Konečně je to tady. Finále prvního dílu Vánočního zázraku. Druhý díl se začne psát, jakmile dokončím první díl Tajemné lásky, který už se také pomalu ale jistě blíží ke konci. Krásnou zábavu u dnešní kapitoly.
Kapitola čtyřicátá první
Pátek 25. 12. 5009 (25. 12. 2009 v lidském světě)
Nezmohla jsem se na nic jiného, než překvapeně sledovat telefon, který jsem měla ve svých rukách. On jde za mnou? Nedokázala jsem pochopit, co se to s ním stalo. Proč za mnou jde?
"Naomi?" Podívala jsem se na mámu. Bála se o mě. Věděla jsem to. Já jsem se nedokázala ani usmát. Nedokázala jsem nic. Byla jsem ochromená ohromením. On sem jde.
"Rozbal si ještě tohle,"řekl Frank, když si sedl vedle mě s malou krabičkou v ruce. To byl dárek od Aileen. Cítila jsem to. Stáhla jsem z něj malou stužku a podívala se, co se tam schovává. Byla to malá spirálka, uvnitř které bylo malinké srdíčko. Pobaveně jsem se usmála.
"To je nádherné,"zašeptala jsem potichu a vzala si spirálku do ruky a prohlédla si ji.
"Franku, otevři si ten dárek ode mě,"řekla máma nedočkavě. Podívala jsem se na ni. Byla nějaká rozjařená. Skoro, jako by to nebyla ani ona. Obrátila se na mě a usmála se.
"Není ti nic?"zeptala jsem se jí.
"Ne, zlato, jenom jsem ráda, že tu mám celou svojí rodinu,"oznámila mi. Vzala mi spirálku z ruky a odložila ji i s krabičkou na stolek. Poté mě vzala za ruce. "Dlouho jsem přemýšlela o tom, co jsem ti řekla, co jsem udělala a hlavně pro co jsem se rozhodla, Naomi, a je mi líto, že jsem ti tak zkomplikovala život. Věděla jsem, že si tady na to zvykneš a třeba si to tu i oblíbíš. Když jsi začala teďko před svátky tak vyvádět, bála jsem se, že jsem se spletla a ty si tady na to nezvykneš. Mrzí mě, že jsem to odsoudila tak brzo, ale nevěděla jsem, co jiného udělat... Nechci, abys šla bydlet k tátovi, ale tys mi nedala jinou možnost. To jak ses chovala včera a vlastně i dneska, bylo ohromné. Netuším, co se ti přes noc stalo, ale zdáš se mi jako jiný člověk. Jsem ráda, že ses změnila. Mám pro tebe jeden návrh..." Odmlčela se a podívala se mi do očí.
"Jaký?"zeptala jsem se. Usmála se na mě a pohladila mě po tváři.
"Zůstaneš tady. Budeš bydlet se mnou, s Frankem a bratry a budeš si moct dělat cokoliv, budeš chtít, ale už se nikdy nebudeš chovat tak, jak ses chovala minulý půl rok,"řekla máma pevným hlasem. Sevřelo se mi hrdlo. Objala jsem jí.
"Děkuju, mami, to je ten nejlepší dárek, který jsi mi mohla dát. Mám tě moc ráda,"řekla jsem. Objala mě.
"Já tebe taky, holčičko moje,"řekla a políbila mě na tvář. Odtáhla jsem se od ní, abych si mohla setřít slzy radosti. "Váš táta bude zuřit."
"No a co. Budeme za ním chodit na návštěvy,"řekla jsem. Máma se obrátila na Franka, který měl v ruce foťák. Pohlédla na pohovku, kde ležela ta krabička.
"Rozbal to,"řekla zamračeně. Frank rychle položil foťák a vzal si krabičku, abych ji mohl rozbalit. Můj mobil zazvonil, proto jsem si ho vzala do ruky, abych zjistila, co mi Aidan píše. Už jsem skoro u vás. Potěšeně jsem se usmála.
"Nancy?"zeptal se Frank ohromeně. Máma se rozzářila. Nikdy jsem neviděla, že by Frank měl v očích slzy, ale teď se v nich leskly. "Je to pravda?"
"Jo,"odpověděla máma. Frank k ní přešel a vlepil jí dlouhý procítěný polibek.
"Co se děje?"zeptal se Rick zmateně. Dělo se toho tady tolik, že jsem to ani já nestačila sledovat.
"Budeš mít dalšího sourozence,"odpověděl mu Frank.
"No nazdar,"zamumlala jsem si pro sebe. Máma se na mě nevrle podívala. "Nemyslím to tak, že to malé nechci, ale když jsi byla těhotná s Jackem, tak to bylo hrozný." Máma se zasmála.
"Asi máš pravdu,"řekla s úsměvem a pohladila si bříško. Podívala jsem se na telefon.
"Já si musím na chvilku odběhnout,"řekla jsem s úsměvem a rychle se vydala do chodby, abych si mohla obout boty a vzít si bundu.
Potřebovala jsem Aidana vidět. Hned teď. Nechtělo se mi čekat ani minutu. Zrovna když jsem vyšla ven, tak on odbočoval z ulice. Rozeběhla jsem se k němu a bylo mi jedno, co Rick řekl, protože to asi stejně nebyla pravda. Nadechl se, aby mi něco řekl, ale než to stihl, políbila jsem ho.
Bylo riskantní políbit ho, když jsem si nebyla jistá, jestli to cítí stejně, ale když mi začal můj polibek oplácet, byly mi jasné hned dvě věci. To o tom, že je gay, byla hloupost. Není. Díky bohu. Druhá věc, která mi hned došla, bylo to, že ke mně musel taky něco cítit. Odtáhla jsem se od něj a podívala se mu do očí. Zářily. Byly plné života. Plné citu.
"Ahoj," řekl s úsměvem a vtiskl mi další, krátký polibek.
Nebyla jsem si jistá, co mě v příštích několika letech čeká, ale přesně jsem věděla jednu věc. Nikdy se nechci vrátit zpět do lidského světa. Nebylo to místo pro mě. Mohla jsem si být jistá jednou věcí. Mám rodinu, rodinu, která se nám teď rozroste o dalšího člena, kterou miluju, a která miluje mě. Takovou rodinu, kterou jsem chtěla od svých dvanácti let. A konečně jsem si našla někoho, s kým mi je dobře.
V duchu jsem se modlila, aby nám to s Aidanem vydrželo.
Konec 1. dílu