Černá lilie - 28. Kapitola

 Promiňte, že jsem teď z důvodu nedostatku času nepřidávala nové kapitoly Černé lilie. Sami jistě znáte ty spěchy na konci školního roku, všechno to dohánění známek a pomalé příprava na všechny zážitky a možná dobrodružství, která nám prázdniny nabízejí. Rozhodně si ale nemyslete, že o prázdninách tu nebude žádná nová kapitola, právě na opak, konečně budu mít spoustu času na psaní, malování a všechnu okolní práci k mým dílům. 

 Dovolte mi připomenout, že v  pondělí 30. června uzavírám anketu, takže tento týden a pondělí, jsou poslední možnosti, kdy můžete hlasovat, jakou postavu byste rádi znali jako první. Pokud se vám ani jedna z nabízených možností nelíbí, stačí na tento odkaz do komentárů napsat, koho nejmenovaného byste chtěli a já si to přičtu k anketním hlasům.

 Ale teď už Vás nechám, abyste si přečetli naší dnešní kapitolu. Liliiny prázdniny se blíží, tím pádem se blíží i odjezd vojáků. V Crystalském královském paláci se chystá ples na jejich počest, který seznámí jednu malou princeznu z člověkem, kterého bude v jejím životě třeba, Lili dostane svojí korunku a spolu s Jasperem se seznámí s vojákem, který ovlivní budoucnost.

28. Kapitola

Jak se tak blížili prázdniny a moje zkoušky, byla jsem stále více vynervovaná a cítila jsem pořád větší obavy.

Nechtěla jsem tu být s královnou v podstatě sama. Strašně jsem se bála, že se Jasperovi něco stane a navíc jsem se musela učit, abych u maturity nevyletěla. Už mě čekala jedna z posledních zkoušek, takže ten stres ze školy jsem mohla konečně vypustit, strach zmizí, až se Jasper vrátí.

Dneska byl pátek a jakmile jsem odešla ze školy, šla jsem si lehnout, protože večer jdeme do paláce, jelikož zítra je večírek, který královna pořádá na počest vojáků, kteří budou bojovat po boku našich královských. Samozřejmě jich tam bude jenom pár, protože by se tam polovina Americké armády a i speciálních rodových oddílů, nebo jak to pojmenovalo, nevešlo.

Usnout jsem nemohla, proto jsem si vzala knížku a začala si číst. Byl to příběh královny Claire a Ryana Gellera. Snažila jsem se zjistit, jestli královna byla takhle krutá a zlá i předtím nebo až potom, co se jí narodili děti. Příběh to byl zajímavý, to jsem autorce musela nechat, ale zdál se mi nějaký takový až moc fantastický. Jistě to tak nebylo. Taky jsem na internetu neustále vyhledávala nějaké informace, ale nic jsem nenašla. Nic co by jí mohlo kompromitovat, jenom to, že to byla spravedlivá královna a oddaná matka, což už jsem poznala. Nikde nebyla ani zmínka o tom, že by někdy někoho podvedla nebo mu vyhrožovala. Možná že všichni, kterým to udělala, už jsou mrtví.

"Ahoj, zlato,"řekl Jasper, když vrátil domů z práce. V ruce nesl několik šanonů, na které se pravděpodobně bude muset ještě podívat. Sklonil se ke mně, aby mě mohl políbit. "Co to čteš?"

"Ale něco o tvých rodičích,"odpověděla jsem. Zavřela jsem knížku a podívala se na něj. Zrovna si sundával sako a rozvazoval si kravatu. "Měls těžký den?"

"Jo. Tatík toho tvýho spolužáka si vymyslel, že budu pracovat na případu rozvodu nějakého opilce a jeho ženy. Zastupuju tu paní. Sice jsem mu říkal, že přes prázdniny budu mít spoustu jiné práce, ale prý s tím nemůže nic dělat." Rozepnul si košili a začal si jí stahovat. Zaujatě jsem ho sledovala a obdivovala. Některé jizvy, kterých jsem si nikdy předtím ani nevšimla mě trochu děsili.

"Co se ti to stalo?"zeptala jsem se a ukázala na jeho břicho. Podíval se kam ukazuju a usmál se.

