Kapitola třicátá sedmá
Bylo mi neuvěřitelné vedro. Jako by mě olizovaly plameny, ale nemohly mě popálit. Nebo jsem měla pocit, že se topím. Chvíli se mi zdálo, že mám na sobě tíhu všech organizmů a každé zrnko písku a hlíny, které na tomto světě jsou. Potom jsem zase cítila prudký poryv větru, který mě až dusil. Nebo temnou energii špatných lidských přání, snů, představ. Zdálo se mi, jako by mi každý můj živel ukazoval svou temnou tvář. Tak to bylo celou noc. Začalo to vedrem a skončilo temnotou. Bylo to šílené. Doufala jsem, že to skončí. Potom jsem nečekaně otevřela oči.
Bylo to zvláštní. Zdálo se mi, jako bych viděla líp. Dokonce jsem slyšela smích svých spolužáků, kteří se venku bavili. Ucítila jsem jasný pach dezinfekce, čistého povlečení a čehosi, co jsem nedokázala identifikovat. Prsty jsem přejela po prostěradle. Zdálo se mi, že cítím každé vlákno. Bylo to neuvěřitelné. Všechny moje smysly zdvojnásobily svou citlivost.
Posadila jsem se a rozhlédla se. Jako obvykle jsem se válela na ošetřovně. Možná bych Adrianovi mohla říct, ať mi tu nechá udělat vlastní pokoj. Zdá se mi, že tu jsem častěji, než ve svém pokoji. Nad touto myšlenkou jsem se musela pousmát. V tu chvíli se otevřely dveře a v nich stál ředitel.
"Dobré dopoledne,"řekl, když se podíval na hodinky. V druhé ruce nesl tác se snídaní. Usmál se a tác mi podal. Zakručelo mi v břiše, proto jsem se do jídla pustila. "Jak se cítíš?"
"Zvláštně. Zdá se mi, že se moje smysly zlepšily,"řekla jsem. Ředitelův usměv se ještě prohloubil. Okolo očí se mu objevili vrásky, kterých jsem si předtím nevšimla. Napadlo mě, jak asi bude vypadat William, když mám oči jako rys.
"Počkej, až se zvedneš,"řekl potichu. "Měli jsme o tebe docela strach. Většina dětí má mnohem klidnější reakci. Ale dívky vždycky reagují prudčeji."
"Nechte mě hádat. Moje byla nejprudší,"řekla jsem. Přikývl. "Jak to?"
"Já sice nejsem odborník na strážcovská tetování, ale možná že máš ve své krvi zvláštní geny..."
"Královské geny,"přerušila jsem ho. Přikývl.
"Když jsem já dostal značku, tak prudkou reakci jsem sice neměl, ale taky to nebyla procházka růžovým sadem. Ale to se děje všem s královskou krví, kteří se stanou strážci. Podle někoho je to způsobeno tím, že se smíchá krev učence s jeho mentorem a tím..."
"Cože?!"vykřikla jsem. Chvíli na mě koukal jako tele na nová vrata, potom mu to došlo.
"Ty vlastně nevíš, jak se to tetování dělá, že?" Pořád jsem se vzpamatovávala z toho, co před chvilkou řekl. Začala jsem se cítit nějak divně. "Přijď za mnou za půl hodiny do ředitelny. Něco ti ukážu."
"Jo jasně,"řekla jsem. Zvedl se a odešel. Po něm ke mně přišel Adrian, který mi řekl, že bych si měla jít ještě lehnout a alespoň týden necvičit. Oblékla jsem se a šla do ředitelny.
Ředitel seděl za stolem ve svém křesle a telefonoval. Před ním ležela stará kniha. Měla desky vázané kůží a velkou nedobytnou pečeť, ve které byl otvor vhodný na ředitelův rodinný prsten, který zdobil jeho prostředníček. Byl to prsten s erbem Whitů. Lev a páv. William měl skoro stejný. Ženy z rodu Whitů měly většinou brož s erbem nebo náhrdelník.
Ředitel se na mě podíval a zamyslel se. Trochu jsem se bála toho, co mi chce říct. Polkla jsem a vyděšeně sledovala jeho výraz. Sundal si prsten a vložil ho do otvoru v pečeti, potom jím otočil. Začal knihu otvírat. Na úvodní straně byl erb Whitů a pod tím nějaké jméno, které jsem nedokázala přečíst.
