Píseň pro Miu - Kapitola čtrnáctá

Kapitola čtrnáctá

Je to pomalu týden, co ředitel a ostatní strážci odjeli. Zůstali jsme tu jen já, William a Nora, která každý večer jezdila do města, aby její malá Maia nebyla neustále s chůvou. Kolikrát jsem tedy byla s Williamem sama a že s ním byla nuda. S jeho otcem jsem si alespoň povídala nebo se s ním koukala na televize a samozřejmě jsme trénovali, ale William neustále maloval, ani nehrál na klavír. Vlastně zrovna včera se o to snažil, ale moc mu to nešlo.

Jedna věc se mi ale líbila. Mohla jsem spát až do oběda. Jako dneska. Stávala jsem až ve dvanáct a když jsem přišla do kuchyně, vysloužila jsem pár poznámek od Williama. K mému údivu jsem ho našla u plotny. On umí i vařit. Nepřestává mě překvapovat.

"Vaše Výsosti?"ozvala se Nora z křesla v rohu.

"Ano?"zvedl hlavu od pánvičky, na které zrovna něco pekl.

"Mohla bych si sem zítra přivést i Mayu? Ve školce mají rozbitou vodu a chůva je nemocná,"řekla Nora.

"Jasně že můžete,"odpověděl jí a postavil přede mě talíř.

"Co to je?"zeptala jsem se ho a kývla na to přede mnou.

"Jídlo,"odpověděl. Zvedla jsem obočí a zašklebila se. Nevypadalo to dvakrát lákavě. "Jestli to nechceš, tak to nejez, ale jsem zvědavej, co jinýho chceš. Musíme na nákup."

"Já tam skočím,"nabídla se Nora. "Co mám koupit?" Začali probírat vaření, tak jsem si šla číst. Dlouho jsem hledala něco, co by se mi líbilo a bylo v angličtině, až jsem našla jeden nádherný román od Alexi Petersonové.

Okamžitě jsem si ho zamilovala.

Po chvilce si někdo sedl na pohovku vedle mého křesla. Dalo by se říct, že je moje, protože jsem na něm seděla jenom já a občas nějaký host, který se náhodou zastavil. Podle vůně jsem si jistá, že to byl William. Taky podle zvuku tužky na papíře, jsem si byla jistá, že je to on. Aniž bych chtěla, začala jsem si pobrukovat písničku, kterou mi zpívala moje máma, než jsem šla spát. Tužka přestala jezdit po papíře. I já jsem ztichla.

"Já vás asi ruším co?"zeptala jsem se ho.

"Ne. Pokračuj,"poprosil mě. Polkla jsem a zase začala.

Zvedl se a vzal mě za ruku. Vůbec jsem nevěděla, co chce tak jsem nedělala nic. Zvedl mě z křesla a odvedl do vedlejšího pokoje. Tam jsem ještě nebyla. Byl tam klavír, kytary a další nástroje a podobné věci. Sedl si ke klavíru a poklepal na místo vedle sebe. Sedla jsem si.

"Zazpíváš to ještě jednou?"zeptal se mě a podíval se mi do očí. Z toho pohledu se mi rozbušilo srdce. Přikývla jsem. Odkašlala jsem si. Zase jsem zpustila. Za chvilku mě doplnil klavírem. Bylo to, jako by ho políbila múza.

Snažila jsem mu zazpívat i slova, ale moc jsem si je nepamatovala. Po chvilce se přidal i se zpěvem a já ztratila řeč. Nikdy jsem ho zpívat neslyšela a to byla škoda. Zpíval skvěle. Rozhodně líp než vařil. Podíval se mi do očí a připadalo mi, že je šťastný.

"Zpívej,"zašeptal mi a usmál se. Když chtěl, tak jsem se k němu přidala.

Pak byl najednou konec. Písnička skončila. Náš duet taky. Pořád se mi díval do očí a usmíval se. Ty oči mě vážně nikdy nepřestanou fascinovat. Pomalu se sklonil a mě byla jasný, co chce. Já to chtěla taky. Když se naše rty spojily, bylo to neuvěřitelné. Tisíce motýlků mě začali politovat v břiše a šimrat mě. Chtělo se mi zpívat a tancovat a svět pro mě přestal existovat. 

