Kapitola třicátá osmá
Cestu letadlem si nepamatuju, protože jsem usnula. Vím jenom, že Kane a Nicole spolu celou dobu mluvili. V Melborou to nevypadalo jinak než u nás. Bylo to menší město, ve kterém se asi moc královských často neukazovalo, protože se Nicole neustále klaněli. Ona si to užívala. Něco se prostě nezmění.
Město nebylo tak velké jako Orangetown, ale zase to nebyla nějaká vesnička. Lidi tu normálně jezdili na koních, nebo pokud je neměli, chodili pěšky. Taxíky ani kočáry se tu asi nevedly. Budovy byly většinou tak deseti patrové sem tam něco vyššího a byly staré. V Orangetownu to byl samý mrakodrap. Radnice města byla vysoká budova s velkými hodinami a mohutnou věží. Působila trochu strašidelně.
U radnice jsme zabočili doprava a dojeli na konec města. Tam stály rodinné domky s překrásnými zasněženými zahradami a vysokými opadanými stromy. U některých domů už svítila vánoční světýlka a na trávnících byli sněhuláci. Venku si hrály děti, které se koulovaly. Povedlo se jim strefit ohromenou Nicole a málem utekly, když se na ně podívala.
Ona seskočila z koně a vzala si do ruky hrst sněhu a udělala z ní kouli. Potom jí hodila po jednom klučinovi, který se jí pohotově vyhnul a také hodil po ní jednu. Nejspíš, kdyby ji Kane nechytil, sletěla by na hromadu sněhu. Začala se smát. Bylo hezké vidět, že dítě v jejím nitru je ještě živé. Musela jsem se usmát.
Když děti vyhrály jejich bitvu, Nicole nasedla na svou klisnu a my pokračovali. V polovině lesa jsme se začali ztrácet, ale zachránil nás můj princ. A jeho teta. William jel na koni a usmíval se. Avery vedle něj běžela po čtyřech jako vlkodlak. Bylo zvláštní je takhle vidět. Přece jen vlkodlaka po boku vampýra moc často nevidíte. Vlkodlaci nás většinou chtějí zakousnout. Je to docela ironie. Část Williamovy rodiny patří mezi naše největší přirozené nepřátele. Nad nimi jsou už jen upíři a sukuby, ale ty nemá nikdo rád.
Když byli skoro u nás, Avery si stoupla na zadní a byla alespoň třikrát větší než já. Potom se začala zmenšovat. Okolo ní se začal objevovat temný mrak, a když zmizel, byla oblečená v černých teplácích a starém roztrhaném triku. Trochu se zachvěla a potom se rozeběhla k nám. Byla jsem ráda, že zase vidím její usmívající se obličej a v tuhle chvíli rozcuchané blond vlasy. V modrých očích se jí objevila radost, ale potom se zarazila.
V jejím chování bylo něco divného, jakoby zavětřila nepřítele. Nahrbila se a začala se zase měnit. Spatřila jsem, jak jí začaly růst drápy na rukách, a celé tělo začínalo mít podobu vlka. Z tlamy na mě koukaly ostré zuby. Duhovky měla stříbrné jako měsíc v úplňku, potom zatřásla hlavou a zaposlouchala se do zvuků lesa. Zkusila jsem využít svoje smysly, ale nebylo mi to moc platné. Raději jsem vytáhla kůl.
Avery hromově zavrčela a vrhla se mezi stromy. Uslyšela jsem další vrčení o něco hlubší a potom zvuk souboje. Z lesa vyletěl jakýsi karamelově hnědý vlkodlak a začal se zvedat. Avery vyskočila a začala chňapat po jeho hrdle. Na Avery z boku zaútočil jiný vlkodlak a srazil jí k zemi. Potom přiskočil k druhému a začal do něj šťouchat. Karamelový se zvedl a chtěl se na Avery vrhnout, ale hnědý skočil mezi ně a zavrčel na karamelového a otočil se na Avery. Ta se nahrbila a chtěla skočit, ale něco jí zarazilo.
