Píseň pro Miu - Kapitola třetí

Kapitola třetí

         
 "No tak. Už je to v pořádku. Už jsi vzhůru. Neboj se, bude to v pohodě,"šeptala mi do ucha. Třásla jsem se.
 Když jsem se konečně uklidnila. Doktor mi dal něco na spaní a já spala jako mimino. Za to jsem jim byla vděčená. Dnešní noční můru byla horší než jindy. Většinou to začne u toho, když tam vpadnou ti upíři a skončí, když zabijou Alexe. Teď se mi to přehrálo celé. Ráno mě probudila sestra. Ta stará protivná kráva. Dala mi snídani a odešla.
 "Ahoj!"vykřikla Olívie, když mě přišli vyzvednout.
 "Potichu. Bolí mě hlava,"poprosila jsem jí.
 "Promiň. Jsem ráda, že tě pustí. Máma se domluvila s doktorem, že tě prohlédne a pak hurá domů. Než odjedeme, dostanu novou kočku,"řekla Olive a celá se rozzářila.
 "Vážně? Jak jí pojmenuješ?"zeptala jsem se jí.
 "Nevím, asi Sofie."
 "Chudák kočka,"poznamenala jsem. Jak Olívii znám, bude se o Sofii starat já. Já vím, jsem pokrytec.
 "Neboj, budu se o ni starat."
 "To už jsem slyšela,"zamumlala jsem. Ušklíbla se. Do pokoje vešel doktor Collins. Další královský.
 "Dobré ráno, Mio. Ahoj, Olívie,"řekl a usmál se. Byl to náš bývalý spolužák a Olíviin kluk. Ještě spolu chodí, ale teď jenom na dálku. Divím se, že si neskočili okolo krku.
 "Ahoj, Adriane. Jak se máš?"zeptala se ho Olívie. Podle toho jak se k sobě chovali, soudím, že se rozešli. Když spolu chodili, říkal jí Olive, jako všichni.
 "Dobře." Rozhodně se rozešli. "Mohla bys nás nechat?"
 "Jasně,"řekla a odešla.
 "Tak Mio, slyšel jsem, žes měla noční můru. Nechceš si o ní promluvit?"zeptal se mezi tím, co mi dělal testy a prohlížel si mojí kartu.
 "Jako obvykle. Zabití mojí mámy,"řekla jsem. To pro něj bylo znamení, že už o tom nechci mluvit.
 "Aha. Chceš nějaké prášky na spaní?"
 "Ne. To zvládnu. Nechci se cpát prášky. Na ty mám dost času."
 "Fajn. Bolí tě něco?"
 "Ne. Co se mezi tebou a Olívií stalo?"
 "Rozešli jsme se."
 "Proč?"
 "Protože já už jsem dospělí a ona ještě dítě."
 "Ale prosím tě.

Rok bys to bez ní vydržel."
 "Já jo, ale ona ne,"odpověděl.
 "Aha. Takže tě podvedla, že jo?"
 "Jo."
 "Znáš jí. Je zbrklá a nevyspitatelná. Určitě jí to teď mrzí."
 "Možná."
 "Stejně se k sobě vrátíte,"poznamenala jsem. Moc na to nevypadal.
 "Až se mi omluví. Pokud mě bude chtít. Jo a víš kdo je její nový miláček?"
 "Ne. Kdo?"
 "Jeremy Collins,"odpověděl. Já zůstala zírat s otevřenou pusou. "Pěkný co?"
 "Jeremy? On si začal s tvojí holkou? Ten parchant!"zaječela jsem.
 "Spíš moje holka si začala s mým bratrem,"opravil mě.
 "No to je jedno. Stejně jí měl nechat. Asi mu zlomím nos. Nevadí?"
 "Klidně. Já už mu tak dal,"řekl a usmál se.
 "Vážně? Tak to jsem měla vidět. Ty ten mírnej, hodnej Adrian si někomu rozbil hubu. Proč mně vždycky všechno uteče?"
 "Nevím." Bylo mu z toho smutno. A mě taky. S Jeremym jsem chodila dva roky. Pak se semnou rozešel kvůli Ele Greenový. Největší bahna na škole.
 "Má to jednu pozitivní stránku. Za pár týdnů jí nechá a ona se bude chtít vrátit k tobě. Jestli jí přijmeš, budete spolu žít šťastně až do smrti."
