Černá lilie - 23. Kapitola

 Konečně nastal pátek, i když jeho datum není zrovna příznivé, snad se Vám nic zlého nestalo. Já jsem zrovna nejštastnější děn neměla, ale konečně jsem se dostala k tomu, na co jste jistě všichni čekali. Mám tu 23. Kapitolu Černé lilie. Přípravy na nejšťastnější Liliin a věřejností nejočekávanější den jsou v plném proudu. Všichni se starají o svoje role a mezi Lili a Jasperem panuje jakási prchlivá harmonie, která ale nečekaně zmizí. A Lili se vydává navštívit svoje prarodiče.

23. Kapitola

Během posledních pár dní jsem pendlovala do Magického světa zpátky do lidského, protože jsme s královnou, nějakou poradkyní a Jane vymýšleli, jak bude vypadat moje a Jasperova svatba. Bohužel to jediné na čem jsme se domluvili, bylo místo, takže když mi ujeli nervy, slečna poradkyně toho mohla litovat, protože jsem ji vyhodila. Potom co odešla, si svatbu vzala na starost královna.

Každý den jsem se chodila dívat, jak to tam vypadá. Zatím se dovezli jenom dřevěné vyřezávané lavice, které vlastně udělal Blake, protože byl truhlář a musela jsem uznat, že ty lavice jsem dokonalé. V opěradle každé z nich byly vyřezané lilie. Neměla jsem ponětí, jak to udělal, ale vypadalo to úžasně. A oblouk, který udělal taky Blake a byl v podobném duchu. Před svatbou na něj chce královna navléknout nějaké pnoucí květiny, o které se pravděpodobně postará Mason, protože ovládá zemi nebo Blake, jelikož u života jde podporovat růst rostlin, ale nemůže jejich růst ovlivnit.

Stejné kytky se budou pnout i na lavicích. V uličce mezi lavicemi, kterou budu procházet, budou ležet okvětný lístky růžových a bílých růží. Už se nemůžu dočkat, až to tu uvidím.

Oslava budu probíhat o kus dál, ale zatím jsem nevěděla, jak to bude vypadat. Královna nechtěla, abych to viděla, dokud to nebude hotové, ale já jsem ji stejně neposlechla. Když jsem se dneska šla podívat, zrovna tu lítali strážci se sekačkami, aby posekali trávu. Okamžitě mi bylo jasné, že tohle nemají v popisu práce, ale zdálo se mi, že jim to nevadí.

"Dobrý den, madam, neměla byste tu chodit bez dozoru,"řekl jeden z nich. Přestal sekat a přešel ke mně, aby zaujal místo mého ochránce.

"Já vím, ale kdybych sem s někým šla, královna by to zjistila, a já bych měla problém,"odpověděla jsem mu. "Takhle je to lepší." On se jen usmál.

"Měla byste se vrátit do paláce." Jen jsem protočila oči a vypadala se zpět, abych neměla problém.  On mě následoval. Celá cesta probíhala v tichosti, a jakmile jsme se dostali k budově, okamžitě si mi uklonil a uháněl zpět. S povzdechem jsem vyběhla schody do paláce a snažila se najít nějakou činnost, kterou bych mohla dělat, ale nikdo nic nepotřeboval.

Královna vyřizovala hromady telefonátů, táta odjel za vlkodlaky, aby je zkontroloval a na mojí osobní žádost pozval Paula a Aarona a jejich partnerky, pokud nějaké mají. Jasper byl zaneprázdněný prací. Rebecca s Johnem si užívali toho druhého a Jane tu nebyla. Jedinou možností zůstala Maggie. Starala se o mámina dvojčata, jako by byla její.

"Ahoj,"pozdravila jsem ji. Zrovna ukládala do postýlky mojí sestřičku. Jen se usmála a přikryla ji peřinkou. Denis už dávno pochrupoval. Potichu se vyplížila z pokoje, aby mohli spát.

"Copak potřebuješ, Lili?"zeptala se mě. Vydali jsme se do jedné z mnoha společenských místností.

