Dobrý den, vážení návštěvníci,
jmenuji se Mikky a tenhle blog jsem založila, abych měla místo, kam zveřeňovat svoje příběhy, což také dělám a abych dala i jiným šanci představit se. Na začátku můj blog vážně žil, ale po mé pouze už to tak slavné není, takže všem co sem zabloudili děkuji a vítejte v mém světě. :)
V případě dotazu, prozby nebo čehokoliv jiného mě kontaktujte na můj e-mail.
Adresa: mikky97@seznam.cz
Píseň pro Miu - Kapitola třicátá pátá
Kapitola třicátá pátá
"Bude v pořádku?"zeptala se nějaká žena. Ten hlas jsem slyšela poprvé v životě. A abych byla upřímná, trochu mě děsil. Zvlášť když jsem na hlavě měla studený hadr.
"Ano,"odpověděl jí známý hlas. Byl to Adrian. Adrian? To už jsem ve škole? Otevřela jsem oči. Nebýt toho hadru, asi bych oslepla. Nad mou hlavou svítilo ostré světlo. Proto jsem oči zase zavřela.
"Jak dlouho bude spát?"
"To nevím." Zase jsem otevřela oči a tentokrát mě to světlo tolik nepřekvapilo. Opatrně jsem se posadila. Sundala jsem si hadr a rozhlédla se kolem sebe. Adrian byl u vedlejšího lůžka, na kterém ležel o něco starší muž. Měl tmavě hnědé vlasy. Podle toho, co jsem viděla, byl mohutný a řekla bych, že i vysoký. A docela pěkný, ale zase jsem cítila ten pach lesa a psa. Nejspíš to byl jeden z těch vlkodlaků, kteří nám pomáhali.
"Omluvte mě." Adrian s veselým úsměvem přešel ke mně. "Dobré ráno, Mio."
"Ahoj. Jak dlouho jsem spala?"zeptala jsem se rovnou. Podívala jsem se na ty dva. Ta dívka seděla na židli a držela ho za ruku. Podívala se mi do očí. Měla je úplně modré. Jako letní oblohu.
"Prospala si cestu sem. Dorazili jste sem asi před třemi hodinami,"řekl.
"Jsou všichni v pořádku?"
0pt;line-height:115%;mso-ansi-language: CS"> "Olívie leží v posteli, William nejspíš je u svého otce, Marcus truchlí za svého bratra, Nora se vrátila domů, chtěla se rozloučit, ale ty jsi spala, tak ti tu nechala dopis." Předal mi obálku. Vzala jsem si jí a poděkovala. "Jsem rád, že jsi to přežila."
"To jsem na tom byla tak špatně?"
"Ne, ale když jsi omdlela, tak jedna věž vybouchla. Z té věže se zrovna vraceli ti, co byli s ním a Juliusem Meyerem,"řekl. Otočil se na toho kluka. "Přežili to jenom tři. On a dva strážci, které vlastně ten vlkodlak zachránil. Trosky té věže tě málem zavalili..."
"Kdo mě zachránil?"zeptala jsem se rovnou.
"Marcus Meyer,"odpověděl. Trochu mě to překvapilo. Po pravdě od vlkodlaka bych záchranu života nečekala.
"Kdy mě pustíš, abych mu mohla poděkovat."
"Nemusíš mu děkovat,"poznamenala ta dívka. Podívala jsem se na ní. "Udělal by to pro všechny a zvlášť potom pro někoho, koho jeho vnuk miluje. Já jsem Avery Meyerová. Williamova teta."
"Teta?"zopakovala jsem překvapeně. Ona se jen usmála.
"Jo. Bohužel jsem se narodila jako poslední v rodině Meyerů. Na to že máma měla problémy s otěhotněním, je nás jako smetí. Nejstarší Charles, potom Henry a ještě Phill. Všichni vlkodlaci. Máš sourozence?"
"Ne. Moje máma umřela a tátu neznám,"řekla jsem jí. Lítostivě se na mě podívala.
"To je mi líto... Jak že jsi říkala, že se jmenuješ?"
"Mia Rosevaleová,"odpověděla jsem.
"Jasně. Pane Collinsi, mohla bych se s Miou projít?"zeptala se Avery.
"Ale ona..."
"Proboha je to vampýrka a ještě k tomu se učí, jak být skvělou strážkyní. Jedna procházka jí nezabije,"řekla Avery. Usmála jsem se. Adrian přikývl. Ona políbila svého vlkodlaka na tvář a oblékla si kabát. Adrian mi pomohl do mého, který mi někdo přinesl a podal mi kozačky od Nicole.