 "A ty budeš její strážkyně,"dodal. A je to tady zase. Zase mě bude celý den hlodat svědomí, protože se na ní vykašlu. Zatracená práce.
 "Když mě k ní přidělí."
 "To si piš, že přidělí. Sám se o to postarám. Od té doby co jsem Tannerovi Brownovi zachránil život, mě poslouchá. A navíc když jde o jeho neteř, udělá cokoliv."
 "Pojďme se bavit o něčem jiném. Jak je na tom Blake Collins?"
 "Dobře. Většina vampýrů se s kousnutí vzpamatovává dlouho, ale strejda už je skoro v pohodě. Ještě tady bude týden a pak hurá domů. Měl štěstí, že ovládá život a že tam byla teta Annabelle. Poprvé jsem viděl Claire. Je stejná jako její babička."
 "Jo. Je nádherná."
 Adrian bude dokonalý manžel a otec rodiny. Už před lety plánovali s Olívií, že až se vezmou, budou mít dvě děti. Cherryl a Karla. Jednou to dokonce vypadalo, že je Olívie těhotná. Naštěstí to byl jenom planý poplach. Měli jste vidět Samanthu a Andrewa s Moll a Stevenem. Div, že nebyla válka mezi rody. Všechno to vyřešil král.
 "Takže. Můžeš jít domů. Dávej na sebe pozor." Rozloučil se semnou a odešel. Ve dveřích se střetl s Olívií. Formálně se uklonil, zmizel.
 "Ty seš snad naprostá kráva!"řekla jsem jí naštvaně, když jsem se oblíkala.
 "Co? Proč?"
 "Ty chodíš s Jeremym Collinsem? Bratrem Adriana?"
 "Jo,"odpověděla a andělsky se usmála.
 "Proč? Vždyť je to kretén!"
 "Není. Je sladkej a má mě rád."
 "To Adrian taky. On tě dokonce miluje. Jeremy tě jen využije a odkopne. Kdybych si mohla vybrat mezi Adrianem a Jeremym, vybrala bych si Adriana."
 "No. Tak si s ním choď. Mě je to jedno!"řekla naštvaně a odešla z mého pokoje.
 "Bezva. To se ti povedlo, Mio,"řekla jsem sama sobě.
 Olívie už nepřišla. Když jsme s Samanthou vraceli k nim, Olívie mě nepřišla přivítat. Samantha mi řekla, že se nevrátila domů. Měla jsem o ní strach. Když přišla, bylo půl desátí. Její rodiče si s ní hned promluvili. Pak šla do našeho pokoje. Čekala jsem, že mě vykopne, ale místo toho si sedla na mojí postel a přitáhla si kolena k bradě.
 "Máš pravdu,"řekla najednou.
 "S čím?"
 "S Jeremym. Je to debil. A vůbec mě nemá rád. Když jsme se pohádali, tak jsem šla k němu a on tam měl jinou holku. Ani jsem se nepodívala, kdo to je a zdrhla jsem. Jsem kráva."
 "Ale. Někteří kluci jsou manipulátoři. Jeremy patří k nim. Nic si z toho nedělej." Objala jsem jí okolo ramen. Ona se rozbrečela.
 "Já chci zpátky Adriana,"řekla mezi vzlyky.
 "Budu vypadat jako svině, ale můžeš si za to sama."
 "Já vím."
 Ještě pár hodin jsme si povídali a pak jsme šli spát. Zítra nás čeká dlouhá vyčerpávající cesta do školy, takže musíme být čilé. Měla jsem strach, že když zavřu oči, zase budu mít noční můru. Vedle mě spala Olíviina nová kočka Sofie, což mě uklidnilo. Nic se mi nezdálo.

 "Stávat, holky. Jedete do školy,"ozval se u nás v pokoji Samanthin hlas. Neochotně jsem otevřela oči. Měsíček svítil. Pro nás vampýry den. Zvedla jsem se a odešla do koupelny.
 Udělala jsem všechno, co jsem měla a šla do kuchyně. Ruth spala na stole, Adam si četl noviny, Andrew byl v práci a Samantha vařila snídani. Olívie seděla na svém místě a vrtala se v jídle jako, by jí to nechutnalo. Normálně by se s Ruth začala pošťuchovat, ale dneska ne. Měla zlomené srdce.
 "Ahoj. Jak ses vyspala?"
