Dobrý den, vážení návštěvníci,
jmenuji se Mikky a tenhle blog jsem založila, abych měla místo, kam zveřeňovat svoje příběhy, což také dělám a abych dala i jiným šanci představit se. Na začátku můj blog vážně žil, ale po mé pouze už to tak slavné není, takže všem co sem zabloudili děkuji a vítejte v mém světě. :)
V případě dotazu, prozby nebo čehokoliv jiného mě kontaktujte na můj e-mail.
Adresa: mikky97@seznam.cz
Píseň pro Miu - Kapitola čtyřicátá první
Krásný červnový den Vám přeji. V posledním roce jsem svůj web strašně zanedbávala, ale dnes, když jsem konečně dopsala 41. kapitolu Písně pro Miu, tak jsem se rozhodla, že s tím přestanu. Sice už nejspíš moc fanoušků mít nebudu, ale sláva se dá získat. Bude to trvat, ale já tenhle blog zase pozvednu na vyšší úroveň. A jestli je mezi Vámi někdo, kdo by mi trochu pomohl s propagandou a se zlepšením blogu, byla bych mu vděčná. Taky stále platí moje nabídka pro autory, kteří by chtěli představit svoje díla. A pokud náhodou máte nějakou fanfiction nebo fanart, prosím, pošlete mi je sem. Nerada bych někde našla svoje postavy a jsem otevřená všem nápadům. Tímto bych vás chtěla pozvat na svůj blog se zcela novými vyhlídkami.
S pozdravem, Vaše Mikky
Kapitola čtyřicátá první
Než jsem se nadála, čekala mě projížďka s princem Richardem, na kterou jsem si musela obléknout černé kalhoty a kabát a jezdecké boty. Princ Richard už na mě čekal. Stál před stájí s bílým hřebcem. Druhý kůň, který byl pro mě, byl hnědý. Došla jsem až k nim a uklonila se. On se usmál a vyhoupl se na svého koně. Napodobila jsem ho a počkala, než vyjedeme. Netušila jsem, kam chce jet, proto jsem se nechala vést. Netrvalo dlouho a zastavili jsme u jezera kousek od jejich zámku.
"Nechceš se tu na chvíli zastavit?"zeptal se. Jen jsem přikývla a sesedla z koně. Přešla jsem k zamrzlému jezeru a rozhlédla se okolo sebe. V létě tu muselo být ještě krásněji. Teď tu bylo všechno bílé, což bylo taky nádherné. Okolo jezera bylo pár keřů a stromů, ale v létě se zde jistě dalo koupat.
"To je nádhera,"řekla jsem potichu.
0pt; line-height:115%"> "No jo. A v létě je na druhé straně ještě vodopád,"řekl princ Richard. Otočila jsem se na něj. V rukách držel brusle. "Umíš bruslit?"
"Trochu,"odpověděla jsem. Popravdě jsem na tom dlouho nestála. Podal mi jedny a sám si ty druhé nazul. Sledovala jsem brusle s opatrností a poměrně neochotně jsem si je nasula. Necítila jsem se v nich zrovna nejlépe, jelikož jsem na nich byla docela nesvá. Řekněme, že bruslení nebyl můj šálek kávy.
"Neboj se, Mio, jsem tady,"řekl s úsměvem a natáhl ke mně ruku. Vstoupila jsem na led a snažila se při první možné příležitosti neupadnout, ale moc mi to nevyšlo. Princ se zasmál. Dojel ke mně a pomohl mi na nohy. "Pod pojmem trochu si představuju něco jiného."
"Jo já vím, ale brusle prostě nejsou pro mě,"řekla jsem. Vzal mě za ruce a začal pozpátku klouzat, čímž mě táhl sebou. Snažila jsem se napodobovat jeho pohyby.
"No už to vypadá líp. Vzpomínám si, jak jsem učil Zoey. Všechno jí šlo, jenom bruslení ne. To má po Alison, ta se taky do dneška nenaučila bruslit,"řekl princ s úsměvem. Pustil moje ruce a nechal mě, abych to zkusila sama. Troufla jsem si tvrdit, že už mi to začalo jít. "Zoey se to nakonec naučila a teď jí to docela jde, ale nejlepší je samozřejmě Blake, ale co jiného bych chtěl." Usmála jsem se na něj a pokračovala v bruslení. "Co si myslíš o naší politické situaci? Je Blake dobrý král?"