Avery s tím hnědým se chvíli měřili, potom Avery přešla blíž a začala ho očichávat. Bylo to divné, ale pro ně přirozené. Když jsou ve vlkodlačí podobě, převládá v nich zvíře. Avery se odtáhla a natočila hlavu uchem dolů. Hnědý vlkodlak se na ní usmál a přitom vycenil všechny přední zuby, jeho úsměv ho přešel, když Avery dále koukala jako tele. Hnědý vlkodlak se podíval na Williama, který měl co dělat, aby se nezačal smát. Nechápala jsem proč. Potom hnědý vlkodlak zvedl pravou ruku, aby Avery ukázal dlouhou srostlou jizvy. Ona se zamračila.
"Mio, víš co se to tu děje?"zeptala se Nicole potichu. Zavrtěla jsem hlavou. Avery se podívala na Williama. Karamelový vlkodlak jejich počínání sledoval stejně nechápavě jako my. Hnědý zvedl hlavu k nebi a zhluboka zavil. Pak trochu tišeji a nakonec zase hlasitěji. Znělo to jako písnička.
V Averiných očích se objevilo pochopení a překvapení. Potom skočila po tom hnědém a olízla ho na tvář. Tohle Nicole připadalo nechutné, protože se zašklebila. Avery se zvedla a začala okolo druhého vlkodlaka poskakovat a hrát si s ním. Potom se oba začali měnit.
V Averině lidském obličeji se objevilo tolik radosti. Zářila jako sluníčko. Z toho hnědého vlkodlaka se stál velmi pohledný mladý muž. Měl delší hnědé vlasy a nebyl oholený, ale to možná proto, že byl dlouho na cestě. Taky měl hnědozelené oči. Na tváři měl radostný úsměv. Avery mu skočila okolo krku. Karamelový vlkodlak zavrčel.
"Ty zmetku,"řekla z ničeho nic Avery. Hnědý vlkodlak se na ní překvapeně a nechápavě podíval. Očividně netušil, která bije. Avery do něj strčila, ale moc to s ním nehnulo.
"Takhle vítáš svýho bráchu, jo?"zeptal se jí vlkodlak. Proto se mi zdály jeho oči povědomé. Vždyť byly Marcuse Meyera. Spíš jeho syna. A proto se William mohl smíchy po...
"Ty se divíš? Víš, jak tátovi bylo, když ses mu tak dlouho neozval. Málem ho kleplo. Dokonce i Phill mu volá, nebo mu pošle dopis z nějaký tý prdelky bez telefonu. Jenom ty ne!"vykřikla Avery.
"Ale teď jsem tady a zůstávám tu až do 27. Podle mě si mě teď užiješ dost, štěně,"řekl a zakřenil se na ní. Ona zavrčela. Asi tohle oslovení nesnáší. "Zlato, všechno je v pohodě. Ukaž se jim." Karamelový vlkodlak se obezřetně podíval na můj kůl a zavrčel.
"Mio, schovej ho,"řekl William. S tím posledním vlkodlakem jsme se chvíli měřili. Nakonec jsem ho schovala a ona se přeměnila. Stala se z ní krásná žena. Měla dlouhé vlnité karamelové vlasy a čokoládové oči. Byla opálená a na levé tváři měla jizvu od drápů.
"Vidíš, všechno je v pohodě,"řekl jí Averyin bratr. "Děcka, tohle je moje přítelkyně Angela. Angie, tohle je moje sestřička Avery, můj synovec princ William White, korunní princezna Nicole Collinsová, pokud se nepletu a vás dva neznám."
"Mia Rosevaleová a... Williame?" Otočila se na něj Avery.
"Kane Jacqules. Princeznin přítel,"řekl Kane a usmál se na Nicole. Tam mu úsměv zamilovaně oplatila.
"Jen tak mimochodem tohle je můj pošahanej bratr Henry. Mio, raději s ním moc nemluv, nebo ti z něj hrábne,"řekla Avery.
"Sklapni, štěně,"řekl Henry. Avery začala pěnit. "Půjdeme dál, nebo tady chcete mrznout?"
Henry celou cestu nezavřel pusu. Vyprávěl nám o svojí jižní smečce. Avery se ho zeptala, proč se rozešel se svojí bývalou, proč tak dlouho nevolal. Prostě celou dobu někdo mluvil. Nejčastěji Henry. Potom se Avery přeměnila, protože jí začala být zima a Henry se otočil na Williama. Angela mlčela a nedůvěřivě sledovala les okolo sebe.
