doporučení pro vaši budoucnost, učte se. Je to jediná věc, pokud nemáte bohatého tatíka, který vám jednou odkáže svojí firmu a prachy, kterou můžete dělat, aby vás život nebyl úplně na p.... Omluvte můj slovník, ale dnešek pro mě není moc dobrým dnem, ale dost o mě, mluvme o důležitějších věcech. Ráda bych Vám připomněla, že anketa, kterou jsem před nedávnem vyhlásila, bude končit, takže hlasujte nebo pište do komentářů na tento odkaz. Také vzhledem k tomu, že už je zase konec školního roku a můj čas se zdvojnásobí, bych ráda věděla, jestli chcete nějaký nový příběh. Mám pár nápadů, takže je jen na Vás, zda-li je zrealizuji, nebo ne. A nakonec, moje nabídka je stále platná, takže pokud chcete svoje dílo zvěřejnit, pročtěte si tento odkaz a ozvěte se, ale teď už se vrátíme k Lili.
Zdá se, že nejsme jediní, koho čeká poslední den skolního roku, ale ještě před ním, bude mít Lili rozhovor s Blakem Collinsem, proberou spolu všechno možné a jejich společní vztah se začne vyvíjet, ale jakým směrem to bude? A na konci kapitoly se Lili dozví šokující odhalení o svém řediteli.
29. Kapitola
0pt;mso-bidi-font-family: "Times New Roman""> Stála jsem před velkým skladem, kde byla Blakeova truhlárna. Nějak jsem si nemohla zvyknout, že zrovna tenhle princ je truhlář. Bylo to tak zvláštní. U něj bych čekala něco, u čeho by se moc nenadřel a hlavně něco, u čeho by se nemusel starat o vlastní náklady, ale když mu to dělá dobře a když ho to baví, tak budiž.
Budova, ve které se jeho dílna ukrývala, byla stará. Budovu postavili z velkých červených cihel, což popravdě do zbytku tohoto bílého města moc nehodilo, ale zároveň dodávala ulici trochu života. Střecha byla pokrytá starými taškami, které byly na některých místech nahrazeny novými zářivými. Všechna okna a dveře byla viditelně nová a vyrobená ze dřeva a něco mi napovídalo, že se za mě zasloužil sám Blake.
Popošla jsem dál ke skladišti, protože okolní obyvatelé se mi nějak moc nelíbili a ocitla jsem se přímo před dveřmi. Pokusila jsem se otevřít, ale nešlo mi to, potom jsem si všimla dvou zvonků. Jeden byl na dílnu a druhý k němu domů, protože jsem nejdříve zkusila ten, jelikož jsem si myslela, že bude spíš doma, než v práci, ale nic se neozvalo ani nikdo nepřišel, protože jsem zazvonila na dílnu a dál tiše čekala. Uviděla jsem světlo a potom jsem uslyšela, jak někdo odemyká zámek.
"Dobrý den,"pozdravila mě nějaká mladá dívka. Jenom jsem se na ni usmála. "Vy jdete za princem, že jo? Pojďte za mnou." Nechala mě projít a zase zamkla. "Promiňte, že mi to tak dlouho trvalo, ale dneska mám spoustu práce, protože nám konečně přišly zásoby, tak je musím uklidit a vyřídit nějaké papíry a princ má spoustu práce v dílně..."
"Ale, Elaine, stěžovat si můžeš mě,"ozval se ode dveří Blake. Neubránila jsem se pobavenému úsměvu, když jsem na něj pohlédla. Vypadal jako nějaký kutil. "No jo, princezno, moc vtipný."
"No promiň, ale podívej se na sebe. Vypadáš jako... Je to zvláštní." Blake jenom protočil oči. Potichu jsem se zasmála.
"Elaine, už můžeš jít domů. Zítra to dokončíme,"řekl Blake a usmál se na ni. Ona jenom přikývla. Blake kývl, abych ho následovala a odvedl mě až ke schodům, po kterých rychle vyběhl a už si vytahoval klíče.
"Můžeš mi prosím tě říct, proč si zamykáš, když máš dílnu hned dole?"zeptala jsem se ho. Blake se usmál a otevřel dveře a rozsvítil světlo.
