Černá lilie - 22. Kapitola

 Dobrý večer, je tu uterý a nová kapitola Černé lilie. Vrátíme se do soudní síně, kde padne rozhodnutí o malé Nině Smithové. Dozvíme se něco málo o královnině rodině a zůčastníme se jedné svatby.

22. Kapitola

 Zpátky v soudní síni jsme si vyslechli tátu, Annabelle, Rebeccu a i samotnou královnu, ke které bez pochyby choval největší úctu, i přesto, jak přišli na svět obě její děti. Nakonec povolal ještě Maggie, Blakea a nějakou starší ženu, kterou jsem ani neznala. Jak jsem se dozvěděla, na střední škole, ze které Jasper nakonec odešel s maturitou, mu dělala mentorku. Byla to strážkyně. Odpovídala okamžitě a mluvila nezaujatým hlasem. Soudce nakonec jednání odložil na druhý den.

 Zůstali jsme spát v paláci. V paláci jsem se snažila zůstat v co největší společnosti. Důvod byl jednoduchý. Bála jsem se, že se mnou bude chtít Jasper mluvit. Nakonec jsem se z toho rozhovoru nevyvlíkla.

 "Zdá se mi to, nebo se mi vyhýbáš?"zeptal se mě Jasper. Ležela jsem v posteli zády k němu a předstírala, že spím, ale jeho jsem jen tak neoblbla. Jen jsem se překulila na záda, abych na něj viděla. Zavrtěla jsem hlavou. Opřel se o loket a naklonil se ke mně. "Doopravdy? Sice neovládám život, ale vidím, že s tebou něco je."

 "Jistě, že se ti nevyhýbám,"odpověděla jsem. Usmál se na mě. Zavrtěl hlavou, čímž mi dal najevo, že mi nevěří. "Myslím to vážně."

 "Měla by ses naučit lhát. Co se děje? Slyšel jsem, jak si byla nejistá, když se tě zeptal, jestli si myslíš, že tě opustí,"řekl Jasper. Sklonil se, aby mi byl blíž. "Vážně si to myslíš." Neptal se, ale já mu přesto začala odporovat. "Lili, přestaň mi lhát. Já to poznám."

 "Dobře. Bojím. Jsi spokojený?"vyjela jsem na něj. Narovnal se. Já jsem se zvedla z postele, protože jsem ležet nemohla. "Bojím se, že až se narodí a ty si uvědomíš, že tu jsou, začneš se bát a necháš mě samotnou. Kdybychom měli mít jenom jedno dítě, byla bych v pohodě, ale trojčata? Jak můžu vědět, že až se narodí, neřekneš, tak tohle nezvládnu a nepůjdeš dál?!" Na posledním slově se mi hlas zlomil a po tváři mi začala stékat slza.

 "Nemůžu uvěřit, že si myslíš, že bych tě mohl opustit a nechat tě, vychovávat naše děti samotné. Proboha vždyť vás miluju,"řekl Jasper. Vypadal zoufale. Chtěl ke mně vzít za ramena, ale já ucukla. Jenom mě sledoval. "Myslel jsem, že mě znáš líp." Otočil se, aby odešel a nechal mě v pokoji samotnou. Podlomila se mi kolena a rozplakala jsem se.

 Nálada, která panovala mezi mnou a Jasperem večer u snídaně byla napjatá. Zdál se mi trochu uražený a taky naštvaný. Mě mrzelo, že jsem s tím vůbec začala. Měla jsem mu raději dál lhát. Bála jsem se, že tímhle tempem ten náš vztah, který jsme měli, skončí stejně rychle, jako začal. A já na ně skutečně zůstanu sama.

 Cestou k budově soudu jsme spolu neprohodili ani slovo, a když se nás strážci snažili dostat přes tu horu novinářů, ani mě nevzal za ruku. Moje nálada byla stále horší a horší. Jakmile začalo jednání, moje úzkost se ještě zvětšila, protože dneska se mluvilo hlavně s lidmi, kteří o nás nic nevěděli.