Konečně jsme spatřili vesnici, ve které Avery a Williamův dědeček žijí. V celé vesnici se to hemžilo vlkodlaky a pro můj nos to byla pachová bomba. Začala mě z toho bolet hlava. Byla to síla.
Statek, který vlastnil Marcus Meyer, byl největší budovou ve vesnici. Taky z něj šel největší rachot. Byl slyšet hlavně smích. Budova okolo sebe měla vysoký dřevěný plot, přes který nešlo vidět. Střecha všech budov byla tmavě hnědá a venkovní zdi cihlové. Působilo to staře a mě trochu nestabilně, ale možná že jsem jen paranoidní.
"Tati!"zavolala Avery. "Už jsme tady a radši se posaď, nebo to s tebou flákne o zem." Vešli jsme do kuchyně. Pan Meyer seděl na židli a potichu pozoroval dívku u sporáku. Avery i Henry z nějakého důvodu posmutněli. Pan Meyer se potom otočil a málem mu vypadly oči z důlků.
"Williame, já jsem čekal jenom Miu a ne takovouhle delegaci,"řekl a sledoval Nicole s Kanem. Potom se zvedl, poklonil se Nicole a Kaneovi podal ruku.
"No jo. Já vím, ale Nicole chtěla vypadnout ze školy a na královský dvůr se jí vážně nechtělo,"řekl William. Nicole se nevinně usmála. Všimla jsem si, že se Henry mračí. Věděla jsem, že si ho pan Meyer všiml, ale ještě se na něj nepodíval. Zdá se, že nejen William a jeho otec mají problémy.
"Avery, Charlie a Hope přijedou večer. Už nám, chybí jenom Phill,"řekl. Poprvé se podíval na svého prostředního syna. Usmál se na něj. "Rád tě vidím, Henry."
"Já tebe taky, tati,"řekl Henry a usmál se. Objal otce a potom představil Angie.
Avery začala vařit kávu a připravovat talíře na oběd. Henry jí smutně sledoval. Podobně se tvářil i pan Meyer. Potom do místnosti vešel Ian a Henry se zamračil. Avery se podívala na svého otce a zarazila se. Teď jsem vůbec netušila, co se děje. Bylo to zvláštní. Henry měl viditelně vůči Ianovi averzi, ale proč, to byla dobrá otázka.
"Tati..." Henry se zamračeně podíval na otce. Potom se zase podíval na Iana a pokračoval. "Co ten tady dělá?"
"Bydlí,"odpověděla Avery a přešla k Ianovi.
"Já jsem myslel, že jste se rozešli,"řekl Henry. Pořád Iana sledoval a jemu asi Henryho pozornost byla nepříjemná, protože se zase otočil a odešel ven.
"Ale zase jsme se k sobě vrátili. Chceš vědět proč, Henry? Protože ho miluju. Doufám, že ti to nevadí." V tu chvíli Avery vypadala jako dračice. Netušila jsem, co se tady dělo, ale zdálo se mi, že ho Henry moc nemusí, nebo že má o Avery strach. Pan Meyer je potichu sledoval. Zjevně neshledal jejich dohadování za důležité. "Navíc, když jsme se rozešli, mohl, jsi za to ty a taky Phill. Jediný Charlie mu dal šanci. Jde vidět, kdo z vás je nejstarší." S tím se otočila a odkráčela ven.
"Avery má pravdu. Za to že se rozešli, může převážně Phill, ale ty jsi na tom měl taky svůj podíl a neříkej, že ne. Charlie se s ním snažil spřátelit. Vím, že se jí snažíš chránit, ale ona se o sebe zvládá postarat sama a má mě. Dej mu šanci,"řekl pan Meyer. Henry se zvedl a odešel z místnosti. Angie šla s ním.
"Nebyl jsi na něj moc tvrdý?"zeptal se William. Jeho dědeček seděl na svém místě a sledoval okno. William se naštvaně zvedl a odešel. Zůstala jsem tam jenom já, pan Meyer a Kane s Nicole, kteří vzápětí taky zmizeli jako pára nad hrncem.
"Oni to nechápou,"řekl z ničeho nic. Jakoby čekal, dokud nebudeme sami.
"Co nechápou?"zeptala jsem se a sledovala jeho unavený výraz.
