rubriky:

anketa blogu

přihlášení

archiv článků:

galerie

Vanoční zázrak - Kapitola první

0pt;font-family:"Times New Roman","serif""> Moc často jsem svůj pokoj neopouštěla, protože jsem se upřímně bála toho, co v prvním patře našeho domu uvidím, a mezi lidi jsem taky moc nechodila, nejen pro to, že jsem tu neměla žádné přátele, ale hlavně pro to, že tady vlastně ani moc lidí nebylo. Všechno to byli jenom čarodějové, vampýři a další děsivé bytosti, které vás mohli bez mrknutí oka zabít. Bála jsem se, ale nemohla jsem s tím dělat nic, než jen poslouchat otčímových rad.

S matkou jsme se do tohoto podivného, trochu děsivého, ale zároveň svým způsobem i kouzelného světa přestěhovali, když si máma před půl rokem otčíma vzala. Do toho dne než mi oznámili, že se budeme stěhovat, jsem netušila co je zač, ani co je jeho syn a upřímně mi to v první chvíli nahnalo strach, který ve mně i přetrvával, ale nebyl tak silný jako předtím.

Byla jsem naštvaná, protože jsem tím sňatkem a hlavně tím stěhováním přišla o všechny svoje přátele, kterých jsem měla požehnaně i o svého kluka, kterého jsem moc milovala a chtěla jsem s ním jít na vysokou školu. Přišla jsem o veškerý velmi jednostranný kontakt s mým otcem, který nás s mámou a mým mladším bratrem opustil, když bráškovi byli dva roky a od té doby mi občas pošle nějakou zprávu, e-mail nebo dárek k vánocům, ale víc se mnou komunikovat nechce. Mrzelo mě to, ale nemohla jsem ho do kontaktu nutit. Musí o nás bojovat sám.

Tiše jsem sestupovala po schodech, a jakmile jsem byla v chodbě, plížila jsem se podél zdi až ke dvoukřídlým dveřím do obývacího pokoje, kde seděla má matka, otčím, můj malý bráška i Frankův syn Rick. Otčím seděl u klavíru a hrál jim, mezitím co Rick nosil ze sklepa ozdoby na stromek. Můj malý bráška Jack netrpělivě poposedl.

"Jacku, zaběhni pro Naomi, aby nám šla pomoct ozdobit stromeček,"řekla máma láskyplně.

"Jasně,"křikl natěšený Jack a vyskočil na nohy, ale já rychle vystoupila zpoza rohu a prohlédla si celou mou novou rodinu.

"Co tu děláte?"zeptala jsem se. Frankova hra utichla. Všichni na mě obrátili svoje oči.

"Budeme zdobit dům,"odpověděl Frank. "Chceš se k nám přidat?"

"Jasně,"řekla jsem s úsměvem. Vánoce jsem milovala. Když s námi táta ještě byl, každý rok jsme společně šli do lesa, abychom tam našli nějaký pěkný strom, který jsme potom pokáceli a donesli ho domů. Máma si vždycky myslela, že jsme ho kupovali. Nikdy se nedozvěděla, kde jsme ho vzali. Tady ale už strom stál.

Strom, který Frank s Jackem a Rickem včera navečír přinesli, byl obrovský. Měl nejméně dva metry a byl široký, ale přesně se vešel na místo vedle velkého krbu, na jehož římse stáli fotky, na kterých byl Rick s jeho matkou, Frankova a mámina svatební fotka, ale i fotografie, kterou jsme posílali na vánoční přání, na které jsme byli my všichni. Nad krbem visel velký portrét nějaké neznámé ženy, který vlastně neměl žádnou cenu krom toho, že to tu zdobil. Na místě, kde dnes stál strom, bylo ještě včera křeslo, které milovala kočka Latimerových Constance. Křeslo Rick pravděpodobně odnesl někam do sklepa, aby nezabíralo zbytečné místo. Hned naproti krbu stála pohovka, na které máma seděla a za ní knihovnička, ve které byly samé tituly od autorů Magického světa. Klavír stál pod oknem napravo od pohovky a vedle pohovky byl stolek s televizí.

"Možná bychom mohli použít nějaké naše ozdoby. Určitě budou někde dole ve sklepě. A měli bychom někam pověsit Santu, abych..."

"Santu? Jakého Santu?"

"Clause?"odpověděla jsem na Rickův dotaz. Nechápavě se podíval na svého otce. On se nejistě podíval na mámu.