"Proč s tátou ještě nemáte dítě? Já jenom, když vidím, jak se na dvojčata koukáš, zdá se mi zvláštní, že jste si s tátou nepořídili takové prcky alespoň dva." Maggie se smutně posadila do křesla. "Jenom se ptám."

"Já nemůžu mít děti. Nebo můžu, ale pokaždé, když jsem otěhotněla, tak jsem o to dítě přišla,"odpověděla mi. Nešťastně sledovala svoje ruce.

"Co se stalo?"

"Když jsem tehdy před těmi 13 lety k vám přišla, utíkala jsem ze svého světa, protože jsem tam přišla o všechno. S rodiči jsem se nebavila už pár let předtím a Denis měl spoustu jiných starostí. Můj přítel mě podvedl s mojí nejlepší přítelkyní, a když jsem ho opouštěla, tak nějak jsem spadla ze schodů. Vážně jsem se přitom zranila, potratila a od té doby mám problémy s otěhotněním,"odpověděla ještě nešťastněji.

"Já si myslím, že by tě babička chtěla vidět,"prozradila jsem jí. Zvedla oči. Zdálo se mi, že jsem v nich viděla světýlko naděje. "Sice se o tobě nezmínila, ale jistě by byla ráda, kdyby věděla, že její dcera je v pořádku a má takovýho snoubence, jako je můj táta." Maggie se hořce zasmála. "Co je?"

"Babička o něm ví. Jednou jsem za ní a tátou byla, ale ona se zachovala jako vždycky. Táta jí řekl, ať mlčí a ona se ještě urazila,"řekla Maggie. Jen jsem překvapeně zírala. Jennifer Mooreová se mi zdála jako milá stará dáma, ale podle toho, jak ji Maggie popisovala, jsem se jí začala trochu bát. "Co je vůbec s tátou?"

"Oni se rozvedli. Babička se přestěhovala do LA, když tam šel Denis. Tam se s mámou seznámili a děda zůstal v New Yorku. Nechtěl opustit svojí práci a taky spolu měli nějaké problémy. Já vlastně ani pořádně nevím, co se mezi nimi stalo." Maggie se jen zamračila a podívala se ven z okna. Už byla noc. Pro vampýry ráno.

"Takže žije?" Přikývla jsem. "Měla by ses vrátit domů a odpočinout si." Měla pravdu. Vstala jsem z křesla a rozloučila se s ní, abych mohla jít za Jasperem a oznámit mu, že odcházím domů. Jen mi řekl, že za mnou přijde a nechal mě jít.

"Jaspere, chci navštívit babičku a dědu,"oznámila jsem mu. Stála jsem nad ním s rukama v bok a čekala, jestli mi konečně bude věnovat pět minut svého drahocenného času. Pracoval na svém notebooku, přitom se přehraboval v hromadě papírů. Jen zvedl hlavu a dál se věnoval práci. "Slyšel jsi mě?"

"Počkej chvíli, prosím,"odpověděl mi znuděným hlasem. Potichu jsem zavrčela. Otočila jsem se na podpatku a vztekle odešla do kuchyně. Annabelle s Blakem nás jenom potichu sledovali.

"No nazdar,"slyšela jsem Annabelle šeptat Blakeovi. "Tohle není dobrý." V kuchyni jsem popadla talíře od večeře a začala je naštvaně drhnout. Přitom jsem si představovala, že je to Jasperova hlava. Položila jsem ho do odkapávače a pokračovala s dalším.

"Hej, klid." Blake ke mně přiběhl, protože jsem se zoufale snažila donutit hrníček, aby nepadal, a už jsem začínala být velmi naštvaná. Vzal mi ho z rukou a opatrně ho položil, aby se nerozbil. Prudce jsem se na něj otočila. Zvedl ruce v uklidňujícím gestu. "Uklidni se. Tohle tvoje nálada nesvědčí ani tobě, ani dětem." Usmál se. Povzdechla jsem si a odložila další talíř.