"Právě proto. Nechci, aby mi sem klienti lezli, a raději se tomu vyhnu i u Elaine,"odpověděl Blake. Jakmile jsem vešla do jeho bytu, zavřel dveře a otočil horním zámkem. Trochu zamračeně jsem se na něj podívala. "Neboj, nechci tě zabít. Radši si zamykám, kdyby se mi sem náhodou někdo dostal. Tohle není zrovna bezpečná čtvrť."
"Tak proč tu bydlíš?"zeptala jsem se ho. "A kde máš svoje strážce?"
"Nějak na mě nezbyli. Nebo alespoň podle královnina rozhodnutí mi byl můj strážce odebrán a přidělen k někomu jinému, jehož jméno mi odmítli povědět. Jakmile noví maturanti dokončí školu, jednoho mi přidělí, ale to se mámě zrovna dvakrát nelíbí, takže podala nějaké odvolání a čeká na rozhodnutí úřadů,"odpověděl Blake. Chvíli jsem na něj překvapeně zírala a potom jsem si vzpomněla na královnina slova.
"Kdy ti toho strážce sebrala?"
"Někdy v dubnu. Proč se ptáš?"zeptal se Blake se zájmem. Zamračila jsem se. Začala jsem uvažovat, jak dlouho asi vymýšlela svůj záložní plán, kdybych se pokusila ze svojí svatby vycouvat.
"Jenom mě to zajímá,"odpověděla jsem vyhýbavě. Blake si stoupl ke konvici, aby do ní mohl nalít vody a začít jí vařit.
"To není pravda. Budeš chtít čaj nebo něco jiného?"
"Čaj, děkuju." Vytáhl z černě natřené skříňky dva hrnky, do jednoho nasypal kafe, do druhého hodil pytlík s čajem a počkal, než se voda začne vařit, aby mohl hrnky zalít a odnést je do obýváku. Potichu jsem ho následovala a celou cestou sledovala jeho byt.
"Jenom se skočím převlíknout, nevadí?" Zavrtěla jsem. Obývák měl zařízený v moc pěkném stylu. Stěny zdobila světle šedá barva. Podlaha byla vyrobena z tmavších prken. Televizi měl položenou na nízkém dřevěném stolku, který by klidně mohl jeho práce. Pohovka, na které jsem seděla, měla bílou barvu a byla šíleně pohodlná.
Opřela jsem si hlavu a zavřela oči, abych mohla v klidu přemýšlet o tom, co jsem se tady za těch pár desítek minut dozvěděla. Zajímal mě důvod toho, proč mu královna nechala vzít strážce a jestli je moje podezření správné a pokud je, tak je královna v podstatě zrádce. Trochu mi unikal důvod toho, proč si jako oběť vybrala zrovna Blakea, jelikož já jsem k němu žádné city nechovala, ale její dcera ho milovala. Možná že to byl ten důvod, aby Annabelle taky začala bojovat proti vlkodlakům stejně jako Collinsovi. Nebo ho jen od ní chce držet dál, jenže to by byl na královnu moc jednoduchý plán. Ona je taktik a její plány jsou hluboké a bezchybné. Nic tak okatého by nevymyslela. Nebo právě to je její plán. Mít takhle okatý plán, o kterém budou všichni pochybovat, a proto ho zavrhnou. Jestli je to pravda, tak je geniální.
"Hele, Lili, přestaň mi cupovat ten fíkus!"řekl Blake, když se vrátil do obýváku. Překvapeně jsem zvedla hlavu, abych se na něj podívala, a potom jsem se podívala na svoje ruce a zjistila, že jsem v ruce držela otrhaný list fíkusu. Rychle jsem list pustila a omluvně se podívala na Blake. Konečně se převlékl do něčeho normálního, což byly černé tepláky a bílé triko s malou výšivkou na prsou. Tiše jsem si ho prohlížela. "Co se ti nelíbí tentokrát?"
"Nic, jenom to vypadá tak zvláštně. Jasper sice doma chodí v něčem podobném, teda když nejde z práce, ale ty se mi zdáš jako princ, který se módou zaobírá víc,"odpověděla jsem. Jenom se usmál a pokrčil rameny.
"Přece tu nebudu pochodovat v džínách a triku za bůhvíkolik. I když je pravda, že tohle taky nebylo nejlevnější, jenže jsem si to už zničil, tak co. Doma ho využiju,"řekl Blake a posadil se na pohovku vedle mě. Natáhl si nohy na stůl a opřel si hlavu o opěrku. Na chvíli zavřel oči, ale potom je zase otevřel a koutek oka se na mě podíval. "Co si myslíš o naší královně?"
