Tuhle kapitolu jsem chtěla zvěřejnit už minulý týden, ale všechny ty moje starosti se školou a dalšími věcmi... Prostě jsem na ni zapomněla, proto Vám ji dávám dnes. Užijte si ji.
Kapitola dvacátá osmá
Středa 23. 12. 5009 (23. 12. 2009 v lidském světě)
Čekání na návrat Franka s drakem bylo tak stresující. Bála jsem se, protože jsem netušila, kde právě vojsko Temné víly je. Také jsem netušila, jestli drak není zrádce a neodnesl Franka zpět Temné víle. To Ricka trápilo nejvíc. Ani se ho nepokusil zastavit a vyčítal si to. Netušila jsem, jak ho mám uklidnit.
Zrovna jsem procházela všechna patra hradu a pokoušela se přijít na to, kdo ty sochy vlastně sochal. Nikde jsem neviděla žádný podpis, ani značku. Každá ta socha vypadala úplně jinak, až na ten zděšený výraz ve tváři, který měly všechny. Na sochy v trůnním sále jsem se ale neodvážila mrknout ani koutkem oka.
"Máš hlad?"zeptal se mě Rick, když jsem scházela po schodech. Pokrčila jsem rameny. Teprve teď jsem si uvědomila, že hlady přímo umírám. Vydali jsme se přes trůnní sál do jídelny, kde jsme na stole našli hostinu jako pro krále.
"No páni,"zahvízdla jsem a podívala se na stůl. "Tohle bych potřebovala domů."
"To asi každý,"řekl Rick s úsměvem. Posadil se na jednu židli a dal se do jídla. Napodobila jsem ho. Pozorně se na mě zadíval. "Jak to že ses ocitla sama v tom lese?"
"Cože?"
"Proč jsi byla sama v tom lese?"
"Já nevím, vaše Výsosti, protože jsem se tam probudila,"odpověděla jsem. Vlastně jsem mu ani nelhala. Netušila jsem, jak jsem se tam ocitla.
"Jsi už někomu zaslíbená?" Nechápavě jsem se na něj podívala.
"Jo, jako jestli někoho mám?" Tentokrát nechápal on. "Ne. Jsem svobodná."
"Proč? Dívky ve tvém věku už jsou provdané,"řekl Rick. Pokrčila jsem rameny. Co bych mu měla říct? Že jsem se přestěhovala ze svého světa, ve kterém jsem přítele měla do jejich světa, na který si ještě zvykám a mám pocit, že pro čaroděje ani jiný druh nejsem dost atraktivní, když o mě žádný z těchto druhů neprojevil zájem, vyjma Tonyho, ale ten by šel i do sukuby, kdyby mu slíbila, že ho nezabije.
"Asi jsem ještě nepotkala toho pravého,"řekla jsem se smutným úsměvem.
"To potom jo,"zamumlal Rick. Podíval se z okna. Venku byla tma. "Měli bychom už jít spát. Hrad se o nás postará."
"Jistě,"řekla jsem. Zvedla jsem se ze židle a podívala se na Ricka. Uklonila jsem se mu. "Dobrou noc, vaše Výsosti." Jenom na mě kývl. Vydala jsem se do horních pater a pokusila se najít nějakou postel, která by nebyla tak zaprášená, nakonec se mi to i podařilo. Než jsem usnula, přehrávala jsem si události dnešního dne.
Příští dva dny jsme s Rickem byli v drakově hradě sami. Několikrát jsem se chtěla jít podívat k těm sochám a zjistit, co mě na nich tak lákalo, ale buď jsem neměla odvahu, nebo čas. Rick se rozhodl, že mě vycvičí, proto jsme spolu strávili každý den tréninkem, tak tvrdým, že i Aureho byl jednodušší.
Třetí den se tu konečně drak i s královnou a králem ukázali. Král s královnou vypadali stejně zamilovaní jako máma s Frankem. Bylo tak zvláštní vidět tyhle dva spolu a vědět, že netuší, kdo vlastně jsem. Bolelo to. Kdykoliv jsem mohla, byla jsem sama.
Ještě tu noc se tu objevila vojska elfů, čarodějů a lidí. Byla to armáda královny víl a krále čarodějů a lidí. Aure, spolu s několika dalšími vojáky se odebrali do trůnního sálu, aby s králem, královnou a princem projednali, co budou dělat dál. Já jsem mezitím ve zbrojnici hledala nějakou zbraň, kterou bych uměla používat, ale žádnou jsem nenašla.
"Co tu děláš?"ozvalo se za mnou. Spatřila jsem Aureho.
"Hledala jsem nějaký lehčí meč. Ten, který mám je moc těžký,"odpověděla jsem první hloupost, která mě napadla. Rozhlédl se kolem sebe a vydal se k jednomu ze stojanů, ve kterém byly meče. Začal hledat.
"Zkus tenhle,"řekl a podal mi ho. Byl lehčí. V ruce mi seděl líp. S úsměvem jsem se na něj obrátila. "Je dobrý?"
"Ano,"odpověděla jsem.
"Dobře. Drak chce odnést zbraně našim vojskům v horách. Pomůžete mi?"zeptal se. Přikývla jsem a vyčkala na jeho instrukce, které byly jasné. Odnést co nejvíc zbraní připravenému drakovi, který měl k nohám uvázanou obrovskou hustou síť, ze které nic nevypadne.
"Máš nový meč,"řekl okamžitě drak, když si mě prohlédl. Zastavil se u mého pasu, kde už v pochvě sídlila má nová zbraň. Přikývla jsem. "Jakmile to skončí, tak ho vrátíš, kdes ho vzala."
"Jistě, pane,"řekla jsem a uklonila se mu. Hodila jsem zbraně do sítě a vrátila se zase zpátky do zbrojnice, abych donesla další.
Krom mě tohle dělalo dalších tucet mužů, kteří unesli víc. Když byla síť plná, Aure mě vyzval, abych letěla s ním a s drakem do tábora, proto jsem vyšplhala po drakově křídle na jeho hřbet a počkala, než opatrně vzlétne, aby mu nevypadly zbraně, a obrátí se na jih, kde sídlila naše vojska a čekala, než se objeví Temná víla. Věděli jsme, že už to nebude dlouho trvat.
Kapitola dvacátá devátá Rozcestník Kapitola dvacátá/...