Píseň pro Miu - Kapitola třináctá šestá

Přidávám třicátou šestou kapitolu. Miu čekájí dlouho očekávané zkoušky a ples pro ni a další studenty strážení. Jak Mia dopadne a jaký bude ples?

 Ke kapitole přidávám písničku You od Evanescence. Nejspíš se vám k tomu moc nebude hodit, ale nic lepšího mě nenapadlo. Pokud bude někdo mít zajem mi s tímto pomoci. Může mi napsat e-mail na adresu MichelleBlack@seznam.cz. Předem zajemcům děkuju a doufám, že se vám bude kapitola líbit.

                                                                                                                                                         Mikky

Kapitola třicátá šestá

Za chvíli jsem měla jít na řadu. Vyděšeně jsem pochodovala do místnosti, kde jsme se připravovali. Většina mých spolužáků u sebe měla svého mentora. Já jsem byla sama, protože ředitel se nemohl starat o svojí žačku, když byl v komisi. Přála jsem si, aby tu byl se mnou buď on, nebo Bryan. Víc jsem chtěla Bryana, ale to i ředitel je víc pravděpodobný. Nakonec se otevřely dveře a v nich stál William.

Okamžitě se na mě usmál a šel ke mně. Pozorně si mě prohlédl a položil mi ruku na rameno. Trochu mě to uklidnilo a potěšilo. Štvalo mě jen, že tu jsou ti lidi, jinak bychom už byli na sobě nalepení. Něco mi strčil do ruky a otočil se, protože už mě volali. Přešla jsem ke dveřím.

"Hodně štěstí,"řekl mi.

Usmála jsem se. Podívala jsem se na to, co mi dal. Byl to můj portrét. Měla jsem zavřené oči a na tváři klidný výraz. Byl černobílý, ale možná hezčí než všechny barevné fotky, které jsem měla. Potom se otevřely dveře do arény a já se vydala do bitvy.

Měla jsem se dostat k unesenému a potom ke dveřím na druhé straně. Celou dobu se můj výkon bude měřit a na konci se srovnají nejlepší časy, vyhlásí vítěze a dozvíme se, jestli jsme prošli. Už teď mi bylo jasné, že někteří z nás neprojdou, jenom jsem doufala, že já k nim patřit nebudu.

Vyrazila jsem na první část. Úkolem bylo dostat se přes mlhu a zabít, nebo jen omráčit vše, co se hnulo. Šla jsem a dřív než se ten člověk zjevil, jsem ho bodla. Byl to strážce samotného krále. Jenom na mě zíral, stejně jako všichni. Pokračovala jsem dál. Vrhli se na mě dva. Jeden z nich byl učitel strážcovské teorie, měla jsem ho ráda, ale všechny pocity jsem vytěsnila. Soustředila jsem se jen na boj.

Dostala jsem se až k člověku, kterého jsem měla zachránit. Byla to Nicole. Když mě uviděla, usmála se, a počkala, než jí rozvážu. Potom jsem jí chytla za ruku. Společně jsme se vydaly k východu. Musely jsme jít přes most, který vedl přes improvizovanou řeku. Byla to jen barva na zemi.

"Jak ses k tomuhle nechala přemluvit?"zeptala jsem se. Ona se usmála.

"Když to uděláme, nemusíme do školy,"řekla. Musela jsem se usmát.

"Místo toho, aby ses vzdělávala, tak radši děláš návnadu jo? No ty jsi dobrá,"řekla jsem. Už jsme byly v půli mostu, když nás napadli z obou stran.

První byl nejhorší učitel, kterého jsme na strážení měli. Nejen, že to byla hora svalů, ale taky mu nevadilo nám ublížit a tím byl pro tohle dobrý. Druhý byl strážce, kterého jsem neznala. Stoupla jsem si před Nicole. V ruce jsem svírala kůl, rozhodla jsem se, že nejprve, zneškodním našeho učitele.

Chtěla jsem to udělat rychle, ale on se mi bránil. Vrazil mi pěstí do brady tak, že jsem se zamotala. Nicole se na mě podívala a zamračila se. Podívala se na svého strýce a udělala zvláštní výraz. Šlápla jsem mu na nohu a vrazila jsem mu pěstí. Nejen že mu to nic neudělalo, ale ještě mě shodil na zem. Most se zaviklal a Nicole málem upadla. Při pádu mi vypadl kolík z ruky a spadl k druhému strážci. Ten se nesouhlasně díval na svého kolegu, který se chystal mě kopnout.

