Píseň pro Miu - Kapitola první

Máme tu první kapitolu Písně pro Miu. Mia je se svou nejlepší kamarádkou a její rodinou na nákupech a po návratu domů je čeká nečekaná návštěva. Kdopak to bude?

Kapitola první

 Celý víkend před začátkem školy spím u Olívie a její rodiny. Samatha její matka mě bere jako svojí dceru. Andrew Olíviin otec spíš jako vetřelce. Je to hrozný idiot. Divím se, že s ním Samantha vydrží. Dneska jsme šli s Olívií, její mámou, setrou Ruth a bráškou Adamem nakupovat. Adama to přirozeně nebavilo a šklebil se. Zato Olívie se div nevznášela blahem.

 "Mio, co si mám koupit na ples?"zeptala se. "Tyhle černý nebo ty zlatý?" Ukazovala mi dvoje šaty. Ty zlatý se jí hodili k platinovým vlasům. Černý byli praktičtější. No, ale Olívie nebyla praktická.

 "Víš, co ti odpovím. Zlatý se ti hodí k vlasům, černý jsou praktický."

 "Takže zlatý,"řekla. Jak jsem předpokládala. "Díky za radu."

 "Jasně. Ptej se na cokoliv." Prohlížela jsem si naprosto obyčejné šaty ke kolenům.

 "Pro pána,"vypískla Olívie a zděšeně na mě zírala.

 "Co je?"zeptala jsem se jí, jako správná strážkyně. Ne, že bych jí byla.

 "To si ze mě děláš srandu. Ať tě ani nenapadne si je vzít!"řekla přísně. Ušklíbla jsem se.

 "Co byste mi doporučovala, princezno?"zeptala jsem se jí. Usmála se a otočila hlavu na pannu vedle mě. Byla oblečená do těch nejhezčích šatů tady. Když bych byla tak nechutně bohatá jako ona, klidně bych si je i vzala. "Blázníš? Na ty nemám."

 "Ale já jo,"řekla. "Mají je i v černý."

 "Dobře, zkusím si je,"řekla jsem po chvíli přemlouvání. Začínala mě z ní bolet hlava.  Rozzářila se ještě víc. Dodržela jsem slovo a zkusila si je. Byly dokonalý. Samozřejmě jsem si je musela vzít.

 Když jsme skončili s oblečením, vrhli jsme se na boty. Adam se někam vypařil a s ním i jeho strážce Mark. Takže jsme zůstali jen holky. Olívie mě donutila si vzít jedny drahý a naprosto dokonalý. Jako všechno, co jsem si toho dne koupila. Na Olívii mám ráda, že si dokáže prosadit svou a přivést člověka k šílenství.

 "Je skvělý si vyjít se svojí maminkou a nejlepší kamarádkou na nákupy,"prohlásila Olive v restauraci.

 "Jo to je skvělý, ale víš, co by bylo ještě lepší?"zeptala se Samantha. "Kdyby se ta dcera začala učit."

 "Letos se budu snažit. Slibuju,"řekla Olívie. Upřímně? Moc velkou důvěru jsem do toho nevkládala. Evidentně ani Samantha ne, protože se na ní zadívala. Ani Ruth si to nemyslela, protože se zasmála.

 "Já ti ukážu, ty potvoro,"řekla Olíviie a natáhla se přes stůl.

 "Dost,"sykla jejich matka zamračeně. Obě okamžitě zmlkly. Na to že jsou dvojčata, si moc nerozumí. Nevydržely spolu ani minutu.

 "Samantho, mohli bysme jet domů? Chci si zabalit a chvíli cvičit,"poprosila jsem jí.

 "Jistě, zlatíčko,"řekla laskavě. Měla jsem jí strašně ráda a ona mě. Zaplatila.

 Došli jsme ke kočáru taženého královskými hnědými koňmi. Zvláštní co? Jsme o tolik tisíciletí vepředu, ale pořád jezdíme na koních a v kočárech. Má to svůj důvod. Je to kvůli životnímu prostředí. Třeba Evropa a Austrálie mají auta a jejich příroda trpí. Amerika, Afrika, Asie ani Rusko nemají auta a naše příroda kvete. Věřte mi, že ve velkých městech jako je Ashville, Miss nebo Orangetown a mnoho dalších, je krásně.

