Černá lilie - 17. Kapitola

 Někdy koncem ledna se mi povedlo konečně po tak dlouho době dopsat 17. kapitolu Černé lilie, ale jelikož jsem měla tu svojí pauzu, tak se mi nějak nepodařilo ji sem dodat, takže tady ji máte.

17. Kapitola

Máma spala na pohovce. Ve tváři měla znát známky starostí. Bála se, že se mi něco stane a nejspíš jí provokovala i Laura. Krom starostí se i lehce usmívala, takže asi se jí zdálo něco pěkného, takže jsem jí nechtěla moc budit, ale musela. Klekla jsem se k ní a jemně s ní zatřásla.

"Mami, stávej,"zašeptala jsem jí do ucha. Zavrtěla se. Na chvilku otevřela oči, ale potom je zase zavřela. "Mami."

"Lili?"zeptala se zaraženě, když otevřela oči. Měla jsem chuť prohodit nějakou ironickou poznámku, ale odpustila jsem si jí. Nechtěla jsem, aby mě hned sjela, sotva přijdu.

"Vedu návštěvu,"řekla jsem a ukázala na ostatní. Strejda stál s rukama složenýma na prsou a tvrdým výrazem na tváři.

To mě překvapilo.

"Marcusi?"vypískla máma.

"Ahoj Gabrielle,"odpověděl strejda. Přelétl jí pohledem a zastavil se u jejího břicha. "Kdy se to narodí?" Na to máma nedokázala odpovědět. Pořád na něj zírala, jako by viděla duchu.

"Co tady děláš?"

"Doprovázím svojí neteř,"řekl Marcus. Jeho nepřátelskost mě překvapila. Máma byla pořád vykulená. Vypadala, že to s ní za chvíli sekne. Asi když jsem byla malá, stalo se něco, co je rozkmotřilo. "A taky jsme potkali tuhle mladou dámu. Tvrdí..." Zarazil se.

Máma vstala a přešla k Alexis. Ta na ní zírala s rozšířenýma očima. Bylo to zvláštní. Máma zvedla ruku a pohladila Alexis po tváři. Setřela Alexis slzu, která jí stékala po tváři. Máma Alexis pevně objala a skousla si ret, aby zastavila slzy. S dojetím jsem je sledovala. Ucítila jsem, jak mě Jasper objal okolo pasu a políbil do vlasů. Dokonce i Marcus roztál a posmutněl.

"Alexis,"zašeptala máma. Ty dvě si začaly povídat.

"Mami, můžu se zeptat, kdo je můj otec?"zeptala se Alexis. To mě taky zajímala. Jak jsem tak počítala v době, kdy se Alexis narodila, máma byla s tátou.

"Jeden anděl temnot. Jmenoval se Alex,"odpověděla máma. Alexis se usmála a začala se na něj vyptávat.

"Gabrielle,"ozval se Marcus. Máma se na něj podívala. On se významně podíval na mě a složil si ruce na prsou. Máma na něj vrhla prosebný pohled. On zavrtěl hlavou. "Buď ty, nebo já. Už jí to musíš říct."

"Co mi musíš říct?"zeptala jsem se. Máma se na mě podívala. Zhluboka se nadechla a vydechla.

"Lili, tvůj otec není tvůj otec,"řekla máma. Zvedla jsem obočí. "William Meyer není tvůj otec."

"A kdo je můj otec, když ne William?"zeptala jsem se.

"Marcus,"odpověděla. Podívala jsem se na strejdu. Ten se usmál.

"Cože? To je blbost. On nemůže být můj otec."

"Proč?"zeptal se Marcus. Podíval se na mě svýma hnědozelenýma očima. Mýma očima.

"Pane bože. To nemůže být pravda. Vy... Vy jste mi celých osmnáct let tvrdili, že můj otec je William, přitom to je lež. Jak jste mohli? Já... Já vás nenávidím!"zakřičela jsem. Máma mi vrazila facku. Otočila jsem se a rozeběhla jsem se do svého pokoje. Cestou jsem málem vrazila do Jamese, který se vrátil ze zimní zahrady.

"Lili,"slyšela jsem, jak na mě Marcus volá. Zabouchla jsem se v pokoji. Chvíli jsem byla sama, ale pak nikdo zaklapal na dveře.

"Běžte pryč!"zakřičela jsem. Ten člověk neposlechl. Vešel a posadil se vedle mě na postel. Lehce se dotkl mého rameno. Podívala jsem se na toho člověka. Byl to Marcus. "Běž pryč."

"Nepůjdu. Je mi líto, že ti to neřekla. Když si se narodila, chtěl jsem, aby ti to řekla a Williamovi taky, ale ona nechtěla. Nutil jsem jí, aby ti to řekla, ale ona má pevnou vůli. Neřekla ti to proto, že si myslela, že jí budeš nenávidět a bála se, že jí bude nenávidět i William."

"Hlavně, že ho podváděla,"řekla jsem. Slyšela jsem, jak se Marcus zasmál. "Proč jsi mi to neřekl, když si nás před lety hlídal?"

"Tvoje matka mi to zakázala."

"Aha. Vážně jsi můj otec?" vstal a mě táhl sebou. Stoupl si před zrcadlo a mě postavil vedle sebe. Podívala jsem se na nás. Oči a vlasy byli na chlup stejné a nos taky. "Podobní můžeme být třeba dědovi." Usmál se na mě.

"Máš pravdu, že tvému dědovi jsme podobní. Ráda vaříš lektvary, co?"zeptal se. Přikývla jsem. "Já taky. Jsi výbušná a tvrdohlavá?"

"Nech mě hádat. Ty taky." Přikývl. Protočila jsem oči.

