Dobré odpoledně, vážení, mám tu konečně po dlouhé době zase novou kapitolu Tajemné lásky. V dnešní kapitole se dozvíme, co je to za lidi, u kterých se Maggie probudila a zjistíme, že si Maggie nepamatuje, kdo vlastně je a jak se tam ocitla. Užijte si dnešní kapitolu :)
16. Kapitola – Ztracené vzpomínky
Zamrkala jsem, abych si byla jistá, že vidím dobře. Čekala jsem, že se ty špičaté uši rozplynou a já spatřím normální takové, jaké mám já, ale nestalo se tak. Stále byli dlouhé a špičaté. Otevřela jsem pusu a dál jen tiše zírala. Potom Evon postřehla, jak zírám a vztekle se na mě otočila.
"Co je? Máte nějaký problém?"zeptala se. Jen jsem zavrtěla hlavou.
"Vy jste ještě nikdy žádného elfa neviděla?"zeptala se se zájmem Martha. Obrátila jsem na ní svůj ohromený pohled.
"No, tak se zdá, že ne,"odpověděl Hergar.
"Evon a Nicholas jsou elfová. Já a Hergar jsme trpaslíci,"řekla Martha s úsměvem. Elfové? Trpaslíci? Dokonce mluvili i o vlkodlacích. Kde to proboha jsem? "Takže nevíte ani o trpaslících."
"Počkejte. Chcete mi tvrdit, že existují elfové, trpaslíci, vlkodlaci. Co dál? Mořské panny?"zeptala jsem se výsměšně.
"Ano, ale s těmi se moc často nesetkáte,"přitakala zklamaně Martha. Okamžitě jsem se začala zvedat, abych mohla odejít, protože tihle lidé byli blázni. Nic takového, jako magie neexistovalo. Kdyby to existovalo, museli bychom o tom vědět. "Lehněte si. Musíte..."
"Nemusím nic. Vy, bez urážky, jste blázni. Nic jako elfové, trpaslíci nebo mořské panny neexistuje. Není to možné. Není to přirozené. Všichni, kdo tvrdí, že to je, by se měli léčit,"řekla jsem okamžitě a začala couvat, protože ona se ke mně začala přibližovat. Zvedla jsem ruce v obraném gestu a začala rukou pátrat po nějakém předmětu, kterým bych se mohla bránit.
"Neblázněte, slečno. Magie existuje. Je všude kolem nás,"řekla Martha. Moje ruka padla na jílec meče, proto jsem ho zvedla a namířila ho přímo před sebe. Martha se naštvaně podívala na Nicholase. "Kolikrát jsem ti říkala, aby sis ten meč uklidil někam, kde si o něj nebude moc nikdo ublížit. Slečno, položte ten meč. Mohla byste se o něj pořezat."
"Jděte ode mě dál!"vykřikla jsem, když se přiblížila.
"Martho, já bych to neriskovala. Zdá se být vyděšená,"řekla Evon nevzrušeně.
"Aby taky ne, když se probudila uprostřed jeskyně s cizími lidmi,"řekl Nicholas. Rozhodl se, že Marthě pomůže v mém přemlouvání, ale na rozdíl od ní, se vydal rovnou ke mně, takže, jsem meč obrátila proti němu a začala s ním mávat, abych ho odehnala. On ovšem z pochvy, které jsem si nevšimla, vytáhl krátkou dýku, kterou se začal bránit. Zabránil mým zoufalým pokusům o útoky, vyrazil mi meč z ruky, otočil mě k sobě zády a chytil mě pod krkem. Na krku jsem ucítila hladnou čepel dýky.
"Nicholasi!"vykřikla zděšeně Martha.
"A pak se nemá bát,"zamumlala Evon. Přešla ke mně, aby si vzala meč, který ležel na zemi, potom si mě pozorně prohlédla. "Pusť jí."
"Ale..."
"Řekla jsem, abys jí pustil,"zopakovala Evon pevným hlasem. Nicholas stáhl ruce a přešel o kousek dál. Evon mu předala jeho meč. Vzala mě za ruku, ab mě mohla dotáhnout k nedaleké židli. Když jsem se posadila, vytáhla mi šaty. Jen jsem na ni vyděšeně zírala. "Neboj se. Chci jen vidět, jak vypadá tvoje noha. Doufám, že sis jí teď nedodělala, těmi svými bojovými znalostmi."
"Jak vám mám věřit? Vždyť vykládáte o elfech, mořských pannách a magii,"řekla jsem zamračeně. Evon si unaveně povzdechla.