"Dlouho jsem přemýšlel, jestli ti to mám ukázat. Dospěl jsem k názoru, že můžu. Přece už si součást naší rodiny,"řekl a usmál se. Tahle věta mě zahřála u srdce a hlavně mě potěšila. Nikdy jsem neměla pravou rodinu, nebo alespoň potom, co máma umřela, ale teď jsem cítila, že pro většinu rodiny Whitových jsem součást rodiny.
"Tuhle knihu napsal před mnoha sty lety Anthony White. Bylo to potom, co jsme se stali královskou rodinou. Stejně jako u ostatních čtyř, se v naší krvi objevil zvláštní gen, který nás odděloval od normálních vampýrů. Bylo to něco jako by nás někdo obdaroval silou, pýchou, rozhodností a dalšími vlastnostmi. Nejspíš za pomoc, kterou jsme poskytli obyvatelům Ameriky. Nikdo, kdo nemá královskou krev, nesmí usednout na královský trůn Ameriky, ani nasadit naši královskou korunu. Ti co se o to pokusili, padli k zemi mrtví." Během svého vyprávění pomalu otáčel stránky. Byla v ní historie královských rodin.
"Jak je to možné?"zeptala jsem se.
"Naše korunovační klenoty, korunu, žezlo a jablko vyrobili trpaslíci ze severu, plášť ušili nejlepší krejčí Elfů. Víly nám dodaly nové rodinné erby a náš trůn vytvořili původní čarodějové a čarodějky, kteří tu žili. Ti všichni jsou v přímém spojení s Posvátným lesem, kde roste strom života, Ligno Vitae. Podle legendy jim strážci stromu řekli, aby jim dary pro nové vládce království Amerického přinesli a oni je očarovali. Ten kdo není královské krve a pokusí se získat korunu, stihne ho krutý trest."
Zastavil se na jedné straně, kde byl vyobrazený vzrostlý strom s polovinou kvetoucí a plodící a druhou uvadající. Dobro a zlo. Život a smrt. V dokonalé rovnováze. Okolo něj stálo osm bytostí. Trpaslík, elf, obr, kentaur, víla a ti tři poslední bych tipla na čarodějku, vampýra a to poslední netuším. Nejspíš to měli být ti strážci, ale nebyla jsem si tím jistá.
"Ty bytosti okolo, jsou jen prostředníci. Ti co mluví za svoje národy. Strážcem stromu se po narození může stát každý. Vždycky to musí být jeden z každého druhu, což znamená jeden vampýr, jeden vlkodlak, čarodějka, Elf, trpaslík, kentaur, víla a jeden démon nebo démonka..."
"I démoni jsou strážci stromu?"zeptala jsem se.
"Strom Života musí být v dokonalé rovnováze dobra a zla, proto tam musí být alespoň jeden démon. Děti, které mají tuto zvláštní schopnost, jsou vyhledány a odvedeny do kláštera, kde vyrůstají, studují, pomáhají pečovat o strom a jsou daleko od všech ostatních."
"To je hrozný. Vždyť musejí být osamělí,"řekla jsem. Usmál se. "A jejich rodičům musí chybět."
"Většinou rodičům vymažou vzpomínky,"řekl.
"Jak tohle všechno víte?"zeptala jsem se.
"Slyšela jsi někdy o Orin Whitové?"zeptal se.
"Královně Orin?" Přikývl. "Byla to manželka krále Edwarda Whita a matka vašeho prapradědečka Phillipa Whita."
"Ano a taky byla strážkyní Stromu Života, ale zamilovala se do krále Edwarda a odešla,"řekl ředitel a usmál se. Došlo mi, že kdyby to neudělala, nebyl by tu on a ani William.
"Díky bohu, že to udělala." Jeho úsměv se prohloubil. Přešel na další stranu, kde byl rodokmen. Řekl něco, čemu jsem nerozuměla, a rodokmen se zjevil nad knihou. Jeho jméno bylo vyznačeno. Nad ním byla jeho matka královna Claire a Ryan Geller, jeho otec. Pod ním William, Rosemarie a Isabelle. Zamračila jsem se a podívala se na ředitele.
"Neměl by být William druhý? Nebo snad ten, co to psal, preferuje muže?"
"Upřímně řečeno, William se měl narodit jako první. Spíš se narodil jako první, ale v porodnici to zvorali a napsali jako první Rose. William má všechny schopnosti Meyerů, ale korunní titul získala Rose." Podívala jsem se na něj. Jinými slovy William má být náš budoucí král, ať chce, nebo ne. Vsadím se, že z toho má radost.
"To z toho musí mít radost co?"