"Nechci, aby to někdo z nich věděl, Mio. Slib mi, že budeš mlčet." Významně mě sledoval. Trochu jsem se bála toho, co mi chtěl říct. Vypadal, že mi chce říct něco důležitého. "Umírám. Doktoři říkají, že mi zbývá nanejvýš rok života. Chci, aby se moje děti nehádaly. Aby byly šťastné. Zvlášť Avery... Pro ni to bylo vždycky nejtěžší. Je chytrá, ale ne jako Charles, má smysl pro humor, ale nikdy ho neuměla správně využít jako Henry. Většinou byla v pokoji a snažila se vyrovnat Charliemu. Nebyla tak odvážná jako Phillip, ale zase byla laskavější, než všichni její bratři dohromady. Její největší dary jsou laskavost, přátelskost a krása. Vypadá jako její matka, když jsme se potkali.
Chci, aby byli šťastní. Podle toho, co vidím, Henry už je, doufám. Charlie má vysněnou práci, krásnou přítelkyni a dítě na cestě. Takže ten asi taky je, ale Phill s Avery... Avery bude šťastná, až Henry s Phillem přijmou Iana do rodiny. Phill miluje cestování a je nejšťastnější když se brodí nějakou břečkou, ale zdá se mi osamělý. Přál bych si, aby našel někoho, jako mají ostatní. To samé chci i pro trojčata. Mio, postarej se o Williama, až tu nebudu. Slib mi to." Ucítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy.
"Slibuju, pane Meyere,"řekla jsem. Na konci se mi hlas málem zlomil, ale vydržela jsem to.
"Děkuju. A neříkej mi pane Meyere. Připadám si starý. Říkej mi Marcus, jako všichni,"řekl. No, cítit se starý klidně může. Vždyť mu je přes 230 let. Té myšlence jsem se musela usmát. Potom se zvedl a odešel do svého pokoje.
Šla jsem se projít do lesa za domem. Pokoušela jsem se nemyslet na to, co mi Marcus řekl, ale nešlo to. Přála jsem si, abych to mohla někomu říct, ale nevěděla jsem komu. Nicole jsem nemohla, protože jsem se bála, že by to mohla říct Williamovi, nebo že by to od ní William zjistil. Avery taky ne, jelikož se to týkalo přímo jí. S Kanem jsem neměla takový vztah, abych se mu svěřovala a Olívie byla pryč. Přála bych si, aby tu semnou byla moje matka, nebo Brian a vyslechl mě. Ta Marcusova slova mě trápila, ale bála jsem se, někomu je říct.
Posadila jsem se na kámen a sledovala zasněžený les před sebou. Uvažovala jsem nad tím, komu bych se mohla svěřit a jak to skrýt před Williamem. Nakonec jsem přišla na jednu osobu, která sice je blízko Williama a Isabelle, ale rozhodně by jim to neřekl, kdybych ho o to požádala. A možná že už mu to řekl i Marcus. Byl to jejich otec. Můj mentor. Něco mi říkalo, že jemu se svěřit můžu, ale nechám to, až se vrátím do školy.
Když jsem se vracela na Meyerovic statek, už bylo skoro světlo. Až teď mi došlo, že tady na statku ve vlkodlačí smečce se taky žije noční život, nebo to bylo jenom kvůli nám, abychom se cítili jako doma. Nejspíš to vážně bylo jenom kvůli nám. Někteří obyvatelé statku totiž vypadali jako po vydařeném spánku. Jestli po dnešku usnu, bude to zázrak.
V kuchyni na mě čekalo překvapení. U stolu seděl Marcus, Avery s Ianem, Henry s Angelou, William a dva nově příchozí, které jsem neznala. Podle nebesky modrých očí a hnědých vlasů jsem toho muže typovala na Averina bratra. Nejspíš to byl Charles. A ta dívka vedle něj musela být Hope. Hope měla dlouhé světlé vlasy spletené do copu a šedé oči, ve kterých byla vidět přátelskost. Byla úplně jiná než obezřetná Angela. Bratři Meyerovi očividně měli jiný vkus na holky. Ale vzhledem si byli podobní dost.
"Dobré ráno,"řekl Charles, ale potom se zarazil. "Pro vás spíš dobrý večer, co?" Usmála jsem se.