"Jak se jmenuješ?"zeptala se mě.
"Jak se jmenuju? Jsem..." Zamračila jsem se a snažila si rozpomenout, jak se vlastně jmenuju. Nemohla jsem. Nevěděla jsem to.
"Co se děje?"zeptala se Martha.
"Já nevím,"odpověděla jsem. "Nemůžu si vzpomenout." Nastala dlouhá chvíle ticha. Nikdo z nich nebyl schopen říct nic. Všichni na mě jen ohromeně zírali. Mě v hlavě běželo jen to, že nevím, kdo vlastně jsem.
"Počkej, ty si nepamatuješ, jak se jmenuješ?"zeptal se Nicholas. Zavrtěla jsem hlavou. "A odkud pocházíš?"
"Já nevím,"odpověděla jsem. Dokonce jsem ani nevěděla, jestli mám nějakou rodinu. Nevěděla jsem nic.
"Počkejte. Něco jsem vedle ní našel,"řekl Hergar. Vydal se k jedné vitríně, ve které měli nějaký porcelán, a začal se přehrabovat v jednotlivých šuplících, než našel peněženku. "Tohle leželo vedle ní." Martha k němu rychle přešla a otevřela peněženku. Okamžitě z ní vypadl nějaký průkaz.
"Jmenujete se Margaret Mooreová, narozená 14. dubna 1977,"oznámila Martha.
"1977?"zopakovala zamračeně Evon.
"Ano. Je to člověk,"odpověděla Martha a podala mi průkaz. Pozorně jsem si ho pročetla.
Jméno: Margaret Moore
Datum narození: 14. 4. 1977
Místo narození New York, stát New York, USA
Druh: člověk
Pohlaví: žena
Rodinný stav: svobodná
Počet dětí: 0
Pod fotografií byla spousta čísel, které měli být moje rodné číslo. Z fotografie na mě koukala moc krásná dívka, ale nemohla jsem si vzpomenout, kdo to je. Sice jsem věděla, že to jsem já, ale jinak kdybych se neviděla v zrcadle, nevěděla bych, kdo to je. Došlo mi, že o sobě vlastně nevím vůbec nic. Všechno, co jsem se dozvěděla ze svého průkazu, byly nedůležité informace, které jsem si mohla zjistit, ale netušila jsem to důležité. Jestli mám rodinu, nějakého přítele, nebo někoho kdo by mě hledal.
"Je to ještě nějaká fotka,"řekl Hergar. "Nějaké peníze, docela dost, na to, že si nic nepamatujete a popsaný papír. Asi nákupní seznam. Kdo je Lili? A Beth?"
"Co?"zeptala jsem se ho. Myšlenkami jsem byla úplně někde jinde. Nevnímala jsem jediné jeho slovo. Podal mi fotku, na které jsem byla já, dva muži a jedna žena, které jako bych vypadala z oka. Musela to být moje rodina, ale netušila jsem, jak se jmenují. Všichni na fotografii se smáli. Všichni krom mě. Jen jsem se spíš nešťastně šklebila. Potom mi předal ještě ten papír. Bylo na něm spousta potravin, nejrůznější pomůcky a nějaká jména. Lili, Beth, Gabrielle. Netušila jsem, co to znamená. Na druhé straně jsem našla další jména. Mužská. William, Julius a Marcus. Marcus? To jméno mi něco říkalo, ale nemohla jsem si vybavit co. Kde jsem to jméno jenom slyšela?
"Víte, co to má být?"zeptala se Martha se zájmem. Zavrtěla jsem hlavou.
"Proč bych proboha potřebovala nakupovat tolik bylinek?"zeptala jsem se a pročítala si druhou stranu toho seznamu. "A k čemu by mu byli hadí kůže?"
"Hadí kůže?" Evon mi vytrhla seznam z ruky, aby si ho mohla přečíst. "Hadí kůže, třezalka, divněnka modrá. Tohle jsou velmi vzácné věci. Myslím si, že je ten Marcus potřeboval na lektvary."
"Na co?"zeptala jsem se.
"Na lektvary. Víš, to jsou takové ty věci, které vaří čarodějové. Je pravda, že i my nějaké máme, ale tohle vypadá spíš na čaroděje,"oznámila Evon.
"Čaroděje?"vyjekla jsem. Evon unaveně přikývla.
"Ano. Jsou to jedny z mála bytostí, které dokážou ovládat i jinou magii, než je živelná. Jsou dobří, bojují proti zlu a jediné, co je zajímá, jsou ti jejich čáry máry,"vysvětlila netrpělivě Evon.