 Jak jsem tak poslouchala názory některých odborníků a dalších lidí, začala jsem se bát, že tohle soudce přesvědčí, aby ji nechal v péči dětského domova. Moje ruce se zase začaly třást, tentokrát ještě víc, než včera. Natáhla jsem ruku ke sklenici vody stojící na stole, před kterým jsme seděli. Derec ke mně přistoupil a zase se mě zeptal, jestli jsem v pořádku a jestli si nechci udělat přestávku. Jen jsem zavrtěla hlavou. On s dovolením od Jaspera odešel.

 "Vážně ti nic není?"zeptal se mě Jasper potichu. Abych ho uklidnila, tak jsem se usmála, ale byl to křečovitý úsměv. Takový, který ho utvrdil v tom, že na tom moc dobře nejsem. "Můžu ho poprosit, aby to na chvíli přerušil."

 "To je v pohodě,"řekla jsem. Položila jsem si ruce do klína a začala si je třít. Podívala jsem se na ně a pokračovala. Jasper mě za ně vzal a něžně je stiskl.

 "Jsem tady s tebou,"řekl. Podívala jsem se do jeho černých očí. Tiše jsem sledovala lásku, které jsem si nikdy předtím nevšimla, protože jsem ho tak trochu pokládala za samozřejmost. Teď mi došlo, že bych se vážně měla přestat bát. On se mou zůstane, dokud budu živá. Usmála jsem se na něj. Trochu jsem se uklidnila, ale stále jsem se bála o Ninu a její adopci.

 "Dáme si teď hodinovou přestávku. Potřebuji si rozmyslet všechno, co jsem tu slyšel a viděl. Ve dvě hodiny se tu sejdeme,"oznámil nám soudce. Vstal ze své židle. My ho napodobili, nejen proto, abychom mu prokázali naši úctu, ale hlavně proto, abychom se mohli projít.

 "Jak si myslíš, že to dopadne?"zeptala jsem se Jaspera. Jen pokrčil rameny. Za dveřmi na nás čekal Derec s mým doktorem. Byla jsem překvapená, že ho tu vidím, ale zároveň jsem za to byla Derecovi vděčná. Doktor mě v jedné prázdné místnosti prohlédl a řekl, že bych se neměla tak přepínat, že by jim to mohlo ublížit.

 "Jim?"zeptal se Derec. Podíval se na Jaspera. "Ty budeš mít dvojčata?"

 "Přidej,"odpověděl Jasper. Musela jsem se zasmát, když jsem spatřila, jak Derecovi doslova spadla brada. Podíval se na moje bříško a potom na Jaspera.

 "Počkej. Trojčata? Hlavně neříkej, že jich bude víc,"varoval ho Derec. Znovu jsem se zasmála. Jasper jen zavrtěl hlavou. "No teda, Jaspere, to jsem nečekal. Jak je to možný?"

 "Copak jste se to neučili na škole?"zeptala jsem se. Tentokrát se zasmál Jasper. Derec se zatvářil poněkud uraženě. Nakonec ale jen protočil oči.

 "Tak to vám gratuluju. Trojčata. No páni,"vydechl Derec a myšlenkami byl úplně jinde. Jen jsem se potichu smála, protože tahle reakce byla asi nejzábavnější, kterou jsem viděla.

 "Nechcete se s námi najíst?"zeptal se s úsměvem Jaspera doktora, který si uklízel svoje náčiní. Jen zavrtěl hlavou a rozloučil se s námi. "Tak my ale půjdeme ne?" Přikývla jsem a nechala se zavést do jídelny, kde jsem si dala nějaké kuře. Když jsem byla najezená a klidnější, konečně jsem si mohla plně vychutnat, že už mu plně důvěřuju.

 "Co když nám Ninu nedá?"zeptala jsem se Jaspera. Napila jsem se ze sklenice a čekala, co mi odpoví. Jen se usmál.

 "Když nám ji nedá, tak se odvoláme a budeme požadovat jiného soudce,"odpověděl Jasper. Odložil svůj příbor a vzal oba talíře, aby je odnesl k nedalekému výdejnímu okénku, kam talíře odevzdávali. "Neboj, určitě ji zanedlouho budeme mít u sebe."

 "To doufám, ale myslím si, že bychom se měli co nejdřív vzít. Určitě by to bylo lepší, jak pro úřady, tak pro nás,"prohlásila jsem. Zamračil se na mě.