"Chceš genetický testy?"zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou. "Tak pojď dolu a vyslechni svojí matku." Přikývla jsem. Společně jsme se odporoučeli dolu.

"Nebudu se jí muset omlouvat, že ne?"zeptala jsem se. Zavrtěl hlavou. Matka seděla s hlavou v dlaních. Když nás uslyšela, vyskočila.

"Lili, moc..." Zarazila jsem jí.

"Mluv,"řekla jsem.

"Za svůj život jsem měla hodně mužů. Elizabeth je dcera Williama Meyera. Jednou, když jsem jí byla navštívit, vyspala jsem se s Juliusem. O tři měsíce později jsem poznala, že jsem těhotná. Vzala jsem si dovolenou a zmizela z povrchu zemského. Když se malý Julius narodil, odložila jsem ho ve Valencii...."

"To jsem viděla."

"Kdy?"zeptal se Marcus.

"Když jsem poprvé byla v knihovně v Crystal. Dotkla jsem se naší knihy a před očima se mi začali přehrávat obrazy. Proto jsem věděla, jak se Maggie jmenuje. To jsem taky viděla." Marcus se usmál.

"Můžu pokračovat?" Přikývla jsem.

"S Marcusem jsme si často povídali. Staral se o Beth líp, než její otec. Byli jí dva, když ses narodila. Tvůj otec chtěl, abych to Williamovi řekla, ale já nemohla. Zlomilo by mu to srdce."

"Tak si Marcuse radši nechala, aby se trápil a užíral, když viděl, jak tátovi... chci říct strejdovi říkám tati. Copak ti to nevadilo?"

"Lili,"napomenul mě můj otec. Nemůžu uvěřit, že je můj otec. Dlouho si na to budu zvykat.

"Potom jsem se seznámila s jedním andělem temnot. Alexis se mi narodila. Já jsem jí hned odložila a řekla, že umřela. Rada mi sebrala moc a já se stala člověkem."

"Nezapomněla jsi na někoho,"poukázal táta. Máma na něj nechápavě pohledla.

"Laura,"odpověděla jsem.

"Jo Laura. No Laura není moje. Je Williamova a jedné čarodějnice. Když se narodila, její matka umřela. S Williamem jsme se domluvili, že se o Lauru budu starat. Potom váš otec umřel a já se o vás starala sama..."

"Narážíš tím na mě?"zeptal se Marcus. Máma neodpověděla. "Pokud si dobře vzpomínám, když mě pokousal, vyhodila jsi mě. Nesměl jsem se k těm třem přiblížit. Ani Maggie."

"Kdo je Maggie?"

Vedle křesla, ve kterém seděl Marcus, se objevila démonka. Já i Marcus jsme byli okamžitě nastartovaní a připravení k útoku. Vedle ní stála Maggie. Marcus k ní přiskočil a vzal jí za ruku. Pomohl jí do křesla. Matka si jí prohlídla.

"Pane bože. Co ta tady dělá?"zeptala se. Maggie zvedla oči a potom se podívala na Marcuse. Ten jí vzal za ruku.

"To je moje snoubenka. Maggie Mooreová,"řekl.

"Mooreová?"zeptali jsme se s mámou ve stejnou chvíli. Maggie přikývla.

"Já se jmenuji taky Mooreová,"řekla máma.

"Aha. To bude asi jenom..." Maggie se zvedla a přešla ke krbu. Na něm byla fotka mámy a Denise. Vzala jí a podívala se na ní. "Jak se jmenuje tvůj otčím, Lili?"

"Denis Moore. Proč?"zeptala jsem se. Rozzářila se jako sluníčka. Nedočkavě se podíval ke dveří.

"V kolik se vrátí?"

"On se nevrátí,"řekla máma.

"Jak to? Copak není v práci?"zeptala se Maggie.

"Ne je mrtvý." Maggie zůstala stát jako opařená. Fotka jí vyklouzla z rukou. Máma se na ní chtěla obořit, ale Maggie se svezla k zemi. Málem se bouchla do hlavy, kdyby jí James včas nezachytil.

Křísili jsme jí půl hodiny. Marcus uvařil jeden za svých lektvarů vlastní výroby. Jemně jí ho nalil do krku. Ona o pár minut později otevřela oči. Podívala se na mě a zeptala se, jak se to stalo. Měla slzy na krajíčku.

"Při autonehodě,"odpověděla jsem.

"To je blbost. Denis byl nejlepší řidič, kterého jsem znala. Jakou nehodu měl?"

"Usnul za volantem,"řekla jsem. Po tvářích se jí začaly kutálet slzy. "Já jsem u toho byla taky." Maggie mě objala.

"Ještě, že se tobě nic nestalo,"zašeptala. Matka to celé sledovala z povzdálí. Pohladila si břicho a vstala a odešla do kuchyně. Maggie jí sledovala. "Běž, prosím tě do pokoje. Chci si popovídat s tvou matkou. Možná, že to bude trochu hlasitá hádka."

"Jasně. Jenom se rozloučím s Jasperem." Ten stál před oknem. Společně jsme se odporoučeli do chodby. Políbil mě.

"Nechceš jít semnou?"zeptal se. Podívala jsem se na tátu a Maggie. Pomáhal jí vstát. Nejspíš se bál, že znovu omdlí. Zavrtěla jsem hlavou a políbila ho. "Miluju tě."

"Já tebe taky." Odešel. Já se přesunula do pokoje, abych měla klid. Sledovala jsem ho, jak jde po ulici a telefonuje. Nejspíš Annabelle. Když mi zmizel za stromem, lehnula jsem si do postele a vzala si Romea a Julii. Při čtení jsem usnula.

Ráno mě probudil budík.

18. Kapitola                              Rozcestník                              16. Kapitola