Kapitola třicátá čtvrtá
"Cože?"zeptala jsem se Olívie. Nevěřícně jsem na ní zírala. Ta holka je magor? Vždyť jí unesl a ona se ho zastává. Vážně není normální. "Zbláznila ses? Vždyť tě unesl."
"On ne! To jeho otec. On se o mě celou dobu staral a pomáhal mi se vším. Párkrát mě dokonce vzal ven a..."
"No jo, prostě o tebe pečoval, chápu, ale když je to takovej džentlmen, mohl ti pomoct utéct, nebo ne?" Naštvaně a uraženě se na mě podívala. Takže já jí řeknu pravdu a ona se ještě urazí.
"Pohádat se můžete potom. Teď bych rád zmizel,"řekl William. Otočil se ke dveřím a povzdechl si. Podívala jsem se jeho směrem. Stáli tam stráže.
Davis se postaral o jednoho, ještě než jsme se mi ostatní probrali. Dalšího sejmul Williamův děda. Jeden ze strážců, kteří nás doprovázeli, padl na zem. Z prsou mu trčel nůž. Viděla jsem, že William odolává nutkání ho oživit. Musel to překonat, protože na nějaké čarování nemáme čas. Nora se vrhla na toho, který našeho strážce zabil. William se postaral o posledního. Já mezitím pomáhala Olívii vstát, protože byla vyprahlá.
"Když ses o ní tak staral, proč jsi jí nepřinesl trochu krve?"zasyčela jsem na něj. On se na mě zamračil. Olívie mě probodla naštvaným pohledem. Pomalu jsme se začali přemisťovat ke dveřím. Ten kluk chtěl jít s námi. "Kam si myslíš, že jdeš?"
"Jde se mnou,"řekla Olívie. Ta holka je vážně padlá na hlavu. Zavrtěla jsem hlavou. "Mio, prosím."
"Nejde,"řekla jsem. Podívala jsem se přímo na toho kluka. "Ať tady klidně shnije."
"Můžu se vám hodit,"řekl. Nechápavě jsem zvedla obočí. "Znám tenhle hrad, jako svoje boty. V podstatě jsem tady vyrostl. A vím o všech pastech, co jsou tu nastražené. A taky jí musím chránit. Slíbil jsem jí to."
"Ale s náma..."
"Pojď, ale jestli se o něco pokusím, vlastnoručně tě zabiju,"řekl William. Nevěřícně jsem se na něj podívala. "Co?"
"On je jeden z těch, co jí unesli,"řekla jsem jenom. William se mi podíval do očí a zamračil se. Chtěl mi říct, že na hádky nemáme čas. Jen jsem přikývla a my vyrazili. Tomu klukovi jsem nedovolila, aby se k Olívii přiblížil.
Cestu zpět jsme si museli probojovat jenom jednou a to před vchodem ze sklepení. Většina z těch únosců byli upíři. Byla jsem připravená kdykoliv Olivii bránit, ale ostatní se o ně postarali dřív, než se k nám stačili dostat, takže já si moc zábavy neužila. Po pravdě jsem v tu chvíli za to byla ráda, protože jsem Olívii držela dál od toho kluka. Celou dobu jsem ho sledovala jako ostříž.
Ve vstupní hale se stalo něco, co nikdo z nás nečekal. Okamžitě jak jsme tam vstoupili, druhého strážce, který nás doprovázel, napadl čaroděj a on se mrtví zhroutil k zemi. Všem bylo jasné, kdo se o něj musí postarat. Tomu dotyčnému taky a proti vytáhl svou hůlku a začal bojovat jako čaroděj s čarodějem. My ostatní se zabavili na upírech a vampýrech. Zdálo se mi, že jich je stále víc a víc a potom se začali objevovat i vlkodlaci.
Ti byli oříšek. Pan Meyer si s nimi síly rovnal, ale jejich souboji byli víc než jen vyrovnané. A ještě k tomu dlouhé, takže o ty ostatní se pokoušel postarat Davis, ale jeden upír na pět vlkodlaků... a já s Norou jsme se zbavovali těch ostatních.
Williamův souboj byl extra velký oříšek, protože jak jeho děda sám řekl, William se víc soustředí na umění a svou vampýrskou moc. Ještě k tomu, ten druhý čaroděj byl starší, takže měl víc zkušeností. Jednou se William málem nezvedl, ale nějakým zázrakem to zvládl. V duchu jsem se modlila k bohu, aby mu dodal sílu a nám taky a aby se konečně objevil alespoň tým s tím šedým vlkodlakem.
Naštěstí se objevil ředitelův tým. Okamžitě se pustili do bitvy. Ten světle hnědý vlkodlak okamžitě skočil k panu Meyerovi a zavrčel tak hrozivě, že se ostatní začali krčit. Zaútočil. Zdálo se mi, že se všechno obrátilo, ale potom...
Z ničeho nic jsem na svém krku ucítila ostrou čepel. Neodvážila jsem se ani nedechnout. Ostatní přestali bojovat, krom Williama, kterému se povedlo čaroděje dorazit. Vyděšeně se mi podíval do očí.