"To už sněží?"zeptala jsem se. Adrian přikývl. Sníh jsem měla ráda, ale nesmělo, ho být hodně. Tenhle rok ho bylo až moc. Naštěstí byli odhrnuté cestičky.
"Už aby bylo jaro,"poznamenala Avery. Zhnuseně se podívala na zasněžené kopce, které byli vidět v dáli.
"Nemáš sníh ráda?"zeptala jsem se jí. Většina studentů si užívala letošní bohaté sněhové nadílky, jiný si užívali teplých nápojů a tulení se ke svým partnerům.
"Ne sníh mám ráda, ale v zimě umřela moje máma. Sice už to je pár let, ale pořád mě to bolí,"řekla smutně.
"Aha. To je mi líto,"řekla jsem jí. Pečlivě si mě prohlédla a usmála se. "Ty lidem moc nevěříš, že jo?"
"To ne, ale můj táta mi vždycky říká, abych věřila svým instinktům, a všechno si prověřuju. To je asi důvod, proč se dožil tak vysokýho věku. 235 let, tu už stojí za řeč,"poznamenala Avery. Věděla jsem, že čarodějové se dožívají někdy i sto let, ale to jsou extrémní případy. Bohužel jsem nevěděla, kolika se dožívají vlkodlaci.
"Kolik ti je?"zeptala jsem se jí.
"Narodila jsem se 23. srpna 5169. Kdybych byla jenom čarodějka, bylo by mi 31, ale jelikož jsem vlkodlak a mám zpomalené stárnutí..." Postřehla můj zmatený pohled. V poslední době mi to vážně moc nemyslí. "Dalo by se říct, že mi je okolo 23."
"Aha. Ještě, že my vampýři to nemáme tak složití,"řekla jsem jí. Ona se usmála. "Ty jsi ten vlkodlak, co s námi byl v Austrálii." Přikývla. "Nech mě hádat. Jsi ten šedý."
"Ne. Šedý je Ian. Já jsem ta světlá. Vždycky jsem byla nejsvětlejší a tím pádem i nejnápadnější. Charlie je tmavě šedý, skoro černý, ale ne úplně. Henry zase tmavě hnědý a Phill je takový mahagonový. A já samozřejmě schytala světle hnědou. Jako by nestačilo, že když jsem vlkodlak, moje oči skoro svítí. Naši měli radost, když to viděli." Neubránila jsem se smíchu. Strašně se u toho šklebila.
"Kde žijí tvoji bratři?"
"Charlie se svojí vysokoškolskou láskou někde u Dračích hor. Je to docela blízko od nás, ale nemáme moc času se vídat. Henry je na jihu a vede svojí vlastní smečku. A Phill cestuje. Vídáme se jen o vánocích, a když máma umřela. Jenom já zůstala doma."
"Mrzí tě to?"
"Občas. Ale zase proč by mělo, když jsem zabezpečená a mám na starost jenom vaření,"řekla. Procházeli jsme okolo tělocvičny.
Vedle ní se upravovala aréna na zkoušky. Většinou byli zkoušky v létě, takže střechu nepotřebovala, ale letos ne. Letos jí tam museli dostavět. Nejspíš s tím začali už na začátku roku, protože teď už jen dolaďovali pár detailů. Vždycky jsem na zkoušky posledního ročníku chodila ráda, teď jsem se té budovy bála, protože zkoušky čekali mě.
Cestou zpět jsme se rozdělili. Ona se vrátila na ošetřovnu, já šla najít Nicole. Pořád jsme bydleli spolu, ale dostali jsme nového spolubydlícího. Byla jsem ráda, že to byla Olívie.
Ty dvě si ale moc nesedli. Nicole na ní byla naštvaná, kvůli Adrianovi a Olívie asi žárlila na to, že s ní trávím tolik času. Bylo to s nimi k nevydržení.
"Nechtěli byste se přestat hádat?"zeptala jsem se jich den před zkouškami. Byla jsem vynervovaná a neměla jsem náladu je poslouchat. Obě se na mě otočily.
"Ale ona..."začala Olívie.
"Je mi jedno, co Nicole udělala! Nemám náladu vás poslouchat. Pokud jste si nevšimli, zítra mě čekají zkoušky. Jestli se chcete hádat, jděte ven,"řekla jsem. Obě na mě překvapeně koukaly. Zvedla jsem se, oblékla si kabát a kozačky a odešla z pokoje. Šla jsem najít jedinou osobu, kterou jsem u sebe v poslední doby snesla. A to Avery.
"Ahoj,"pozdravila jsem jí. Seděla v jídelně a pozorovala ruch vampýrské střední školy.