"Já vím, ale mohl by mi věnovat alespoň pět minut, ze svýho drahocennýho času. Začínám si připadat jako inkubátor pro jeho děti,"zavrčela jsem potichu. Blake si povzdechl. Opřel se o linku s rukama složenýma na prsou. "Co je?"

"Nic, jenom nemůžu pochopit, jak se může raději věnovat práci, než svojí krásný a těhotný manželce,"zamumlal potichu. Obrátil ke mně svůj pohled. "Můžu ti říct jenom jedno. On tě vážně moc miluje, jenom neví, jak to má dát najevo. Nebo ne že neví, ale... prostě... Poslední, koho miloval jako tebe, umřela a stala se z ní upírka. Myslím si, že se bojí, že když se k tobě moc připoutá, že tě ztratí a že bude stejně v háji, jako byl s Jane. Ty jsi ho tenkrát neviděla, ale já jo. Tak trochu. Snaží se jenom chránit. I když je dost špatný způsob ochrany." Smutně jsem si povzdechla. "Nevím, jak ti to mám vysvětlit."

"Já to chápu, jenom mě bolí, že se chová, jako kdybych tu nebyla,"prozradila jsem Blakeovi. Přišel ke mně blíž a položil mi ruku mezi lopatky. Začal mě opatrně hladit.

"Lili, jenom potřebuje čas, než si zvykne na novou situaci. To je vše. Uvidíš, že za chvíli to bude v pohodě,"řekl s úsměvem. Začala jsem cítit, jak všechny temné naštvané a nešťastné pocity odchází. Jakmile byly pryč, svou ruku stáhl.

"Že jsi na mě teďko použil svoji magii?" Jen pokrčil rameny. Usmála jsem se a protočila oči. Vzala jsem si utěrku, abych nádobí utřela. Blake mě pozorně sledoval. "Co je? Tohle neznáš?"

"Jistě že znám,"odpověděl. Podala jsem mu druhou utěrku. Vzal ji do ruky a chvíli mě jen v tichosti pozoroval, ale nakonec si vzal jeden talíř, aby ho utřel. "Kde vůbec tvoje babička bydlí?"

"Jsou to Denisovi rodiče, ale já je beru jako vlastní prarodiče, protože k nám vždycky byli tak strašně laskavý. Navíc jiné ani neznám. Babička bydlí v LA. Děda v New Yorku,"odpověděla jsem. Zamyslel se. Koutkem oka pohlédl ke dveřím kuchyně, potom zpátky na mě.

"Co bys řekla na to, abychom si spolu udělali výlet? Ty, já a možná i Annabelle, jestli bude chtít,"navrhl s úsměvem. Jen jsem ho překvapeně sledovala. Potom jsem přikývla a odolala nutkání mu skočit okolo krku a pevně ho obejmout, protože za tu dobu, co se známe, toho pro mě udělal víc, než bych čekala. "Tak bezva. Kdy budeš mít volno? Abychom mohli vyrazit. Jenom doufám, že můžeš letět letadlem, protože se mi nechce trmácet se autem."

"Zeptám se doktora, ale pravděpodobně ano."

Nastal víkend. V pondělí jsem mluvila s doktorem, který nebyl zrovna nadšený, ale můj let mi schválil. Vlastně všechny tři. Jasperovi jsem to řekla, ale on mi nevěnoval ani slovo. Annabelle se omluvila a oznámila mi, že bude muset zůstat tady a pomoci královně s přípravou svatbu, když se mám vdávat. Svatba má být už za dva týdny, ale předtím nás čeká ještě spousta dalších královských povinností, jako večeře s Blakeovými rodiči a dalšími korunními princi a princeznami, nějaký večírek, rozlučka se svobodou. Bůhví, co ještě.

Konečně jsme se vymotali z letiště a stáli jsme na parkovišti. Blake se snažil chytit nějaký taxík, ale nějak se mu to nedařilo. Já jsem se jenom potichu smála, protože se začínal zdát velmi zoufalý. Přešla jsem k němu, abych mu trochu pomohla. Nakonec jeden taxikář zastavil kousek od nás. Blake se k němu co nejrychleji vydal, protože opodál stojící muž v obleku po něm začal pokukovat.