"Proč se ptáš?"zeptala jsem se ho.
"Jelikož tohle je hlavní téma naší schůzky. Probrat královnino zvláštní jednání,"odpověděl Blake. Pokrčil jednu nohu a natočil se ke mně. "Tak povídej."
"Já nevím, zdá se mi, že se změnila. Když jsem jí poznala, chovala se tak mile a laskavě, ale to byla nemocná. Možná to to ovlivnilo. Teď je chladná a zaměřená hlavně na Jaspera. A zbrojí proti všem,"odpověděla jsem. Blake se zamračil a tiše přikyvoval.
"Jsem rád, že nejsem jediný, kdo si to myslí,"řekl s úlevným povzdechem. Vstal z pohovky a vydal se k jednomu obrazu, za kterým ukrýval sejf. Jen jsem překvapeně zírala. A když ho otevřel a vytáhl pistoli, abych ještě překvapenější a trochu jsem se i bála. "Neboj, kdybych tě chtěl zabít, Lili, tak k tomu využiju kreativnější způsoby než je střelba."
"To je asi pravda,"uznala jsem a opřela si loket o opěrku a sledovala jeho zběsilé hledání. "Můžu se zeptat, co hledáš?"
"Jenom flashku,"odpověděl. Jen jsem kývla a dál potichu čekala, jestli jí někde vyhrabe, ale asi ne. "To je jedno. Až jí najdu, tak ti ukážu, co na ní je. Už nějaký čas, vlastně od té doby, co se zase začala bavit s dětmi, se chová trochu zvláštně a destruktivně. Claire, kterou znám já, by nikdy nešla do války a zvlášť by nedovolila, aby tam šel její syn. Nejdřív by se snažila zapojit všechny svoje poradce, vyjednávání a diplomacii a teprve potom by začala uvažovat o válce. Možná by začala mobilizovat jednotky, ale to je všechno."
"Co se tím snažíš říct?"zeptala jsem se ho.
"Že se asi zbláznila,"odpověděl Blake. "Taky by nedovolila, aby viník toho neštěstí, co bylo před vaší svatbou, zůstal nepotrestaný, ale toho kdo to udělal, nechala jít bez dlouhého rozmýšlení."
"No tak teď kdyby tě někdo slyšel, tak máš vážný problém se zákony, protože v podstatě pomlouváš královnu a určitě by se našlo i pár dalších věcí, které by ti přišili,"řekla jsem potichu. Blake povzdechl a podíval se mi do očí.
"Co ti udělala?"zeptal se. Nechápavě jsem se na něj podívala. "Co ti královna provedla, že jí tak nenávidíš?"
"Neřekla jsem, že jí nenávidím, jenom si myslím, že je jiná,"odpověděla jsem. Zamračil se, jelikož se mu moje odpověď asi nelíbila. Natáhl se k fíkusu, na kterém jsem si vybíjela svůj hněv, a položil ruku na otrhaný list. Chvíli ji tak nechal, potom když ji odkryl, jsem spatřila, že list už byl zacelený a silný. "Vy vampýři s životem umíte uzdravovat i rostliny?"
"Samozřejmě. Je to jednodušší a rychlejší než uzdravování živočichů a čím vyšší vývoj živočicha, tím je to horší. My vampýři jsme nejvýš, proto se léčí hůř."
"Nejste nějaký sebevědomý a domýšlivý druh?"zeptala jsem se. Usmál se, přičemž odhalil všechny svoje zuby, které vždycky pečlivě tajil.
"Jo, jsme, ale i podle studií a výzkumů jsme nejvyvinutější druh,"oznámil pyšně Blake. "Každý vědec, který se zabývá genetikou a biologií ti to potvrdí."
"No jo, věřím ti." Chvíli jsme v tichosti seděli, když jsem si všimla nějakých nákresů, které měl na psacím stole, a vydala se k nim. Našla jsem tam návrh našeho svatebního oblouku, lavic, nějakých umělecky zdobených stolních souprav a dalších věcí. "Páni, Blakeu, to kreslíš sám, nebo to hledáš na internetu?"