"To jsem si přivezl z jedné bitvy s Merterem. Střelili mě šípem. Ještě k tomu to byl elfský šíp a ty jsou většinou smrtelné, ale ten kdo ho vystřelil zapomněl, že z elfských luků smějí střílet jenom elfové, takže mě nezabil,"odpověděl Jasper klidně. Vyděšeně jsem se mu podívala do očí a nevěřila tomu, co právě řekl. "Co?"

"V kolika válkách už si vlastně byl?"

"S Mertarem jsme ve válce nepřetržitě už... Od našeho příjezdu sem. A války s Maledií jsem nezažil, protože jsem byl moc malý. Občas jsme měli ještě nějakou potyčku s Europejskými vzbouřenci, když máma poslala posily do Europei, ale to už je dlouho." Dál jsem na něj překvapeně zírala. "Moje vojenská kariéra je stejně pestrá jako moje vzdělání."

"Počkej. Kolik že ti je? Jak je možné, žes stihnul tolik škol, pár válek a ještě pracovat jako právník a strážce?" Potichu se zasmál.

"Odmaturoval jsem tady z politiky a absolvoval jsem vysokou školu studoval politologii a diplomacii. Potom vojenskou vysokou školu. A k tomu jsem dělal zkoušky na strážce. Dal jsem se k armádě, odsloužil jsem si několik misí a dostal jsem titul plukovníka a několik medailí. To byla moje poslední mise, potom jsem dostal místo velvyslance v Europee."

"Tam ses seznámil s Chanel, že?" S úsměvem přikývl. "Proč si se s ní nepokusil začít nějaký vztah?"

"Nebyla to holka pro mě,"odpověděl prostě. Natáhl se do postele a zavřel oči. Potom se otočil ke mně. "Jak ses měla ve škole?"

"Čekají mě už jenom dvě zkoušky a mám maturitu hotovou,"odpověděla jsem prostě. Ještě chvíli jsme si povídali, potom jsem usnula.

Stála jsem v pokoji v královském paláci v Crystal a snažila se ze sebe udělat tu princeznu, kterou ze mě všichni chtějí mít. Královna mi vybrala černé dlouhé volné šaty s dlouhými upnutými rukávy. Vlasy jsem si natočila a přehodila si je přes jedno rameno. Lehce jsem se namalovala a vyrazila do plesového sálu, abych se tam setkala s Jasperem.

Už na mě čekal. Stál pod schody v černém obleku s tmavou krabičkou v ruce. Netrpělivě se podíval na hodinky a přešlápl. Očividně jsem šla pozdě. Seběhla jsem těch pár schodů a došla k němu. Vzala jsem ho za ruku.

"Ahoj, už jsem se bál, že nepřijdeš,"řekl s úsměvem a políbil mě na tvář. Potom mi podal krabičku, kterou držel v ruce.

"Co to je?"

"Je zvykem, že každá novopečená princezna nosí celý jeden rok na každé důležité společenské akci korunku, kterou pro ni nechá vyrobit její manžel. Tahle je pro tebe,"řekl a otevřel krabici. Byla v nich skromná korunka. Její bílé kameny tvořily malé liliové květy. Byla vyrobená z bílého zlata a byla krásná. "Můžu ti nechat vyrobit jinou, ale myslel jsem, že bys ne..."

"Je krásná. Přesně taková, jakou bych si vybrala já,"řekla jsem. Nechala jsem si ji položit na hlavu a lehce jsem Jaspera políbila na tvář. "Měli bychom už jít, nebo bude královna nadávat." Přikývl a nabídl mi rámě. Společně jsme přešli k uvaděči, který nám věnoval hlubokou úklonu.

"Jeho Výsost korunní princ Jasper Ryan White a jeho manželka princezna Lilian Gabrielle Kathrine,"oznámil slavnostním hlasem. Vešli jsme do místnosti, kde už se všichni klanili.

"Jaspere, proč se všichni tak klaní?"zeptala jsem se ho potichu. Vyrazili jsme do sálu. Jasper se na mě pobaveně podíval.