 "Ty mi pořád nevěříš?"zeptal se. Jen jsem zvedla ruce v obraném gestu.

 "Ne, jistě že ne. Myslím, věřím ti, ale copak si mi to nedávno nenabídl sám? Vážně bychom se měli vzít. Náš národ by měl jistotu, že jsi důvěryhodný, já bych byla úplně klidná a úřady by si byli jisté, že spolu zůstaneme. Navíc, přece nechceš, aby se jmenovali po mě,"řekla jsem s úsměvem a pohladila si bříško. Nevěřícným úsměvem zavrtěl hlavou. "A nechci se vdávat, až budu vypadat jako balón." Tentokrát se hlasitě zasmál.

 "Tak dobře. Kdy to provedeme?"zeptal se. Zamračila jsem se. Byla pravda, že moje bříško už růst začalo, ale ještě jsem nevydala jako Becca.

 "Čím dřív, tím líp. Mohli bychom začátkem května,"navrhla jsem. Duben se pomalu, ale jistě chýlil ke konci, takže bychom to už nestihli. "Podle toho, jak to stihneme připravit. Jenom se děsím toho, aby mi byly nějaké šaty."

 "Lili, s tím se netrap. Kdykoliv se můžou upravit. Kde se vezmeme?"zeptal se Jasper. Zamračila jsem se a rozhlédla se okolo sebe. "Máma určitě bude chtít velkou svatbu, proto bychom to měli udělat někde, kam by se vešlo hodně lidí. Možná..."

 "Co?"zeptala jsem se ho. Zamračeně se podíval na svou matku, která seděla v rohu jídelny s Blakem a Annabelle a o něčem se bavili. "Mohli bychom se vzít v paláci."

 "Čteš mi myšlenky. V zahradách je spousta krásných míst, kde by se mohla svatba uskutečnit. A máma bude jistě nadšená, že to spácháme tam,"řekl Jasper. Jen jsem přikývla. Podíval se na svou matku a tiše ji sledoval. "Máme místo a v podstatě i datum. Co dál?"

 "Hosti, občerstvení, hudbu, dort a miliony dalších věcí,"oznámila jsem mu. "A to mi doktor říkal, že se nemám stresovat." Zasmál se.

 "Budeme muset jít zpět,"řekl. Vstala jsem a společně ruku v ruce jsme vyrazili vyslechnout si verdikt soudce Finche.

 "Po tom, co jsem pečlivě prostudoval všechny materiály, které jsem dostal a vyslechl si výpovědi všech předvolaných a proslovy pana Poola a prince Whitea jsem se rozhodl, že slečna Nina Smithová..." se zatajeným dechem jsem čekala, co nám soudce řekne a doufala, že to bude kladná odpověď. "...zůstane v péči dětského domova." Jakmile jsem uslyšela tenhle verdikt, ucítila jsem, jak se mi sevřelo hrdlo. Po tváři se mi skutálela jedna slza.

 "Mohl bych se zeptat, co vás k tomu vedlo?"zeptal se Jasper. V jeho hlase jsem slyšela rozhořčení a vztek.

 "Mohl byste alespoň požádat o slovo, než začnete mluvit, vaše Výsosti,"řekl soudce. Královna na balkónku se zvedla, rukama se zapřela do zábradlí, které jí bránilo v pádu, a naklonila se, aby lépe viděla. V její tváři bylo to samé, co cítil její syn.

 "A vy, byste měl odpovědět,"oznámila mu. Soudce k ní obrátil pohled. Obrátil svou tvář k zemi. Byl to pro mě nepochopitelný pohyb, ale ostatní lidi nepřekvapil.

 "Důvodů je hned několik. Nejsem si jistý, že by zvládli výchovu slečny Smithové a ještě vlastních potomků. Slečna Meyerová ještě nemá vystudovanou střední školu, letos sice maturuje, ale přesto. Navíc nejsou ani manželé, takže..."

 "A co když vám oznámím, že se brát budeme?"zeptala jsem se ho co nejklidnějším hlasem. Pohled všech se obrátil na mě. "Svatbu máme naplánovanou na květen. Přesné datum se ještě upřesní. A to, že ještě nemám maturitu, neznamená, že nejsem schopná vychovat ji."