"Kdo to má být?"zeptal se Rick.

"To je ten, kdo rozdává dárky,"odpověděla jsem. Jackovi bylo šest. Nechtěla jsem ohrozit jeho víru v Santu Clause, proto jsem o něm neustále mluvila a na něj to platilo. Byl trochu naivní dítě, ale byl v očích tolik radosti, kdykoliv jsem se o něm zmínila.

"Nikdy jsem o něm neslyšel,"řekl Rick. Obrátil se na svého otce.

"V lidském světě žije na severním pólu, 24. vyráží se saněmi a soby, aby obdaroval hodné děti po celém světě. Má i několik dalších jmen, ale ta si nepamatuji,"pověděl Frank. Vstal od klavíru a vydal se k jedné krabici. "My tady ale Santu nemáme."

"Ne? Tak co tu máte?"zeptala jsem se. Začala jsem se přehrabovat v krabicích s našimi ozdobami a vytáhla velkou krabici plnou obrázků, které maloval Jack, a taky drobných figurek, které jsme věšeli na stromek s motivy Santy Clause.

"No, my tu máme Zelenou čarodějku,"odpověděl Frank a vytáhl z jedné krabice obraz nějaké ženy v zelených šatech s červeným šifonem přes sukni. Odvrátila jsem pohled od obrazu a obrátila ho na Franka.

"Zelená čarodějka? To jako vážně?"zeptala jsem se.

"Jo,"odpověděl Rick.

"Počkej, ty tomu věříš?"zeptala jsem se ho s pobaveným úsměvem. Máma vstala z pohovky, aby mohla Jacka odvést.

"Zlatíčko, nepůjdeme ti vyzdobit pokojík, aby Santa... Zelená čarodějka... Nebo kdo vlastně k tobě přijde, aby ti dal něco pěkného?"zeptala se ho máma s úsměvem. Jack vytrašeně přikývl. Máma popadla jednu z krabic a než zmizela za dveřmi, obrátila na nás všechny naštvaný pohled.

"Problém je, že ona doopravdy existuje, Naomi, ale musíš jen věřit,"pověděl mi Frank, když jsme uslyšely zvuky matčiných a Jackových kroků na schodech. Nevěřícně jsem se na něj podívala. Začala jsem se smát.

"To nemá cenu, tati, ona na víru nemá,"řekl Rick otráveně. Vzal si jednu z krabic. "Jdu se postarat o venkovní světýlka."

"To je dobrý nápad,"řekl Frank s úsměvem. Obrátil se na mě. "Nechci tě do ničeho nutit, Naomi, ale musíš přijmout fakt, že v tomhle světě věci fungují úplně jinak, než fungovali v tom tvém. Ve vašem světě máte jiné tradice, než máme my a většina z nich má nějaké opodstatnění."

"Jo jasně. Určitě vám tu někde lítá nějaké Zelená čarodějnice na koštěti a rozdává děckám dárky,"zabručela jsem otráveně. Frank si povzdechl.

"V každém mýtu je kousek pravdy. Je jen na tobě, jakou pravdu si zvolíš,"řekl mi Frank.

"Víš co, Franku, radši budu věřit v Santu Clause než v nějakou Zelenou čarodějku,"zavrčela jsem vztekle.

Magie se mi příčila. Nebylo to správné. Nemělo to existovat. Celý tenhle svět neměl existovat. Byl to jenom hloupý vtip nebo děsivá noční můra, ale já jsem se z ní nedokázala probudit a ona mě tížila stále víc a víc. Bylo to jako jed, který se mi pomalu rozlévá v žilách a sžírá mě ze vnitř. Přála jsem si, aby máma Franka nikdy nepotkala a nikdy si ho nevzala a já mohla v klidu žít svůj život se svými přáteli a hlavně se svým klukem.

"Naomi, nehraj si na uraženou. Než ses dozvěděla, co jsme zač, měla jsi nás ráda. Mě i Ricka,"připomněl mi Frank.

"To bylo, než jsem zjistila, co jste zač,"připomněla jsem mu. Vstala jsem z podlahy a odešla do chodby, abych si tam mohla nazout své vysoké černé kozačky a obléknout si bundu, a vyrazila do chladného zasněženého odpoledne v tom podivném městě Ashville.

Kapitola druhá                                         Rozcestník

Zpět na hlavní stranu blogu