 Když jsme se vrátili k jejich zámečku, čekalo nás velké překvapení. Na návštěvu – možná na revizi- přijela vládnoucí rodina. Král Blake Collins se svou nádhernou ženou Annabelle a jejich dětičkami Nicole, Brandonem a maličkou Claire. Jejich kočár stál u před vchodem. Zrovna vystupovali.

 Annabelle předtím než porodila tři děti a než se vdala za Blakea, byla úžasná talentovaná baletka. Než se spolu vzali, byla Whiteová. Jasperova sestra. I král se věnoval tanci, ale jen chvíli, a protože ho o to požádala. Strašně dlouho nemohli mít děti, protože Annabelle se stalo něco strašného a málem nemohla mít děti vůbec.

 "Vaše Veličenstva,"pozdravila je Samantha. Všichni jsem se jim uklonila.

 "Sam, jako ti vede?"zeptal se král.

 "Skvěle a vám?"

 "Řeším problém komu z Whiteů předat trůn,"řekl unaveně.

 "Nemá ho dostat Rosemarie?"zeptala jsem se nahlas. Chtěla jsem se zeptat pro sebe. Všichni se na mě podívali a já zrudla jako rajče. Omluvně jsem se usmála.

 "Ano. To má, ale vzpírá se,"řekl král. Zněl..., zamyšleně. Tvářil se jako by mě poznával.

 "Aha. To jsem nevěděla,"zamumlala jsem.

 "Tos nemohla. Jak se jmenuješ?"zeptala se mě královna laskavě. V náručí držela malou Claire. Viděla jsem, že má černé oči, jako všichni většina Whiteů.

 "Mia Rosevaleová,"odpověděla jsem. Pro krále to byl další šok.

 "Těší mě,"řekla královna a usmála se na mě.

 "Mě také, Vaše Veličenstvo."

 "Mami, v kolik pojedeme domů? Musím si sbalit a večer něco mám,"pošeptala jí Nicole.

 "Nikki, řekla jsem ti, ať všechno odvoláš, že tady budeme dlouho. Nebo si mohla zůstat doma,"špitla Annabelle. Řekla ta autoritativně, ale já stejně slyšela tu lásku. Mámu jako ona, bych taky chtěla.

 "Díky Bohu, že se za rok stěhuju,"zamumlala Nicole. Ta královnu zabolelo. Kdybych se nebála, že na mě skočí její strážci, asi bych jí vrazila facku a začala ječet, že má úžasnou mámu, kterou bych taky chtěla, ale jsem srab.

 "Pojďme dovnitř,"řekl Andrew. Všichni jsme se přesunuli do domu. 

 Byla jsem zvyklá na všechno, ale na upřený a zamyšlený pohled od krále teda ne. Bylo mi jasný, že kdybych uměla lépe ovládat život, podívala bych se mu do hlavy a zjistila, co mu vadí. Jenže to jsem neuměla.

 "Mio, jaký živel ovládáš?"zeptala se královna. Před chvilkou předala Claire Brandonovi, aby mohla vypít kafe, co jí udělali. Byla mnou stejně zaujatá, jako její manžel, ale nedávala to tak okatě najevo.

 "Tak trochu všechny,"řekla jsem. "Ale žádný mi nejde."

 "To se naučíš,"řekl král mile.

 "Doufám, že jo."

 "Co bys chtěla dělat?"zeptal se král.

 "Ehm... to je těžké." Nechtěla jsem jim vykládat o tom, co chci dělat. Chtěla jsem, aby se to první dozvěděl Sam. Nepočítejte do toho Olívii.

 "Nevíš?"

 "Ne,"zalhala jsem mu. Z ničeho nic mě rozbolela hlava. Čím díl jsem tam seděla, tím víc mě bolela. "Omluvte mě, prosím, ale bolí mě hlava a chtěla bych si jít lehnout."

 "Jasně běž,"řekla královna. Nenápadně šťouchla do svého muže a zamračila se na něj.