 "Dobře,"odpověděla jsem. Byl den před začátkem školy. Cesta bude trvat asi čtyři hodiny a pak večer nás čeká zahajovací ples. Teď zrovna je deset. "Asi bysme měli hodit, abychom stihli vlak."
 "Jo. Ruth, stávej. Spát můžeš ve vlaku. Běžte si pro věci."
 Vyjeli jsme v deset deset. Na nádraží jsme byli v půl jedenácté. Vlak jel za deset minut. Objala jsem Samanthu a šla najít naše kupé. Všichni královští a jejich přátelé, měli vlastní kupé, aby je nerušili ostatní. Naše bylo v prostředním vagonu. Sedla jsem se na jedno ze sedadel a začala si číst. Olive s Adamem tam byli za chvilku.
 "Mio, tohle ti posílá máma,"řekla Olívie. Podala mi krabičku. Zvědavě jsem jí otevřela. Byli v ní fotky. Plná krabice fotek. Některé byli s mojí mámou, jiné jsem ani neznala. Třeba jednu s nějakým obrazem. Pak tam byl ještě dopis.
 Drahá Mio,
Možná tě zaráží, že ti něco dávám, když tě ani neznám, ale chci ti ukázat věci, co namaloval můj synovec. Vzpomínáš? Jak jsme se minule bavily, když se měla Claire v ruce. Je tam dokonce i jedna fotka s ní. Maloval jí nedávno. Doufám, že se ti budou líbit.
 Když jsme si spolu naposled povídali, zapomněla jsem se zmínit, že můj bratr budu učit na vaší škole až do konce roku. Hlavně aby dohlížel na svojí zdivočelou dceru Isabelle. Belle bude učit tanec, tak jestli na něj chodíš, připrav se, že tě to bude bolet. William bude učit malování, hudebku a dramaťák. Vypadá to, že se do vaší školy sjíždí Whitei.
 Jestli tě to zajímá, Blakeovi se daří dobře. Pokud nepočítáš bolesti hlavy, omámenost a občasnou nevolnost. Pozdravuje tě a doufá, že se uvidíte na vánočním večírku 25. 12. Taky tě tam chci vidět. Pozvánku ti zašleme měsíc předem. Těším se, až tě zase uvidím.
                                   Annabelle Collinsová
 Páni. Královna mi posílá dopisy? Co se to děje? Asi mě má hodně ráda. Taky se těším, až jí zase uvidím. Připomíná mi mojí mámu. No, Annabelle je možná trochu dokonalejší. A má o dost víc starostí.
 "Kdo ti psal?"zeptal se Adam.
 "Královna Annabelle,"odpověděla jsem. V kupé bylo rázem ticho, jako v hrobě.
 "Co?"zvedl obočí.
 "Annabelle?"zeptala se Olívie.
 "Jo. Královna."
 "Co ti píše?"zeptala se Olive.
 "Sestřičko, co tě to zajímá? To je jenom mezi nimi. Ty bys jí taky neřekla, co ti královna psal, když by ti něco psala. Nebo jo?"zeptal se Adam.
 "Bratříčku, já bych jí to řekla. Nepleť se do toho. Díky. Co ti napsala?"
 "Na." Podala jsem jí ten dopis a prohlížela si ty fotky.
 Kdykoliv jsem narazila na nějaký z Williamových obrazů nemohla jsem uvěřit, že je maloval stodevadesátiletý kluk. Všechny obrazy jsem poznala podle podpisu na spodním rohu obrazu. Byli nádherné. Pak jsem našla ten z Claire. Byl úžasný. Okamžitě jsem si ho zamilovala.
 "Páni. Ukaž ty jeho obrazy a jak to že ses mi nezmínila, že sis s ní povídala?"
 "Měla jsem toho hodně,"odpověděla jsem. Začala si prohlížet moje fotky.
 "No, William je šikovný,"řekla po chvíli. Usmála jsem se. "A vypadá skvěle."
 "Ty už si ho viděla?"zeptala jsem se jí.
 "Jo. Loni na tom plese, kam si ty nešla. Byla tam sranda a já si s ním zatancovala. Jeho holce se to nelíbilo. Je to děsná kráva."
 "Hmm. Nechtělo se mi tam. Byla jsem nemocná."
 "Jo já vím. Byla škoda, žes tam nešla. Mohli bysme jet do Orangetownu na nákupy ne? Slyšela jsem, že tam mají nový obchoďák."