"Jsi nová princezna. Po celou dobu, co budeš mít tu korunku, to budou dělat. Což znamená, že celý jeden rok se ti budou klanět až k zemi. Vyjadřují ti tak úctu,"odpověděl potichu Jasper. Unaveně jsem si povzdechla. On se jenom zasmál.

"To jsi mi měl říct, než jsme se vzali,"zamumlala jsem potichu. Zastavili jsme se u královny, kde jsme se poklonili a pokračovali k našemu stolu. Nějaký mladík mi odtáhl židli a uklonil se. "Dneska nemusíš stát za matčiným ramenem?"

"Ne. To se po svatbě už nesmí,"odpověděl Jasper. Znovu jsem si unaveně povzdechla. Jasper zastavil jednoho číšníka a vzal si od něj sklenici šampaňského a pro mě objednal pomerančový džus.

"Co všechno ještě nesmíš?"zeptala jsem se. Usmál se a pokrčil rameny.

"Máma mi dala tlustou bichli o etice, kterou si musím přečíst. Znám ji sice nazpaměť, ale změna situace znamená změnu pravidel,"odpověděl Jasper. "Jen tak mimochodem, jakmile odmaturuješ a škola vám skončí, začnou ti lekce etiky a etikety s princeznou Alison a Zoey. Když bude teď Richard na frontě, chtějí být tady s Blakem a Annabelle."

"Takže se z toho nevyvlíkl?"zeptala jsem se. Lítostivě jsem se podívala na nedaleko stojící Zoey a její rodiče. Jasper zavrtěl hlavou.

"Vlastně sám řekl, že rád zastoupí Stevea, ale ten mu oznámil, že pojede s ním,"řekl Jasper.

"Kdo pojede za ostatní rodiny?"

"Andrew a Edmund za Browny, Herbert s Albertem za Hilly, Steve a Richard za Collinsovi, já za Whitei a Mason za Greeny,"odpověděl Jasper smutně. Zvlášť pak u Masona.

"Mason? Vždyť ještě ani neodmaturoval a oni už ho posílají do války,"řekla jsem rozhořčeně. Nemohla jsem uvěřit, že to budou schopní udělat.

"Proto jedeme tak pozdě, abychom vyrazili všichni ve stejný den,"řekl Jasper. Bolestně jsem se na něj podívala. Jak mohl mluvit takhle klidně o válce? Vzal mě za ruku a lehce ji stiskl. "Neboj se o mě. Ani o Masona. Greenova armáda na něj dá pozor."

"Já vím, ale stejně. Nemohlo to přijít jindy? Jako kdyby nám nebylo souzeno, abychom byli šťastní,"řekla jsem. Zvedl mojí ruku a přiložil si jí ke rtům, ale než ji stihl políbit, přihnala se k nám jeho matka s nějakým mužem v uniformě a ženou s černými vlasy a v dlouhých rudých šatech.

"Promiňte, že vyrušujeme, ale musím ti někoho představit, Jaspere,"řekla královna. Jasper pustil moji ruku a vstal. "Tohle je kapitán Jeffrey Whitmore a jeho snoubenka slečna... Jak že se jmenujete?"

"Milicent Alexander,"odpověděla. Zarazila jsem se a pozorně si ji prohlédla.

"Alexander?"zopakoval Jasper. Podíval se na mě. Vstala jsem a stoupla si k jeho boku. Oba se okamžitě uklonili.

"Není váš otec nebo jiný příbuzný doktor ... Jak se jmenoval křestním?"otočila jsem se na Jaspera.

"Doktor..."

"Můj otec je doktor Franklin Alexander,"odpověděla Milicent s úsměvem. Znovu jsme se na sebe podívali, protože ten muž tu byl na naší svatbě. Kapitán postřehl naše výrazy a zamračil se.

"Děje se něco, vaše Výsosti?"zeptal se. Jasper se usmál.

"Ale, jenom jsme vašeho otce, slečno Alexanderová, potkali na naší svatbě,"odpověděl Jasper klidně. Zatvářila se překvapeně. Stejně jako královna s kapitánem.

"Přijel sem s Maledijským králem,"pokračovala jsem. Teď už doslova kulila oči z důlků. Potom se jenom usmála.

"To asi byla jenom shoda jmen, protože můj otec pracuje v na jihu v nějaké laboratoři,"řekla Milicent s úsměvem. Znovu jsem se zamračila.