"Pojď!"zavelel Blake rychle. Doběhla jsem k němu, ale ten muž tam byl dřív. "Byl byste tak laskavý a přenechal nám tenhle taxík? Moje... společnice si potřebuje sednout."

"Počkejte si na další. Byl jsem tu dřív,"odpověděl. Chtěl nasednout, ale Blake mu v tom zabránil. Čekala jsem, co z toho bude. "Co? Myslíš si, že když tvoje rodina má právo vládnout, že si můžeš vzít všechno?

"Cože?" Podívala jsem se na Blake. Ten muž mi ukázal zuby. No bezva. Máme tu dalšího vampýra. "Tak jo, pánové. Blakeu, myslím si, že bychom měli počkat na další. Co říkáš?"

"Kdybys nebyla v tom, tak bych klidně počkal, ale v tuhle chvíli nemám náladu,"odpověděl Blake. Povzdechla jsem si. Tohle bude na dlouho. Odložila jsem svůj kufr a čekala, než se ti dva dohodnout. Upřímně jsem doufala, že nepoužijí hrubou sílu.

"Tak fajn, pánové, už mě to nebaví. Zbytečně se dohadujete kvůli takové blbosti, jako je taxík. Víte co, pane, nechte si ho. My si chytíme další,"vyštěkla jsem na ně podrážděně. Už mě to nebavilo. Ani nevím, jak dlouho jsme tu stáli. Já jsem se vlastně posadila na svůj kufr, ale to je jedno. Druhý vampýr na mě pohlédl, jako bych byla pytel blech. Jeho chování jsem nedokázala pochopit.

"Fajn." Blake odstoupil od taxíku a počkal, než ten muž nasedne a odjede. Vrátil se k lovu, který mu vyšel o chvíli později, když přímo před námi zastavilo auto. Vystoupil z něj černoch s velkým úsměvem. Upřímně mě trochu děsil, ale mlčela jsem.

"Dobrý den,"řekl. Vzal nám naše zavazadla, aby je mohl schovat do kufru auta. "Nastupte se. O tohle se nestarejte." Poslechli jsme ho. V autě hrála tichá hudba, ale ve vzduchu jsem cítila nějakou vůni, která mi trochu vadila. Doufala jsem, že nás k babičce odveze rychle. Dala jsem mu adresu babiččina domu. "Co vás sem přivádí?"

"Rodinné záležitosti,"odpověděl Blake. Taxikář nám okamžitě začal vyprávět nějakou historku, kterou jsem ani neposlouchala. Myslela jsem jenom na to, jak se k ní mám chovat. To, co mi řekla Maggie, mě trápilo, protože k nám babička vždycky byla milá a hodná, kdežto k ní. S dědou jsme moc v kontaktu nebyli. Nebo alespoň ne tak, jak by se Denisovi líbilo.

"Co se děje?"zeptal se mě Blake potichu. Jen jsem na něj nechápavě pohlédla a čekala na vysvětlení. Zjevně se rozhodl, že to nechá být, protože dál už nic neříkal. Zastavili jsme před domem s bílou omítkou.

Vystoupila jsem z auta a vydala se k domu, mezitím co oni dva vyřizovali účtu. Zastavila jsem se před brankou. Začala jsem uvažovat, jestli jsem jí neměla zavolat, že jsem jedu, ale nakonec je přece jen trochu pozdě, proto jsem otevřela a počkala na Blakea. Došel ke mně o pár minut později.

"Není ti nic?"zeptala jsem se ho. Nevypadal moc zdravě. Byl bledší než obvykle, po čele mu stékal pramínek potu. Dokonce se mi zdálo, jako by trochu pohubl v obličeji, ale to byla asi blbost.

"Krom toho, že jsem vampýr a peču se na sluníčku, jsem úplně v pohodě. Do háje, není tady tepleji než kdysi?"zeptal se. Podíval se na nebe, které bylo bez mráčků, a velká žlutá koule vysoko zářila a vampýrům nedělala vůbec dobře. "Nemohli bychom jít dovnitř. Teda pokud nás pustí."