"Upřímně jsem se o politiku nikdy moc nezajímala, ale myslím si, že je,"odpověděla jsem. Podle výzkumů možná nebyl mezi některými vrstvami oblíbený, ale i tak měl velkou podporu. Zvlášť mezi nižší vrstvou, protože během svojí vlády rozjel několik dobročinných organizací a prosadil si příspěvky pro rodiny v tísni. Taky pomohl s obnovou po bouři Carmen, která zasáhla hlavně pobřeží kolonie královny Anny ve střední Americe. Tahle kolonie sousedí s Malediou, což je takový království upírů. Počet vampýrské populace? 15% obyvatel, čarodějové 8%, ostatní bytosti 2%, upíři 75%. Náš druhý největší nepřítel hned po Mertaru, který se nás snaží zničit za naši ochranu původních obyvatel. Jediní naši sousedé, se kterými jsme v míru, jsou elfové a trpaslíci, ale ti nám vděčí za bezpečí před obry.
"No, tak si myslím, že bys pomalu měla. Alespoň si ujasnit, kdo jsou naši spojenci a kdo nepřátelé,"oznámil princ. Myšlenky mi nečetl, ale nějak poznal, na co myslím. "Až se příště uvidíme, dám ti nějakou lekci politiky. Ta se ti bude hodit víc, než to co tě učila Alyson." Usmála jsem se na něj, protože měl pravdu. K čemu mi bude princeznovský chování, když nebudu vědět, s kým jsme ve válce? "Asi bychom se měli vrátit, než si o nás začnou dělat starosti. Navíc máš nějakou akci, nebo ne?"
"Jo. Myslím, že návštěvu dětského domova,"přitakala jsem a odklouzala ke břehu, kde jsem si sundala a odložila je co nedál od sebe. Princ mě následoval. Posadil se na kámen, aby si sundal brusle. "Vy s námi do toho domova nepojedete?"
"Ne. Mám jiné povinnosti,"odpověděl. Vyhoupli jsme se na koně a vyjeli k jejich zámku. Tam už byl připravený kočár a před budovou pochodovala Georgia.
"Konečně. Máte zpoždění. Akorát způsobujete chaos. Pojďte!"zavelela. Podívala jsem se na prince, který se pobaveně smál. Rychle jsem slezla z koně a běžela za Georgio. Do pokoje jsem doběhla až po ní. Ona už mi připravovala koupel. Sundala jsem si jezdecké oblečení, které jsem měla mokré od mých pádů. Georgia mě odtáhla k vaně a doslova mě strčila do vany a to jsem byla ještě oblečená.
"Necháte mě tu o samotě?"zeptala jsem se jí. Otočila se, odkráčela. Cestou stačila vzít moje oblečení a hodit ho koše na prádlo. Sundala jsem ze sebe zbytek oblečení. Vlezla jsem si do horké vany a zavřela oči. Kdyby mě nevyrušila, asi bych usnula, ale bohužel jsem měla jiné záležitosti na práci.
Navlékla mě do šatů po kolena, na nohy mi nazula vysoké kozačky na podpatku a do ruky mi vrazila malou kabelku. Potom mě hnala zpět ven, abych nastoupila do kočáru a nechala se odvést do nedalekého dětského domova.
Před ním už stáli připravené děti, aby nás přivítaly. Sborově zazpívaly nějakou písničku a tři dívenky k nám přiběhly, aby nám podaly kytice, které možná samy udělaly. Vzala jsem si ji a poděkovala. Princezna Alison vytáhla ze svojí kytice jeden květ a zastrčila ho té holčičce, co jí ji podala za ucho. Ona se zasmála.