"Nejspíš,"řekl Jasper nedůvěřivě. "Proč jsi nás chtěla seznámit, mami?"

"No jo, tady kapitán bude s tebou na frontě, takže byste se měli poznat. Ještě donedávna bojoval v Kanemu proti vzbouřencům, ale náš stát je důležitější a kapitán Whitmore má úžasnou vojenskou kariéru a spoustu vyznamenání. Jeho jednotka bude ozdobou naší armády,"řekla královna pyšně. Koutkem oka jsem střelila po Jasperovi. Natáhl ke kapitánovi ruku.

"V tom případě je mi ctí se s vámi setkat, kapitáne,"řekl Jasper s úsměvem.

"Potěšení na mé straně, vaše Výsosti, nebo neměl bych vám spíš říkat plukovníku?"zeptal se kapitán.

"Jasper bude stačil,"odpověděl s úsměvem. Královna se nepatrně zamračila, ale nic neřekla, navíc byla donucena odejít.

"Mě říkejte Jeffe, prosím,"navrhl kapitán. On a jeho drahá se posadili k našemu stolu, u kterého jsme si začali povídat. Ti dva se bavili o misích. Jasper z něj tahal všechny důležité informace a já s Milicent o jejích studiích na univerzitách, jejím genetickém výzkumu a o tom, kde se s Jeffem vlastně seznámili.

Asi po hodině mluvení jsem si musela odskočit, proto jsem se omluvila a vyrazila k nejbližším toaletám, ale cestou jsem narazila na skupinu zakuklených vojáků, kteří se přede mnou uklonili, takže jsem nepředpokládala, že by to byli nepřátelé. Jejich uniformy byli černé, na prsou měli malé značky, které jsem naznala, ale barvy byli i na Americké vlajce. Neměli žádné zbraně, ale něco mi říkalo, že oni by zbraně ani nepotřebovali.

"Kde je Omega A?"ozval se jeden z mužů. Vypadal jako jejich velitel. "Omego B?"

"Nevím, pane. Vždyť ho znáte, vždycky hraje sólo a většinou díky němu všichni přežijou,"odpověděl jeden z vojáků.

"To mi je jedno, Omego, najděte ho!"zavelel. Potom si všiml mého vystrašeného výrazu. "Vaše Výsosti." A uklonil se. Usmála jsem se, a co nerychleji pokračovala v cestě. Pokračovala jsem dál v cestě, když jsem uslyšela známý hlas. Byl Zoeyin.

"Vy budete zařazení u Collinsů?"zeptala se potichu. Opatrně, aby mě neviděla, jsem se naklonila přes roh, abych viděla. Ten zakuklenec stál s tváří otočenou k oknu a Zoey v krásných modrých šatech a s čelenkou na hlavě stále několik centimetrů od něj.

"Pokud se něco nezmění, madam, tak ano,"odpověděl. Zoey se úlevně usmála a posadila se na opěrku křesla. "Proč se ptáte?"

"Nemohl byste dohlédnout na mého otce a bratra?"zeptala se a obrátila na něj svoje prosebné oči. Voják se k ní otočil a chvíli si jí tiše měřil.

"Nejsem si jistý, že to bude moje poslání, vaše Výsosti. Náš tým není na hlídání,"řekl vyhýbavě. Povzdechla si a pohlédla do země.

"A co je vaše poslán?"zeptala se ho.

"Eliminovat nepřátel s minimálními oběťmi,"odpověděl.

"Vy jste to královnino elitní komando. Myslím elitní komando královi nebo královniny armády, že jo?"zeptala se Zoey. Podíval se na ní.

"Nemůžu odpovědět." Zoey se usmála.

"Co tady děláte, vaše Výsosti,"ozval se za mnou hlas toho velitele. Leknutím jsem nadskočila a praštila se do loktu. Vyjekla jsem bolestí, a co nejrychleji se otočila, abych na něj viděla. "Promiňte, nechtěl jsem vás polekat."