"Nekřivdi jim, Evon. Náhodou to jsou velmi laskavá a vlídná stvoření,"řekla Martha. Evon protočila oči.
"Co tam mám dál?"
"Krom těch peněz ještě tohle,"řekl Hergar a ukázal mi nějaký řetízek s přívěškem. "Co to je?"
"Amulet na ochranu proti zlu,"odpověděla Evon. Vzala si ho od Hergara a podala mi ho. Zdálo se mi, že čekala nějaký bum, ale nic z toho nebylo, proto jen zklamaně svěsila ramena. "Možná to bude chtít jenom trochu času, než si vzpomenete."
"Asi máte pravdu. Stejně pořád nevěřím, že nějaká magie existuje. Není to možné. Všimli bychom si toho,"řekla jsem. Evon si povzdechla a začala si zahřívat ruce. Potom položila ruku na moji nohu. Zavřela oči a začala něco mumlat v tom neznámém jazyce. Její ruka začala zářit a já pocítila příjemné teplo v noze, kterou jsem měla zlomenou. Potom otevřela oči a s očekáváním se na mě podívala. Já jen zírala. Otřásla mojí vírou, že nadpřirozeno neexistuje? Ano. Významně? Ano. Věřím v magii? Začínám.
Zjistila jsem, že jsem byla v bezvědomí skoro tři týdny. Dnes bylo 5. května. Někde v hlouby duše jsem měla pocit, že se zanedlouho má stát něco důležitého, ale netušila jsem, co by to mělo být. Moje paměť se mi nezlepšila, ale jak by taky mohla, když jsem u nich byla teprve třetí den.
S Evon jsme se snažili přijít na nějaký způsob, jak mi mou paměť vrátit, ale ani jednu z nás nic nenapadlo. Pokusila se mi ji vrátit nějakými svými elfskými kouzly, ale žádné z nich jí nevyšlo. Oznámila mi, že musím mít v hlavě nějaký blok, který mé paměti brání, aby se zlepšila, ale mě nějak nenapadal žádný důvod, proč bych ho měla mít. Jak by mohl, když jsem si nepamatovala ani svoje jméno?
V tuhle chvíli jsme s Evon seděli na břehu potoka, který protékal okolo jejich jeskyně, a zkoušeli jedno z Evoniných kouzel. Bylo jen o meditaci a hledání vnitřního klidu, ale já jsem netušila, jak ho mám najít, když jsem o sobě nevěděla nic. Navíc jsem byla k magii a podobným věcem stále ještě trochu pesimistická. Avšak abych od Evon nedostala vynadáno, seděla jsem naproti ní s nohami v tureckém sedu a snažila si vyčistit si hlavu, dýchat z pravidelně a zhluboka a nerozptylovat se okolní přírodou.
"To je beznadějné!"vykřikla Evon. Naštvaně vstala a založila si ruce v bok. "Vůbec se nesnažíš. Cítím, jak jsi rozhozená. Máš být úplně uvolněná, ale ty nejsi. Umí to vůbec váš druh?"
"Nejsem si jistá,"odpověděla jsem. Ona si zoufale povzdechla. "Promiň. Nemůžu přestat myslet na to, že nevím, kdo jsem. Jasně, jmenuju se Margaret, ale to je všechno. Jak můžu mít čistou mysl, když mi hlavou neustále běží otázky o tom, kdo jsem?" Tentokrát povzdechla spíše nešťastně.
"Asi máš pravdu. Možná potřebujeme malou přestávku,"řekla Evon. Pomohla mi na nohy. Vydala se k jeskyni. Následovala jsem jí, ale potom jsem si něčeho všimla. Kousek od nás jsem zahlédla nějaké zvláštní zvíře. Trochu mi připomínalo veverku, ale mělo to uši sklopené dolů, delší čumák a její ocas nebyl tak huňatý. Taky to nebylo zrzavé, ale černé. Před očima jsem spatřila nějakou malou holčičku, která mi ukazovala obrázek toho samého zvířete. Seděla u stolu s dalšími lidmi. Se třemi muži. Ta vize, nebo jak to nazvat zase zmizela a mně se podlomila kolena.
"Co ti je?"zeptala se Evon.
"Já nevím. Viděla jsem... Zdálo se mi, že jsem viděla nějakou holčičku. Ukazovala mi obrázek toho zvířete. Byl nádherný,"řekla jsem ohromeně. Evon mě vzala za ruku a vytáhla mě na nohy.