"Vítejte, Vaše Výsosti,"řekla jedna z vychovatelek s vděčným úsměvem. Ukázala na dům. Následovala jsem princeznu k budově. Uvnitř nás zavedla do obývacího pokoje, kde byly další děti, které nám okamžitě začaly ukazovat svoje obrázky. Zdálo se mi, že tu princezna je často. Zvlášť pak, když k ní přišla jedna holčička, sedala si jí na klín a začala jí vyprávět o výletě, na který by se děti chtěly jen podívat.
"Ale, Grace, říkala jsem ti, abyste takovými věcmi princeznu neotravovali,"řekla vychovatelka trochu roztřeseným hlasem. Princezna po ní střelila pohledem.
"To je v pořádku. Co kdybychom vám na to přispěli? A vy byste na oplátku na oslavách města zazpívali a udělali si vlastní stánek, kde byste prodávali svoje výtvory?"navrhla princezna s úsměvem. Nicole s úsměvem poslouchala jednoho chlapečka, jak jí recituje nějakou básničku, ale když slyšela návrh svojí babičky, přerušila ho a otočila se na ní.
"To je skvělý nápad, babi. A kdybychom přesvědčili tetu Zoey a strejdu, mohli bychom sem dostat i dramaťák naší školy, aby tu něco zahrál,"navrhla Nicole. Vyplašeně jsem se na ní podívala. Doufala jsem, že to myslela jen z legrace. Očividně ne.
"Počkej, to myslíš vážně?" Nicole přikývla. Začala se mě zmocňovat panika. "Nemyslím si, že by se Williamovi chtělo nás sem tahat. A princezna Zoey jistě taky nebude mít náladu přesvědčovat svoje studenty, aby sem šli."
"Ale prosím tě, bude z toho nadšená. Sama ve svém volném čase chodí na uměleckou školu v Orangetownu a vede tam dramaťák, který potom o vánocích, svátcích jara a o dalších akcích pořádá v divadle představení. Dělá to po škole. Copak se ti nikdy nezdálo zvláštní, že jí po škole nevidíš?"zeptala se Nicole. Její tetičku jsme měli na angličtinu, ale nikdy jsem si nevšimla, že by po škole odcházela pryč. Zavrtěla jsem hlavou. "Aha. To je jedno. Miluje oslavy města. Každý rok tu prodává... co že to prodává?"
"Nějaké výtvory Ashvillského dětského domova Druhá šance, nebo jak se to tam jmenuje,"odpověděla princezna Alison a podívala se na holčičku na jejím klíně. "Tak co říkáš Grace?"
"Jo, prosím,"vykřikla. Objala princeznu a seskočila z ní. Běžela k nějakým děvčatům, aby jim to mohla povědět. Princezna se zasmála.
"Druhá šance? To je děcák pro problémové děti, ne?"zeptala jsem se jich. Obě přikývly. Vzpomněla jsem si na svoje dětství. V Druhé šanci jsem byla asi čtyři roky. Potom mě převezli jinak, protože jsem tam měla nějaké problémy. Druhý děcák, kde jsem byla, byl můj poslední. Potom mě našli Brownové.
"Co je?"zeptala se mě Nicole. Jen jsem zavrtěla hlavou a obrátila se na holčičku, která se mně přišla.
"Ahoj, co se děje?"zeptala jsem se s úsměvem.
"Kdo jste?"zeptala se mě.
"Já jsem Mia. Jsem kamarádka princezny Nicole,"odpověděla jsem. Holčička se podívala na Nicole, ta jen přikývla. "A ty?"
"Já jsem Poppy,"odpověděla.
"Ráda tě poznávám."
Děti nám předvedli ještě nějaké věci. Potom nám začali vyprávět, co se naučili ve škole. Nakonec jsme jim přečetli několik pohádek. Když k nám přišel jeden z princezniných strážců s tím, že už musíme jet domů, vůbec se mi nechtělo. Užila jsem si s nimi spoustu zábavy a na to, že většině z nich zemřeli rodiče, byli plní štěstí a radosti. Byli tu i tací, které jejich rodiče opustili nebo byli odebráni z jejich péče. Ti se mi zdáli trochu víc naštvaní a nezúčastnění.