 "Děkuju." Odešla jsem

 Každé léto, už od mých šedesáti jsem u nich spala. Samantha s Andrewem původně chtěli, aby jejich dcery spaly v pokoji spolu, ale ty se nemůžou ani cítit, tak jsem Ruthinu postel vyfasovala já. Všechno v Olíviině pokoji bylo všechno pěkně drahé a luxusní, aby taky ne u korunní princezny. Všechno měla sladěno do žluté a oranžová.

 Natáhla jsem přímo na svojí postel a snažila se usnout. Dlouho se mi to nedařilo, ale pak jsem vytuhla. Byla jsem za to vděčná. Ta bolest byla vážně nesnesitelná. A k mému překvapení, jsem ani neměla noční můru o tom, jak mámu zabili, když mě chránila.

 Vážně jsem spala celou noc. Byla jsem dokonale odpočatá. Chtělo se mi ještě alespoň hodinu nebo dvě spát. Možná i dýl, ale cítila jsem, že na mě někdo upřeně hledí. Povzdychla jsem si a otevřela oči. Olívie seděla na svojí posteli a neodrhla ode mě oči.

 "Jak dlouho na mě zíráš?"zeptala jsem se jí.

 "Chvíli. Máma řekla, že tě mám probudit, ale tys spala jako dřevo a protože vím, že ti vadí, když na tebe ve spánku někdo zírá, rozhodla jsem, že to udělám,"řekla a zářivě se usmála.

 "Proč mě máš vzbudit? Zrovna dneska se mi tak krásně spalo."

 "Král, královna a jejich děcka odjíždí za hodinu a půl. Král si s tebou chce pokecat. Pak mi všechno řekneš,"řekla. Cosi jí blesklo v očích.

 "Aha. Kolik je?"

 "Půl deváté."

 "Nevíš, co mi chce?"zeptala jsem se jí.

 "Ne. Půjdeme se podívat na Sandru?"zeptala se smutně. Sandra byla její kočka. Nedávno umřela. Měla jsem jí ráda.

 "Jo. Jenom se převlíknu. Takhle ven nemůžu." Oblékání mi nezabralo ani pět minut. Odešli jsme ven.

 "Víš, že letos bude oheň zastupovat White?"zeptala se. Vůbec jsem jí nerozuměla.

 "Co?"

 "Promiň. Tu otázku jsem podala špatně. O příštím úplňku, bude Jasper White zastupovat oheň."

 "Jako vždy. A hlavně to bude v Missu."

 "Houby! Přijede na návštěvu do naší školy! To jsem ti chtěla říct. To je co? Potkáš svůj idol!"zašeplala.

 "Kuš!"sykla jsem.

 Dorazili jsme k zahradě. Chvíli nám trvalo, než jsme ten hrob našli. Byl tam zapíchlí klacek a bylo vidět, že se tam nedávno kopalo, ale jinak nic. Sandru jsem měla ráda tak, že jsem se rozhodla, udělat jí křížek. Taková neúcta.

 "Kde máte kůlnu?"zeptala jsem se jí.

 "Tamhle." Ukázala na malou boudu. "Proč?"

 "Uvidíš,"pověděla jsem jí. Rozběhla jsem se rovnou k té boudě.

 Našla jsem si hezký kus dřeva, pilku, metr a pár dalších věcí. Začala jsem pracovat. S dřevem mi to šlo strašně dobře. Nejdřív jsem rozdělala prkno na dvě části, pak jsem tu kratší začala opracovávat, aby nevypadal tak děsně.

 "Chceš s něčím pomoct?"ozval se za mnou něčí hlas. Lekla jsem si a dost hluboko se řízla nožem, který jsem držela.

 "Au! Do hajzlu,"zaklela jsem a snažila jsem se to zastavit. Teklo z toho hodně krve.

 "Pro pána. Ukaž,"řekl ten někdo. Otočila jsem se a uviděla krále Blakea. Vzal mě za ruku. Chtěla jsem se mu vyškubnout, ale držel mě pevně. Zavřel oči. Ruka mě začala pálit. Za chvíli to přešlo a on pustil mojí ruku. Po říznutí zbyla jenom jizva. 