"Já jenom... Hledala jsem toalety,"odpověděla jsem a nevině se usmála. Přísahala bych, že se pod tou maskou usmál. Nenápadně jsem otočila hlavou za roh, abych viděla Zoey a toho vojáka, ale už byli pryč. Trochu se mi ulevilo, ale zároveň jsem zalitovala. Chtěla jsem slyšet víc.

"Co jste tu dělala? Chci pravdu,"řekl voják. Přistoupil ke mně blíž a sklonil hlavu.

"Pane, co tu děláte?" Zachránil mě ten, se kterým mluvila Zoey. Zdálo se mi, jako by ze mě spadl obrovský kámen. Voják zaujal takovou nějakou jakoby ochranou pózu, kterou jasně říkal, že mě ochrání před každou nástrahou a nevlídně si měřil svého velitele. "Vaše Výsosti, měla byste se vrátit do sálu s princeznou Zoey."

Za celou tu dobu jsem si jí nevšimla, ale když jsem teď postřehla, jak vyděšeně se na mě dívá, bylo mi jasné, že něco je vážně hodně špatně. Zjevně to vojákovi chování mělo nějaký mně skrytý důvod, který jsem nedokázala pochopit. Voják se podíval na Zoey a kývl na ní hlavou. Ona okamžitě popoběhla ke mně a popadla mě za zápěstí, aby mě mohla odtáhnout co nejdál.

"Stát, dámy. Omego, jak se opovažujete mě takhle napadat?"vyjel po něm velitel. To Zoey donutilo se zastavit a podívat se na vojáka. "Odpovězte!"

"Ohrožení princezny se vám nezdá jako dobrý důvod, pane?"zeptal se voják.

"Jaké ohrožení?" Podívala jsem se na Zoey. Z nějakého důvodu mi tihle dva naháněli strach a podle jejího výrazu jsem soudila, že nejsem jediná. "Jen jsem se ptal, co tu dělá."

"Sloužím pod vámi už pár let, pane, a tohle bylo víc. Potřebujete pomoc,"řekl voják. Uslyšela jsem, jak k nám přišlo několik dalších mužů. Otočila jsem hlavou a uviděla další vojáky. Ti se dívali z jednoho na druhého.

"Beto, Omego, seberte ho,"poručil velitel. První oslovený okamžitě poslechl, ale Omega se k tomu nějak neměl. "Omego!"

"Ne, pane. Při vší úctě k vám, nenechám vás, abyste zavřel i mého bratra za to, že se proti vám postavil,"řekl Omega a podíval se na druhého. Ten jen zavrtěl hlavou. Velitel zavrčel a kývl na nějaké dva, kteří se hned dali do pohybu, ale to už se do jejich konfliktu vetřela Zoey.

"Stop. Zastavte to. Co to sakra vyvádíte?"vykřikla. Naštvaně se podívala na každého z nich. "Nemáte být náhodou speciální jednotka? Zatím se mi zdá, že jste jenom banda rozhádaných bab. Tadyhle předpokládám, že Alfa, řekněme, že měla jistě nevhodné myšlenky o princezně Lilian, pro ty, kdo to neví, slečna Meyerová je manželkou prince Jaspera Whitea, což z ní dělá zákonnou princeznu. A Omega mu to připomněl. Možná že nejsem velitelka vaší jednotky, ale jestli nějakou chcete, najdu královnu Claire, aby vám připomněla, že strážce vždycky bude chránit každého, kdo jeho pomoc bude potřebovat. Dokonce i bývalý, což předpokládám, že jste,"řekla Zoey a otočila se na vojáka, se kterým mluvila. Nepatrně přikývl. "Takže se domnívám, že pan Omega je v právu a vy ho pustíte. Za to chyťte tady Alfu, nebo ho přiutopím, aby nám neutekl." Všichni vojáci na ni jen zírali. Ona si povzdechla. "Chyťte ho. To je rozkaz!" Dva vojáci okamžitě zareagovali a popadli Alfu za ramena. "Konečně to někdy pochopil a Omegy propusťte. A někdo najděte královnu Claire."

"Jistě, madam,"řekl Omega B a vydal se směrem, kterým jsme sem přišli.