Mojí radost zničilo prásknutí dveří. Rychle jsem od něj odskočila, div jsem nespadala na zem. Vstala jsem ze svého místa a odešla do obýváku. On mě následoval. Čekala jsem, že to je Nora, ale nebyla. Před námi stála ta kráva, kterou tak nesnáším.

"Co tady děláš?"zeptal se William.

"Přišla jsem na návštěvu. Ten pokoj je děsný, chce trochu oživit,"řekla. "Pověs mi ho." Podala mi svůj kabát.

"Pověste si to sama,"řekla jsem a pustila ho. Omluvně jsem se usmála. "Jejda." Vysloužila jsem si pousmání od Williama.

"Co to děláš? Ten kabát je od Monici Blaire. Je dražší než ty tvoje děsný hadry,"řekla povýšeně. Otočila se na Williama a já se neubránila napodobování všeho, co dělala a ještě jsem se u toho šklebila. Podle jeho výrazu bych se vsadila, že má co dělat, aby nevyprskl smíchy.

Tak to šlo po zbytek dne. Ona s ním cukrovala, zatímco se on snažil nesmát, protože já ho rozesmávala. Dokonce i její strážci měli co dělat a to jsme cvičení, ať nedáváme svoje emoce najevo. Asi o dvě hodiny přišla Nora. Kdyby nebyla v kuchyni, asi by se taky smála.

"Holka, ty jsi přirozený talent,"řekl William, hned jak odešla. "Ty bys měla být herečka a ne strážkyně."

"Děkuju za poklonu, ale to by mě za chvilku omrzelo. Já se jdu osprchovat,"řekla jsem. V koupelně jsem si zpívala tu písničku co odpoledne. Neustále jsem viděla ten jeho výraz. Tolik štěstí v jednom pohledu.

Po až moc dlouhé koupeli, jsem se vrátila do obýváku. Nora už odešla, takže jsme byli sami. Seděl na pohovce s notami a psal. Potichu si broukal, tak jsem si sedla do křesla a poslouchala. Byla to upravená písnička mojí mámy.

"Kde jsi k ní přišla?"zeptal se mě najednou.

"K čemu?"

"K tý písničce,"upřesnil.

"Zpívala mi jí máma. Vždycky si sedla ke mně na postel, usmála se, dala mi pusu a začala zpívat. Já usnula jako mimino." Usmál se.

"Nevadí, že jí použiju?"

"Ne. Můžu jí slyšet?" Přikývl. Na minutu zmizel a vrátil se s kytarou. Zahrál mi jí. Byla stejná, ale i jiná. Dokonalá. Na klavír by byla hezčí, ale co. Tohle stačí.

"Bude mít i slova?"

"Jo. Ty ještě vymyslím. Pomůžeš mi s tím?"zeptal se s úsměvem.

"Když vynecháme zítřejší lekci magie tak jo,"řekla jsem. Povzdechl.

"Máš smůlu."

"Prosím. Stejně to bude stejný a navíc je pátek. Normálně bysme se neučili,"řekla jsem.

"Tak jo. Je to poprvé a naposledy,"řekl.

"Díky,"vypískla jsem, a kdyby mi kytara nebránila, asi bych ho i objala. Usmál se.

"Teď ty slova." Začal zase hrát a použil i slova a bylo to nádherné. Když jsem je pochytila, přidala jsem se. "Dobrá. Už jsem ti říkal, ať spíš nežli strážíš, ať zpíváš a hraješ?"

"Jo. Když ta kráva odešla,"řekla jsem dřív, než jsem si to rozmyslela.

"Vždyť jí ani neznáš,"řekl William unaveně.

"A vy snad jo?"

"Ne, ale nedělám ukvapené závěry. Ty bys taky neměla, mohla by se ti to vymstít,"poradil mi. Možná měl pravdu, ale stejně. Ta holka je děsná. Nejradši bych jí uškrtila.

"Jak se vůbec jmenuje?"zeptala jsem se ho.

"Giselle,"odpověděl.

"Má hezký jméno,"poznamenala jsem. Jenom přikývl. "Já jdu spát. Dobrou."

"Ahoj. Ráno pojedeme do města,"oznámil mi.

"Zítra nemůžeme,"namítla jsem.

"Proč?"

"Přijde Maia. To jí chcete tahat po městě?"

"Do ... já na to zapomněl,"přiznal se. "Já to nějak zařídím. Běž spát."

"Dobrou." Odešla jsem do pokoje.