"Charlie, Hope, to je Mia Rosevaleová,"řekl Henry. "Mio, můj starší bratr Charlie. A tohle je jeho snoubenka Hope Randová."
"Ráda vás poznávám,"řekla jsem a usmála se. Koutkem oka jsem si všimla, jak se William zamračil. Možná že můj úsměv nebyl moc přesvědčivý. Marcus si toho taky všiml, ale nic neříkal. Požádala jsem, aby mě někdo zavedl někam, kde bych si mohla lehnout. Toho se ochotně chopil William a odvedl mě do horního patra. Tam mi otevřel jeden z pokojů.
Byl malý s manželskou postelí, komodou a velkou skříní, vymalovaný do světle šedé a bílé. Působil trochu chladně, ale na jednu noc mi to stačí. Postel vypadala nepohodlně, ale když jsem si do ní v pyžamu, které mi Avery půjčila, lehla, byla přesně pro mě. Kdyby si William nesednul vedle mě, asi bych usnula. Očekávala jsem, na co se zeptá.
"Co se děje?"zeptal se. Zamračeně si mě prohlížel.
"Nic, jsem jenom unavená,"řekla jsem. Viděla jsem, že ho tahle odpověď nepotěšila. Nejspíš myslel na něco jiného. Jako třeba proč mě celý den neviděl, nebo proč jsem tak nešťastná a co mu tajím. Princ mě holt zná jako svoje boty. Ach jo.
"Škoda. Myslel jsem, že bychom mohli zůstat ještě chvíli vzhůru, ale o tomhle jsem nemluvil. Proč jsi tak nešťastná? A nezkoušej mi tvrdit, že to není pravda. Negativní pocity z tebe doslova srší. Už si toho všimla i Nicole a to ovládá vodu." Zamračeně si mě měřil. Opřela jsem si hlavu o polštář. "Sama víš, jak špatné nálady ve spojení se životem působí na okolní bytosti. Nicole se snažila ukázat Kanovi nějaké svoje umění vody, ale moc jí to nešlo. Nedokázala se ani pořádně soustředit. Co se děje, Mio?"
"Nemůžu ti to říct. Slíbila jsem to,"řekla jsem. Stejně by si to zjistil, tak nemělo cenu zapírat a říkat, že nic nevím. Bylo by to zbytečné. Upřeně se na mě podíval. Okamžitě jsem udělala psychickou barieru, kterou mě sám William naučil, když jsme byli v Evropě. Držela jsem tak silně, že se William vzdal a odešel z místnosti. Jen jsem doufala, že na mě není naštvaný, nebo něco podobného. Tohle přemýšlení mě nakonec uspalo.
Ráno jsem se probudila sama. Raději bych ještě zůstala v posteli, ale když jsem se podívala ven, už byla tma. Nakonec jsem zjistila, že je pět hodin. Naštvalo mě, že jsem vzhůru tak brzo. Ve škole vstávám v osm hodin. Tohle brzké vstávání nebylo nic pro mě, zvlášť když jsem mohla ještě spát. Proto jsem si zase lehla.
Probudila jsem se asi o dvě hodiny později. Oblékla jsem se a vyrazila do kuchyně, kde seděli Marcus, Henry a Charlie, Avery tancovala u sporáku. Položila na stůl pět talířů s palačinkami a posadila se. Teprve potom si mě Charlie všiml. S úsměvem mě pozdravil. Úsměv jsem mu oplatila a unaveně se posadila na jednu židli.
"Jak to že jsi vzhůru tak brzo?"zeptal se Henry. "Zrovna od tebe bych tak brzký stávání nečekal."
"To já taky ne,"řekla jsem a začala jíst.
"Hele,"ozvala se Avery. Podívala jsem se na ní a zvedla obočí. "Co jsi Williamovi včera udělala?"
"Avery!"okřikl ji Charlie.
"To je v pohodě. Proč se ptáš?"zeptala jsem se Avery. Ona se zamyšleně podrbala na krčku. Zjevně mi nechtěla odpovědět, ale moc jsem nechápala proč.