"Mohla to být vzpomínka. Nebyli v tom nákupním seznamu pastelky pro Beth?"zeptala se Evon. Zamyslela jsem se nad tím. Ten seznam jsem měla přečtený tolikrát, že už jsem ho znala nazpaměť. Evon měla pravdu. Přikývla jsem. "Myslím si, že sama zjistíš, kdo vlastně jsi. Jen tomu musíš dát trochu času. Tahle vzpomínka byla jen začátek. Možná ten nákupní seznam je vodítko k odhalení toho, kdo vlastně jsi. Vím, že to zní zvláštně, ale..."
"Žijeme ve světě, kde existuje magie, Evon, všechno je tu zvláštní. Co v něm bylo dál?"
"Ty s ním spíš,"připomněla mi Evon a úsměvem. "Ty bys to měla vědět." Zasmála jsem se. Měla pravdu. Už byl k nepoznání od chvíle, kdy jsem ho držela v ruce poprvé. Spíš asi po druhé.
Vrátili jsme se do jeskyně, kde Nicholas seděl u stolu a snažil se zjistit nějaké souřadnice jednoho ostrovu někdo uprostřed oceánu. Kvůli tomuhle ostrovu byl vykázán z království elfů. Býval prý nejlepší kartograf a navigátor mezi elfy, ale jednou před jedním tisíciletím se zprotivil králi, který ho vykázal z království a smí se vrátit jen pod podmínkou, že najde ten ostrov.
Hergar byl jedním z největších trpaslíků v celém trpasličím království. Měl oko na drahokamy, uměl vyrábět jedny z nejkrásnějších klenotů. Jeho život byl takřka perfektní, jenže mi chyběla jedna důležitá věc. Někdo s kým by mohl sdílet zbytek svého života, než se seznámil s dcerou pána ze Zlatých hor, do které se zamiloval, ale ona už byla slíbená jinému. Pokusil se její srdce získat, ale to způsobilo jen to, že jejich král byl nucen vykázat ho z jeho domova a on skončil tedy, kde potkal Marthu.
Martha už od svého narození bydlela v Americkém království, její život byl plný obchodu s nerudnými vampýry, kterým její rodina prodávala látky, klenoty a zeleninu. Potom její otec zemřel a matka se vrátila zpět do země trpaslíků. Chtěla, aby Martha šla s ní, ale ta si zvolila život mezi vampýry a čarodějkami. Na jednom trhu se seznámila s Hergarem, zamilovali se do sebe, vzali se. Jediné, co jim v jejich štěstí chybělo, byl nějaký malý trpaslík.
Jediný příběh, který jsem neznala, byl ten Evonin. Byla tajemná a všechna svoje tajemství držela hezky pod pokličkou. Jediné, co jsem o ní věděla, bylo, že je elfí léčitelka, vědma a tak trochu kouzelnice. Taky uměla tkát nádherné látky a dělat do nich úžasné výšivky. Nikdy o sobě neřekla nic víc. Nakonec není tak špatná, jak jsem si o ní ze začátku myslela. Snažila se mi pomoct, ale nevěděla jak.
Evon se posadila ke svému tkalcovskému stroji a začala pracovat na nové látce, kterou už dělala stejně dlouho, jak jsem tady já. Pokaždé, když se pustila do práce, jen jsem ohromeně zírala. Bylo to neuvěřitelné. Hergar si u svého stolu prohlížel vytěžené drahé kameny a potichu si něco brumlal, čemu se Martha jen pobaveně culila. Ona pletla nějaký svetřík.
Netušila jsem, co bych měla dělat, proto jsem si zalezla do mého a Evonina pokoje, kde jsem si znovu přečetla ten nákupní seznam, potom jsem si našla nějaký kousek papíru, na který jsem si podrobně napsala všechno, co jsem při pohledu na to zvíře spatřila. Znovu jsem si přečetla seznam a zkusila najít něco, co by ve mně mohlo vyvolat nějakou novou vzpomínku, ale nic z toho mi nepřipadalo důležité, ale to jsem si myslela i u těch pastelek. Unaveně jsem si položila hlavu na stůl.
"No tak, alespoň jednu malou vzpomínku,"zamumlala jsem. Vzala jsem si do ruky fotografii, na které jsem byla já a pravděpodobně moje rodina. Pozorně jsem si prohlédla obličej každého z nich. Nic. Ani ťuk. Cítila jsem jen znechucení nad těmi falešnými úsměvy.