 "Ano, ale budete se schopna vychovat i svoje děti?"zeptal se. S přimhouřenýma očima jsem se naklonila blíž k němu.

 "Ano. I kdybychom měli mít paterčata, budu schopná vychovat i Ninu i je,"prohlásila jsem pevným neohroženým hlasem. Soudce si mě chvíli měřil.

 "V případě, že se vezmete, jsem ochotný případ znovu projednat a slečnu Smithovou vám svěřit,"oznámil nám. Pozvedl dřevěné kladívko. "Případ se odročuje do chvíle, než si princ Jasper Ryan White vezme slečnu Lilian Gabrielle Kathrine Meyerovou." Klepl kladívkem. Okamžitě vstal a odkráčel pryč, ani ho nenaštvalo, že většina přítomných ani nevstala. Sice to nebylo úplné vítězství, ale stále máme šanci Ninu získat. Pohlédla jsem na ni, ale už k nám stála zády a ta žena jí odváděla ven ze soudní síně.

 "Skvěle, Lili,"řekl obdivně Jasper. Jen jsem se usmála.

 Před soudní síní na nás čekali novináři, který okamžitě začali vyslýchat. Ptali se, co se dělo v soudní síni, jak soud dopadl. Když se dozvěděli, že se to bude ještě řešit, chtěli vědět, kdy přesně k tomu dojde.

 "Hele, vy dva, kdy jste, prosím vás, dospěli k takovému kroku, jako je svatba?"zeptala se v paláci Rebecca. Všichni přítomní se na nás otočili. "Ještě ráno to vypadalo, jako byste se měli rozejít a najednou tu je svatba."

 "Na obědě,"odpověděl Jasper. Blake si odpustil nějakou poznámku, která se mu dostávala na jazyk, a raději pozvedl svoji sklenici, ve které i tak brzo, na vampýrský čas, měl nějaký alkohol a připil na nás.

 "To abychom začali všechno připravovat. Takže, kde byste ji chtěli?"zeptala se královna. Vzala si papír a tužku a s očekáváním se na nás podívala. Koutkem oka jsem se podívala na Jaspera. "Pojďte se mnou." Odvedla si nás do svojí pracovny. Nebo alespoň jsem se domnívala, že to je pracovna. Posadila se za stůl z tmavého lakovaného dřeva a začala sepisovat.

 "No mysleli jsme, že bychom mohli tady,"řekl Jasper. Jeho matka se rozzářila jako sluníčko a okamžitě začala uvažovat, jaké místo by pro to bylo nejvhodnější. Dokonce i přešla k oknu a rozhlížela se okolo sebe.

 "Mohli byste u fontány, tam by to bylo moc hezké, nebo v aleji, kterou se jde do altánku... v altánku. To je ono. V altánku to bude dokonalé. Co myslíš, Jaspere? Ty jsi to tu vlastně ještě neviděla, že ne?"zeptala se královna a podívala se na mě. Jen jsem zavrtěla hlavou. "To musíme napravit. Mohli bychom se spolu projít."

 "Jistě,"odpověděla jsem jí. Usmála se. Vstala a vyrazila ke dveřím. Jasper chtěl jít s námi, ale ona ho zastavila a řekla mu, aby zatím popřemýšlel, koho na svatbě chce.

 Procházeli jsme se velkými pozemky královského paláce a já byla uchvácená kvetoucími zahradami a zpěvem ptáků. Když jsme došli k té aleji, o které mluvila, spadla mi čelist, protože stromy nad hlavou tvořili dokonalý strop, který zakryl měsíc blížící se do úplňku i svit hvězd. Stromy kvetly růžovými kvítky a vzduch provoňovala svěžest. Na konci aleje se rozprostírala louka plná květů a jedinou stavbou, která se tu nacházela, byl bílý dřevený altán zdobený vyřezávanými růžemi. Za ním byl vysoká kamenná, která oddělovala svět od královského paláce. Jen jsem ohromeně zírala.

 "Co myslíš?"zeptala se královna s úsměvem. Jen jsem přikývla.