"Raději jsem mu to neřekl, nebo by ho kleplo,"řekl. Potichu jsem se zasmála, když jsem si představila Williamovu reakci. "Ale nejspíš jim to už došlo vzhledem k Williamovým schopnostem."
"Jo to jo. Myslíte si, že bych tu našla svého otce?"zeptala jsem se a sledovala rodokmen.
"Ledažeby byl z našeho rodu,"řekl a vyslovil moje celé jméno. Jednu Mignonette v rodině měli, ale ta byla někde na počátku, když ještě žili v Evropě. Což znamená, že s rodem Whiteových nemám nic společného. "Mio, jsou tu ještě čtyři rody. Jeden z nich jistě bude tvůj."
"Jen doufám, že to nebude někdo z Hillů. Nic proti nim, ale k jejich rodině bych patřit nechtěla." Věnoval mi další úsměv. Potom se vrátil k příběhu.
"V této knize jsou uschovány příběhy všech rodilých členů našeho rodu, od Anthonyho po Zoiu Petrovovou, mojí vnučku. Všechny generace, jen stačí říct jméno."
"Můžu to zkusit?"zeptala jsem se. Přikývl. "Korunní princ Jasper Ryan White." Věnoval mi podrážděný pohled. Ukázal se mi jeho dokonalý profil. Jméno, datum narození, pozice v politice, školy, které vystudoval a že jich bylo, povolání, potomstvo, s kým teď randí a další věci. Bylo to lepší než celý internet. Byla tam vypsaná i důležitá data jeho života, třeba jako jeho svatba s Lilian Meyerovou. Chtěla jsem se na ní podívat, ale ředitel šel dál.
"Před několika sty lety za vlády Petera Hilla, jsme začali cvičit strážce, abychom se uchránili před upíry, kteří nám začali ztrpčovat život, od strážců Stromu Života jsme dostali radu, abychom našim strážcům dali tetování, ve kterém bude kapka krve každého rodu, smíchaného se speciální směsí, která jim dodá sílu. To je důvod, proč máš lepší smysly a cítíš se silnější. Může za to ten inkoust. Směs krve pěti královských rodů Ameriky vám dodává spojení se svými živly. Každý strážce už od Petera měl v sobě něco z pěti rodů. Nyní tu krev už nedáváme my, ale vaši mentoři, kteří to v den, kdy dostanou svou značku, mají zakódované v DNA. Není to nic složitého, ale těžko se mi to vysvětluje."
"To je dobrý, chápu to. V DNA máte schované prastaré spojení krve pěti rodů, a jaké si zvláštní směsi, která způsobuje, že jste obratný, silný, neunavíte se a dokážete neuvěřitelným způsobem ovládat svůj živel a tím, že jsem na ceremoniálu získala svou značku, se tyhle schopnosti přenesly na mě. Říkám to správně?"
"V podstatě jo,"odpověděl. Přikývla jsem a zvedla se. "Co se děje?"
"Potřebuju si, odpočinou,"řekla jsem. Bylo mi nějak divně. Trochu se mi motala hlava, proto jsem se co nejrychleji odebrala do svého pokoje a šla si lehnout.
Zdálo se mi, že každý den, který jsem strávila ve škole, jsem se stále víc a víc vzdalovala Williamovi i holkám. Jediné, co mě zajímalo, bylo, abych si doplnila známky a prošla do druhého pololetí. V sobotu 11. prosince jsem šla i s Williamem a děvčaty do kina, ale většinu filmu jsem stejně prospala a Olívie na mě ještě byla naštvaná. Prý, že mě jednou za čas vezmou ven a já jim u toho spím.
"Mio, co se s tebou děje?"zeptal se mě William, když jsme byli chvíli sami, jelikož Nicole odtáhla Olívii na záchody, nejspíš aby ji seřvala.
"Jsem unavená. To je všechno,"řekla jsem. Pozorně si prohlédl můj obličej a lehce mi pohladil ruku. Jen jsem doufala, že si toho nikdo nevšimne.
"Broučku, jestli chceš, můžeme si zajet někam, kde bude klid. Třeba k dědovi ke smečce. Dlouho už jsem ho neviděl a ty bys určitě zase ráda viděla Avery. Všiml jsem si, že jste se spřátelily,"řekl. Usmála jsem se. Byla s ní legrace, ale po mém plesu se vrátili ke svojí smečce, aby jim nezbourali barák.
"No jo, tvoje teta je fajn,"řekla jsem. Potichu se zasmál a podíval se na mě. "Ráda bych jí viděla, ale jsi si jistý, že to bude možné? Však je tam banda vlkodlaků, kterým se ježí chlupy, když nás vidí. Aby nás ještě nezakousli."