"Maggie,"oslovila mě Evon, když vešla do pokoje. "Martha s Hergarem nás zvou na pár piv do města. Ptají se, jestli půjdeš s námi." Zvedla jsem hlavu od tebe fotografie a podívala se na ní.
"Já myslela, že eflové pivo nepijí,"řekla jsem s úsměvem.
"To ne, ale mají tam dobrou medovinu a víno,"odpověděla Evon s trochu zostuzeným tónem. "A když mají štěstí, povede se jim získat i Maleron. To je jeden moc dobrý elfský nápoj."
"Maleron?"
"Ano. Je vyrobený z pylu jedné vzácné květiny, kterou nenajdeš nikde jinde než u nás. A vlastně ještě u víl, ale ty nepřišli na to, jak ho vyrobit. Je to vyhlášená specialita po celém světě,"řekla pyšně Evon. Zdálo se mi, že svůj druh nemá moc ráda, ale asi to nebylo druhem, nýbrž její rodinou.
"No dobře, ale není to moc daleko?"
"Ne, je to ve městě, kam chodíme o trzích prodávat. V sobotu tam půjdeme, tak můžeš s námi,"navrhla Evon. Nadšeně jsem přikývla. "Skvěle. Pojď, provlékneme tě do něčeho slušnějšího. Tohle se do společnosti nehodí."
"Neřekla bych ani slovo, kdybychom se chystali na svatbu nebo na ples, ale hospoda? Co je to na společnost?" Ona si povzdechla a rezignovaně zvedla ruce. Nikdy jsem nechtěla, aby mi půjčovala svoje oblečení, protože mi to bylo blbé, ale většinou mi stejně něco půjčila, ať jsem chtěla nebo ne. Ona si přes ramena přehodila hnědý plášť s kapucí a vypadala se za ostatními, kteří už byli připravení před jeskyní.
Cesta do města pěšky trvala asi půl hodiny. Museli jsme jít po lesní cestě, kterou si vyjezdili oni, když každou sobotu prodávají na trzích. To nebyl jejich jediný způsob obživy. Hergar ještě prodával vampýrské královně nějaké šperky a ona se jim vždycky štědře odměnila. Někdy i pětimístnou cifrou.
Když jsme vešli do toho podniku, měla jsem pocit, jako bych v něm už někdy byla. Rozhodně jsem tu nikdy předtím nebyla, ale ten podnik mi něco připomínal. Před očima jsem uviděla úsměv toho muže, kterého jsem viděla v té pasti, ve které mě našli. Moje srdce radostí poskočilo, když jsem jeho tvář spatřila. Kdybych tak jen věděla, kdo to je?
"Co si dáte?"zeptala se obsluha. Dívka měla ve vlasech zapletené dvě tužky, díky kterým jí ten její účes držel. Pod bílou zástěrou měla zelené šaty a s otevřenými ústy žvýkala žvýkačku. Jen jsem na ní ohromeně zírala. Tak za tohle by jí moje máma vynadala, že by na to v životě nezapomněla, napadlo mě. Zamračila jsem se, protože jsem netušila, jak mě to vlastně napadlo.
"Pro mě pivo, drahá, co si dáš ty?"zeptal se Hergar Marthy. Ona si objednala jen bylinkový čaj. Nicholas požádal o medovinu a mě Evon objednala ten jejich slavný nápoj a stejně tak sobě. Když nám to přinesli a já to ochutnala, doslova mi spadla čelist.
"Já říkala, že je to dobré,"řekla Evon s úsměvem a sama se napila. Dál jsem si vychutnávala tu zlatavou tekutinu a poslouchala ostatní, jak se vesele baví, občas jsem se s nimi i zasmála.
"Omluvíte mě,"zeptala jsem se jich. Všimla jsem si jednoho muže. Takhle z dálky mi připomínal někoho, koho jsem znala, ale netušila jsem koho. Potřebovala jsem se na něj podívat z blízka. Vstala jsem, rychle dopila svou sklenici a vydala se k jeho stolu.
Čím víc jsem se přibližovala, tím víc mi někoho připomínal. Netušila jsem koho, ale ta tvář. Zdálo se mi, jako bych ji znala. Ten muž měl hnědé vlasy a zelené oči, které jsem odněkud znala. Ve tváři měl zaujatý výraz, kterým své okolí pozoroval. Když jsem přišla blíž, spatřila jsem, že má přes levou tvář jizvu. Obrátila na mě svůj pohled.