 "Jé! Díky,"řekla jsem udiveně.

 "Nemáš za co. Chceš s tím pomoct?"zeptal se. Hlavou kývl na mojí práci.

 "Ne, to zvládnu sama." Neposlech. Chopil se většího kusu dřeva a začal s prací. Upřímně, bylo jsem mu vděčná zato, že přišel. Alespoň to bude brzy hotovo.

 "Můžu se tě na něco zeptat?"

 "Už jste se zeptal,"řekla jsem s úsměvem.

 "Tak na pár věcí?"zkusil to znovu. Slyšela jsem, že se usmívá.

 "Vy se můžete ptát na všechno, pane,"odpověděla jsem mu.

 "Jak se jmenovala tvoje matka?"

 "Selena Rosevaleová,"řekla jsem bez váhání.

 "A otec?"

 "Neznám. Byla jsem omyl. Ani jeden z nich mě nechtěl."

 "Ale co to říkáš. Co když o tobě nevěděl?"zeptal se.

 "No to je možný. Máma mi řekla, že je to královský vampýr, ovládá život a je ženatý s nějakou žárlivou princezničkou,"pověděla jsem mu.

 "Žárlivou?"zamumlal potichu. 

 "To mi řekla. Možná, že by jí ani nevadilo, kdy o mně věděla, kdo ví."

 "Jsem si jistý, že by si tě zamilovala,"řekl s úsměvem. Musí to být úžasný otec.

 "Možná jo."

 "Jak se seznámili?"

 "V nějakém baru nebo co to bylo. Někde v LA. Táta byl namol a ona se zrovna rozešla se svým přítelem. Potřebovala se utišit. Sbalila ho a o rok později jsem se narodila. Prý jsem byla nejhezčí dárek, co od chlapa dostala. Nikdy se znova nevdala. Pak umřela a já šla do školy a o prázdninách jsem byla v děcáku."

 "To je mi líto. Jak reagoval?"

 "Když se probudil a zjistil, co udělal, málem to s ním seklo, řekl nějakou omluvu nebo co. Pak se vytratil. Nikdy ho už neviděla. Ani mi neřekla, jak se jmenuje. To mě štve."

 "Jak reagovala ona?"

 "Bylo jí to jedno." Pomálu jsme se dostali ke konci jeho otázek. Ne, že by mi to vadilo, ale on o mě věděl snad všechno, ale já o něm nic.

 "Co bys dělala, kdybys ho potkala?"

 "Nevím. Asi bych byla naštvaná, že se mi za těch 179 let ani jednou neozval."

 "Kdy vlastně máš narozeniny?"

 "19. Listopadu. Vaše děti se narodily kdy?"

 "Claire se narodila před rokem. 6. Června, Brandon 16. Srpna 5050 a Nicole 18. Listopadu 5020,"opověděl láskyplně. Bylo vidět, jak je miluje.

 "Vážně? Jak to, že se Nicole narodila o rok a den dřív než já?"

 "Protože..."

 "Vaše Veličenstvo? Co tady děláte?"zeptal se ho jeho strážce.

 "Pracuju."

 "Proč?"zeptal se ten chlap.

 "Protože chci,"odpověděl král.    

 "Ale je to velmi nebezpečné."

 "Ale prosím tě. Vážně si myslíš, že se mi něco stane s vampýrkou, která ovládá všech pět živlů? A navíc když studuje program pro strážce?" Jak to k čertu ví?

 "Tati!"ozval se za tím strážcem Nicolin výkřik. Byla naštvaná.

 "Probereme to potom,"řekl strážci a otočil se na svojí dceru. "Co se děje, zlatíčko?"

 "To zlatíčko si nech pro Claire. Vy s mámou mi ničíte život!"zaječela na něj.

 "Jak to se mnou mluvíš, mladá dámo,"řekl stejným tonem.

 "Jak si zasloužíš!"    

 "Co prosím?"

 "Kvůli vám se semnou Matt rozešel! Proč jsme sem museli jet?! Já vás nenávidím!"řekla a strčila do něj. Procpala jsem se mezi ně a odstrčila jí.   

Kapitola druhá                                                                           Rozcestník                                                                           Prolog