"Všechno si vymýšlím sám,"odpověděl Blake. Překvapeně jsem se na něj otočila a zírala. Zvlášť, když jsem spatřila, že stojí pár centimetrů za mnou. Poodstoupila jsem o krok dozadu, abychom oba měli dostatečný prostor. Blake se jenom pobaveně usmál a dál mě tiše pozoroval, což mě sice znervózňovalo, ale nějakým zvláštním způsobem mi to i lichotilo. Tenhle pohled jsem totiž u Jaspera už dlouho neviděla. Byl trochu tajemný a nečitelný, ale nebylo v něm nic špatného. Spíš jako kdyby vyhodnocoval, co si asi myslím a jak vypadám.
Byla středa 30. června a mě čekalo předávání středoškolských diplomů a loučení s mými přáteli, které jsem si tu udělala. Mrzelo mě, že polovinu z nich už asi nikdy neuvidím, ale zase jsem mohla být klidná, že je moje přítomnost nebude ohrožovat a že prožijí svůj dlouhý šťastný a bezpečný život. Ještě večer jsem do redakce školních novin odevzdala poslední článek a rozloučila jsem se s redaktorem, který mi poprvé řekl něco milého a popřál mi hodně štěstí do života. Čekal ho ještě jeden rok a potom si plánoval, že bude studovat žurnalistiku.
S Ashley jsme se domluvili, že vyrazíme ve čtvrtek nakupovat, abychom si mohli užít poslední den předtím, než se svými rodiči odjede na dovolenou a než mě začnou moje královské povinnosti. Taky jsem byla navštívit Petera, mého bývalého přítele, abych mu popřála štěstí, dala mu něco, co jsem našla, když jsem probírala Bethiny věci a požádala ho, aby šel dál. Občas jsme si zavolali nebo si zašli na kafe a celou dobu myslel jenom na mojí sestru. Nikdy by mě nenapadlo, že by ji mohl takhle milovat, ale co bych čekala, když s ním strávil tolik let, které jsem potom překazila já.
Můj dar byla fotka, na které byli spolu, a kterou mě Beth občas ukazovala, když na mě byla naštvaná. Když jsem mu ji předala, viděla jsem, jak mu po tváři steklo pár slz, ze kterých se zase rychle oklepal a začal vyzvídat, co budu dělat já. Hned jak jsem mu oznámila, že po svojí svatbě s Jasperem se ze mě stala princezna, spadla mu čelist a trochu teatrálně se mi uklonil. Nakonec mě objal a poprosil mě, abych se vyhnula všem nebezpečím, ale bylo mi jasné, že to splnit nemůžu.
Mike se dal dohromady s jednou holkou ze třeťáků, takže měl spoustu starostí s tím, aby ji učinil šťastnou, proto zapomněl na Lauru. Zdál se mi šťastnější a zvlášť pak, když jsem je viděla pospolu. Ta dívka vypadala mile a doufala jsem, že si navzájem neublíží, protože to by byla škoda.
Josh se rozhodl, že hned jak odmaturuje, bude Jane následovat kamkoliv bude chtít, což znamenalo, že se s ní přestěhuje do Crystal, kam Jane přijali na vysokou školu. Byla nadšená, ale trochu se bála, aby jim to vyšlo, když on je člověk a ona upírka. Joshovi rodiče z toho, že se stěhuje neznámo kam nadšení nebyli, ale jeho rozhodnutí nezměnili, jenom mu mohli psát přes zvláštní službu, kterou poskytovala jedna agentura. Díky té samé agentuře se Maggie dostala do Magického světa a potkala se s tátou. Josh si taky podal přihlášku, ale v opožděném termínu, takže teď čeká, jestli ho přijmou nebo ne, pokud ne, Blake mu slíbil, že může zkusit pracovat s ním.
Problém mojí kamarádky, která se mě pokusila zabít a unesla mi manžela Richelle se vyřešil nedávno, když podepsala dohodu s královnou Megan o spolupráci a vrátila se i s Tylerem do jejího hradu. Od té doby jsem s nimi nemluvila, ale podle Alexis spolu žijí v podstatě šťastně, jenom Richelle občas zuří a Tyler se jí směje do obličeje. Trochu mě to vyděsilo, ale když řekla, že i když se rafnou, zase se usmíří, tak jsem se uklidnila.
Alexis se rozhodla, že bude nejlepší, když bude navštěvovat školu v Magickém světě a během toho se bude starat o tom, abych já i děti v naprostém pořádku. Sice to je moje sestra a měla povinnosti, které by jí mohly připravit o její křídla. Už si podala přihlášku na střední školu pro anděly nedaleko Crystal a nakoupila si i všechny potřebné učebnice a pomůcky. To samé musel udělat i mámin učeň, když máma umřela.