"Copak?"zeptala se mě Nicole, když jsme poslouchali báseň jednoho chlapce. Měl talent. Jeho verše byli nádherné a plné bolesti, ale co bych měla čekat od kluka, kterého jeho matka nechala v nákupním centru, když jí potom našli, aby jí mohli zavřít, nějak se jí povedl utéct někam pryč.
"Jenom mi to připomíná moje dětství. Než si mě k sobě vzali Brownovi,"odpověděla jsem a sledovala ty děti. Nicole se nešťastně usmála. "Sice jsme nikdy neměli takhle vzácné návštěvy, jako jsou dvě princezny Collinsů, ale občas se stalo, že k nám někdo přišel, a když se to stalo, byl to skoro až zázrak. Většinou si někoho odvezli. Chtěla bych, aby i tyhle děti našly svůj nový domov."
"To i my. Proto s babičkou každý rok pořádáme přehlídku jejich talentů a dovedností. Je to takový jarmark, na kterém prodávají svoje výrobky, děti jako Dex tam prezentují svoje díla nebo zpívají. Teta Zoey vždycky organizuje divadelní představení. Je to den po výročí města. Doufám, že to uvidíš. Nic podobného jinde nenajdeš,"řekla Nicole s úsměvem. Zasmála jsem se.
"Jak dlouho jsi vůbec byla v dětském domově?"zeptala se princezna najednou.
"Sedm let, potom si mě našli Brownovi,"odpověděla jsem.
"To je mi moc líto,"řekla princezna a povzdechla si. Jen jsem se na ní usmála a řekla něco o tom, že takové věci se stávají a už nejdou změnit. "To máš pravdu, ale stejně... Alespoň, že ti Samantha s Andrewem dali domov."
"Jo, to jim nikdy nezapomenu,"zašeptala jsem a povzdechla.
"Tak fajn, konec vzpomínek na tvojí děsivou minulost a tvých otázek na její děsivou minulost. Tyhle děti nás potřebují!"řekla Nicole a vzala si jednu holčičku do náruče. Jen jsem ji s úsměvem začala sledovat, když do s ní do rytmu hudby začala kroutit.
Lidé říkají, že Collinsové jsou arogantní a pasivní vůči problémům lidí, teda pokud nejsou na trůnu, to se z nich stávají jedni z nejlepších vládců historie, což jde vidět i na královi, protože podle mě, král Blake je zatraceně dobrý král. Moc ráda bych věděla, co by ti co si to myslí řekli teď, kdyby viděli novou generaci Collinsů, jak pečuje o tyhle děti.
"Proč se tak mračíš, Mio, vůbec ti to nesluší,"ozvala se najednou princezna Alison. Nadskočila jsem leknutím, protože jsem byla hluboce ponořena do svých myšlenek.
"Jenom jsem přemýšlela,"odpověděla jsem. "Ahoj, kdo pak jsi?"
"Já?"zeptal se jeden malý chlapec, na kterého jsem mluvila. Byl to malý vampýr, kterému nemohla být víc jak devadesát let. Měl rozcuchané černé vlasy, které mu padali do očí, byl bledý, dokonce i víc, než je pro vampýra normální. V obličeji byl pohublý a očividně byl strašně unavený. Přikývla jsem. "Adam."
"Ráda tě poznávám, Adame,"řekla jsem s úsměvem a natáhla k němu ruku, abych si s ním potřásla. Obezřetně jí přijal. Aniž by si toho někdo všiml, trochu jsem si proklepla jeho zdravotní stav, protože se mi vůbec nelíbil a podle toho bolestivého pocitu, který jsem ucítila, jsem usoudila, že mám pravdu. Ten chlapec byl nemocný a jeho nemoc nebude jenom nějaké nachlazení, ale něco vážného, co ho pomalu ale jistě zabíjí. Koutkem oka jsem se podívala na nedaleko stojící ředitelku dětského domova, která dojatě sledovala všechny svoje děti, ale na Adama se za celou dobu nepodívala ani jednou. Skoro se mi zdálo, že ho přehlíží schválně, proto jsem se zvedla z křesla, ve kterém jsem seděla a vydala se k ní.
"Počkejte, vy jste se mi nepřestavila,"řekl Adam s křečovitým úsměvem.