Předběhla jsem ho. Kopla jsem ho do kolene, které se mu podlomilo, potom jsem ho kopla do nosu. Potom jsem se zvedla, ale on mi podrazil nohy a já upadla hlavou na kovovou blbost u mostu a potom na zem. Ucítila jsem krev. Natáhla jsem se pro kůl a ukončila souboj. Potom jsem se zvedla a málem jsem zase šla do kolen. Nicole na mě vyděšeně zírala. Chtěla mě podepřít, ale já se musela postarat o poslední překážku. Ten strážce se nechal vyřídit rychle. Rychle jsme se odporoučely ke dveřím. Uslyšela jsem zvuk oznamující konec mého výkonu.

"Pane bože, jsi v pořádku? Kde je Adrian?" Nicole začala panikařit. Zdálo se mi, že se semnou točí celý svět. Pamatuju si jenom, že jsem upadla a Nicolin křik.

Probudila jsem se. Bylo mi blbě. Bolela mě hlava. Chtěla jsem ještě spát, ale Williamova ruka mě držela vzhůru. Zdálo se mi o něm celou dobu. Jak se na mě směje a maluje mě. Jak se líbáme a on mi šeptá do ucha, že mě miluje. Byl to tak krásný sen. Cítila jsem, že teď se stane skutečností. Vstal a políbil mě.

"Strašně jsem se o tebe bál. Jak ti je? Nechceš něco přinést?"zeptal se mě William. Zavrtěla jsem hlavou a posadila se. Trochu se mi zamotala hlava, ale nebrala jsem na to ohled. Zajímalo mě, co se dělo, když jsem spala.

"Prošla jsem?"zeptala jsem se.

"Byla jsi jedna z nejlepších,"řekl s úsměvem.

"Vážně? Kolikátá?"zeptala jsem se.

"To se dozvíš 3. prosince večer. Bude oslava všech, co prošli. Dostanete svoje značky, diplomy a podobný věci,"řekl. Usmála jsem se. Ceremoniály předávání diplomů strážcům jsem měla ráda. Sice mě štvaly ty ředitelčiny monology, ale byla to krása. Je to skoro jako maturitní ples, ale hlavními hvězdami jsou budoucí strážci a jejich mentoři. "Počítej s tím, že tě Nicole vytáhne nakupovat."

"Ani mě to nepřekvapuje. A jsi si jistý, že jen Nicole? Podle mě i Olívie." Protočil oči. Potom se zvedl.

"Musím jít. Mám práci, ale jakmile ji skončím, přijdu za tebou." Usmál se na mě a stiskl mi ruku. Usměv jsem mu oplatila a zavřela oči.

Adrian mě pustil z ošetřovny ve středu. Nicole i Olívie mě okamžitě chtěly vytáhnout na nákupy, ale zachránila mě Avery, která mě od nich doslova odvedla. Holky jí jen vztekle sledovaly. Společně jsme odtančily k malému jezírku, kde na nás čekal Ian. Překvapeně se na mě podíval.

"Ahoj," řekl. Avery k němu přišla a políbila ho na tvář.

"Ahoj, miláčku. Budeme muset dnešní plán odložit,"řekla. Ian se jen nepatrně zamračil, ale přikývl.

"Jestli máte nějaký plán, tak vás nebudu rušit,"řekla jsem a začala jsem couvat. Avery se na mě podívala a usmála. Potom jsem ucítila něčí ruce na svých ramenou a prudce se otočila s napřaženou pěstí. Ten co stál za mnou, můj útok očekával a ruku mi sevřel. Byl to William.

"To jsem jenom já,"řekl a usmál se. Já byla vyděšená. V poslední době jsem byla strašně přecitlivělá. Rozloučili jsme se s Avery a Ianem a šli po svých. Došli jsme až k té chatě strážců a posadili se na verandu.

"V kolik ti zítra končí škola?"zeptal se.

"Ve čtyři." Měla jsem dvě hodiny boje z blízka, dvě hodiny teorie strážení, hodinu matematiky, angličtinu, francouzštinu, biologii, tělocvik.

"Nechtěla bys jít do města?"zeptal se a usmál se. Úsměv jsem mu oplatila, ale bohužel jsem už holkám slíbila, že zítra půjdu s nimi. Stihla jsem to ještě předtím, než mě Avery odvedla, takže jsem musela Williama odmítnout. Bylo mi to líto, ale svoje sliby plním.