Nečekala bych, že usnu tak brzo, ale během minuty jsem byla mimo. Zdál se mi jeden z nejhezčích snů. Byla jsem na pláži. Na obloze sem tam mráček, jinak čisto. Tyrkysové moře, písečná pláž a slunce. Nádhera. Já se jen tak, sama procházela. Najednou mě někdo vzal za ruku. Byl to William. Pak jsem se probudila.

Bylo na mě brzo. Teprve půl osmé. Dokonce jsem vstala dřív než William. Začala jsem připravovat snídani. Většinou jí dělá on, tak ať je nějaká změna. Do kuchyně přišel v županu, rozcuchaný a ospalí.

"Dobrý ráno,"pozdravil a zívl.

"Jak se vám spala?"

"Skvěle a tobě? A jak to, že jsi tak brzo vzhůru?"zeptal se.

"Ani nevím. Nemohla jsem spát. Jde se dneska ven?"

"Jo. Byli jsme domluvený už dlouho. Nemohl jsem to zrušit. Jdi se obléknout,"řekl mi. Jenom jsem přikývla a odešla do pokoje. V koupelně jsem provedla ranní hygienu a pak jsem se oblékla do co nejnenápadnějšího oblečení. Pak jsem se vrátila dolů. 

William už taky vypadal normálně. Podle toho, že div neusnul, jsem soudila, že taky málo spal. Jen tak zíral do zdi, oči se mu zavírali. Bylo to až roztomilý. Pak zazvonil zvonek a on se probral. Já šla otevřít. Za dveřmi stála Nora s malou nádhernou holčičkou.

"Ahoj Mio. Jak to že nespíš?"zeptala se mě Nora.

"Stávala jsem brzo. Je na tom špatného?" 

"Ne není. Tohle je moje dcerka Maya. Mayo, to je Mia,"představila nás.

"Ahoj. Hodně jsem toho o tobě slyšela,"oznámila jsem jí. Maya se usmála.

"Konečně jste tady. Asi bysme pomalu měli jít." William se objevil ve dveřích do obýváku.

"Kam bysme měli jít?"zeptala se Nora.

"Do galerie. Mám tam práci,"řekl William.

"Aha. To jste mi to nemohl říct dřív? Kde teď mám vzít hlídání?"

"Můžeme jí vzít sebou,"řekla jsem. William přikývl. Nora si to chvíli rozmýšlela, pak souhlasila.

Celou cestu do města William více méně pracoval. Přesněji něco sepisoval a mobil nepustil z rukou. Nejspíš sháněl svoje obrazy. Kdykoliv se mu to nepovedlo, naštvaně něco škrtl a zamumlal několik tichých nadávek. Nikdo se ho nezeptal, co dělá až do teď.

"Co to děláte?"zeptala se Maya.      

"Nech prince pracovat,"napomenula jí Nora.

"To je v pořádku,"řekl William a usmál se na Mayu. "Sháním svoje obrazy."

"Aha. A jde vám to?"

"Většinu mám, ale ten nejlepší mi jeho majitel nechce půjčit,"řekl William unaveně.

"Vždyť jste ho namaloval vy,"informovala Maya.

"Jo, ale prodal jsem mu ho. Bojí se, že by ho už nemusel vidět. Vůbec nevím proč."

"To je škoda,"řekla Maya a na něco se zeptala svojí matky, protože mluvila francouzsky, tak jsem jí nerozuměla. Nora jí s povzdechem odpověděla.

Pak jsme konečně dorazili na místo. K mému údivu tam bylo jenom pár strážců a kolem jdoucích. Žádné noviny. Žádní fanoušci. Nejspíš se o tom neví. Řekla bych, že Williamovi se ulevilo. Bylo vidět, že je nerad středem pozornosti, ale jakožto princ a nejspíš budoucí vládce, byl zvyklý. Proč budoucí vládce? Jeho sestra je královna Ruska, druhá je nevlastní a třetí to nejspíš taky nechce.

Uvnitř té galerie to bylo nádherné. Všude spousta obrazů. Moc jsem jich neznala, ale některé jsem poznávala z hodin výtvarného umění, které jsem měla povinné v osmé třídě třetí rok. Byl to děs. Kolikrát jsem málem usnula, protože jsme měli nudného učitele, pak nás začala učit ředitelka a to bylo úplně něco jiného. Začalo mě to bavit.