"Jeho odveďte do vězení a potom se přesuňte do zasedačky v druhém patře. Až tam budete a dorazí k vám královna, tak pro mě zavolejte. Lili, vrať se do sálu,"řekla Zoey. Přikývla jsem a otočila se. Stejně tak všichni vojáci. "Omego, stát. My si ještě promluvíme." Obdivovala jsem, s jakou lehkostí dokázala vydávat tolik rozkazů a že se jí přitom ani nezlomil hlas. Mluvila tak pevně a silně, že ji poslechli i tihle zakuklenci. Takhle vypadá princezna.

"Jsi v pohodě?"zeptal se mě Jasper, když jsem konečně dorazila do sálu, kde se ples konal. Kapitán s jeho snoubenkou už u našeho stolu neseděli, ale společně tančili na parketu. Vyřazovalo z nich takové štěstí, že jsem se nad tím musela pousmát. Obrátila jsem svůj pohled na Jaspera a přikývla.

"Co zajímavého ses od kapitána a Milicent?"zeptala jsem se. Jasper si povzdechl a podíval se na ty dva. "Co je?"

"Mají před svatbou. Whitmore jel domů, aby si jí konečně mohl vzít, ale teď musí zase počkat, protože jeho nadřízení jeho a jeho jednotku poslali do Maledie na matčin rozkaz. Nechápu, proč ho tam neposlala až později, až s Mil budou manželé,"řekl Jasper zasmušile. Chtěla jsem prohodit nějakou kousavou poznámku, ale raději jsem mlčela, protože jsem ho nechtěla naštvat.

Unaveně jsem si opřela bradu o ruku a rozhlédla se okolo sebe. Zdálo se mi, že dnešní ples se nesl v takovém smutném duchu. Na všech večírcích, které jsem tu strávila, se ozývala veselá nebo alespoň ne tak smutná hudba, lidé se smáli a pili. Dnes byli všichni vážní a veškeré hovory, které ke mně dolehli, byli jenom o té válce. Bylo to až unavující. Povzdechla jsem si.

"Nechceš už jít? Řekneme mámě, že jsi byla unavená a že jsem nechtěl, abys tam šla sama,"navrhl Jasper s úsměvem. Znovu jsem se okolo sebe rozhlédla a zvedla se ze židle.

"Princezno Lilian!"vykřikl někdo. Otočila jsem se za tím hlasem. Řítil se k nám jakýsi plešatý muž v černém obleku. Nenápadně jsem se podívala na Jaspera. Tvářil se tak otráveně, že jsem z toho byla i já. "Princezno Lilian, konečně jsem vás potkal. Dovolte mi se představit. Já jsem ministr obrany Noah Maxwell."

"Také vás ráda poznávám,"odpověděla jsem s úsměvem. Ucítila jsem na zádech Jasperovu ruku.

"Vaše Výsosti,"pozdravil ministr a uklonil se.

"Dobrý, pane ministře. Co potřebujete?"zeptal se Jasper. On se usmál a natáhl ke mně ruku.

"Mohl bych požádat vaší krásnou manželku o tanec?"zeptal se. Podívala jsem se na Jaspera, který mě dneska ani nepožádal a přikývla. Jasper se potichu uchechtl, čímž mi nahnal strach. Ministr mě popadl za ruku a odtáhl doprostřed parketu, kde na nás bylo skvěle vidět.

"Už dlouho jsem doufal, že vás potkám, princezno,"řekl nadšeně, když jsme se dali do kroku. Nějak jsem si nemohla pomoci, ale zdálo se mi, že se nedrží rytmu. Jen jsem se usmála.

"Vážně? Proč?"zeptala jsem se s milým úsměvem.

"Dala jste spoustě čarodějů naději, že se jejich společenská situace zlepší. Že dokážeme cokoliv. Samozřejmě, čarodějové mají velmi dobrou pozici v téhle zemi, ale v těch dalších jsou využíváni ke kruté práci,"vysvětlil, když jsem se nadechla, abych něco řekla. "Spousta čarodějů se dostala vysoko ve vampýrské společnosti, já sám jsem ministr obrany, ale někteří vampýři mají pocit, že nejsme tak důležití, jako oni. Vy jste důkaz, že i oni můžou být podmaněni..."

"Podmaněni? To zní, jako byste plánoval povstání, ministře,"řekla jsem zamračeně. Jen se zasmál.