"Jo, jasně." Rychle jsem přešla ke dveřím a zazvonila. Dveře nám otevřela mladá žena v kostýmku, která pro babičku pracovala už od dob, co ji znám. Usmála se na mě.

"Slečno Meyerová, co tu děláte?"zeptala se. Odstoupila ode dveří, abychom mohli projít. Jakmile se Blake dostal z dosahu slunce, hned se mi zdálo, že je na tom líp. "Paní Mooreová je zrovna pryč, ale zanedlouho se vrátí, tak na ni můžete počkat u bazénu nebo na verandě." Podívala jsem se na Blakea.

"Mohla byste nám přinést něco k pití?"zeptala jsem se. Přikývla a vydala se do kuchyně. Já jsem Blakea zavedla ven. Tam jsme se posadili na zahradní židli a vychutnávali si teplo. Nebo alespoň já. Blakekovi evidentně zima, kterou jsme měli v Seattlu nebo oni v Crystal, vůbec nevadila. Hned jak nám přinesla sklenici, vypil jí a nalil si další. "Tak jak ti je?"

"Ale jo, jde to,"odpověděl Blake. Tiše sledoval okolní prostředí. Babiččina kočka Holly se na nás přišla podívat. Vyskočila na lavičku a začala mě očichávat. Měla jsem ji ráda. Vždycky mě nějak rozesmála a utišila, když jsem byla tady a svoje zlato jsem nechala doma. Potom mě přelezla a vyrazila k Blakeovi, na kterého si lehla a okamžitě usnula. On ji začal drbat za ušima.

"Jak to, že se k tobě takhle lísá?!"vykřikla jsem naštvaně. Když jsme se seznámili, schovávala se přede mnou. Blake se usmál.

"Kočky nás mají rádi. Vytváří si s námi jakési pouto. A já a můj život máme na kočky a další zvířata ještě větší vliv." Dál jsem je v tichosti sledovala a čekala, než babička dorazí domů.

Začalo se stmívat. To byla první chvíle, kdy se Blake odhodlal vylézt ze svého úkrytu pod stříškou a jít se projít po pozemku. Bylo to až roztomilé, protože většinou se zdál velmi klidný a sebevědomí, ale dneska vypadal tak nejistě. Nakonec se posadil k bazénu, abychom si mohli povídat. Já jsem si máchala nohy ve vodě. Trochu jsem litovala, že jsem si nevzala plavky, protože bych se mohla celou dobu cákat ve vodě. Potom dorazila babička, takže jsme se zvedli, abychom ji mohli přivítat.

Když se s dědou rozvedli a ona se odstěhovala sem, otevřela si malou firmu na organizaci večírků a dalších společenských akcí. Dařilo se jí dobře, což bylo poznat i z toho domu, ve kterém bydlela. Blond vlasy měla v dokonalém drdolu. Oblečena byla v krásném šedém kostýmku. Vypadala úžasně jako vždycky.

"Páni. Maggie je jí podobná,"zamumlal potichu Blake. Koutkem oka jsem na něj pohlédla, ale nekomentovala jsem to, protože babička k nám obrátila svou pozornost.

"Lili? Co tady děláš?"zeptala se. Mezitím ke mně přišla, aby mě objala. Přitiskla jsem se k ní. Potom mě pustila. "A kdo je tohle?"

"To je můj kamarád Blake. Nechceš se jít posadit předtím, než si promluvíme?"zeptala jsem se. Jen přikývla a ukázala na obývák. Posadila se do křesla. S Blakem jsme si sedli na pohovku. "Já... Chtěla jsem tě pozvat na svojí svatbu."

"Ty se budeš vdávat? Kdo je ten šťastný?"zeptala se. Koutkem oka se podívala na Blakea, který byl zaneprázdněný její kočkou. Drbal ji za ušima a ona blaženě vrněla. Zjevně si myslela, že ten šťastný je Blake.