"Protože William včera večer někam odešel a ještě se nevrátil,"řekl nakonec Henry. Vyděšeně jsem se podívala na Marcuse, který se znepokojeně mračil, ale když zachytil můj pohled, tvářil se, jakoby ho nic netrápilo. Možná se o Williama bál víc než já, ale uměl to skrývat.
"Znáte Williama,"řekl Charlie a usmál se, aby nás všechny uklidnil. "Určitě si jen vyrazil do města naordinovat si vlastní léčbu proti magii života. Za chvilku se vrátí."
"Charlie, nechci bejt hnusnej, ale tím nás moc neuklidníš,"řekl Henry. Strčil si do pusy poslední sousto a zvedl se. Všichni ho sledovali. "Nic proti. Vím, že se o sebe umí postarat. Bla, bla, bla, ale je to můj synovec a já ho nenechám někde, bůh ví kde. Jdu ho hledat..."
"Počkej na mě,"řekla jsem a rychle se zvedla a rozeběhla se do pokoje pro boty a kabát. Když jsem se vrátila, Henry stál před domem s rukama v kapsách a pozoroval okolní vlkodlaky. "Ty jsi vážně počkal?"
"No jo. Avery ti o mě mohla napovídat, co chtěla, ale v jednom je na mě spoleh. Vždycky dodržím slovo."
Potichu sledoval okolní les a cestu. Já měla v kapse schovaný kůl a byla jsem připravena ho při jakémkoliv ohrožení použít. Zatím byl celou cestu zticha, ale něco mi napovídalo, že sbírá odvahu, začít se mnou mluvit. Nejspíš nechtěl riskovat, že ho zardousím, probodnu kůlem, nebo z něj nevysaju poslední kapku krve. Bohužel vampýři jsou alergičtí nejen na vlkodlačí kousnutí, ale i krev, takže bych se ho napít nemohla, ani kdyby mi hrozila smrt vyhladověním. V tomhle měli vlkodlaci výhodu, oni nás mohli kousnout, ale naše krev s nimi nic neudělala. Matka příroda očividně měla radši chlupatý oblůdky, než bytosti, které ovládají živly. Co můžu dělat.
"Mio,"ozval se konečně Henry. Usmála jsem se na něho. "Jak ses s Williamem seznámila?"
"No... Zrovna seznámení bych chtěla jiný,"řekla jsem potichu. Henry zvedl obočí. "William je můj učitel." Henry vytřeštil oči. Ohromeně na mě zíral. "Seznámila jsem se s ním první den. Potom se ztratila Olívie Brownová, moje kamarádka a já se propašovala do Evropy. Tam jsme se s Williamem sblížili. A o mých narozeninách mě požádal o ruku."
"Cože udělal?"zeptal se Henry. Ukázala jsem na prázdný levý prsteníček. Prsten, který mi William dal, jsem měla schovaný doma v nočním stolku a čekala jsem, než odmaturuju a na to naše divadélko. Až potom si ho navlíknu. "No teda. Můj synovec se bude ženit dřív než já."
"Brr. Zasnoubení sice jsme, ale svatbu neplánujeme. Nebo alespoň já ne. A co ty a Angela?"
"Byl jsem na návštěvě v jednom lidském městě. Něco jako... Jméno si nepamatuju. Našel jsem jí zraněnou a pokousanou v jedné uličce, tak jsem jí vzal ke smečce a čekal, jak to s ní dopadne. Potom když se probrala, začal jsem jí cvičit. To způsobilo, že se na mě moje bývalá vykašlala a já se zamiloval do Angie." Potěšeně se usmál, ale potom se nepatrně zamračil. "Nejspíš se ti budu zdát jako pesimista, ale podle mě nám to s Angie nevydrží. V poslední době se pořád dohadujeme."
"Myslela jsem, že vztahy vlkodlaků jsou na celý život,"řekla jsem. Říkalo se, že jsou, protože vlkodlaci měli desetkrát menší počet rozvodů, než vampýři a čarodějové dohromady. Na ostatní skupiny se tenhle výzkum nevztahoval.
"To jo, ale jenom když poznáš pravou lásku. Něco jako Charlie a Hope. Nikdy jsem je neviděl se hádat. Nebo se jenom trochu pošťuchovali. To samý Avery s Ianem. Když se ti dva hádali, mohl jsem za to já a Phill. Ale už jsem si na Iana zvykl,"řekl Henry. Došli jsme k městu. Henry se zhluboka nadechl a vedl mě dál.