 "Je to nádhera,"vydechla jsem a podívala se na nebe. "Škoda, že se nemůžeme vzít o příštím úplňku. Kdyby to šlo, bylo by to tu romantičtější."

 "No jo. I když pravděpodobně byste museli spíš den před nebo po, protože v den úplňku mají vampýři významný den. Je to den, kdy provádíme úplňkový rituál, při kterém naše děti dostávají, spíš zjišťují, jaký živel budou ovládat,"řekla královna. Došla až k altánku, kde se posadila na židli u šachového stolu a podívala se na šachovnici. "Tohle místo jsem milovala už od dětství. Když mě moji sourozenci otravovali, nebo jsem potřebovala být sama, utekla jsem sem a nikdo mě tu jen tak nenašel."

 "Kolik jich máte?"

 "Koho?"

 "Sourozenců,"odpověděla jsem jí. Široce se usmála, přičemž odhalila všechny svoje zuby, ostrá jako břitvy.

 "Víc než bych od svých rodičů čekala. Tři sestry a jednoho bratra,"odpověděla s úsměvem. "Já jsem nejstarší, po mě se narodil Julian, pár let po něm Karen a nakonec dvojčata Christa a Adrianna."

 "Jste spolu v kontaktu?"zeptala jsem se.

 "Jen s Julianem a Christou. S Julianem se sice neustále hádáme, ale alespoň se mnou mluví. Karen se podruhé vdala a začala naší rodinu ignorovat. Dokonce ani nevím, jak se jí daří. Christa bydlí v nedalekém klášteře. Matka ji tam nechala zavřít, když zjistila, že se zamilovala do strážce. A Christa už tam zůstala, protože by s tím strážcem stejně nemohla být a kdyby mohla, byl by to prázdný život. Chodím ji navštěvovat. A Adrianna zemřela,"odpověděla královna.

 "To je zajímavé. Vy i jedna z vašich sester jste se zamilovali do strážce,"prohlásila jsem. Královna se zasněně usmála. Myšlenkami se vrátila daleko do minulosti, někam, kde ještě byla s Jasperovým otcem.

 "Jo, to je. Ten Christin alespoň byl vampýr. Já jsem se zamilovala do upíra. Ten strážce tu dokonce pořád je,"řekla královna s úsměvem. Překvapeně jsem se na ni podívala. Ten její úsměv mi napovídal, že ho znám, ale ze starých strážců znám jenom toho, který byl tak zjizvený v obličeji. Jak se jmenoval.

 "Vy myslíte toho... Jak se jmenuje?" Moje paměť mě tentokrát zradila.

 "Ano, myslím Weasleyho. Ty jizvy mu udělal upír, když se snažil ochránit Christu. Předtím to byl moc hezký chlap,"řekla královna. Znovu se podívala na šachovnici a pohnula pěšcem a v duchu si začala vymýšlet svůj další pohyb. Šachy jsem hrála jenom s Denisem a nikdy mi nešli, ale jednou nebo dvakrát jsem ho porazila. Tak jsem posunula své pěšce. "Ty hraješ šachy?"

 "Hrála jsem je s máminým druhým manželem,"odpověděla jsem. Pokračovala dalším tahem. "Nebude vám vadit, když se vezmeme tady?" Usmála se a zavrtěla hlavou.

 "Jistě že ne, drahá, budu vám dokonce vděčná, že to uděláte tady. Alespoň si pojistím, že ani jeden neutečete od oltáře." Zasmála jsem se. Posunula jsem dalším pěšcem. "Zítra bychom mohli probrat, jak by sis to představovala. A měli bychom se začít poohlížet po svatebních šatech a vybírat nějaký dort a občerstvení. Mohli bychom to promyslet příští týden, až budeš mít volno."

 "Dobře, ale až po pátku. Musím si po škole trochu odpočinout." Jen přikývla.

 Nastal den, který Rebecca očekávala už od svého zasnoubení. Konečně se s Johnem vezmou. Šla jsem jí za družičku a byla jsem jí vděčná, když vybrala šaty, které se pod prsy uvolňují a jsou tvořeny volánky. Jane také slušely, ale vypadala v nich trochu silnější, než byla, to samé Annabelle, ale ta vypadala o trochu líp. Ta poslední družička, kterou jsem neznala, ale věděla jsem, že je to nějaká princezna, v nich vypadala děsně. Jejich barva byla světle růžová.