Viděla jsem, jak mu v hlavě šrotuju. Čekala jsem, že se mu z ní začne kouřit, z toho, jak usilovně přemýšlel. Hledal způsob, jak mě z toho dostat, aniž bych se nějak vážně zranila. Nejspíš ho něco napadlo, protože mu cosi problesklo očima.
"Jestli kdokoliv z vás něco zkusí, zabiju jí,"řekl ten, co mě držel nůž u krku. "Copak? Jsi překvapený, že mě vidíš, Jaspere?"
"Po pravdě trochu jo. Já myslel, že jsi spadl ze střechy Crystalského zámku. Jak to, že jsi naživu?"zeptal se.
"Měl jsi mě probodnout, když jsi měl možnost. Teď zabiju tuhle děvenku. Doufám, že si to užiješ,"řekl ten chlap a já ucítila, jak mě řízl. Z ničeho nic zasyčel bolestí a pustil mě. Padla jsem na kolena. On se otočil a někoho uhodil. Dotyčný odlétl k protější zdi. Otočila jsem se, abych viděla, kdo mě zachránil.
Byl to William!
Podívala jsem se před sebe. Když mě ten muž řízl, stál tam, tak jak se dostal za nás? Nemohla jsem to pochopit. Ucítila jsem, že mě ten chlap chce chytit za vlasy, tak jsem se otočila a bodla ho do břicha. Vrazil mi facku. Potom si ho převzal ředitel a začal tanec.
Doslova. Ředitel mu vrazil pěstí. Ten chlap mu to oplatil kopancem do holeně a pěstí do břicha. Po tomto útoku ředitel kulhal. Ten druhý toho využil a nakopl ředitele do břicha. Potom ho odhodil proti zdi.
"Nejsi tak silný a rychlý, jako si býval před lety. Kam se to vypařilo?"
"Zato z tebe je hotový Hercules,"poznamenal ředitel. Všichni se na něj nechápavě podívali. Až na dva vlkodlaky.
"Kdo?"
"Syn řeckého boha Dia,"řekl a uhodil ho tak silně, že padl na kolena. Ředitel ho nakopl do břicha. Tenhle pohyb zapakoval ještě párkrát, než ho ten druhý srazil k zemi. Mezitím, co se ti dva rvali, jsem se podívala na Williama, vedle kterého jsem seděla.
Na jeho krásné tváři byl rudý flek. Zdá se, že si domů odveze další modřinu. Kromě té dnešní má ještě tu, co mu udělal Ray, ale ta už se mu skoro ztratila. Otevřel oči a podíval se do těch mých. Potom se lehce usmál. Vzal mě za ruku. Nejraději bych ho políbila, ale to by tu nesmělo být tolik lidí.
"Konečně mi vaše rodina zaplatí za všechno, co mi kdy udělala. Co mojí rodině kdy udělala. Až to skončím s tebou, vrhnu se na tvou sestru, potom na tvoje děti a nakonec si vychutnám tu tvojí malou, milovanou vnučku,"řekl ten chlap. Nejspíš to neměl dělat, protože tím ředitele vyprovokoval.
Chystal se mu uštědřit poslední ránu, ale ředitelovi se zase vrátila ztracená síla. Nakopl muže, který ho očividně nesnášel, do slabin. On ztuhnut. Vrazil mu pěstí. Ten muž se vzpamatoval a bodl ředitele nožem, o kterém nikdo nevěděl. Ředitel se držel, ale neměl se jak bránit, proto jsem udělala něco, co nikdo nečekal. Hodila jsem mu svůj magický kůl. Ředitel ho bez problémů chytil a bodl muže do nohy.
Můj kůl ho začal spalovat zevnitř, až z něj doopravdy vyšlehli plameny. Jeho tělo proměnilo v popel. Po tomhle malém vítězství ředitel padl na zem. William se vyškrábal na nohy a přešel k němu. V očích měl slzy. Jeho otec se na něj klidně a smířeně usmál.
"Nedělej to, Williame,"zašeptal. William zavrtěl hlavou a začal se soustředit.
Bylo mi jasné, proč se ho pokouší uzdravit. Sice se s ním teď trochu hádá, ale miluje ho. Tak moc, že by se pro něj obětoval. A taky nechce přijít o jediného rodiče, který mu zbyl. A taky mi došlo, že ze stejných důvodů ho ředitel blokuje. Blokuje ho tak moc, že ho to zabíjí. Po tvářích se mi začali kutálet slzy.
"Williame, přestaň!"řekl ředitel. Nebyla to prosba, ale rozkaz. Williamova tvář byla zničená. "Řekni sestrám, že je miluju. A jí taky. Promiň."
"Za co se omlouváš?"zeptal se William. Klečela jsem v prachu kousek od nich a nemohla jsem zadržet slzy. Bitvu okolo sebe jsem nevnímala, jako jsem se soustředila na ty dva.
"Že jsem ti to neřekl. Zasloužil sis to vědět. A budu rád, když se vezmete, ale zkusíš vašeho syna pojmenovat po mně, tak se vrátím a nakopu tě..." William se nebránil smíchu. "Co jsem ti řekl? Nech toho. Neuzdravuj mě!"
"Já tě ne..." Oba se podívali na mě. Začala jsem se ztrácet v temnotě. "Mio!"