"Co se mezi vámi a Ianem stalo? Proč ho nemáte rádi?"zeptala jsem se. Henry se zamračil a podíval se před sebe. Zjevně mi moc odpovídat nechtěl. Upřeně jsem ho sledovala. Potom mě vzal za ruku a zavedl do jakéhosi baru.
"Jeho otec vedl smečku, která tu naší chtěla zničit, a ovládnout tohle území. Málem Avery zabili, ale Ian jí zachránil život. Já ani Phill jsme mu potom nikdy nevěřili, ale táta, máma a Charlie mu dali šanci,"řekl Henry a rozhlédl se okolo sebe. Šel k baru. "Nazdar Felixi, nemotal se tady dneska nějakej vampýr?"
"Koho to k nám čerti vedou. Henry Phillip Meyer. Dlouho jsem tě tady neviděl. Tatínek ti zakázal stýkat se s podezřelými lidmi?"
"Moc vtipný. Byl tady nebo ne?"zeptal se Henry.
"Jednoho vampýra vidím. A sám moc dobře víš, že tyhle krvežíznivý potvory tu nechci ani vidět, tak si tu holku vem a vypadni s ní ven. Jinak si jí budeš muset odnést v pytli,"řekl ten chlap. Málem jsem se začala smát. "Něco se ti nelíbí?"
"Ne, jenom mě překvapuje vaše sebevědomí,"řekla jsem. Otočila jsem se a chtěla odejít. Nějaký muž mě zastavil. Zvedla jsem obočí. Než jsem se nadála, vrazil mi pěstí. Zvedla jsem se a nakopla ho do tváře. Za ním se objevilo asi pět dalších chlapů. Henry se chtěl proměnit, ale já jsem ho zarazila. "Hezky se posaď a kochej se pohledem na nejlepší studentku strážení na naší škole." Moc se mu to nelíbilo. Přesto mě poslechl.
Občas se zdálo, že ti muži netuší, kde mě mají hledat, jelikož jsem se pohybovala poměrně rychle na jejich poměry určitě. Byli to čarodějové a jeden z nich vypadal jako člověk. Tomu jsem jenom vrazila pěstí a on si lehnul. Podobně to dopadlo i u těch ostatních. Když jsem skončila, Henry sledoval tu partičku s pobaveným úsměvem. Potom se otočil na barmana, kývl mu na pozdrav a my odešli.
"Mio, to bylo to nejúžasnější, co jsem kdy viděl. Nedala si jim šanci. Vy vampýrští strážci musíte mít pořádně tvrdý výcvik,"řekl.
"Na mojí škole ani není tak tvrdý, jako na strážcovských akademiích, ale je lepší než na ostatních školách. Hlavně soukromé a bohaté školy jsou na tom blbě. V některých těch školách ani nemají studenty strážení. Třeba škola DP. Víš, kterou myslím, že jo?"
"Jo. Snobská škola nedaleko Crystal. Studovaly tam trojčata. Jejich děti se mohou se stát studenty té školy. Je to prý těžká škola,"řekl. "Mio, proč jste se s Williamem pohádali?"
"Chtěl, abych mu řekla něco, co nemůžu,"řekla jsem.
"Myslíš to, že můj táta umírá?"zeptal se Henry. Vyjeveně jsem na něj začala zírat a v duchu jsem si opakovala, co právě řekl.
"Jak to..."
"Slyšel jsem vás. Vracel jsem se, abych se omluvil za svoje chování a slyšel jsem, jak se o tom s tátou bavíš. Možná že je to jeden z důvodů, proč jsem chtěl, abys šla semnou." Usmál se na mě, ale já se zamračila. Pokud si dobře vzpomínám, řekla jsem sama, že jdu s ním, ale nejspíš tušil, že budu chtít jít s ním.
Zavedl mě do dalšího baru ve městě. Tenhle barman byl stokrát milejší, než celý Felix a ta jeho banda. Řekl nám, že ho viděl procházet a že šel někam na konec města. Poděkovali jsme a vyrazili. Dorazili jsme do dalšího baru. Tam si Henry sednul, rozhlížel se. Zdálo se mi, že tohle pátrání ho už nebaví.