"Williame, konečně jste tady,"řekla ta Giselle.

"Ahoj. Tak jak to vypadá?"zeptal se jí.

"Docela dobře. Máš celé patro pro sebe. Co tady dělá ona?"zarazila se a ukázala na mě.

"Hlídá mě,"řekl William jako by nic. Ta mrcha přimhouřila oči a pak se otočila. Prý, že dělám ukvapené závěry to jo. Ta mě totálně nenávidí. "Kolik obrazů už přišlo?"

"Docela dost. Chybí ty, co máš doma a pár dalších."

"Super. Vy už je věšíte jo?"zeptal se, když jsme přišli do té místnosti, kde bude mít výstavu.

Na zdech vyselo pár nádherných obrazů. Některé jsem poznávala z fotek od královny. Byli úžasné. Byl tam i ten s Claire. Vysel v rohu, skoro nebyl vidět. To mě naštvalo. Měl by být vepředu.

"Vaše Výsosti,"oslovila jsem Williama opatrně.

"Ano." Otočil se na mě s úsměvem.

"Můžu se zeptat proč je Claire tak v rohu, když je to jeden z vašich nejhezčích obrazů?"

"Ehm?" ukázala jsem na obraz jeho malé sestřenky. On se otočil na Giselle. "Proč je tak blbě?"

"Protože se mi nelíbí. Ostatní jsou daleko lepší,"řekla Giselle a usmála se. To mě vytočilo ještě víc. Už jsem se nadechovala, že jí něco řeknu, nebo jí něčím praštím, ale někdo mě předběhl.

"Ona má pravdu. Ten obraz se mi líbí nejvíc. Nic proti ostatním, bráško,"ozvalo se za námi. Překvapeně jsem se otočila. U dveří stála mladá krásná žena se zelenýma očima a hnědými vlasy.

"Nino,"řekl William překvapeně.

"No ne asi,"řekla a už byla vedle něj a objímala. Dokonce i odstrčila Giselle. Tu to šokovalo a naštvalo. Nina ho pustila a usmála se na něj. "Takže našla jsem skoro všechny až na ten co si dal Annabelle. Ten už asi neuvidíš."

"To je dobrý, alespoň že máš zbytek. Kde jsou?"

"Dole v autě, už je vykládají. Za chvilku tady budou." Podívala se na Giselle, která se chopila Williamovi ruky. "Ty nádhero, je můžeš jít komandovat." Aniž bych chtěla, vyprskla jsem smíchy. Giselle si odfrkla.

"Proč tam nejdeš sama a ty se nesměj."

"Jí nech na pokoji a já si chci pokecat s mým bratříčkem,"řekla Nina a kysele se na ní usmála. "Stejně jsem slyšela, že miluješ komandování ostatních, tam si užiješ."

"Fajn. Ten obraz nechte na místě."

"No jo. Nazdar,"zasyčela Nina. Otočila se na svého bratra a zašklebila se. "Děláš si ze mě srandu ne? Ty chodíš s takovou... namyšlenou fiflenou?"

"Nechodím,"odpověděl William unaveně.

"Že se tak chová,"poznamenala. Pak se otočila na mě a Nora s Mayou. "Já jsem Nina Whiteová. Nevlastní sestra tady prince."

"To je Nora, její dcera Maya a Mia,"představil nás William. Jeho sestra se na něj zkoumavě podívala. "Co je?" Jenom zavrtěla hlavou.

V galerii jsme byli asi pět hodiny. Nina s Williamem sháněli pár posledních kousků, Giselle seděla na židli a nejspíš v duchu jí proklínala. Maya si malovala na papíry, co jí William dal. Nora si spolu semnou v klidu prohlížela jeho obrazy a obě jsme obdivovali jejich krásu.

Konečně jsme šli domů. Tam Nina a Williamem uvařili. Chutnalo mi to. Udělali kuře s ovocem. Zezačátku se mi ta kombinace zdála divná, ale když jsem to ochutnala, ještě jsem si přidala.

"Kdo chce umýt nádobí?"zeptala se Nina.

"Já to udělám,"řekli jsme s Williamem najednou.

"Tak fajn. Když budete v kuchyni, tak mi přineste sklenici vody. Díky,"řekla a hodila si nohy nahoru.

"Ještě masáž a měla by se jako prase v žitě,"zamumlal William v kuchyni. Usmála jsem se a pustila se do té hromady. Já myla, on utíral a uklízel.