 Rebecca si vybrala dlouhé sněhově bílé šaty s dlouhou vlečkou. Měly dlouhé krajkové rukávy, které jí končily tam, kde jí začínala klíční kost. Nad bříškem je zdobila stříbrná sametová stuha. Tam se šaty povolovaly, byly nařasené a dolů vzplývaly po částech, tím mi trochu připomínaly peří nějakého ptáka. Na krk si pověsila diamantový náhrdelník. Byl to skvost hodný princezny. Závoj měla skoro stejně dlouhý jako vlečku a korunku vyhlížející dost podobně jako náhrdelník, kterou jí královna nasadila na hlavu, jí dodávala to kouzlo princezny. Konečně jsem jí v ní spatřila. Kdybych ji měla k něčemu přirovnat, byla by to labuť.

 "Vypadáš nádherně,"řekla královna a usmála se na ni. Rebecca jí úsměv oplatila a objala ji. Jak jsem tak z toho usuzovala, nebyla pro ni přímo matkou, ale během těch let, co ji vychovávala, tak byla v jejím životě důležitá. Jakmile se královna odtáhla, viděla jsem, že má oči plné slz.

 "Ale prosím tě, mami, přece nebudeš brečet,"řekla Annabelle a objala ji okolo ramen. Královna ji jenom stiskla paži. "Za chvíli tě čeká další svatba. Nech si pár slz na ni."

 "Annabelle má pravdu. Liliina svatba bude důležitější,"řekla Rebecca. Obula si boty na nízkém podpatku. Potom posmutněla.

 "Co se děje?"zeptala jsem se jí.

 "Jenom bych chtěla, aby tu byli moji rodiče,"odpověděla smutně. Královna si povzdechla a přešla ke dveřím.

 "Tvoje rodiče ti přivést nemůžu, ale myslím si, že tě stejně dovedu potěšit,"prohlásila a otevřela. Vykoukla a na někoho mávla rukou. Ve dveřích se objevil moc pěkný kluk v Bečině věku. Měl úplně stejné oči, jako ona a na rtech mu hrál pobavený úsměv. V ruce nesl černou oválnou krabičku.

 "Masone?"zeptala se překvapeně. Přešla k němu a pozorně si prohlédla jeho tvář. Potom mu skočila okolo krku. "Masone! Co ty tady děláš? Myslela jsem, že budeš ve škole."

 "Přece si nenechám ujít svatbu svojí sestry,"odpověděl jí. "Počkej, něco pro tebe mám. Vlastně dvě věci. Tohle je na teď a tohle do budoucna. Třeba se to bude hodit." Rebecca si od něj vzala tu krabičku, ve které byly nádherné náušnice, které se přesně hodily k jejím šatům. Potom jí předal druhou krabici obalenou barevným papírem s velkou fialovou mašlí.

 "Co to je?"zeptala se Rebecca. Upřímně se k sobě ty barvy vůbec nehodily. "Já nevěděla, že jsi barvoslepý."

 "Moc vtipný. Tak to otevři,"řekl Mason. Rebecca začala rozbalovat jeho druhý dar. Přitom se málem řízla o papír. Když se jí to konečně povedlo, zasmála se a vytáhla z krabice malou knížku pohádek, dětské botičky a nějaké dupačky s ovečkou. Znovu ho objala.

 "Je to krása. Děkuju,"řekla mu. Políbil jí na tvář.

 "Měli bychom vyrazit, aby tvůj ženich nečekal moc dlouho,"řekl Mason a vzal jí krabici s věcmi pro mrně z rukou, aby je položil na nedaleký stolek. Potom se jí uklonil a nabídl jí rámě. "Můžu tě doprovodit k oltáři?"

 "Jistě,"odpověděla Rebecca.

 Obřad probíhal na radnici nedaleko katedrály svatého Adama, kde bude někdy po Rebečině maturitě probíhat její korunovace. Obřadní sál byl malý a útulný. Byla pravda, že mi trochu připomínal tu soudní síň, až na všechny ty svíce, květiny a zdobeným oblouk, ale prostě jsem ji v něm viděla.