Byli jsme spolu ještě asi hodinu, potom jsem si šla lehnout, protože mi nebylo moc dobře. Už jsem si zvykla na život mimo školu, takže jsem většinou po škole šla spát. Dnešek nebyl výjimkou.

Dnes v noci byl slavnostní ceremoniál pro budoucí strážce. Dnes většina z nás získá svoje značky a teoreticky už z nás jsou strážci, ale musíme ještě udělat maturitní zkoušky. Až je uděláme, budou z nás oficiálně strážci a budeme vypuštěni do světa. Buď si můžeme najít svou rodinu sami, nebo nás k někomu přiřadí odbor strážců. To je častější. Třetí možnost je, že si nás někdo sám vybere.

Při dnešním ceremoniálu získáme znak strážců, diplom o úspěšném zvládnutí praktických zkoušek a dar od školy, která zastupuje naši zemi a krále. Strážcovská značka je tetování ve tvaru různě propletených vlnek a linek v černé barvě. Měl by jí mít každý strážce, ale ti, co značku nechtějí, dostanou jen magický cejch, ale většina lidí si radši nechá udělat tetování.

Na ceremoniál mě holky připravovaly celý den. Celá škola měla volno. Oblékly mě do tmavě modrých šatů a vlasy mi natočily a sepnuly do drdolu, který podle jejich slov měl vydržet celý večer. Krk mi nechaly volný, ale na uši mi pověsily dlouhé náušnice. Líčení se ochotně ujala Olívie. Podle všech jsem vypadala úchvatně. Jen jsem doufala, že to moc nepřehnaly.

Před jídelnou, která se proměnila v úchvatný taneční sál, stáli strážci v černých uniformách a dovnitř pouštěli jen lidi, co byli na seznamu. Naštěstí děvčata na něm byla. Zhluboka jsem se nadechla a vešla. Všichni se na nás podívali a překvapeně vydechli. Nejspíš to vážně přehnaly. Podrážděně jsem se na ně otočila.

"Dobrý večer, vaše Výsosti,"řekl potichu Ray, který zrovna přišel. Podrážděně jsem se na něj zamračila.

"Sklapni. Nejsem žádná princezna,"řekla jsem.

"Teď možná ne, ale až se vdáš za svého prince, staneš se jí a se strážením budeš mít konec. Měla by sis to pořádně rozmyslet,"řekl. Věnovala jsem mu další podrážděný pohled. Neustále se mě snažil donutit, abych si to ještě rozmyslela, ale já už byla rozhodnutá. Za pár let se za Williama Whita vdám a je mi jedno, co budou říkat lidé, královský dvůr a všichni ostatní. Sice to bude znamenat, že přijdu o svobodu a soukromí, ale to mi bylo jedno. Williama miluju a nenechám ho odejít.

"Mohl bych poprosit slečnu o tanec?"zeptal se William, který k nám zrovna přišel. Ray se zamračil, ale nechal mě jít. Usmála jsem se na Williama a nechala se odvést na taneční parket. Začala hrát píseň.

V první chvíli mi nic nepřipomněla, ale potom jsem se zamračila. Podívala jsem se na Williama a vrásky na mém čele se ještě prohloubily. Zdálo se mi, že hrají tu píseň, na kterou jsme tancovali v tu noc, co mě zachránil před Samem. V našem prvním společném snu. Podle úsměvu na jeho tváři jsem soudila, že mám pravdu.

"To je ta píseň, na kterou jsme tančili v tom snu?"zeptala jsem se. Přikývl. "Proč jsi jí nechal zahrát?"

"Je to naše písnička,"řekl potichu. V tu chvíli bych ho nejradši objala a políbila. Kéž bych mohla. Kdyby tu jen nebylo tolik lidí. Píseň skončila a ředitel si stoupl k mikrofonu.

"Dámy a pánové, dovolte mi vás dnes přivítat na slavnostním ceremoniálu pro naše studenty, ze kterých se stanou strážci. Za tu krátkou dobu, co jsem na této škole, jsem viděl, že někteří z vás, mají schopnosti a znalosti, stát se výbornými strážci. Je pravda, že někteří z vás zkouškou neprošli, ale bylo jich jen velmi málo. I přesto, že vás znám jen necelý půl rok, jsem pyšný, že máme tak nadané studenty,"řekl ředitel.

"Hlavě, že víc jak polovinu toho půl roku naháněl Olívii,"poznamenal William.