"Sakra,"zasyčel najednou.

"Co je?"zeptala jsem se ho. Umyla jsem si ruce.

"Nic, jenom jsem se řízl,"řekl. Vzala jsem jeho ruku do svých a podívala se na to. Nebylo to nic vážného, ale potřebovalo to vyčistit nebo uzdravit. "Ať tě to ani nenapadne." Ale bylo pozdě. Už jsem ho uzdravila.

"Máte smůlu,"poznamenala jsem a zašklebila se na něj. Protočil oči. Zase zavládlo to elektrizující napětí. Docela dlouho jsme si hleděli do očí.

"Vaše Výsosti,"někdo nás vyrušil. Byla to Maya.

"Co je?"zeptal se jí s úsměvem.

"Něco jsem vám nakreslila. Není to tak hezké jako vaše obrazy,"řekla a podala mu papír. "Tohle je pro vás." Podala mi další papír. Byla na něm nějaká princezna se svým princem.

"To je krása,"řekla jsem jí. "Děkuju." Něco podobného jí řekl i William. Ona se vrátila ke svojí mámě a o pár minut později odešli.                 

"Takže bráško, pojedeš semnou domů na premiéru?"

"Jakou premiéru?"zeptal se jí nechápavě.

"Toho divadelního představení, na který jsi složil asi pět písniček. Na Píseň moře. Hraju tom hlavní roli. Už si vzpomínáš?"zeptala se ho.

"Jo na tohle. Chceš tam jet?"zeptal se mě.

"Mě je to jedno. Když pojedete, já budu muset jet s vámi,"odpověděla jsem mu.

"Tak fajn. Pojedeme."

"Super. Kam si můžu jít lehnout?"zeptala se. Zavedl jí do volného pokoje. Pak se vrátil do obýváku.

"Doufám, že jsi ten obraz co je na něm Claire dala někam dopředu,"řekl po chvilce. 

"Ne, nestihla jsem to. Musíte si to udělat sám,"řekla jsem.

"Dej mi ruku,"řekl. Zvedla jsem obočí. "Věř mi." Podala jsem mu jí. Chopil se jí a díval se mi do očí. Za chvilku mě začala bolet hlava. Jenom trochu, ne jako první den kdy jsme zkoušeli zabránit, aby mi někdo četl myšlenky. Začala jsem se bránit. Najednou se usmál. A mě to došlo. Já to zvládla.

"Nikdy mě nikdo nevyhodil tak...,"hledal vhodný slovo.

"Nešikovně? Pozdě?"

"Ne. Právě naopak. Jiným lidem to trvá tak dvacet minut, když se nechrání. Někteří jako strejda Blake mě vyhodí během minuty. Je to různý. Tys to zvládla za chvilku. Jsi šikovná,"řekl s úsměvem.

"Děkuju za poklonu, pane."

"Co se to tady děje?"ozval se za ním Ninin hlas. Okamžitě jsem mu vyškubla ruku a zvedla jsem se.

"Já jdu spát,"řekla jsem.

Hned jak jsem byla v pokoji, lehla jsem si na postel a začala si nadávat. Proč jsem mu tu ruku dávala? Protože mě o to požádal. Proč jí vůbec chtěl? Proč jsem byla tak ráda, když jsem se ho dotkla, vždyť je to můj učitel. Co se to semnou sakra děje? Bylo toho na mě moc. Potřebovala jsem se vypovídat. Olívii volat nemůžu, takže zbyla jediná osoba. Vzala jsem mobil a čekala, než to vezme.

"Halo." Z druhého konce se ozval Nicolin hlas. Zněla otráveně.

"Ahoj,"pozdravila.

"Mio,"řekla a úplně změnila. "To jsem ráda, že tě slyším. Co se děje?"

"Potřebuju si popovídat,"řekla jsem jí.

"Tak mluv."

"Víš, jak jsme se bavili minule. O mých pocitech?"

"Na to se nedá zapomenout. Zjistila jsem, že ses zamilovala do mého bratránka,"řekla Nicole.

"To není pravda,"bránila jsem se.

"Tak ne no. Hele zavolám to zítra, musím si ještě něco zařídit. Promiň. Ahoj." Zavěsila.

"Nazdar,"zamumlala jsem.

Kapitola patnáctá                                                Rozcestník                                                Kapitola třináctá