Seděla jsem na židli na školním hřišti a poslouchala projevy mých spolužáků a přemýšlela o všem, co jsem tady za tu krátkou chvíli zažila. Mrzelo mě, že jim musím dát sbohem, ale všechno jednou skončí a tenhle konec byl nevyhnutelný. Rozhlédla jsem se okolo sebe, abych viděla, jak vypadají moje kamarádky rozházené po celém areálu. Všichni tiše poslouchali ředitelovo nabádání k tomu, abychom byli obezřetní a nenechali nikoho, aby s námi zametal. A taky jeho přání všeho nejlepšího do budoucnosti. Ředitel začal vyvolávat naše jména.
"Henry Merlin,"zvolal ředitel a počkal, než k němu ten kluk dorazí. Po něm jsem šla já. "Lilian Meyerová." Uslyšela jsem nadšený křik ze zadní řady, ale neviděla jsem, kdo tak vyváděl. "To je jásotu. Hodně štěstí, vaše Výsosti." Nepatrně se poklonil. Já jsem jen vyjeveně zírala.
"Jak..."
"Nejste jediná zvláštní bytost na téhle škole, princezno, ale někteří z nás nejsou tak slavní jako vy,"odpověděl ředitel. Pustil mou ruku a vyvolal dalšího. Já jsem začala klopýtat pryč. Ze schodů mi pomohl John, který viděl, jak vykolejená jsem.
"Co se děje?"zeptal se mě. Jen jsem se na něj usmála a zavrtěla jsem hlavou, takže pochopil, že tohle není nejlepší místo. Pokračovala jsem do hloučku spolužáků.
"Lili!"vykřikla Ashley a rozeběhla se ke mně. Skočila mi okolo krku a začala brečet. "Prosím, občas mi napiš maila nebo zavolej. Já zítra na ty nákupy nemůžu. Rodiče se rozhodli, že pojedeme už dneska." Objetí jsem jí opětovala.
"Jistě, že ti napíšu. Nemusíš se bát,"odpověděla jsem jí. Setřela jsem jí slzy a obrátila se na tátu, který k nám přistoupil s foťákem, aby nás vyfotil. Usmála jsem se. "Co je to tak najednou napadlo?"
"Já nevím. Prostě řekli, že se nebudeme zbytečně zdržovat nějakými hloupostmi,"odpověděla Ashley. Přistoupila k nám i Rebecca s Jane. "S váma jsem se taky chtěla rozloučit. Gratuluju ti ke svatbě a k miminku. Mohla bys mi napsat, co to bude, až se narodí?"
"Jasně,"odpověděla Rebecca. "Pane Meyere, vyfoťte nás spolu." Znovu jsem se usmála do objektivu a počkala, než nás táta vyfotí. "Tak asi sbohem, Ashley."
"No jo. Tak hodně štěstí,"řekla. Znovu mě objala, potom se vrhla na Rebeccu a nakonec na Jane. Obě dívky vypadaly trochu překvapeně, ale objetí jí oplatily. Ashley nám ještě jednou řekla sbohem a vydala se ke svojí rodině.
"Lili,"vykřikl Mike a rozeběhl se ke mně. "Dobrej, pane Meyere. Uděláte nám jednu fotku? Chci mít nějakou památku na tuhle potvoru."
"Potvoru? To jako myslíš mě?"zeptala jsem se naoko dotčeně. Mike se zasmál a přikývl. Protočila jsem oči a nechala se obejmout okolo ramen. Za tátovým ramenem jsem uviděla Jaspera, který měl v očích žárlivý výraz, ale bylo mu jasné, že není čeho se bát.
"No jo, Lil, bylas ta největší potvora na škole,"řekl a znovu se zasmál. Otočila jsem se na něj a objala ho.
"Hodně štěstí,"řekla jsem s úsměvem.
"Tobě taky. A vy, pane... Jak se ten tvůj jmenuje?"zeptal se mě. Usmála jsem se na Jaspera. "No to je jedno, nám na ní dávejte pozor, nebo vás najdu a přerazím vám nos." Táta se začal smát. "To byste asi zvládl sám, co pane Meyere."
"To ano, ale neudělám to,"řekl táta a obrátil se na Jaspera. Jasper se jenom pobaveně usmíval a přemýšlel. Táta mu podal fotoaparát, aby se se mnou mohl vyfotit a když to udělal, přitáhl k nám ještě Maggie. Mrzelo mě, že tu se mnou nemůže být i máma, ale co jsem mohla dělat? Už je pryč.