"Co? Ne. On musel zůstat v Seattlu kvůli práci. Blake se nabídl, že mě doprovodí." Usmála se. Nervózně si poposedla. Zdálo se mi, že ji něco trápí. "Co se děje?"

"Nic, jenom... bude to někdo... jako ty?"zeptala se, když našla vhodná slova. Blake zvedl hlavu od svojí nové kamarádky a pohlédl na mě. Nevěděla jsem, jestli jí to mohu říct. Věděla, že jsem čarodějka. A asi věděla, i že můj táta je vlkodlak, ale o vampýrech neměla páru.

"No, tak trochu,"odpověděla jsem. Zamračila se. "A jak se máš ty?"

"Já? Jde to. Už jsi pozvala dědu?" Zavrtěla jsem hlavou. "Aha. A kdy se na to chystáš. Tedy pokud ho pozveš."

"Zítra pojedeme k němu a potom se vrátíme domů,"odpověděla jsem jí.

"A jak se mají holky a máma? Dlouho jste se mi neozvali. Měla jsem o vás starost,"řekla vyčítavě. Když Beth umřela, máma jí chtěla zavolat, ale nějak jí to nevyšlo. A já jsem měla spoustu práce, takže jsem jí nezavolala, abych jí oznámila, že se dvojčata narodila.

"No, Beth umřela. Máma ti chtěla zavolat, aby ti to řekla, ale už to nestihla, protože se narodila dvojčata a ona porod nezvládla. Promiň, že jsem se ti neozvala, ale mám spoustu práce,"řekla jsem smutně. Chvíli mě jen ohromeně sledovala. "Tenhle rok je hrozný."

"Lili, jak to zvládáš?"zeptala se mě. Jen jsem pokrčila rameny. Sama nemám ponětí. "A co dvojčata? Jsou v pořádku?" Přikývla jsem. "Jak jste je pojmenovali?"

"Mám v mobilu nějakou jejich fotku, jestli chceš, tak ti je ukážu,"řekla jsem. Zvedla jsem se a dala se do pohybu. Cestou jsem z kapsy vytahovala mobil. Našla jsem si nějaké fotky dvojčat, které jsem pořídila. "Tady jsou. Tohle je Denis. A tady máme Gabrielle."

"Po jejich rodičích? Myslela jsem, že máma chtěla, aby se jmenovali jakkoliv jinak, jenom po ní ne,"řekla babička s úsměvem. Jen jsem pokrčila rameny. "Jsou úžasní. Mohla bych je vidět? A kdo se o ně teď stará?"

"No... rodina mého snoubence. Já musím dokončit školu a mám nějaké problémy, takže jsem je dala tam, kde budou v největším bezpečí,"odpověděla jsem. Babička se zamračila. Dál si prohlížela jejich fotky.

"Mohla bych se o ně postarat. Ty a tvůj snoubenec jistě chcete svojí vlastní rodinu a oni by vám mohli překazit plány,"řekla babička. Postřehla jsem, jak po mě střelila pohledem. Asi čekala, že její návrh okamžitě přijmu, ale já jsem vlastně ani nevěděla, co s nimi bude. Nepřemýšlela jsem o tom. "Co říkáš?"

"Já nevím. Myslím si, že bych se o ně měla postarat já,"odpověděla jsem. O tomhle si budu muset s Jasperem promluvit, pokud na mě bude mít čas. Nemůžou navždy zůstat v paláci u královny. "Takže na mojí svatbu přijdeš?"

"Jistě že ano. Kdy se bude konat? A kde?"

"V sobotu 15. Přijeď do Seattlu. Odtamtud tě dostaneme na místo, kde bude svatba. Přijď na tuhle adresu." Podala jsem jí oznámení a papír s Jasperovou adresou. Oznámení sledovala s obdivem. S královnou jsme takové, které se muselo otevírat. Přední strana byla prázdná a ozdobená malými vystouplými květy. Spodní strana byla zdobena zlatým písmen a další květinou přes celý levý okraj. Bylo na něm napsáno:

Lilian Gabrielle Cathrine Meyerová

a

Jasper Ryan White

vás srdečně zvou na svou svatbu,

konající se dne 15. Května 5010 v královském paláci ve městě Crystal ve 13 hodin.