 "Jasně, ale počítej s doprovodem,"připomněla jsem jí.
 "Hele nechtěla bys utéct ze školy?"
 "Ty ses zbláznila ne?"
 "To byl vtip."
 "Pěkně blbej."
 "Holky, já jdu pro něco k jídlu,"řekl Adam. Vypařil se.
 "Jdu na minutku spát. Ty si zatím čti,"řekla Olívie. Po pár minutách usnula. A já taky.
 O tři hodiny později nás Adam vzbudil. Pomálu jsme se blížili do školy. Budu strašně ráda až zase uvidím Bryana a Sama. Stískalo se mi po nich. I když je Bryan můj mentor, moc ho nevidím, jenom ve škole, nebo když přijede na návštěvu.
 "Mě se tam tak nechce,"řekla Olívie. Bylo to asi po sté, co to řekla. Už mě z toho začala bolet hlava. Neustále si na něco stěžuje.
 "To už jsme slyšeli,"řekl Adam. Už jsme skoro byli na nádraží. Pomalu jsme se hrnuli ke dveřím. Vlak zastavil.
 Všechny děti se začali hrnout z vlaku. Venku stáli strážci. Před královskými se klaněli. Někteří se objali se svými učni, jenom já s Bryanem ne. Nemohla jsem ho nikde najít. Většinou mě okamžitě popadl do náruče a pozdravil mě. Ale dneska ne. Nejspíš si chce promluvit v klidu. Naseli jsme do kočárů a rozjeli se do školy.
 "Všimla jsem si, že tady Bryan není,"podotkla Olívie.
 "To já taky,"odpověděla jsem jí.
 "Je to divný. Většinou tě drtí hned jak tě vidí."
 "Určitě chce jenom klid. Ta mela je děsná. Obzvlášť, když do tebe někdo strká."
 "Nejspíš." Dojeli jsme k bráně. Další vítací kolo. Bryan nikde.
 Jako každoročně u školy čekali učitelé, aby nás prohlídli. Postavili jsme se do fronty a čekali. Mě prohledávala naše učitelka jezdectví Mary Falová. Měla jsem jí ráda. Vždycky když mě Melisa shodila, pomohla mi na nohy a svojí lásce vynadala. Vždycky jsem se na ní chtěla projet a nikdy nespadnout, ale nikdy se mi to nepovedlo. Ta klisna je tvrdohlavá.
 "Ahoj, Mio. Zase budeš s Melisou soupeřit?"zeptala se mě.
 "Asi jo. Není tady letos nějak moc strážců?"zeptala jsem se. Vážně jich bylo nějak moc.
 "Ano. O prázdninách se stala hrozná věc. Pání ředitelka zemřela. Místo ní nastoupí princ White,"odpověděla smutně. Naše ředitelka byla strašně hodná a milá. Všichni jí měli rádi.
 "Kdo?"
 "Princ Jasper White. Potom si s tebou chce promluvit."
 "Jasper White? Na nazdar. Nevíte proč?"
 "Uvidíš." Dokončila prohlídku a pustila mě dál. Mezi tím vyvolávali naše jména, abychom si došli pro kufry a další zavazadla.
 "Mio!"zavolal někdo moje jméno. Byl to Sam.
 "Ahoj."
 "Páni. Tobě to sluší." Políbil mě.
 "Mia Rosevaleová,"ozvalo se moje jméno.
 "Já si jenom dojdu pro kufr jo?"
 "Počkej. Nic se nestane, když tam bude chvíli ležet. Konečně jsi tady"
 "Mia Rosevaleová,"zavolal mě znovu ten člověk.
 "Promiň." Otočila jsem se a šla. U mého kufru stál nějaký muž. Dělal obvyklou prohlídku. "Promiňte, zdržel mě přítel."
 "To je v pohodě. Takže, tady náš kufr a kabelku,"zvedl se. Měl stejně černý oči jako Claire a Annabelle. Nejspíš William.
 "Jo děkuju." Vzala jsem si svoje věci.
 "Takže ty si tak holka, co mi o ní teta vyprávěla,"řekl a usmál se. Proboha, on je úžasný. "William White."
 "Královna vám o mě vyprávěla?"zeptala jsem se. Nic lepšího mě nenapadlo.
 "Jo."
 "Mio, nevěřila bys, koho jsem tady potkala,"ozval se za mnou Olíviin překvapený hlas. Otočila jsem se na ní. Ty černý oči na mě mají špatný vliv. 