"Tak fajn a teď se vyfoťte spolu,"řekl táta, když si vzal od Jaspera fotoaparát zpátky. Jasper mě objal okolo pasu a přitáhl si mě k sobě co nejblíže a ruce položil na moje rostoucí bříško. Na Maggieině tváři se objevil dojatý úsměv.
"Jaspere, ještě nikam nechoď, chci s tebou taky nějakou fotku. Přece jenom, jsme něco jako rodina,"řekla Jane s úsměvem a už stála u nás. Za sebou táhla Joshe a Rebeccu. Ta zase držela Johna.
"Ještě že tohle už mám za sebou,"zamumlal potichu úlevně Jasper. Usmála jsem se a přitiskla se k němu blíž, abychom se tam všichni vešli, potom, jakmile to měl táta hotové, Jasper se potichu vypařil a nechal tátu, aby nás vyfotil bez něj.
"Tak fajn, to už stačí nebo ne?"zeptala jsem se.
"Ne, to vážně ne."
"Ale musí. Máme vybitou baterii,"prohlásil táta.
"A, to je škoda, já doufala, že mi taky věnuješ jednu fotku,"ozvala se babička. Obrátila jsem se na ni se zářivým úsměvem. "Ahoj, holčičko."
"Babi, co vy tady děláte?"zeptala jsem se, když jsem si o kousek dál všimla dědy. Ten stál vedle Maggie a něčemu se smál.
"Maggie nám volala,"odpověděla babička trochu překvapeně. Pohlédla jsem na Maggie. Jen pokrčila rameny. Usmála jsem se na ní.
"Tak si k ní stoupněte, paní Mooreová,"řekl táta laskavě a počkal. Babička ho poslechla.
"Já myslela, že baterka už došla,"připomněla Jane. Táta se na ni s úsměvem obrátil.
"Nemůžeš mít všechno,"odpověděl táta. Potom jsem se vyfotila ještě s dědou a nakonec s oběma a radovala se, že už je konec focení.
"Pane Meyere,"zavolal na nás ředitel. Všichni jsme na něj obrátili svojí pozornost. Nenapadlo by mě, že za námi poběží, aby si s tátou promluvil, zvlášť, když ho ani nezná, ale potom, co mi na pódiu řekl, jsem se ani nedivila. "Marcusi."
"Marcusi? Vy se znáte?"zeptala jsem se táta. Ten jenom zíral na našeho ředitele. Ve tváři měl zvláštní výraz, který bych identifikovala jako... popravdě jsem si nebyla jistá, jak bych ho měla pojmenovat, ale rozhodně nebyl moc dobrý. "Tati?"
"To jsem rád, že jsem vás ještě chytil,"řekl ředitel s milým úsměvem a natáhl k tátovi ruku.
"Jack Canton?"ujistil se táta. Ředitel s úsměvem přikývl. "Ty ještě žiješ?"
"Jo,"odpověděl ředitel.
"Vy se znáte?"zeptala jsem se. Ředitel jenom přikývl.
"Chodili jsme spolu na střední školu. Myslel jsem, že Paige se nikdy do lidského světa vrátit nechtěla,"řekl táta zvláštním tónem.
"Nechtěla, ale rozhodli jsme se, že po všem, co se tam stalo, to bude pro našeho syna nejlepší,"odpověděl ředitel s úsměvem. Táta se usmál. Prohlédla jsem si ředitele a neuvěřila, že jedno kousnutí může způsobit takovou změnu ve stárnutí. "Jak se vede Juliusovi?"
"Nečekal bych, že se zeptáš zrovna na něj,"poznamenal táta zamyšleně. Ředitel jenom pokrčil rameny. "Vede se mu dobře, je ženatý a bude mít dítě. Tohle je moje snoubenka Maggie."
"Rád vás poznávám,"řekl ředitel. Maggie se jenom usmála. Ředitel Canton se podíval na Jane a trochu se zamračil. Ona se tvářila stejně zle jako on.
"Co se děje, Jane?"zeptala jsem se jí. Táta se zhluboka nadechl, ale nebyl to jen tak ledajaký nádech, ale spíš psí čenichání.
"Ty si vlkodlak?"zeptal se táta.
30. Kapitola Rozcestník 28. Kapitola