Ten nápis jsem já nevybírala. Vlastně jsem ho nechala na královně. Podle mě byl trochu chladný, ale co jsem mohla dělat? Už to vytiskli a začali rozesílat. Bylo na tom pozitivní to, že královna vybrala to nekrásnější písmo, které mohla.

"Páni. To je krása. I když bych od tebe čekala něco romantičtějšího než je toho, ale je nádherné. Královský palác Crystal? Kde to je?"zeptala se. Blake položil kočku vedle sebe, aby se mohl napít. Celou dobu nás pozorně poslouchal, ale mlčel.

"Je to v mém světě. Je to královské město, kde bydlí naše královny,"odpověděla jsem.

"Jedno z královských měst,"opravil mě Blake. Nechápavě jsem se na něj podívala. "Asi by ses měla začít učit něco o našich zákonech, historii a současné politické situaci, Lili. Máme pět královských měst. Každý rod jedno. Většina z nás ale zůstává v Crystal, protože je to Crystal. Velmi významná kulturní a historická oblast. A je to vlastně původní město Whiteů. My máme Collinswood. Sice je nejmenší, ale je první, které postavil jeden z pěti rodů. Crystal a Meryvel, což je město Greenů, postavili elfové. Brownovi obsadili jedno trpasličí město. Hillové svoje postavili až pár let po nás." Babička na něj jenom překvapeně zírala. Usmála jsem se trochu křečovitým výrazem. "Pardon, já zapomněl, že jsem... že nejste magická bytost."

"To je v pohodě. Takže, vy jste něco jako..."

"Jsem královský, což znamená, že bych měl možnost vládnout. Ještě že jsem mladší než můj bratr,"řekl Blake s úlevou. Babička dál zírala.

"Vy jste princ?" Blake přikývl. "A ten tvůj snoubenec podle toho jména a co on řekl, asi taky bude."

"Tak trochu,"odpověděla jsem. Dál jen překvapeně zírala. Nebyla jsem si jistá, jestli to byl nejlepší nápad, takhle to na ni vybalit, proto jsem Blakea zpražila naštvaným pohledem, ale on se usmíval.

"Takže ty budeš princezna. No teda, Lili, jak jsi to dokázala?" Jen jsem pokrčila rameny. Usmála se na mě. "Myslím, že bychom se měli jít navečeřet."

Babičku jsme opustili druhý den ráno. Byla smutná z toho, že musíme odjet, ale uvidíme se zase za dva týdny. S dědou to bylo rychlejší, protože jsme ho museli jít navštívit do kanceláře. Byl to právník. Stejně jako Denis. S úsměvem nás přivítal, vyslechl si nás, slíbil, že dorazí a pozval nás na oběd. Tam jsme mu řekli všechno, co potřeboval vědět. Dokonce kvůli nám zrušil i jednu ze svých schůzek a odvezl nás na letiště, kde s námi počkal na naše letadlo. Když jsme se loučili, pevně mě objal a řekl mi, abychom vyřídila Jasperovi jeho gratulaci.

Doma na nás čekala královna se snubními prsteny, které jsme si museli ještě vyzkoušet. Nebo alespoň já, protože Jasper už zase byl někde v tahu, protože měl schůzku s nějakým klientem.

"Tak jak bylo u prarodičů?"zeptala se Annabelle, když jsme doma zůstali jenom já, Blake a ona. Pokrčila jsem rameny, protože jsem nevěděla, co jí mám říct. Chyběl mi tam Jasper. "Copak, Lili?"

"Nic, jenom jsem unavená. Půjdu se osprchovat a spát. Dobrou,"řekla jsem s úsměvem a vydala se do pokoje. Jakmile moje hlava padla na polštář, usnula jsem.

24. Kapitola                        Rozcestník                        22. Kapitola