"Mia."
"Taky vás rád poznávám." Usmála jsem se na něj.
"Já si na minutku skočím za vaší ředitelkou, dobře?" Jenom přikývl a já se zase dala do kroku. Ředitelka se na mě otočila. "Co je s tím klukem?"
"Se kterým?"zeptala se a rozhlédla se po všech chlapcích v místnosti, ale Adama vynechala. Zamračila jsem se.
"A Adamem,"odpověděla jsem. Ona si povzdechla a obrátila se na něj, znovu povzdechla a kývla hlavou, abychom šli dál. Princezna Alison se také zvedla, aby to slyšela a tak s dětmi zůstala jenom Nicole, ale ta ani nepostřehla, že jsme pryč, protože dál tančila s tou malou dívkou.
"Má jednu velmi vážnou nemoc,"odpověděla ředitelka v její kanceláři. "Její léčba je ve fázi vývoje a zatím byly jenom dva případy zmírnění dopadu choroby a tím i prodloužení života a jen jediný úplného vyléčení. Navíc je to drahé a pojišťovna to nezaplatí. Můžeme mu podávat jenom léky na zmírnění příznaků, ale jeho šance na přežití příštích deseti let jdou mizerné." Tvářila se utrápeně, takže jsem nic neříkala.
"Co je to za léčbu?"zeptala se princezna.
"Je to terapie doktora Whitmana,"odpověděla ředitelka. Princezna se zatvářila poměrně vyděšeně, sice jsem nevěděla proč, ale usuzovala jsem z jejího pohledu, že ta nemoc, kterou chlapec má, musí být hodně vážná. V životě jsem o terapii toho doktora neslyšela, proto jsem si k tomu nemohla přiřadit žádnou nemoc.
"Kolik potřebujete?"zeptala se princezna.
"Ale, princezno, nemůžeme od vás pořád tahat tolik peněz. Stačí, že nám každou chvíli přispíváte na všechno, teď byste ještě chtěla pomoci Adamovi. To už je moc,"řekla ředitelka. Princezna se trochu pobaveně usmála.
"Mám peněž, že je můžu rozdávat. Věřte mi, že nějaké drobné, které dám pro tak mladého chlapce, mě vážně nezabije. Kolik potřebujete?"zeptala se princezna znovu a vytáhla šekovou knížku.
"Skoro 120 tisíc,"odpověděla ředitelka opatrně. Princezna se na ní překvapeně podívala. "A to je jenom na první fázi léčení."
"A to to má být jenom pokus, ano?"zeptala se princezna. Ředitelka přikývla. Princezna povzdechla a začala vyplňovat papír. Potom se ještě podepsala a formulář předala ředitelce. Ta se na něj podívala a se slzami v očích jí začala děkovat. Nechala jsem je o samotě a vrátila se k Nicole a dětem. Zrovna s ní prováděly nějaké hlouposti a ona už začala být trochu netrpělivá. Začala jsem se smát. Potom jsem se obrátila na Adama, který se hry neúčastnil, ale sledoval se s pobaveným úsměvem a tleskal do rytmu říkanky, kterou ostatní povídali.
Ten chlapec mi trochu připomínal mě, když jsem byla v dětském domově. Sice jsem nikdy nebyla vážně nemocná ta nachlazení a chřipky, která jsem prodělala, nic nebyla, ale stejně jsem v něm trochu viděla sebe. Taky jsem se většinou žádných her neúčastnila, snažila jsem se být nenápadná, a to mi většinou vycházelo a byla jsem osamělá. V jeho tváři jsem viděla stejný pohled, který jsem vídávala, když jsem ještě byla v domově.
Povzdechla jsem si, protože jsem se bála, že ten chlapec bude trpět, nebo že umře dřív, než zažije trochu života. Někdy v tom okamžiku jsem se rozhodla, že se budu snažit jakýmikoliv prostředky, aby ten kluk, a všechny tyhle děti, zažil ve svém životě nějaké dobro. Sice odjíždíme, ale dokud tu ještě budu, něco podniknout můžu.
Kapitola čtyřicátá druhá Rozcestník Kapitola čtyřicátá