 Rozezněla se píseň, na kterou jsme tam měli s družičkami nastoupit. Já jsem šla jako třetí. Po mě šla Jane. Potom začal znít svatební pochod, po kterém vešla princezna Rebecca se svým bratrem. Všem přítomným padla čelist, protože ani já nikdy neviděla krásnější nevěstu. Jen jsem dojatě sledovala svojí kamarádku zahalenou závojem a nemohla uvěřit, že už je to tak dlouho, co se známe.

 Dorazila až k nám. Mason jí lehce stiskl ruku a potom jí předal svému budoucímu švagrovi. John měl oči jen pro ni, proto si nevšiml Masona nedůvěřivého pohledu, ale mě ani Annabelle neunikl. Jenom zavrtěla hlavou, takže Mason odešel posadit se k rodině.

 Obřad moc dlouho netrval a ten starý oddávající ho stejně prakticky celý strávil úplně jinde, ale když si řekli svoje ano, prohlásil je za manžele a dovolil Johnovi, aby políbil nevěstu. Po obřadu jsme se přesunuli do nedaleké restaurace, kterou jsme měli celou pronajatou pro naše účely. Celou dobu se tančilo, pilo a jedlo. Už jsem z toho byla unavená a doufala jsem, že mě můj princ vysvobodí, ale ten měl moc práce s jinými královskými, proto jsem byla sama.

 "Co se děje?"ozvalo se za mnou. Byl to Blake. Měl na sobě černý oblek. První knoflíky košile měl rozepnuté a motýlka rozvázaného a ledabyle zastrčeného v kapse saka. Posadil se vedle mě a napil se ze své sklenice s šampaňským.

 "Nic, jenom jsem unavená,"odpověděla jsem mu. Věnoval mi trochu zasněný úsměv. Vypadal, že má trochu upito, i když podle toho, co jsem o něm slyšela, to u něj není nic zvláštního. "Proč nejsi s Annabelle?"

 "Proč nejsi ty s Jasperem?"

 "Má spoustu práce s ostatními lidmi,"odpověděla jsem. Pohlédla jsem na svého snoubence, který zrovna mluvil s nějakou starší ženou. Blake následoval můj pohled.

 "No jo, ale ty bys taky měla začít přemýšlet o tom, jak si rozšířit svou popularitu mezi lidmi, princezno, protože až se spolu vezmete, stane se s tebe princezna a jakožto princezna musíš znát spoustu věcí a lidí. Čeká tě spousta práce,"prozradil mi. Až teď mi došlo, že až se vdám, stane se ze mě princezna. "Nějak nám bledneš. Není ti nic?"

 "Ne, jenom mi nedošlo, že se stanu princeznou, až se vdám. Proboha, co budu dělat?"zeptala jsem se ho. On se zasmál. "To není vtipný."

 "Měla ses vidět. Nemusíš se bát, úspěch je založený na tom, že se budeš mít od koho učit. Myslím si, že ty máš dost dobré učitelky. A jistě se do toho pustí i moje matka,"řekl Blake. Otočila jsem se za jeho pohledem a všimla si jeho rodičů. Stáli nedaleko. Povídali si s královnou. Jeho otec byl oblečený v černém obleku a matka na sobě měla zelené šaty po kolena s dlouhými rukávy. Šaty krásně zdůrazňovaly její dokonalou postavu. Zoey zrovna tancovala s Masonem uprostřed parketu. Měla na sobě levandulové šaty s přezkou pod prsy do poloviny stehen a s krátkým rozparkem na boku. Vypadala až nebezpečně sexy. A Mason na ní mohl oči nechat.

 "Páni, tvojí sestře to sluší,"řekla jsem. On se usmál.

 "Aby ne, když má tak krásnou maminu,"řekl. Dál pozoroval svojí mladší sestru. I když ho hodně lidí popisuje jako divokého a nezodpovědného zmetka, svojí rodinu miloval. "Nechtěla by sis jít zatancovat? Chci si jenom být jistý, že jí Mason nenabízí něco, co by mu dát nemohla." Jen jsem ho podezřívavě sledovala. "Neboj, Jasper zabije jenom mě."