"Ahoj. Náhodou si cestou nepotkala Iana, že ne?"zeptala se mě. Zavrtěla jsem hlavou. "Škoda. Říkal, že se tady sejdeme. Jak se cítíš?"
"Pukne mi hlava,"odpověděla jsem.
"Jak to?"zeptala se a prohlédla si mě od hlavy až po patu.
"Zblázním se z těch dvou. Neustále se dohadují kvůli takovým kravinám, jako že si jedna omylem půjčila gumičku tý druhý, nebo že ta druhá jí vyhodila časopis, který si ještě nestihla přečíst. Ještě, že nemám sourozence,"poznamenala jsem. Avery se usmála.
"Tak řekni Jasperovi, jestli by jednu nemohl přestěhovat někam jinam. Pro tebe by to určitě udělal. Nebo požádej krále, aby domluvil svojí dceři,"navrhla Avery.
"To mě nenapadlo. Díky." Všimla jsem si osoby, jdoucí k nám. Byl to Ian. Averyn vlkodlak. Zvedla jsem se a rozloučila se s ní. Cestou jsem na Iana kývla. On se usmál. Do pokoje jsem se vrátit nechtěla, tak jsem se procházela po pozemcích školy.
Bylo zvláštní tu zase být. Nejspíš jsem si na Evropu moc zvykla. Tam jsem si mohla dělat, co jsem chtěla. Tady jsem musela poslouchat rozkazy od učitelů. Nebo svoje spolužáky, kteří si mysleli, že jsou něco extra. Moje přemýšlení přerušila sněhová koule, která přistála na mé tváři.
"Promiň, já jsem nechtěl,"začal se mi okamžitě omlouvat jeden můj spolužák. Jenom jsem se na něj usmála. Většinou bych ho sprdla, nebo bych po něm taky jednu hodila, ale neměla jsem na to náladu. Pokračovala jsem dál.
"Čau zlato." Otočila jsem se za sebe. William stál krok za mnou a vesele se na mě usmíval. Zamumlala jsem něco, co měl být pozdrav a pomalu pokračovala dál. "Co zase ty dvě udělali?"
"Dohadují se."
"Aha." Očividně mu to stačilo. Lehce se dotkl mojí ruky, a když jsem se na něj podívala, ukázal mi, ať jdu za ním. Samozřejmě jsem šla. Co bych pro něj přece neudělala.
Zavedl mě do staré opuštěné chatky v lese. Nejspíš soužila jako útočiště strážců, kteří měli noční služby, protože tam byli dvě postele. V malé kuchyňce stará nefunkční lednice, všude prach a špína, jelikož se chatka dlouhá léta nepoužívala. Trochu to tam uklidit, bylo by to hezké místečko.
"Co si o tom myslíš?"
"Chceš se sem přestěhovat nebo co?"zeptala jsem se. Usmál se na mě a já mu usměv oplatila.
"Ne, ale mohli bychom si to tu trochu uklidit a občas se tu sejít. Však víš, namaloval bych tě, popovídali bychom si a potom bychom se natáhli na postel a ..."
"No jo, to stačí. Úplně tě chápu. Akorát tě chci vidět uklízet. Nezničil by sis tím svoje vzácný, drahý ručičky? Vždyť oni jsou to jediné, s čím umíš zacházet,"poznamenala jsem. S předstíraným uražením se na mě podíval. "Co? A není to pravda?"
"Umím vařit."
"Jo, ale ta jídla se většinou nedají jíst,"řekla jsem s úsměvem. "A pořád k tomu potřebuješ ruce."
"Nedaj se jíst?! Mio, neser mě. Vždyť ti všechno, co jsem kdy uvařil, chutnalo,"odpověděl, možná trochu hystericky William.
"Co když jsem to jen předstírala? Jako něco jinýho." Prostě jsem ho musela provokovat. Nějak mi to nedalo. To ho možná vážně urazilo, ale mě to bylo jedno. Věděla jsem, že ho to vyprovokuje k jedné činnosti, na kterou jsem se už popravdě docela těšila. Za celou dobu, co jsme byli zpátky doma, jsme spolu sami nebyli skoro vůbec. Jenom snad jednou, nebo dvakrát a to jen chvíli, takže jsme nic nestihli.
Sklonil se, aby spojil naše rty. Očividně mi chtěl dokázat, že je použitelný i na něco jiného, než na malování nebo skládání hudby. Zvedl mě do náručí a opřel o něco, co nejspíš mělo být křeslo, ale pod nánosem prachu se to dočista ztratilo. Nakonec jsme stejně skončili na zemi.
Kapitola třicátá šestá Rozcestník Kapitola třicátá čtvrtá