"To jo, ale děda si je umravní a navíc mě mají rádi, doufám,"řekl William. Nejraději bych ho objala a políbila ho, ale byl tu náš obvyklý problém. Lidé. Potom se Nicole s Olívií vrátily a my se odebrali zpátky do školy.
"Co se děje?"zeptala jsem se Nicole, když jsem viděla její smutný výraz. Šly jsme za Williamem a Olívií, kteří si spolu povídali o něčem jako míchání barev. Podívala se na mě a smutně se usmála.
"Víš, co vidím, když se podívám na tebe a Williama?"zeptala se. Zavrtěla jsem hlavou. "Štěstí. Závidím ti, že s ním můžeš být."
"Chybí ti Kane?"zeptala jsem se. Smutně přikývla.
"Je to přesně 17 dní, od našeho odjezdu z Evropy. Od té doby jsme spolu ani pořádně nemluvili. Chtěla bych ho vidět, to je všechno,"řekla a posmutněla ještě víc. William se zastavil a počkal až k nim dojdeme. Potom Nicole objal okolo ramen.
"Nechtěl jsem poslouchat, dámy, ale bohužel když moje milovaná sestřenka naříká, zajímá mě důvod,"řekl a stiskl jí. Trochu jí to zvedlo koutky nahoru. "Takhle ti to sluší, Nikky a být tebou, začal bych se smát víc, protože tvé prosby byly vyslyšeny." Nechápavě se na něj podívala a on ukázal před sebe. Přimhouřila jsem oči, abych lépe viděla a všimla jsem si postavy stojící u fontány, naproti které stál ředitel.
"Panebože!"vykřikla Nicole a rozeběhla se k nim. Zastavila jsem se a z dálky sledovala, jak po něm skočila tak, že si z toho lehnul a začala ho líbat všude možně po obličeji. Ucítila jsem v očích slzy. Já a William spolu sice jsme, ale nemůžeme mít vztah jako oni. On je můj učitel a já jeho žačka. Otočila jsem se a rozeběhla se pryč.
Moje cesty mě zavedly k mojí milované Melise. Ještě jsem se k ní nedostala. Okamžitě, když jsem vešla do stájí k jejímu boxu, Andyho svaly se napjaly a on se zvedl. Potom mě uviděl a natáhl ke mně svou tlamu. Očichal mě a uklidnil se. Pohladila jsem ho. Moje oči se otočily ke klidně spící Melise.
"Ahoj zlato," řekla jsem potichu a sledovala její klid. Vypadala jako andílek s koňským zadkem a kopyty. Otočila jsem se zpátky na Andyho, který sledoval svojí milou. "Byl jsi na ní hodný?" Zařehtal a já se usmála. Zdálo se mi, že mu rozumím a on rozumí mně. Bylo to skoro, jako kdyby říkal, posuď si to sama. Natáhl se ke mně a sledoval mě. Potom si opřel tvář o mou. Objala jsem ho okolo krku. "Nejsi tak tvrdý, jak si o tobě všichni na první pohled myslí, co, siláku?"
Dlouho jsem si povídala sama se sebou nebo spíš s Andym, který někdy ke konci mého vyprávění usnul, ale přesto jsem mluvila dál. Říkala jsem mu, jak Williama miluju a že mě bolí, že nemůžeme mít vztah jako všichni ostatní. Potom jsem uviděla tu nejsladší kočku z celé školy. Lovette. Rozevřela jsem náruč a nechala jí, ať ke mně přiběhne a skočí po mně.
"Ahoj zlatíčko,"řekla jsem jí a políbila jí na hlavu. Potichu mňoukla a přitulila se.
Druhý den ráno mě Olívie a Nicole probudily na můj vkus docela brzo. Byla jsem strašně unavená, ale ony mě stejně donutily obléknout se a jít se nasnídat. V noci jsem se vrátila pozdě. Děvčata už spala, takže nevěděla, v kolik jsem se vrátila. Snídani jsem nějak moc nevnímala. Ucítila jsem, jak se někdo opřel o mou židli.
"Dobré ráno, dámy,"uslyšela jsem Kaneův hlas. Podal svojí Nicole jednu růži, kterou určitě ukradl ve skleníku. "Nechtěly byste si dneska vyrazit na menší projížďku?"
"V kolik vyrážíme?"zeptala se Nicole.