 "Koho?"
 "Adriana,"vypískla. Vypadala, že omdlí.
 "Co tady dělá?"otočila jsem se na Williama. Spíš na profesora Whitea.
 "Je to doktor,"odpověděl prostě.
 "No jo."
 "Nepůjdeme na pokoj, je mi nějak divně,"řekla Olívie.
 "Jasně." Společně jsme odešli.
 "Proboha, co budu dělat? On mě určitě nenávidí."
 "Neboj. Nechceš pracovat ve zdravotnictví, tak je to dobrý." Nevěděla jsem, jestli ví o ředitelce. Byla její mentorka.
 "O ředitelce vím. Nejspíš vyfasuju Whitea."
 "Kterýho?"
 "Williama. Jasper je pro budoucí strážce."
 "Fakt?"
 "Možná pro budoucí právníky." Když jsme byli v našem pokoji, okamžitě si lehla. Já se převlékla a zalezla do svojí postele. Byla jsem totálně mimo. Usnula jsem asi tři hodiny po tom.

 Druhý den pro nás ráno, pro lidi večer jsem stávala docela brzo. Okamžitě jsem se šla nasnídat do velké jídelny. Bylo tam rušno. Všichni kamarádi se nadšeně bavili a objímali se po dlouhých prázdninách. Učitelé seděli u svých stolů a povídali si. Všimla jsem si Williama. Seděl vedle svého otce a nějaké krásné holky v jeho věku. Nejspíš Isabelle. Přišel k nim jeden s učitelů boje a něco řediteli pošeptal. Ten přikývl a zvedl se.
 "Ahoj, Mio. Doufám, že mi dneska nezdrhneš,"řekl Sam, který si právě přisedl.
 "Promiň, musela jsem si vyzvednout věci a Olívie si chtěla popovídat."
 "Na to jste měli dost času o prázdninách. Teď bys měla být semnou."
 "Nebuď takovej sobec. Já tady nebudu navždycky."
 "Same, jak se máš?"zeptala se Olívie, která zrovna přišla.
 "Skvěle,"štěkl naštvaně.
 "Tak promiň, že jsem se zeptala. Mio, možná bysme měli nechat pana Blacka vychladnout a přijít až potom,"otočila se na mě.  
 "Asi jo." Zvedla jsem se. Popadl mě za ruku.
 "Kam si myslíš, že jdeš?" Bolelo to.
 "Nemohl bys mě pustit? Ono to bolí,"informovala jsem ho. O prázdniny se změnil. Byl nějakej zlej.
 "To mi je jedno. Chci si s tebou promluvit."
 "Co se tady děje?"ozval se za mnou Williamův hlas. Otočila jsem se. Zamračeně si Sama měřil.
 "Nic, vaše Výsosti,"odpověděl a usmál se.
 "Nesmaž se mě ovlivnit. Já ovládám život,"řekl William. Taky jsem tu energii cítila.
 "Ale pane, to bych si nedovolil. A navíc, může vám být jedno, co dělám se svojí holkou. Nemohl byste nás nechat?" Jenom jsem zírala. Učitel se musí motat do věcí žáků, ať chce nebo ne. Je to jeho povinnost.
 "Je mi jedno co s ní děláš, ale ne když jí ubližuješ. Mio, až skončí tátův projev, máš se za ním stavit a pak máš jít k Adrianovi,"řekl mi. Přikývla jsem. Sam mě neochotně pustil. Olívie mě odvedla k jinému stol.
 "Proč s ním chodíš?"zeptala se mě.
 "Byl jiný. O prázdniny se změnil."
 "Taky jsem si všimla."
 "Drazí žáci, profesoři, strážci, je mi velkou ctí, že mohu řídit tuto školu. Upřímně, nikdy jsem to nechtěl. Obzvlášť po tak smutné události. Před týdnem, když se učitelé začali sjíždět do školy, napadli jednu skupinu upíři. V této skupině byla vaše ředitelka,"začal vyjmenovávat další lidi. Ve tvářích svých spolužáků jsem viděla bolest, smutek a u některých i vztek. "A Bryan Rowlling. Kvůli těmto událostem se vyučování začíná až příští týden. Večer na zahajovacím plese vám toho řeknu víc." 

Kapitola čtvrtá                                                 Rozcestník                                                 Kapitola druhá