"Nyní mi dovolte předat slovo jeho veličenstvu králi Blaku Collinsovi, který předá studentům dary od školy a ti, co budou mít diplom, se přesunou i se svými mentory do vedlejší místnosti." Král vystoupil na pódium a začal číst jména. Nejdříve přečetl jméno studenta a potom jeho mentora. Jako první šla Anna Abrahamsová.

Náš obor měl dvě třídy, ona chodila se mnou, ale kluk co šel po ní, Bart Anell, byl z druhé. Jinými slovy budu až někde na konci. Rayovi ještě stihli sundat sádru, takže jelikož to byl Raymond Danten, tak šel brzo. Byl jeden z pěti nejlepších. Okamžitě jak přišel, pochlubil se svojí značkou. Jen jsem protočila oči.

"Mignonette Selena Rosevalová,"řekl král. Jedna věc, která mě vážně naštvala, bylo moje celé jméno. Zhluboka jsem se nadechla a šla. "Prosil bych velký potlesk pro studentku s největším počtem bodů." Překvapeně jsem se podívala na ředitele, který stál vedle mě. Nepatrně přikývl. Král mi předal diplom a černou dřevěnou krabičku. Nakonec mi pogratuloval. Odešla jsem do vedlejší místnosti.

"Já jsem byla první?"zeptala jsem se.

"Ano,"řekl ředitel. "Tvoje matka by na tebe určitě byla pyšná." Usmála jsem se. Vzpomněla jsem si, jak se na mě usmála, když jsem přinesla pololetní vysvědčení plné Áček. Ucítila jsem, jak se mi do očí nahrnuly slzy.

"Ahoj," řekl kluk u židle. Byl o pár let starší než já. Jen jsem se usmála a posadila se. "Já jsem Vinc. Co to bude?"

"No tak ráda bych dostala svojí strážcovskou značku,"řekla jsem. Uslyšela jsem lusknutí prsty a vyděšeně se podívala na ředitele. Ten se usmál. Moje myšlenky byli zaneprázdněné obavami z toho, koho na nás poslali, takže jsem si ani nevšímala toho, co dělá.

"Vaše Výsosti, mohl byste?"zeptal se Vinc a ředitel k němu přešel. Uslyšela jsem bolestné zasyčení. Otráveně jsem zvedla hlavu a podívala se na ty dva. Vinc míchal barvu a ředitel stál u zdi. "Takže jak že se jmenuješ?"

"Mia,"odpověděla jsem.

"Mio, teď to asi bude bolet. Potom tetování se budeš cítit trochu unaveně, možná ti bude blbě, tak se nelekni. Klidně si tu můžeš sednout a odpočívat,"řekl Vinc a začal dělat svoje dílo. Ucítila jsem bolest na krku. Potichu jsem zakňourala.

"Proč by mi mělo být blbě?"zeptala jsem se.

"Ty jsi nikdy neslyšela o tom, jak se strážcovská tetování dělají?"zeptal se.

"Ne."

"No tak to radši nechám na jeho Výsosti,"řekl.

Začala se mi motat hlava. Cítila jsem zvláštní energii. Zdálo se mi, že vychází z toho tetování. Byla to zvláštní síla. Jakoby mi to tetování dodávalo novou energii. Možná proto jsou strážci jedni z nejrychlejších, nejsilnějších a nejlepších zastánců zákona. Jejich tetování jim dodává sílu. Ani vojáci nemají sílu bojovat celý den, ale strážci toho jsou schopní.

"Hotovo. Jak ti je?"zeptal se Vinc a podíval se na mě. Vstala jsem a málem jsem upadla na zem, ale Vinc mě chytil a posadil. "No teda. Ty máš nějakou silnou reakci. Tohle jsem viděl jenom u pár lidí a to byli k..."

"Určitě velmi talentovaní strážci,"řekl ředitel. Ten kluk přimhouřil oči. "Doneste jí prosím trochu vody."

Ještě chvíli jsem zůstala sedět, potom jsem se vrátila do jídelny. Cestou jsem potkala Raye, který mě zastavil a začal se mě vyptávat, u koho jsem byla, prý on byl u nějakýho starýho dědka, kterej ho buzeroval. Omluvila jsem se a šla do pokoje. Okamžitě jsem ze sebe svlékla ty šaty a šla si lehnout. Teda alespoň jsem myslela, že si půjdu lehnout. Místo toho jsem se zhroutila uprostřed pokoje.

Kapitola třicátá sedmá                          Rozcestník                          Kapitola třicátá pátá