"Po snídani, drahoušku,"řekl. Nicole se zasněně usmála. Uviděla jsem, jak Olívie protočila oči a udělala zvláštní výraz. Nicole jí chtěla dupnout na nohu, ale schytala jsem to já a málem jsem spadla z židle, ale Kane mě včas chytil. "Dobrý?"
"Jo, já jenom..." Kane se usmál a podíval se na svou drahou. Ta mu věnovala usměv ala já nic, to ona.
"Pojedeš s námi?"zeptal se mě.
"Ne, musím se učit,"řekla jsem.
"Bohužel to nebude možné, protože hlavní důvod téhle projížďky jsi ty, Mio, nic proti, drahá,"řekla Nicole. "Včera jsi se s princátkem na něčem domluvila. Já jsem jen prostředník. Takže se běž obléknout."
"Ty pojedeš Olívie?"zeptala se Nicole.
"Ne, už mám jiné plány,"řekla a unaveně vydechla. Dneska měli přijet její rodiče, aby se přesvědčili, že je živá a zdravá. Od našeho návratu se tomu Olívie vyhýbala, ale už měla smůlu. Dneska už z toho nevyklouzne.
Zmínka o Williamovi mě donutila se zvednout a jít se obléknout. Oblékla jsem si teplé kalhoty a zimní bundu vhodnou na koně a k tomu zimní jezdecké boty. Ve stájích už čekala Mary a připravovala Andyho. Zrovna na něj pokládala sedlo, ale Andy jí ho shodil a nenechal si ho nasadit.
"Andy,"řekla jsem a přešla k němu. Jakmile jsem se ho dotkla, uklidnil se. Zařehtal a trochu sebou šil, když na něj Mary pokládala sedlo, ale zůstal klidný. Potom jsem ho vyvedla ven a čekala na ostatní. Nicole přišla chvíli po mě. Vypadala úžasně, i když měla jezdecké oblečení. Kane přišel jako poslední a okamžitě se vyhoupl na jeho připraveného koně. Nicole ho napodobila, jenom já zůstala nečinná.
"Tak pojď,"řekl Kane a snažil se svého koně trochu umravnit.
"A co William?"
"Ten si včera večer vzal koně a jel za dědou, upozornit ho na naší výpravu. Pojede nám naproti, neboj,"řekl. "Pojeď."
"Počkej. Vždyť jeho děda bydlí někde u Crystal nebo ne? Tam se dneska na koni nedostaneme,"řekla jsem, ale přesto jsem se vyhoupla na Andyho a my pomalu vyjeli.
"Jo bydlí u Crystal, ale ve městě na nás čeká soukromý tryskáč, kterým se dopravíme do Melborou a odtud musíme na koních do vesnice. Naštěstí to do Melborou je jen kousek. A let bude trvat asi dvě hodiny,"řekla Nicole. Její klisna byla světle hnědá a vesele skotačila tak, že jsem se bála, aby Nicole nespadla.
"Tak to nemá cenu tam jezdit,"řekla jsem. Chtěla jsem se otočit a vrátit se do školy.
"Oficiálně jsme v Meryvel na královském dvoře a vyřizujeme rodinné trable a ty, jakožto má budoucí strážkyně jsi povinna jed se mnou kamkoliv. Takže krytí máme. Táta nás podrží,"řekla Nicole.
"Počkej tvoje budoucí strážkyně?"zeptala jsem se. Ona si skousla ret. Zamračila jsem se na ní.
"Samozřejmě pokud budeš chtít a navíc je to dobrý způsob, jak se můžete s Williamem dát dohromady. Ty budeš moje strážkyně, já budu pořád s Williamem, vy se do sebe zblázníte a vuala máte i vysvětlení proč jste spolu,"řekla Nicole a usmála se. Musela jsem uznat, že nápad to byl dobrý, ale problém byla Olívie. Co když mě jako svojí strážkyně bude chtít ona? Jí znám skoro celý život, ale Nicole má skvělý nápad. Ach jo. Tohle bude těžké.
Cestu na koních do města jsem nějak nevnímala, ale když jsme se dostali až do centra, začal šrumec. Okolo jezdily taxi kočáry a soukromé kočáry to je jasné, ale my tři jsme působili trochu nevhodně. Většina lidí chodila pěšky nebo si vezla zadek, ale my se hezky projížděli centrem města na koni. Proto jsme rychle dojeli až na letiště, kde se nás chopila nějaká žena a zavedla nás k letadlu s Collinsovic erbem.
Kapitola třicátá /... Rozcestník Kapitola třicátá /...