"Jistě že ne, jak vás to mohlo napadnout, ale letos mi končí úřad a už do voleb znovu vstoupit nemohu. Každý politik může jen třikrát. Já jsem byl ministr obrany třicet let, což jsou tři volební období. Oni si tam určitě zase dosadí nějakého vampýra,"řekl ministr. Prohlédla jsem si ho a snažila se najít nějaké zmínky toho, že by nenáviděl vampýry, ale nezdálo se mi to. "Myslím si jenom, že vampýři tomu tady velí už moc dlouho. Prakticky vládnou celému světu. Jsem toho názoru, že by se tu měla zřídit republika. A vy, princezno, byste mohla být klíčem k jejímu zřízení. Čarodějové a vlkodlaci by vás následovali kamkoliv a ..."

"Tak dost!"řekla jsem rázně a vyvlékla se z jeho rukou. Naštvaně jsem ho sledovala. "Nezajímá mě, co si myslíte vy, ministře, ale já zastávám názor, že vampýři tomu tady vládnou dobře a že tenhle stát potřebuje maximálně tak změnu krále, ale ne změnu režimu. Jestli s tím máte nějaký problém, je to jenom vaše věc. Teď mě omluvte." Otočila jsem se a chtěla odejít, ale on mě vzal za ruku.

"Princezno, počkejte. Nechtěl jsem vás rozzlobit. Měli bychom si o tom promluvit někde jinde. A někdy jindy. Byla jste dlouho mezi lidmi. Potřebujete si udělat obrázek o tom, jak to tu vypadá,"řekl. Ucítila jsem, jak se mi v druhé ruce objevil nějaký složený papír. "Přečtěte si to v soukromí. A o tomhle nemluvte, nebo vás to bude stát hodně. A když mě udáte, najdou vás další."

"Vy mi vyhrožujete?"zeptala jsem se potichu. On se usmál.

"Ne, jenom vás upozorňuji. Bylo mi ctí s vámi tančit,"řekl a uklonil se mi. Potom mě konečně pustil a já mohla odejít k závěsu, abych si papír schovala. Jediné místo, které připadalo vhodné, byl hrudník, protože jsem si ho zastrčila do podprsenky a otočila se do sálu. Ulevilo se mi, protože si mě nikdo nevšiml.

"Ahoj, Lili,"pozdravil mě Blake. Nadskočila jsem leknutím. "Tady má někdo špatné svědomí. Co ti Maxwell chtěl?"

"Ale nic zajímavého, jenom se seznámit,"odpověděla jsem s úsměvem. Naklonil hlavu na stranu a pozorně prostudoval mou tvář.

"Jsi rozrušená. Cítím to. Možná i trochu naštvaná. Pojď na parket,"řekl a vzal mě za ruku, aby mě odtáhl. Veškerý odpor, který jsem kladla, byl marný, jelikož mě stejně odtáhl. Položil mi ruku na kříž a druhou pevně sevřel mou. "Tak fajn. Co je?"

"Nic,"odpověděla jsem s úsměvem. Zamračil se na mě.

"Jo aha. A proč se neustále pociťuješ úzkost. Už dlouho ses pořádně nevyspala, a jestli to bude pokračovat, budeš nemocná. Trvá to už od té svatby. Řekni mi, co se děje,"řekl Blake. Rozhlédla jsem se okolo sebe, abych si byla jistá, že nás nikdo neposlouchá, ale uviděla jsem královnin chladný, propalující pohled. Rychle jsem se otočila na Blakea. "Naše drahá tchýně?"

"Ty ještě s Annabelle ženatý nejsi,"připomněla jsem mu. Jenom se usmál.

"Zítra večer na téhle adrese. Popovídáme si o tom, dobře?"zeptal se Blake. Udělal se mnou otočku, při které si vytáhl z kapsy vizitku a zastrčil mi jí zezadu do šatů.

"Hej! To se nedělá,"řekla jsem mu. Zasmál se. "Snad mi nevypadne." Tentokrát se jenom usmál a tiše mě sledoval svýma očima. Usměv jsem mu oplatila.

29. Kapitola                   Rozcestník                   27. Kapitola