 "Fajn, ale budeš se chovat slušně,"varovala jsem ho. Vstala jsem ze židle a napřáhl ke mně ruku. Nechala jsem se odvést na parket skoro až k těm dvoum a potom mi položil ruku kolem pasu a druhou uchopil mou dlaň a začal se pohybovat do rytmu.

 "Vidíš, není to tak hrozné,"řekl a usmál se. Protočila jsem oči a koutkem oka střelila na Jaspera, jestli vůbec zaregistroval, že mu tancuju s někým jiným. Očividně ne. "Můžu se zeptat, to seš tak naštvaná pořád, nebo jenom když seš těhotná." Zasmála jsem se. "Ptám se jenom, abych věděl, jak dlouho to bude trvat."

 "Jenom, když tu jsem sama,"prozradila jsem mu. Podívala jsem se mu do očí. Měl je takové zelenomodré. Byly krásné. Rychle jsem pohled zase sklonila, protože mi začali motat hlavu. "Tak co, zjistil si něco?"

 "Ne. Jenom se mi vůbec nelíbí, jak se na ní kouká. Vždyť jsme v podstatě příbuzní,"řekl Blake. Pohled věnoval Zoey a Masonovi. "Nic proti lásce. Náhodou ji podporuju, ale tohle by dobře neskončilo."

 "Počkej, co si myslel tím, že jste v podstatě příbuzní?"zeptala jsem se. Podíval se na mě. Potom střelil pohledem k těm dvoum a zase na mě. "Co?"

 "Máma se za svobodna jmenovala Alison Greenová. Je to vnučka bratra Masonova a Rebečina pradědečka. Pokud se nemýlím. Sice byla daleko z vládnoucí linie, ale stále má s Masonem a Beccou dost společného. Kdyby spolu ti dva třeba měli potomky, mohli by být trochu..."

 "Jo, chápu. Ví to vůbec?"

 "Zoey ano. A pokud Mason neumí vlastní rodokmen, tak má vážný problém,"oznámil Blake. Dál nesouhlasně sledoval Masona se Zoey. "Já jakmile jsem si uvědomil, že jsem do Annabelle blázen, vytáhl jsem náš rodokmen a začal pátrat, jak moc jsou naše rodiny propletené. V současnosti a nejbližší historie tam nebyl žádný vztah, takže když se vezmeme a budeme mít děti, tak to vadit nebude."

 "Alespoň žes to nekonzultoval s odporníkem,"poznamenala jsem. Usmál se. "Takže konzultoval. Kdy to vůbec bylo?" Mlčel. Dokonce se mi ani nedíval do očí. "Blakeu?"

 "Chtěl bych s ní strávit zbytek života, ale nevím, jestli bych to měl udělat. Myslím, požádat ji o ruku, abych to neuspěchal a ona mě potom neopustila. Nechci ji zase ztratit,"odpověděl mi Blake. Chvíli jsem se mu dívala do očí a poprvé jsem spatřila jeho skutečné čisté a zamilované emoce. Položila jsem mu ruku na tvář a usmála se na něj.

 "Udělej to ve správný čas. Jasper mě požádal, když jsem byla naštvaná na svou sestru. Vlastně sestřenku. A teď mi dochází, že to byla asi ta nejlepší chvíle, kterou si mohl vybrat,"řekla jsem mu. "Udělej to, až si budeš naprosto jistý, že jsi připravený." Otočil hlavou, aby pohlédl na Annabelle. Zrovna se něčemu smála. Na jeho tváři se objevil tak uchvácený úsměv. Vážně ji miloval. "Bylo mi ctí s vámi tančit, princezno. Když tak si to ještě zopakujeme."

 "Dobře,"odpověděla jsem s úsměvem. Vrátila jsem se na svoje místo, odkud jsem v tichosti sledovala dění okolo sebe.

 Když došlo na házení kytice, dopadla mi doslova na hlavu. Poté mi Jasper věnoval jeden tanec. Doma jsem jen myslela na tu svojí, u které jsme měli jenom místo, prstýnky oddávajícího, vybraný dort a občerstvení. Zbytek věcí jsme museli ještě promyslet.

23. Kapitola                         Rozcestník                         21. Kapitola