"Co potřebujete?"zeptal se hrubým hlasem. Polekaně jsem sebou trhla a začala jsem couvat. "Promiňte, nechtěl jsem vás vyděsit. Posaďte se."
"Ne, to je dobrý. Jenom jste mi někoho připomněl, ale spletla jsem se. Chtěla jsem vás jen vidět z blízka. Moje chyba. Promiňte,"řekla jsem a otočila se.
"V pořádku. Vážně se posaďte. Alespoň na chvilku. Vaši přátelé mají stejně spoustu práci se sebou,"řekl muž a kývl hlavou k našemu stolu. Ti čtyři se dobře bavili i beze mě. "Já jsem Chris."
"Maggie,"představila jsem se s úsměvem. Stále jsem váhala, jestli se mám posadit, nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím. Třeba si na něco vzpomenu, když s ním budu mluvit, přece jen mi někoho připomíná.
"Maggie? To je moc pěkné jméno. Jak jste se k nim dostala?"zeptal se mě.
"Náhodou. Měla jsem menší nehodu a oni se o mě postarali,"odpověděla jsem vyhýbavě. Sice mi někoho připomíná, ale to neznamená, že mu budu říkat, co se mi stalo.
"To se moc často nestává. Většinou se zabývají jen svými lidmi. Na nás kašlou,"řekl Chris. Napil se ze svojí sklenice a zase ji položil. "Co si myslíte o součastné politické situaci?"
"Politika?"zeptala jsem se nevěřícně. "Vy se mnou chcete mluvit o politice?"
"No jo, tak není lepší téma ke konverzaci než politika, když se dva cizí lidé seznámí nebo snad ano?"zeptal se Chris. Zamračila jsem se. Přišlo mi, že tuhle větu už jsem někdy slyšela, ale z úst někoho jiného. On se na mě zlověstně usmál. Vyskočila jsem ze židle, protože jsem před očima spatřila jiného muže, který jakoby mu vypadl z oka, tedy krom té ohromné jizvy přes tvář. On se na mě usmíval milým úsměvem. "Co se děje, Maggie?"
"Nic. Jen se už vážně musím vrátit. Tak sbohem,"řekla jsem a rychle se vrátila k mým přátelům.
"Jsi v pořádku?"zeptala se mě šeptem Evon. Jen jsem rychle kývla hlavou a podívala se ke stolu, kde ještě před chvíli Chris seděl. Teď byl pryč. "Jsi si jistá?"
"Jo, všechno je v pohodě,"odpověděla jsem jí.
Ještě chvíli jsme tam seděli, potom jsem je požádala, jestli bychom už nemohli jít, protože se mi zdálo, jako kdyby mě někdo celou dobu pozoroval. Oni souhlasili. Začali jsme se sbírat k odchodu, když v tom k nám přišel nějaký muž a přiložil Evon dýku ke krku.
"Pusťte ji!"vykřikl okamžitě Hergar. Stoupl si před svou ženu a odněkud vytáhl krátký meč. Nějak jsem si nebyla jistá, jestli k tomu má nějaké povolení, ale to teď nikoho netrápilo. Všichni se soustředili jen na Evonin život.
V jejích očích byl strach, který ale rychle překonala a začala se tomu muži bránit sama. Bez nějakých větších obtíží se mu vyvlíkla a probodla ho tou dýkou. On se rozletěl na milion kousků. Tentokrát jsem před očima spatřila, jak někdo hořel za živa. Byl u toho ten muž, kterého jsem viděla v té pasti i ten, který mi tolik připomínal Chrise. A jeden další, který těm dvou byl podobný. Došlo mi, že to budou bratři. Když se otočili, všichni tři se usmáli a ten blonďák jen pokrčil rameny. Konečně mi došlo, že to jsou moje vzpomínky.
"Maggie, pozor!"vykřikla Martha. Když jsem se otočila, uviděla jsem dalšího muže, který po mě pálil ohnivé koule. Musel to být démon. Zvedla jsem ruce, abych si jimi zakryla hlavu, ale ucítila jsem jen, jak se ta koule o něco rozbila. Když jsem se podívala o co, uviděla jsem okolo sebe nějaký štít. Cítila jsem, že vychází ze mě. Podívala jsem, na toho démona a silou vůle jsem k němu poslala tu dýku, kterou měl jeho přítel. On se rozletěl jako ten druhý. Obrátila jsem svůj pohled na mé ohromené společníky.
"Měli bychom jít,"oznámila jsem jim.
17. Kapitola Rozcestník 15. Kapitola