"Nazdar Henry. Co si dáš?"zeptala se barmanka a usmála se jako sluníčko.
"Dorie, ty ses vůbec nezměnila,"řekl Henry a usmál se na blonďatou barmanku. Měla na sobě triko s obrovským výstřihem a na krku se jí houpal křížek. Můj osobní názor zněl, že to tričko mělo ten výstřih až moc velký zvlášť s její korpulentní postavou. Měla toho vidět víc než je zdravé.
"Ty taky ne. Tak co to bude?"
"Pivo. Mio?"
"Pro mě nic, děkuji,"řekla jsem. Ona se kysele usmála a natočila Henrymu pivo. Ten jí celou dobu s lítostí pozoroval. Byl i trochu zasněný. Položila ho před něj a šla k dalšímu zákazníkovi. "Co ten výraz?"
"S tou holkou jsem chodil,"řekl a dál jí sledoval. Vyprskla jsem smíchy. "Tenkrát měla padesát kilo a byla svěží jako vzduch po bouřce. Kde jsou ty časy."
"Máš jí pořád rád co?"zeptala jsem se ho. On přikývl. Napadlo mě, jestli tohle není jako pravá láska, jak to sám nazval. Možná, že byla. Nepatrně jsem se ušklíbla. Doufala jsem, že až budu starší, zůstanu tak hubená, jako teď.
Potom jsem zaslechla známý hlas. Henry se na mě podíval a zamračil se. Doufala jsem, že je toho, koho jsem si myslela, ale teď jsem to nějak nedokázala určit. Poprvé, co mě všechny moje smysly zradily, proto jsem se zvedla a šla za hlasem. Ten mě zavedl na druhou stranu baru. V patách jsem slyšela Henryho kroky.
Spatřila jsem svého prince. Seděl u baru. Pohled vrhal na dívku naproti němu a v ruce svíral sklenici. Ta malá potvora se smála. Potichu jsem zavrčela a snažila se zachovat chladnou hlavu. Chyběl mi jediný dotyk k tomu, abych vybouchla jako sopka. Rychle jsem k nim přišla a založila si ruce na prsou. William zvedl oči od té malé potvory, která okamžitě začala vyžadovat jeho pozornost.
"Ahoj,"řekl a natáhl ke mně ruce. Nečekala jsem, že si mě k sobě přitáhne a obejme mě. Zatvářila jsem se vyděšeně. Otočila jsem se na Henryho, který pobaveně zíral.
"Williame,"ozval se Henry. William mě nepustil, ani nezvedl hlavu, ale mě bylo jasné, že ho slyšel, protože se trochu napjal. "Měli bychom jít domů. Tak pojď."
Pustil mě a začal se zvedat. Trochu se zakymácel, tak jsme ho oba chytili, aby nespadl. Rozloučil se s tou holkou a my vyrazili domů. Cesta byla delší, než jsem si myslela, nakonec jsme ho přece jen dostali do vesnice a do pokoje v Meyerovic statku. Když William ležel, nechal mě s ním Henry sám, aby šel všem říct tu šťastnou novinku, že William prozatím žije.
Začala jsem mu sundávat boty, potom kalhoty a on celou dobu protestoval. Měla jsem sto chutí ho něčím polít. Nakonec jsem se rozhodla, na něj vychrstnou trochu vody, kterou jsem si sama vytvořila. Magie vody je super. Trochu ho to uklidnilo a probralo. Vlezla jsem si na postel a začala mu svlékat kabát, když ho měl dole, najednou si mě k sobě přitiskl.
"Promiň, miláčku,"řekl. To mě překvapilo. "Nechtěl jsem, abys mě viděla takhle." Trochu jsem se od něj odtáhla a on se tvářil tak lítostivě, že jsem mu odpustila všechno, co se dneska stalo.
"To je v pořádku. Měla bych jít dolů,"řekla jsem.
"Zůstaň se mnou,"řekl a zase si mě k sobě přitisknul. Svíral mě tak pevně, že jsem nemohla dělat nic. Tak jsem se jenom uvolnila a odpočívala. Po chvilce usnul a uvolnil sevření tak, že jsem mohla odejít, ale rozhodla jsem se zůstat s ním.
Kapitola třicátá /... Rozcestník Kapitola třicátá /...